// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 10.04.2025
Stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví stavby
V řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícímu na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2903/2010).
Jestliže byla v projednávané věci stavba fotovoltaické elektrárny přikázána do výlučného vlastnictví žalované, jde o situaci, kdy jsou ze spoluvlastnického režimu vylučováni žalobci, tj. dosavadní spoluvlastníci stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované. Je proto na místě, aby obvyklá cena stavby v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví jiné osoby. Majetková újma způsobená žalobcům je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke kterému by měli (spolu)vlastnické právo. Jde o to, že výše vypořádacího podílu nemůže být založena na rozdělení zisku z majetkové výhody, kterou žalovaná získá tím, že se stane i výlučnou vlastnicí stavby (dojde ke sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, na němž stojí), ale na zmírnění majetkové ztráty žalobců, kteří pozbývají (spolu)vlastnické právo ke stavbě stojící na cizím pozemku. Při vypořádání společné věci, jež je zatížena právní vadou, proto nemůže být její obvyklá cena konstruována, jako by taková vada neexistovala. Ke skutečnosti, že fotovoltaická elektrárna stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, musí soud přihlédnout jako k právní závadě a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1627/2024, ze dne 25. 2. 2025
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou vypořádání spoluvlastnického práva k fotovoltaické elektrárně.
I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 6 C 227/2018-671, zrušil spoluvlastnictví žalobců a žalované k „fotovoltaické elektrárně v XY, na parc. č. XY a st. parc. č. XY, jejíž součástí je stavba bez č. p./č. e., prům. obj. (rozvodna), v k. ú. XY“ (výrok I). Fotovoltaickou elektrárnu přikázal do vlastnictví žalované (výrok II), které uložil povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náhradu ve výši 3 695 500 Kč do pěti let od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a o nákladech státu (výrok V – VI).
3. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci s žalovanou společně vybudovali elektrárnu, která je v jejich podílovém spoluvlastnictví s podílem o velikosti ½ pro oba žalobce a ½ pro žalovanou (vyšel zejména z jazykového výkladu a projevené vůle účastníků v písemné dohodě o úpravě vztahů ke společné investici ze dne 9. 12. 2009). Výstavba elektrárny byla financována ze dvou půjček žalobců žalované ze dne 8. 12. 2009 po 4 500 000 Kč (z toho jedna úročená 5,5 % ročně). Ve zbytku z vlastních zdrojů žalované ve výši 500 000 Kč. Fotovoltaická elektrárna je postavena na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, v jejímž majetku je současně vedena. Odděleně jsou žalovanou účtovány náklady a výnosy vztahující se k elektrárně. Držitelem licence k výrobě elektřiny ve vztahu k „fotovoltaické elektrárně XY“ je žalovaná.
4. Dále soud prvního stupně dovodil, že fotovoltaická elektrárna je věcí složenou z více součástí, pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví ji však nejde rozdělit, neboť by se tím podstatně snížila její hodnota.
5. Obvyklá cena fotovoltaické elektrárny byla zjištěna znaleckým posudkem Ing. P. S. č. 03-54-22 ze dne 9. 5. 2022 a jeho dodatkem ze dne 22. 9. 2022, to s ohledem na existující licenci k výrobě elektřiny (a tudíž i s ohledem na „kalkulovaný výnos při zohlednění nákladů“) ve výši 7 391 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Soud prvního stupně žalované uložil zaplatit žalobcům polovinu této částky, přičemž neshledal důvody pro disparitu podílů. Skutečnost, že stavba fotovoltaické elektrárny stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované považoval za „irelevantní“.
6. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 8 Co 514/2023-725, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím.
7. Odvolací soud se zcela ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i závěry soudu prvního stupně. Z dohody uzavřené mezi spoluvlastníky jednoznačně plyne úmysl vystavět a společně vlastnit stavbu fotovoltaické elektrárny. Stejně tak odvolací soud považuje za správný závěr o přikázání věci do vlastnictví žalované, která je vlastnicí pozemku, na kterém se stavba fotovoltaické elektrárny nachází, a současně disponuje licencí k jejímu provozu. Shodně odůvodnil i výši vypořádacího podílu žalobců.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka řadou argumentů zpochybňuje vznik spoluvlastnického práva ke stavbě fotovoltaické elektrárny. Tvrdí, že se žalobci jinak, než poskytnutými půjčkami, na stavbě fotovoltaické elektrárny nepodíleli. Nikdy neprojevili svoji vůli mít stavbu ve spoluvlastnictví. Nadto z jazykového výkladu dohody o budoucí úpravě vztahů nevyplývá, že mělo vzniknout spoluvlastnictví ke stavbě elektrárny. Odvolací soud proto posoudil vznik spoluvlastnictví v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017.
9. Vůle žalobců ke vzniku spoluvlastnictví nebyla dostatečně prokázána a současně odvolací soud „upřednostnil výklad vůle před jazykovým výkladem písemné smlouvy, kdy dovozovaná vůle žalobců, jakkoliv se ji nepodařilo řádně prokázat, je v rozporu s jazykovým výkladem předmětné dohody“. Takový postup je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3505/2022.
10. Přiznaná náhrada 3 695 500 Kč je podle žalované nepřiměřeně vysoká a v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalobci na stavbu fotovoltaické elektrárny ve skutečnosti ničeho nevynaložili, neboť poskytnuté půjčky jim byly splaceny a nadto inkasovali zisk v podobě úroků z půjčky. Proto je zde důvod pro disparitu podílů.
11. Dále dovolatelka nesouhlasí s provedeným oceněním fotovoltaické elektrárny, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, ze kterého dovolatelka dovozuje, že se „skutečnost, že stavba nemovitosti (FVE) stojí na pozemku jen jednoho ze spoluvlastníků stavby, promítá do stanovení výše přiměřené náhrady za vypořádání spoluvlastnictví pro spoluvlastníka, který daný pozemek nevlastnil, jako právní závada“. Přitom odkazuje i na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4901/2017 nebo ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1557/2013. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně právně posoudil „okolnost ohledně jiného vlastníka pozemku“, kterou nepovažoval za právní závadu a přiměřenou hodnotu za podíl nesnížil, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou považuje, zda „je právo k licenci na výrobu elektřiny svědčící pouze jednomu ze spoluvlastníků FVE právní závadou, ke které je nutné přihlédnout při stanovení přiměřené náhrady za vypořádání pro toho ze spoluvlastníků, který licenci nedrží“. Tato otázka by podle dovolatelky měla být řešena stejně, jako rozdílnost vlastníka pozemku. Nesouhlasí ani s použitím výnosové metody ocenění, jelikož přiměřená náhrada měla být stanovena jako „obvyklá cena bez dalšího“. Žalobcům nenáleží licence k výrobě elektřiny, proto jim nemůže být přiznána její hodnota.
12. Podle názoru dovolatelky hraje významnou roli, jak byla stavba fotovoltaické elektrárny financována, tedy „zda se skutečnost, že jeden spoluvlastník se podílel na financování pořízení věci tím způsobem, že poskytl půjčku druhému spoluvlastníkovi, který ji vrátil i s úroky, a osobám, které spoluvlastníka ovládají, kteří ji rovněž vrátili, promítá do stanovení výše přiměřené náhrady za vypořádání spoluvlastnictví pro spoluvlastníka, který půjčky poskytl a tyto mu byly vráceny, tak, že cena může být přiměřeně snížena“. Tuto otázku považuje taktéž za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
13. V neposlední řadě dovolatelka nalézacím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, v rozporu se zásadou jejich volného hodnocení.
14. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů změnil tak, že žalobu zamítne, případně rozhodnutí soudů obou stupňů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalobci se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a ve vyjádření se rozsáhle vypořádávají s námitkami žalované. Podle žalobců je nepochybné, že spoluvlastnictví k fotovoltaické elektrárně mezi účastníky vzniklo. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K závěru ohledně existence spoluvlastnictví a k interpretaci vůle stran:
18. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Není rozhodné, kdo vystupoval jako stavebník ve stavebním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1142/2005, uveřejněný, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
19. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, se uvádí, že „pokud ani z okolností věci není zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z účastníků, nelze vyloučit, že se tyto osoby stanou podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem společného užívaní“.
20. Z judikatury vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení), a ohledně právního osudu stavby, ani ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě, neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.
21. K otázce výkladu projevu vůle podle výkladových pravidel upravených v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, vyplývá, že jazykové vyjádření právního úkonu musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle jednajícího, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkolu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Stejně tak ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, vyplývá, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat.
22. Dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (které není oprávněn zpochybňovat), že účastníci ohledně stavby fotovoltaické elektrárny uzavřeli dne 9. 12. 2009 dohodu o budoucí úpravě vztahů ke společné investici, ve které se strany zavázaly „společně, s podílem každé strany 50%, realizovat i financovat investici – fotovoltaickou elektrárnu o výkonu 100kW v XY“ a žalovaná se zavázala „trvale odděleně účtovat náklady a výnosy“. Přihlédl dále k tomu, že sama žalovaná pro nedostatek finančních prostředků nebyla schopna bez finanční podpory žalobců stavbu elektrárny realizovat a získat potřebnou licenci k jejímu provozování do konce roku 2010 tak, aby elektrárna dosáhla na podporované výkupní ceny elektřiny. Naopak finanční podpora ze strany žalobců (poskytnutí bezúročné či pouze málo úročené půjčky), která předcházela uzavření finální písemné dohody o budoucí úpravě vztahů ke společné investici, by bez získání spoluvlastnického podílu, a tedy i podílu na příjmu z elektrárny, nedávala smysl. Vůle obou stran nabýt stavbu elektrárny do spoluvlastnictví nevyplynula podle odvolacího soudu pouze z písemné dohody ze dne 9. 12. 2009, ale i z výpovědi svědka N., osobně přítomného počátku jednání stran o vybudování elektrárny a dále i ze vzájemné e-mailové korespondence účastníků. Pokud nalézací soudy na základě provedených důkazů, z podrobného jazykového výkladu a posouzení vůle stran projevené navenek uzavřely, že jednání a vůle účastníků směřovaly ke vzniku spoluvlastnictví k fotovoltaické elektrárně, pak takovou úvahu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou.
23. V této části dovolání se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ani od dovolatelkou namítaných rozhodnutí dovolacího soudu, a dovolání proto v této části není přípustné (§ 237 o. s. ř).
K financování výstavby elektrárny a snížení přiměřené náhrady:
24. Žalovaná namítá, že žalobci, přestože se v dohodě o budoucí úpravě vztahů ke společné investici ze dne 9. 12. 2009 zavázali k tomu, že budou „společně, s podílem každé strany 50%, realizovat i financovat investici – fotovoltaickou elektrárnu o výkonu 100kW v XY“, pouze žalované poskytli na základě smluv ze dne 8. 12. 2009 dvě půjčky po 4 500 000 Kč (z toho jedna úročená 5,5 % ročně). Žalobci tak defacto nevložili do společné investice žádné finance, nadto mají užitek z úroků. Podle dovolatelky by proto měl být vypořádací podíl žalobců snížen, což považuje za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
25. Dovolací soud v dané věci vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu potud, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak – výjimečně s ohledem na dobré mravy – snížit, případně nepřiznat vůbec (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6058/2017).
26. Nejvyšší soud pak především vysvětlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014), že podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podléhá korektivu dobrých mravů i konstitutivní rozhodnutí soudu. Ustanovení § 2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015). Soud proto může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
27. Je však přitom třeba vzít v úvahu, že přikázání spoluvlastnického podílu představuje nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny, co je mimo jiné poskytnutí přiměřené náhrady, za kterou se považuje hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III ÚS 102/94, dostupný na nalus.usoud.cz). Snížení přiměřené náhrady za přikázaný spoluvlastnický podíl s odkazem na § 2 odst. 3 o. z. proto přichází do úvahy jen ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků řízení s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015). K tomu však v tomto případě nedošlo.
28. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč důvody uváděné žalovanou nepovažoval za dostatečné ke snížení přiměřené náhrady. Vyšel především z toho, že účastníci mají „v zásadě stejný podíl zásluh na vzniku předmětné fotovoltaické elektrárny“. Žalovaná sice měla pozemek vhodný pro její výstavbu, neměla však finanční prostředky, které jí poskytli žalobci. Účastníci tak „spojili síly“ a elektrárnu „společně vystavěli“. Společně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda účastníků směřovala k nabytí rovnodílných spoluvlastnických podílů s tím, že činnost jedné ze stran či činnost prostřednictvím jiných osob zajišťovaných jednou ze stran bude posuzována jako činnost společná bez rozlišení „rozsahu jejich podílů“. Bez poskytnutí půjček ze strany žalobců by elektrárna nikdy nevznikla. Jejich splácení ze strany žalované bylo předmětem dohody účastníků, opět bez vlivu na velikost spoluvlastnických podílů. Při respektování takto zjištěné vůle účastníků nebyl podle nalézacích soudů dán prostor pro snížení vypořádacího podílu žalobců.
29. Lze tedy uzavřít, že otázka snížení vypořádacích podílů byla v minulosti dovolacím soudem judikaturně vyřešena, přičemž závěry odvolacího soudu nebyly dovolacím soudem shledány jako nepřiměřené. Dovolání ani v této části proto není přípustné.
K hodnocení důkazů:
30. V další části dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy hodnotil „povrchně“ s jediným cílem – prokázat vznik spoluvlastnictví účastníků.
31. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelka v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
32. V této části proto není dovolání projednatelné, neboť není vymezen způsobilý dovolací důvod.
K ocenění „fotovoltaické elektrárny XY“:
33. V rámci otázky ocenění „fotovoltaické elektrárny XY“ nesouhlasí dovolatelka s aplikovanou metodou ocenění. Podle dovolatelky neměl znalec Ing. S. při ocenění vycházet z výnosové metody, když licenční oprávnění k výrobě elektřiny má pouze žalovaná, proto z ní žalobci nemohou mít finanční prospěch a odvolací soud měl při stanovování vypořádacího podílu vycházet z ceny fotovoltaické elektrárny „bez licence“, tedy z částky 1 112 805 Kč. Minimálně mělo být výlučné oprávnění na straně žalované zohledněno jako právní závada při oceňování fotovoltaické elektrárny.
34. Za právní vadu stejně tak považuje, že fotovoltaická elektrárna stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4901/2017.
35. V této části je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Důvodnost dovolání
36. Přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích; ekvivalent, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 11. 1992, sp. zn. 7 Co 269/92, Právní rozhledy, 1996, č. 3, str. 128, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 12 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1993, pořadové č. 61). Tato východiska akceptoval i Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněném pod č. 61/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jímž sjednotil judikaturu obecných soudů. Od přijetí tohoto rozhodnutí lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti (nicméně obdobný závěr je třeba vztáhnout i k věcem movitým) je její cena obvyklá v daném místě v době rozhodování s tím, že tuto náhradu soud určí odpovídajícím podílem z ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl.
37. Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001), a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004). Existence podílového spoluvlastnictví pak podle judikatury není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obvyklá cena nemovitosti stanovená pro účely vypořádání spoluvlastnictví snížena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2003).
38. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, vyložil dovolací soud mimo jiné zásadu, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“. Nejvyšší soud pak opakovaně zdůraznil, že při zjišťování obvyklé ceny porovnáním je třeba, je-li to možné, vycházet z reálně uskutečněných obchodů v místě a čase, a pokud možno srovnatelných nemovitostí s nemovitostí porovnávanou (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 535/98), náhradní metody namísto metody srovnávací lze použít tehdy, kdy realizované prodeje a koupě obdobných nemovitostí nebyly zjištěny (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 276/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1029/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3307/2020).
39. Ústavní soud zdůrazňuje potřebu zohledňovat v souladu s oceňovacími předpisy další tržní vlivy, které se mohou promítat ve stanovené ceně nemovitosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14). Stěžejním předpokladem stanovení obvyklé ceny je pak též náležité zohlednění konkrétních atributů hodnocené nemovitosti, faktických i právních. V tomto směru Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že nelze opomíjet právní vady nemovitosti, které jsou způsobilé ovlivnit její obvyklou cenu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4901/2017, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016).
40. Tak v řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícímu na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010).
41. Jestliže byla v projednávané věci stavba přikázána do výlučného vlastnictví žalované, jde o situaci, kdy jsou ze spoluvlastnického režimu vylučováni žalobci, tj. dosavadní spoluvlastníci stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované. Je proto na místě, aby obvyklá cena stavby v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví jiné osoby. Majetková újma způsobená žalobcům je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke kterému by měli (spolu)vlastnické právo. Jde o to, že výše vypořádacího podílu nemůže být založena na rozdělení zisku z majetkové výhody, kterou žalovaná získá tím, že se stane i výlučnou vlastnicí stavby (dojde ke sjednocení vlastnického práva ke stavbě a pozemku, na němž stojí), ale na zmírnění majetkové ztráty žalobců, kteří pozbývají (spolu)vlastnické právo ke stavbě stojící na cizím pozemku. Při vypořádání společné věci, jež je zatížena právní vadou, proto nemůže být její obvyklá cena konstruována jako by taková vada neexistovala.
42. Ke skutečnosti, že fotovoltaická elektrárna stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalované, musí soud přihlédnout jako k právní závadě a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
43. Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalovanou uplatněn právem.
44. Oproti tomu okolnost, že držitelem licence k výrobě elektrické energie je pouze žalovaná, nepředstavuje podle dovolacího soudu takovou skutečnost, která má mít vliv na hodnotu oceňované věci a měla by být zohledněna při ocenění fotovoltaické elektrárny. Z dohody o budoucí úpravě vztahů ke společné investici a z vůle stran bylo soudy jednoznačně dovozeno, že strany zamýšlely fotovoltaickou elektrárnu provozovat společně (jako spoluvlastníci), přestože vlastníkem licence byla vždy pouze žalovaná. Na benefitu zvýhodněných výkupních cen se měli podílet všichni spoluvlastníci bez ohledu na osobu držitele licence. Jestliže má být žalobcům vylučovaným ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která jim nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, správně odvolací soud při zjišťování výše náhrady přihlédl k existující licenci k výrobě elektřiny jako významné okolnosti, která má vliv na stanovení obvyklé ceny.
V.
Závěr
45. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
46. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-