// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 10.03.2025
Narovnání uzavřené mezi poškozeným a jedním ze solidárně zavázaných
Povaha narovnání při pluralitě závazkových vztahů mezi poškozeným a více škůdci nebrání tomu, aby se poškozený dohodl na narovnání jen s některým z nich. Právě relativní samostatnost jednotlivých právních vztahů mezi poškozeným a solidárně odpovědnými škůdci však brání tomu, aby se dohoda o narovnání mezi jedním z nich a poškozeným dotkla právních vztahů ostatních spoludlužníků, kteří nejsou účastníky takové dohody, resp. pokud dohodu o narovnání neuzavřeli všichni spoluškůdci tak, aby pokrývala postavení všech. Možnost uzavřít dohodu o narovnání (případně též dohodu o privativní novaci) mezi věřitelem a pouze jedním ze solidárně zavázaných dlužníků akceptuje i právnická literatura, která dovozuje, že konstrukce solidarity coby mnohosti závazků spjatých totožným plněním, jakož i fakt, že obsahová totožnost těchto závazků je sice pravidlem, avšak nikoliv pojmovým znakem solidarity, vedou k závěru, který takový postup připouští. Vzhledem k tomu, že jeden ze solidárních dlužníků nemůže svým jednáním zhoršit nebo zlepšit postavení ostatních spoludlužníků (ledaže by to vyplývalo z právního předpisu jako u zániku závazku s uspokojením věřitele), je nevyhnutelný závěr, že taková dohoda bude mít účinky pouze in personam. Po solidárním dlužníku, s nímž dohodu o privativní novaci uzavřel, tak věřitel bude moci požadovat plnění vyplývající z nově založeného závazku, po ostatních spoludlužnících původní plnění. Splní-li spoludlužník to, co vyplývá z jím uzavřené dohody o novaci, zaniknou v rozsahu tohoto plnění i závazky spoludlužníků, kteří dohodu neuzavřeli. Vnitřní spoludlužnický vztah však zůstává dohodou o novaci nedotčen. Obdobné závěry platí i pro narovnání a pro prétorský i soudní smír.
Nelze též odhlédnout od toho, že primárním účelem dohody o narovnání není sjednání nižší částky náhrady škody, ale odstranění spornosti tohoto nároku. Dohoda o narovnání tedy může vést i k tomu, že mezi jedním ze škůdců a poškozeným bude sjednána náhrada v odlišné výši, než která odpovídá reálně vzniklé škodě a zákonem nastavenému poměru účasti jednotlivých spoludlužníků pro účel jejich vzájemného vypořádání. I z toho důvodu je nutné trvat na závěru, že částka sjednaná v dohodě o narovnání mezi poškozeným a škůdcem nemůže mít vliv na výši regresního nároku vůči dalšímu škůdci, jenž dohodu o narovnání neuzavřel.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 534/2024, ze dne 30. 1. 2025
Dotčené předpisy:
§ 438 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 439 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 511 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 585 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 16 C 93/2018-285, zamítl žalobu na zaplacení 1 096 971 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů řízení a doplňujícím usnesením ze dne 14. 6. 2023, č. j. 16 C 93/2018-334, zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 003 029 Kč od 16. 2. 2018 do zaplacení. Ve sporu o vypořádání mezi společně a nerozdílně odpovídajícími spoluškůdci řešil otázku, zda součástí škody, kterou mají oba účastníci zaplatit poškozené společnosti Pražská energetika, a. s. (dále též jen „poškozená“), je i příslušenství pohledávky či nikoliv. Dospěl k závěru, že úroky z prodlení a náklady poškozené na vymáhání pohledávky v občanskoprávním nebo trestním řízení jsou součástí škody, kterou jsou zavázáni účastníci uhradit poškozené společně a nerozdílně a vůči sobě vzájemně tak, jakým způsobem měli prospěch z trestné činnosti, tedy v dané věci v procentním poměru 79 : 21. Podle § 2916 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), totiž platí, že kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. Vzhledem k tomu, že žalovaný zaplatil poškozené více, než měl podle uvedeného poměru uhradit, není žaloba důvodná, neboť celkový dluh obou účastníků činil 6 760 027,33 Kč (sestává z náhrady škody přisouzené v trestním řízení ve výši 4 149 726 Kč, z příslušenství uplatněného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výši 1 938 125,13 Kč, z nákladů řízení v řízení vedeném u téhož soudu ve výši 188 176,20 Kč a z nákladů poškozené v rámci trestního řízení ve výši 484 000 Kč). Pokud by byla připočtena i částka 1 023 672 Kč, kterou žalobce zaplatil poškozené, jde o dluh ve výši 7 783 699 Kč. S ohledem na poměry dané mírou zavinění žalobce a žalovaného by měl žalobce z tohoto dluhu uhradit 6 149 122 Kč a žalovaný 1 634 577 Kč.
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 25 Co 132/2023-386, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku ve věci samé tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 315 742,34 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaný byli pravomocně odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 40 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 24/2016, a bylo jim uloženo, aby poškozené Pražské energetice, a. s., společně a nerozdílně nahradili škodu ve výši 4 149 746 Kč. Pro vymožení této povinnosti bylo vůči žalobci a žalovanému zahájeno exekuční řízení u soudního exekutora JUDr. M. S., vedené pod sp. zn. 081 EX 04063/2016, na jehož základě žalovaný ve prospěch poškozené uhradil 223 982,39 Kč. Poškozená tentýž nárok uplatnila rovněž občanskoprávní žalobou ze dne 25. 3. 2014 a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 162/2014 po vydání trestního rozhodnutí požadovala již jen příslušenství této pohledávky, tedy úroky z prodlení, náklady na zastoupení advokátem v trestním řízení a náhradu související vzniklé škody. V rámci tohoto řízení byla uzavřena dohoda o narovnání mezi žalobcem a poškozenou ze dne 30. 5. 2017, ve které se žalobce zavázal zaplatit a následně i zaplatil poškozené 4 200 000 Kč, proto bylo vůči žalobci toto řízení zastaveno. Protože proti žalovanému bylo řízení vedeno dále, přistoupil k jednání s poškozenou a i on následně uzavřel dne 22. 12. 2017 dohodu o narovnání, v níž poškozená vyčíslila své nároky vůči žalovanému částkou 1 938 125,13 Kč jako příslušenství částky 3 990 000 Kč, náhradu nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 162/2014 ve výši 188 176,20 Kč, a dále náhradu nákladů obhajoby v trestním řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 40 T 10/2015 v částce 484 000 Kč. Strany se dohodly na tom, že žalovaný zaplatí poškozené 2 000 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč po dobu výkonu trestu odnětí svobody žalovaného a 12 500 Kč od 4. kalendářního měsíce po propuštění žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody. Touto dohodou byly vypořádány veškeré nároky, které požadovala poškozená. Uvedené splátky žalovaný platí pravidelně každý měsíc. Žalobce dále uhradil poškozené částku 1 023 672 Kč dne 4. 9. 2013, přičemž tato škoda vznikla fiktivními fakturami Ensto Czech, s.r.o. Na tuto částku zaplatil žalovaný žalobci částku 200 000 Kč dne 2. 9. 2013.
3. Odvolací soud z toho vyvodil, že částka 4 149 746 Kč, která byla v trestním řízení uložena účastníkům řízení k úhradě poškozené, se skládá z částek 3 990 000 Kč přímo odčerpané z majetku poškozené trestným jednáním účastníků řízení a 159 726 Kč představující úrok z prodlení vyměřený poškozené finančním úřadem z důvodu dodatečného vyřazení finančních částek z poškozenou zaúčtovaných výdajů. Trestnou činností obou účastníků řízení vznikla na majetku poškozené škoda v celkové výši 5 013 672 Kč (a to přímo touto trestnou činností, tedy zde bez oné částky 159 726 Kč), přičemž součástí této částky je i 1 023 672 Kč představujících škodu vzniklou fiktivními fakturami Ensto Czech, s.r.o. Veškerá tato škoda vznikla v období let 2010 až 2013. Žalobce získal trestnou činností celkem 3 963 037 Kč (což odpovídá po zaokrouhlení 79 % z částky 5 013 672 Kč) a žalovaný 1 050 635 Kč (což odpovídá 21 % z částky 5 013 672 Kč). Žalobce podle dohody o narovnání ze dne 30. 5. 2017 zaplatil 4 200 000 Kč ve dvou splátkách tak, že celá částka byla poškozené předána dne 13. 11. 2017. Žalobce zaslal žalovanému dne 21. 1. 2018 výzvu k plnění, v níž stanovil lhůtu k plnění do 15. 2. 2018; výzva byla žalovanému doručena dne 25. 1. 2018. Poškozená dopisem ze dne 10. 3. 2014 vyzvala žalovaného k úhradě škody ve výši 3 990 000 Kč, a to do dne 20. 3. 2014. V trestním řízení nebyla poškozené přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovaný uhradil poškozené prostřednictvím převodů finančních částek z účtu za období od 8. 6. 2018 do 20. 10. 2023 celkem 760 000 Kč. V řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo ve vztahu mezi účastníky tohoto řízení (poškozenou a žalovaným) rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to s odůvodněním, že ve lhůtě jednoho roku nepodal návrh na pokračování v řízení žádný z účastníků řízení, v důsledku čehož bylo řízení zastaveno, a proto nelze hovořit o procesním zavinění zastavení řízení u kteréhokoliv z účastníků.
4. Po právní stránce odvolací soud věc s odkazem na přechodné ustanovení § 3028 o. z. posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“), neboť škoda vznikla do roku 2013. Podle § 439 obč. zák. vyložil, že právo na regresní plnění vznikne v okamžiku, kdy jeden ze škůdců splní poškozenému více, než by na něj případně připadalo podle jeho podílu. Pro rozhodnutí věci bylo tedy zcela zásadní stanovit, jaká byla celková výše škody. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že uzavření dohody o narovnání ze dne 30. 5. 2017 mezi poškozenou a žalobcem nemohlo mít vliv na práva a povinnosti žalovaného, který nebyl stranou této dohody, a již jen proto nemohla tato dohoda mít ve vztahu k němu jakýchkoliv účinků. Uzavření dohody, kterou si žalobce a poškozená narovnaly své závazky tak, že žalobce uhradí na náhradě škody částku 4 200 000 Kč a tím bude nárok na náhradu škody mezi nimi zcela vypořádán, tedy nemohlo mít vliv na výši dluhu žalovaného z titulu náhrady škody. Tento závěr je ve shodě též s žalobcem odkazovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2879/14, podle nějž je-li na dlužnické straně vícero dlužníků, kteří v původním závazku vystupovali jako solidární spoludlužníci (pasivní solidarita), a tedy dlužili společně a nerozdílně (nebylo-li ujednáno jinak), přičemž dohodu o narovnání uzavře pouze jeden z nich, budou se účinky takového ujednání týkat pouze tohoto dlužníka. Ostatní solidární dlužníci budou i nadále zavázáni podle původního obsahu závazku. I když Ústavní soud rovněž uvedl, že dojde-li ke splnění závazku kteréhokoliv ze solidárních dlužníků (tedy včetně toho, jenž byl účastníkem dohody o narovnání), zanikají závazky všech solidárních dlužníků, tzn. včetně těch, kteří se dohody o narovnání neúčastnili, přičemž však vzájemné vnitřní vztahy (poměr podílů) mezi těmito solidárními spoludlužníky zůstávají nedotčeny, mínil tím podle odvolacího soudu, že závazky všech solidárních dlužníků zanikají v rozsahu předmětné úhrady, a nikoliv snad, jak se mylně domnívá žalobce, že by tyto závazky ostatních spoludlužníků, kteří se dohody o narovnání neúčastnili, zanikaly vždy bez ohledu na jejich výši zcela, tedy v plném rozsahu. Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že pominul, že stejně tak nemohlo ve výše uvedeném smyslu ve vztahu k žalobci a jeho právům a povinnostem mít vliv uzavření dohody o narovnání ze dne 22. 12. 2017 mezi poškozenou a žalovaným, jelikož opět šlo o smlouvu, jejíž stranou žalobce nebyl. Soud prvního stupně tudíž nesprávně do celkové škody zahrnul všechny částky vypočítávané touto dohodou bez toho, aby zkoumal, zda tyto částky skutečně tvořily škodu vzniklou poškozené. Odvolací soud proto shrnul, že celková výše škody (včetně příslušenství), kterou byli žalobce a žalovaný povinni společně a nerozdílně zaplatit, činila 6 212 569,19 Kč, skládala se z částek 4 149 726 Kč a 1 023 672 Kč a tvořila ji dále podle § 121 odst. 3 obč. zák. i částka 1 039 171,19 Kč představující zákonný úrok z prodlení z jistiny ve výši 3 990 000 Kč (8,05 % ročně z částky 3 990 000 Kč od 21. 3. 2014 do 31. 5. 2017 a z částky 490 000 Kč od 1. 6. 2017 do 13. 9. 2017, jelikož žalobce uhradil tuto jistinu úhradami ve výši 3 500 000 Kč dne 31. 5. 2017, a ve výši 700 000 Kč ze dne 13. 9. 2017). Naopak oproti tvrzení žalovaného a oproti názoru soudu prvního stupně odvolací soud nedospěl k závěru, že by se celková výše škody způsobené poškozené skládala i ze žalovaným tvrzené částky 484 000 Kč, která měla představovat náhradu nákladů poškozené ve shora uvedeném trestním řízení, neboť v trestním řízení nebyla poškozené tato náhrada přiznána a daný nárok podle § 155 odst. 4 trestního řádu již zanikl. Obdobně odvolací soud nedospěl k závěru, že by součástí škody byla částka 188 176,20 Kč na náhradě nákladů poškozené v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť v něm bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podíl žalobce na vzniklé škodě tudíž činil 4 907 929,66 Kč (79 % z 6 212 569,19 Kč), avšak uhradil celkem 5 223 672 Kč, takže platbou 700 000 Kč ze dne 13. 9. 2017 již uhradil více, než na jeho podíl připadalo, a tímto okamžikem mu vznikl regresní nárok, a to ve výši 315 742,34 Kč (5 223 672 Kč minus 4 907 929,66 Kč).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a výroku o nákladech řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a současně by vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v závěru odvolacího soudu, že dohoda o narovnání ze dne 30. 5. 2017 uzavřená mezi žalobcem a poškozenou nemohla mít vliv na práva a povinnosti žalovaného, který nebyl stranou této dohody. Naopak dovolatel zastává názor, že ve smyslu § 511 obč. zák. je dána možnost, aby s věřitelem uzavřel dohodu o narovnání i jeden ze solidárních dlužníků, a pokud tento dlužník dluh splní, zaniknou tím i závazky ostatních spoludlužníků. Odvolací soud však dospěl k jinému závěru, tedy že závazky ostatních spoludlužníků, kteří se narovnání neúčastnili, nezanikají vždy bez ohledu na jejich výši, tedy v plném rozsahu, a dohodu mezi žalobcem a poškozenou hodnotil jako dohodu, na jejímž základě nedošlo k zániku veškerých nároků poškozené z titulu způsobené a požadované náhrady škody. Takový závěr je v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2879/14. Dovolatel rekapituluje obsah dohody o narovnání a zdůrazňuje, že z dohody jednoznačně vyplývá, že veškeré nároky poškozené z titulu způsobené škody, tj. trestním rozsudkem přiznaná náhrada škody ve výši 4 149 726 Kč, požadovaný úrok z prodlení z této částky, požadované náhrady nákladů trestního, civilního i exekučního řízení, zanikly a byly nahrazeny uzavřenou dohodou o narovnání spočívající v závazku žalobce zaplatit částku 4 200 000 Kč, který žalobce sám splnil a poškozené sjednanou částku uhradil. Na posuzovanou věc tak zcela dopadá citované usnesení Ústavního soudu, podle nějž měl odvolací soud dospět k závěru, že dohodou o narovnání došlo ke splnění závazku žalobcem vůči poškozené v plném rozsahu a zanikl tím i původní závazek žalovaného. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu. Uvedl, že dohoda o narovnání ve spojení s úhradou částky 4 200 000 Kč žalobcem poškozené měla vůči žalovanému právní účinky pouze v tom, že se zastavil běh příslušenství, které poškozená po žalobci i žalovaném požadovala. Dohoda o narovnání uzavřená mezi žalobcem a poškozenou nemohla mít na žalovaného žádný jiný vliv a změnit jeho práva a povinnosti, neboť žalovaný nebyl stranou této dohody. Tedy na výši dluhu žalovaného z titulu náhrady škody nemohlo mít vliv, že si žalobce a poškozená narovnaly své závazky tak, že žalobce na náhradě škody uhradí částku 4 200 000 Kč a tím bude jejich dluh zcela vypořádán. Žalobce tak nemůže po žalovaném požadovat regresním nárokem to, co poškozené uhradil na základě dohody o narovnání, ale pouze regresní nárok odpovídající částce, o níž žalobce přeplatil svůj podíl plynoucí ze skutečné výše původně způsobené škody. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a je přípustné pro řešení v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky vlivu dohody o narovnání uzavřené mezi poškozeným a jedním ze solidárně zavázaných škůdců na vnitřní poměr mezi škůdci a z něj plynoucí regresní nárok.
IV. Důvodnost dovolání
8. Dovolání není důvodné.
9. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
10. Odvolací soud správně postupoval podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014. Podle § 3028 odst. 1 o. z. se novým právním předpisem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Ve vztahu k náhradě škody však § 3079 odst. 1 o. z. obsahuje výjimku z tohoto pravidla, neboť v tomto případě není rozhodující, kdy vzniklo právo na náhradu škody, nýbrž kdy došlo k porušení povinnosti stanovené právními předpisy. Dosavadními právními předpisy se řídí nejen práva a povinnosti vzniklé před účinností nového právního předpisu, ale též práva a povinnosti, které sice vznikly za účinnosti nového právního předpisu, avšak jde o práva a povinnosti vzniklé z práv a povinností, jež se řídí dosavadními právními předpisy (§ 3028 odst. 3 o. z.). Právo poškozeného na náhradu škody se tedy posuzuje podle právní úpravy účinné ke dni porušení povinnosti stanovené právními předpisy a stejně se posuzují navazující práva včetně práva postihového, regresního (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1095/2023).
11. Podle § 438 odst. 1 způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
12. Podle § 439 obč. zák. kdo opovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení škody.
13. Úprava společné odpovědnosti více osob odpovědných za škodu vychází ze zásady solidární, která má obecnou platnost a vztahuje se nejen na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním, ale i na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají na základě odlišných principů. Tzv. solidarita více škůdců je pravidlem a jejím účelem je posílení ochrany poškozených, která spočívá v tom, že poškozený může v celém rozsahu nárok uplatnit proti kterémukoliv z poškozených a soudem přiznaný nárok může stejným způsobem vymáhat podle své úvahy po všech, několika či jen jednom ze škůdců, aniž by musel brát ohled na míru jejich účasti na společně způsobené škodě; stejně tak soud při solidaritě škůdců nemusí poměr účasti ve sporu řešit ani nijak v rozhodnutí vyjadřovat. Ustanovení § 439 obč. zák. pak řeší vnitřní úpravu poměrů škůdců, která se navenek nedotýká jejich celkové povinnosti ve vztahu vůči poškozenému. Zde se již poměr jejich účasti uplatní tak, že právě vzájemné vypořádání se odvíjí od toho, jakou měrou se podíleli na společně způsobené škodě. Jestliže jeden z nich zaplatí poškozenému na náhradě škody více, než odpovídá jeho míře účasti, má v odpovídajícím rozsahu právo na plnění od ostatních škůdců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006, uveřejněný pod číslem 21/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013).
14. Tyto závěry podporuje i právnická literatura, která hovoří o tzv. teorii plurality, podle níž má věřitel vůči každému ze solidárně odpovědných dlužníků samostatnou pohledávku a může vymáhat splnění dluhu v celém rozsahu nebo jeho část vůči jednomu nebo několika nebo všem spoludlužníkům, a to současně nebo postupně. Splnění dluhu jedním ze spoludlužníků způsobuje vůči věřiteli zánik dluhu ostatních spoludlužníků. Každý ze spoludlužníků je povinen plnit dluh v celém rozsahu, ale věřiteli má být dluh plněn jen jednou. Jediným, co dluhy jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků spojuje, je identita plnění, resp. předmětu plnění. Jinými slovy v případě pasivní solidarity existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků (srov. např. Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl čtvrtý. Praha 1936, s. 221-222; Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J.: Občanský zákoník, Komentář, Díl I, Praha: Panorama, 1987, s. 256-259; Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 741; Lavický, P.: Solidární závazky. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2004).
15. Z teorie plurality pak dále mimo jiné vyplývá, že skutečnosti, na jejichž základě dochází k zániku závazku jinak než jeho splněním, nepůsobí automaticky vůči všem dlužníkům. Např. splynutí (§ 584 obč. zák.) působí zánik závazku jen ve vztahu k tomu dlužníkovi, v jehož osobě splynulo právo s povinností; rovněž prominutí dluhu (§ 574 obč. zák.) vůči jednomu ze spoludlužníků či započtení pohledávky (§ 580 obč. zák.) nemá vliv na povinnosti ostatních vůči věřiteli a nemění nic ani na vzájemném vypořádání mezi nimi. Totéž platí i při zániku závazku pro nemožnost plnění, která nastala na straně jednoho z dlužníků. Taktéž splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého solidárně zavázaného dlužníka se také zvlášť promlčuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, uveřejněný pod C 2907 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
16. Podle § 585 odst. 1 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Podle odst. 3 tohoto ustanovení dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání.
17. Ohledně institutu narovnání je rozhodovací praxe i odborná literatura jednotná v názoru, že dosavadní závazek uzavřením dohody o narovnání zaniká a je nahrazen závazkem nově sjednaným a dohoda o narovnání se stává samostatným právním důvodem vzniku takového závazku. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům; jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoli sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv se přitom míní rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody; k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, Soubor C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, Soubor C 1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, Soubor C 3008, jakož i dílo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck 2003, s. 762 a násl.).
18. Povaha narovnání při pluralitě závazkových vztahů mezi poškozeným a více škůdci nebrání tomu, aby se poškozený dohodl na narovnání jen s některým z nich. Právě relativní samostatnost jednotlivých právních vztahů mezi poškozeným a solidárně odpovědnými škůdci však brání tomu, aby se dohoda o narovnání mezi jedním z nich a poškozeným dotkla právních vztahů ostatních spoludlužníků, kteří nejsou účastníky takové dohody, resp. pokud dohodu o narovnání neuzavřeli všichni spoluškůdci tak, aby pokrývala postavení všech. Možnost uzavřít dohodu o narovnání (případně též dohodu o privativní novaci) mezi věřitelem a pouze jedním ze solidárně zavázaných dlužníků akceptuje i právnická literatura (Lavický, P. § 511 Společné závazky. In: Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník: Komentář Systém ASPI. Wolters Kluwer.), která dovozuje, že konstrukce solidarity coby mnohosti závazků spjatých totožným plněním, jakož i fakt, že obsahová totožnost těchto závazků je sice pravidlem, avšak nikoliv pojmovým znakem solidarity, vedou k závěru, který takový postup připouští. Vzhledem k tomu, že jeden ze solidárních dlužníků nemůže svým jednáním zhoršit nebo zlepšit postavení ostatních spoludlužníků (ledaže by to vyplývalo z právního předpisu jako u zániku závazku s uspokojením věřitele), je nevyhnutelný závěr, že taková dohoda bude mít účinky pouze in personam. Po solidárním dlužníku, s nímž dohodu o privativní novaci uzavřel, tak věřitel bude moci požadovat plnění vyplývající z nově založeného závazku, po ostatních spoludlužnících původní plnění. Splní-li spoludlužník to, co vyplývá z jím uzavřené dohody o novaci, zaniknou v rozsahu tohoto plnění i závazky spoludlužníků, kteří dohodu neuzavřeli. Vnitřní spoludlužnický vztah však zůstává dohodou o novaci nedotčen. Obdobné závěry platí i pro narovnání a pro prétorský i soudní smír.
19. Nelze též odhlédnout od toho, že primárním účelem dohody o narovnání není sjednání nižší částky náhrady škody, ale odstranění spornosti tohoto nároku. Dohoda o narovnání tedy může vést i k tomu, že mezi jedním ze škůdců a poškozeným bude sjednána náhrada v odlišné výši, než která odpovídá reálně vzniklé škodě a zákonem nastavenému poměru účasti jednotlivých spoludlužníků pro účel jejich vzájemného vypořádání. I z toho důvodu je nutné trvat na závěru, že částka sjednaná v dohodě o narovnání mezi poškozeným a škůdcem nemůže mít vliv na výši regresního nároku vůči dalšímu škůdci, jenž dohodu o narovnání neuzavřel.
20. Pro posuzovaný případ z toho vyplývá, že žalobce, který jako škůdce uzavřel dohodu o narovnání s poškozeným, není oprávněn se ve sporu mezi solidárně zavázanými škůdci domáhat po žalovaném většího plnění, než na něž má právo plynoucí mu ze zákona (§ 439 obč. zák.) podle míry jeho účasti na vzniku škody, a to tedy bez ohledu na dohodu o narovnání. Právě v tomto významu je třeba též rozumět dovolatelem odkazovanému závěru Ústavního soudu, jenž v nálezu sp. zn. II. ÚS 2879/14 uvádí, že vzájemné vnitřní vztahy (poměr podílů) mezi těmito solidárními spoludlužníky zůstávají nedotčeny. Vzájemný vztah solidárně zavázaných dlužníků je určován jednak vnitřním poměrem podílů jednotlivých dlužníků na společném dluhu, jednak vztahem regresním. Právo regresu nevzniká spoludlužníku vždy, když uhradí jakoukoliv část dlužné pohledávky, ale až tehdy, splní-li více, než odpovídá jeho podílu. Tento podíl však nelze počítat z částky, která byla ujednána v dohodě o narovnání, a to ani tehdy, pokud by plněním podle této dohody došlo k plnému vypořádání vzniklé škody, ale ze skutečné výše náhrady škody, kterou škůdci byli poškozenému dlužni bez ohledu na dohodu o narovnání. Opačný závěr by totiž vedl k tomu, že škůdce, jenž uzavřel s poškozeným dohodu o narovnání, by vůči druhému škůdci byl oprávněn domáhat se regresního práva dříve (již při uhrazení nižší částky), než jak tomu bylo bez ohledu na dohodu o narovnání, což by znamenalo, že by se tento druhý škůdce dostal do horšího postavení, a to na základě dohody, jejíž stranou nebyl. Takovýto závěr by odporoval principu relativního působení závazkových práv.
21. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné, dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
Autor: -mha-