// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.02.2025
K (ne)uzavření smlouvy jen odkazem na obchodní podmínky
Smlouva je dvoustranné (případně vícestranné) právní jednání, k jehož vzniku je zapotřebí dvou (či více) jednostranných navzájem adresovaných obsahově shodných právních jednání. Ke vzniku každé smlouvy je potřebná nabídka (oferta), přijetí nabídky (akceptace), a obsahová shoda oferty a akceptace (konsensus). Zákon přitom neumožňuje uzavření smlouvy (uskutečnění oferty, její akceptace a obsahový konsensus) v obchodních podmínkách. Umožňuje pouze, aby odkazem na ně byla určena část obsahu smlouvy (část práv a povinností); jde především o ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Jinak řečeno, aby bylo možno určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí (mimo obchodní podmínky) dojít k uzavření smlouvy (k ofertě, k její akceptaci a obsahové shodě mezi nimi).
Není-li tak uzavřena smlouva (nedojde-li k ofertě a její obsahově shodné akceptaci), je určení části obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky pojmově vyloučeno. Z uvedeného též plyne, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a že jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy.
Ačkoli zákon umožňuje uzavírání smluv vícestranných a do jednoho právního jednání nebo do téže listiny zahrnout více smluv (posuzovaných samostatně), k jejich uzavření je nezbytné dodržení předpokladů vzniku smlouvy. V případě uzavírání vícestranných smluv v rámci jednoho právního jednání či zahrnutých do téže listiny se tedy musí účastnit jednání o uzavření smlouvy všichni účastníci jednotlivých smluv a musí dojít k nabídce (ofertě) a k jejímu obsahově shodnému přijetí (akceptaci) ohledně každé takové smlouvy, byť ohledně části obsahu každé takto uzavírané smlouvy lze odkázat na obchodní podmínky její smluvní strany. Založily-li tedy soudy obou stupňů svá rozhodnutí na závěru, že k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastnicemi postačí souhlas žalované s produktem „chytrá záloha“, vyjádřený ve smlouvě uzavřené mezi jinými účastníky, a odkaz v takové smlouvě na obchodní podmínky žalované (obsahující vymezení účastníků smlouvy o zápůjčce a projev vůle žalobkyně k uzavření takové smlouvy), pak je jejich právní posouzení nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2550/2024, ze dne 20. 11. 2024
Dotčené předpisy:
§ 1725 o. z.
§ 1731 o. z.
§ 1732 o. z.
§ 1733 o. z.
§ 1740 o. z.
§ 1751 o. z.
§ 1756 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 18 C 158/2023-50, zamítl žalobu požadující, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni 59 160 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 30 Co 117/2024-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 59 160 Kč s 10% úroky z prodlení ročně od 27. 6. 2020 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Mezi žalovanou a cestovní kanceláří CK Pantour s. r. o. (dále též jen „CK“) byly prostřednictvím žalobkyně jako cestovní agentury (autorizovaným prodejcem zájezdů cestovních kanceláří na základě smlouvy o obchodním zastoupení) uzavřeny tři smlouvy o zájezdu. Žalovaná v nich souhlasila s podmínkami produktu „chytrá záloha“ podle obchodních podmínek žalobkyně a uzavřením smluv o zájezdu uzavřela s žalobkyní smlouvy o zápůjčce s povinností zapůjčené peníze vrátit do 31. 3. 2020. Žalovaná 7. 4. 2020 odstoupila od smluv o zájezdu s ohledem na uzavření hranic z důvodu pandemie covid-19 a vyzvala žalobkyni k vrácení uhrazené části ceny zájezdů ve výši 15 900 Kč. Žalobkyně žalovanou odkázala na CK Pantour s. r. o. jako smluvní stranu ze smlouvy o zájezdu a vyzvala ji k vrácení zápůjčky v celkové výši 61 110 Kč.
Odvolací soud uzavřel, že mezi účastnicemi byl založen zcela nezávislý vztah smlouvami o zápůjčce podle obchodních podmínek žalobkyně. Z nich vyplývá, že jen v situaci, kdy CK vrací klientovi poskytnutou zálohu, může ji vrátit v rozsahu poskytnuté zápůjčky žalobkyni, nelze z nich však dovodit, že by byla povinna takto postupovat (jak dovodil soud prvního stupně), resp. že by žalobkyně měla právní titul k vrácení zápůjčky proti CK. Povinna vrátit žalobkyni zápůjčku je žalovaná, která měla požadovat vrácení finančních prostředků po CK, domnívala-li se, že CK nemá nárok na stornopoplatky. Smluvní vztah ze smlouvy o zápůjčce je však třeba posuzovat nezávisle na dalších ujednáních mezi žalovanou a CK. Žalované nebyly zatajeny žádné informace a podpisem stvrdila, že s nimi byla řádně a včas seznámena. O postavení žalobkyně jako cestovní agentury, tedy obchodního zástupce CK, nemohla mít žalovaná pochybnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v zákonné lhůtě dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a měla by být posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud. Podle žalované je smlouva o zápůjčce neplatná a ona není pasivně věcně legitimovaná k vrácení zápůjčky; žaloba měla směřovat proti CK. Ustanovení § 1751 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), sice připouští určení části obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, smlouvy o zájezdu ale obsahovaly pouze její souhlas s podmínkami produktu „chytrá záloha“ dle podmínek uvedených ve „VOP Invia.cz a. s.“. Odkaz na obchodní podmínky, v nichž má být de facto uvedena kompletní smlouva o zápůjčce (včetně jejích esenciálních náležitostí), dovolatelka považuje za nedostačující a smlouvy o zápůjčce za neplatné, tím spíše, že jde o spotřebitelský vztah. Nebylo ani uvedeno, zda smlouva o zápůjčce má být uzavřena mezi žalovanou a CK nebo mezi žalovanou a žalobkyní, ani že se jedná o smlouvu o zápůjčce. Text zmiňující se o tomto produktu je navíc uveden v pasáži nazvané „Doplnění smlouvy o zájezdu“. Logickým výkladem tak lze dospět k závěru, že se jedná o doplnění smlouvy o zájezdu a týká se vztahu mezi jejími subjekty. Na problém dopadá ustanovení § 583 o. z. o jednání v omylu (vyvolaném druhou stranou) o rozhodující okolnosti, kdy je právní jednání neplatné. Identifikace účastníků smlouvy je při jejím uzavírání rozhodující okolností. Ze znění smluv o zájezdu plyne, že účastníkem produktu „chytrá záloha“ měla být CK a žalovaná, a zahrnutí závazkového vztahu (smlouvy o zápůjčce) do této části smlouvy o zájezdu je pro spotřebitelku matoucí podle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Matoucím je i použití zkratky „VOP Invia.cz a. s.“, jejíž definici smlouvy o zájezdu neobsahují. Zkratka „VOP“ neodpovídá v závěru užitému termínu „obchodní podmínky“. Smlouvy neuvádí ani to, o jaké obchodní podmínky se jedná stran jejich platnosti.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatelka sice otázku předloženou k dovolacímu přezkumu výslovně neformuluje, z obsahu dovolání je ale patrno, že za nesprávně vyřešenou považuje otázku, zda podle § 1751 o. z. lze určit odkazem na obchodní podmínky všechny podstatné (esenciální) náležitosti smlouvy, obzvláště, je-li jejím účastníkem spotřebitel. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o existenci nezávislého vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ze smluv o zápůjčce (kdy vrácení zapůjčených částek je předmětem řízení) a odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil založení tohoto vztahu odkazem na obchodní podmínky žalobkyně ve smlouvách o zájezdu uzavřených mezi CK a žalovanou, je na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí založeno. Dovolání je přípustné.
Podle § 1724 odst. 1 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.
Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.
Podle § 1727 věty první a druhé o. z. každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv.
Podle § 1731 o. z. z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.
Podle § 1732 odst. 1 o. z. právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.
Podle § 1733 věty první o. z. projev vůle, který nevyhovuje § 1732, není nabídkou a nemůže být proto přijat.
Podle § 1740 odst. 1 o. z. osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.
Podle § 1744 o. z. s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas.
Aby bylo možno přijmout nabídku faktickým chováním ve smyslu § 1744 o. z., musel by být při uzavírání smlouvy naplněn alespoň jeden ze zákonných předpokladů. Buď by se muselo jednat o situaci, ve které je běžné, že dochází k uzavírání smluv daným způsobem a účastníci právního styku působící v daném sektoru (a za obdobných okolností) to berou jako více méně samozřejmé. Nebo by se muselo jednat o ustálený způsob uzavírání smluv mezi stranami. Možnost uzavřít nabídku faktickým chováním by mohla plynout také ze samotného textu nabídky (ŠILHÁN, Josef. § 1744 [Přijetí nabídky faktickým chováním]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 13-16). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3175/2023.
Podle § 1745 o. z. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.
Nabídka i přijetí jsou jednostranným adresovaným právním jednáním (§ 545 o. z.). Působí vůči adresátovi od okamžiku, kdy mu projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 o. z.). Nezávisí přitom na formě přijetí (ústně, písemně, konkludentně; viz § 559 o. z.). Lze je učinit konáním nebo opomenutím, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (§ 546 o. z.).
Vznik smlouvy podle § 1744 o. z. také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost tohoto přijetí, účinnost přijetí však citované ustanovení spojuje již s projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020).
Podle § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.
Podle § 1756 o. z. není-li smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran ujednat její náležitosti; přitom se přihlédne nejen k chování stran, ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům.
Podle § 1798 o. z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).
Podle § 1799 o. z. doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát.
Podle důvodové zprávy k § 1751 až 1754 o. z. stranám nelze bránit, aby ve smlouvě určily, že se jejich práva a povinností budou řídit obchodními podmínkami, na něž odkáží. Při stanovení pravidel pro tuto praxi je však třeba odlišit případy vzájemného styku podnikatelů a případy ostatní. Nejedná-li se o právní styk mezi podnikateli, vyžaduje se, aby takové podmínky byly k nabídce přiloženy anebo aby byly stranám při uzavření smlouvy známy, ledaže akceptant prohlásí, že tyto podmínky zná.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11 (kromě jiného) obecně platí, že si smluvní strany mohou dohodnout obsah práv a povinností, kterými se budou navzájem řídit. Sjednaná práva a povinnosti jsou obvykle obsaženy přímo ve smlouvě, nicméně tím není vyloučena aplikace všeobecných či jiných obchodních podmínek, na něž smlouva může odkazovat. Uplatnění obchodních podmínek ale není neomezené, naopak právní úprava stanovuje základní limity. Taková aplikace má nejen formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru.
K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil např. v rozsudcích ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, nebo ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015.
Obchodní podmínky lze z hlediska formálního pojetí charakterizovat jako „obecné, opakovaně použitelné normy vypracované dříve a bez přímé souvislosti s přípravou konkrétní smlouvy jednou ze stran nebo třetí osobou“. „Materiální pojetí pojmu obchodních podmínek nejlépe vyjadřuje dnešní zákonná definice v § 305 odst. 1 BGB: ‚Všeobecné obchodní podmínky jsou jakékoliv smluvní podmínky předem formulované pro větší množství smluv, které jedna ze smluvních stran druhé straně při uzavření smlouvy předloží. Je bez významu, zda podmínky vytvářejí zevně oddělený díl smlouvy nebo jsou pojaty přímo do smluvního dokumentu, jaký mají rozsah, jakým typem písma jsou vyhotoveny a jakou formu má smlouva. O všeobecné obchodní podmínky nejde, pokud byly smluvní podmínky mezi stranami jednotlivě vyjednáványʼ.“ [k tomu srov. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721–2520, relativní majetková práva 1. část). Nakladatel: Wolters Kluwer ČR. Místo vydání: Praha. Datum vydání: 2021. Autoři: Jiří Švetka, Jan Dvořák, Josef Fiala aj.].
Zákon definici obchodních podmínek neobsahuje. Je ovšem zřejmé, že jde o projev vůle jednajícího neadresovaný konkrétnímu subjektu (neadresný), jenž je perfektní již svým učiněním.
Předpokladem použití obchodních podmínek při určení práv a povinností ze závazkového vztahu, resp. při určení části obsahu smlouvy je vznik (existence) smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5200/2009).
Z výše uvedené právní úpravy i judikatury je tedy zřejmé, že smlouva je dvoustranné (případně vícestranné) právní jednání, k jehož vzniku je zapotřebí dvou (či více) jednostranných navzájem adresovaných obsahově shodných právních jednání. Ke vzniku každé smlouvy je potřebná nabídka (oferta), přijetí nabídky (akceptace), a obsahová shoda oferty a akceptace (konsensus). Zákon přitom neumožňuje uzavření smlouvy (uskutečnění oferty, její akceptace a obsahový konsensus) v obchodních podmínkách. Umožňuje pouze, aby odkazem na ně byla určena část obsahu smlouvy (část práv a povinností). Podle uvedené judikatury jde především o ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Jinak řečeno, aby bylo možno určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí (mimo obchodní podmínky) dojít k uzavření smlouvy (k ofertě, k její akceptaci a obsahové shodě mezi nimi). Ačkoli zákon umožňuje uzavírání smluv vícestranných a do jednoho právního jednání nebo do téže listiny zahrnout více smluv (posuzovaných samostatně), k jejich uzavření je nezbytné dodržení výše uvedených předpokladů vzniku smlouvy. V případě uzavírání vícestranných smluv v rámci jednoho právního jednání či zahrnutých do téže listiny se tedy musí účastnit jednání o uzavření smlouvy všichni účastníci jednotlivých smluv a musí dojít k nabídce (ofertě) a k jejímu obsahově shodnému přijetí (akceptaci) ohledně každé takové smlouvy, byť ohledně části obsahu každé takto uzavírané smlouvy lze odkázat na obchodní podmínky její smluvní strany.
Odpověď na položenou otázku tedy vyplývá přímo ze zákona. Není-li uzavřena smlouva (nedojde-li k ofertě a její obsahově shodné akceptaci), je určení části obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky pojmově vyloučeno. Z uvedeného též plyne, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a že jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy.
V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že byly uzavřeny tři smlouvy o zájezdu mezi CK a žalovanou prostřednictvím žalobkyně (žalobkyně při jejich uzavírání vystupovala toliko jako obchodní zástupce CK). Smlouvu o zápůjčce mezi žalobkyní a žalovanou považovaly za uzavřenou na základě těchto na dálku (elektronicky) uzavřených smluv o zájezdu obsahujících (kromě jiného) ujednání o souhlasu klienta (zde žalované) s podmínkami produktu „chytrá záloha“ dle podmínek uvedených ve „VOP Invia.cz, a. s.“ (zde žalobkyně). Ty obsahují (kromě jiného) pojednání o tom, že uzavřením smlouvy o zájezdu se uzavírá mezi Invií (žalobkyní) a klientem smlouva o zápůjčce částky rovnající se rozdílu mezi zálohou na cenu zájezdu uvedenou ve smlouvě o zájezdu a částkou uvedenou v rozvrhu plateb dle platebních podmínek produktu „chytrá záloha“, s povinností částku vrátit dále uvedeným způsobem. Jelikož však obchodní podmínky nejsou adresným právním jednáním, nelze je považovat za nabídku (ofertu) vůči žalované. K nabídce na uzavření smlouvy o zápůjčce vůči žalované nemohlo dojít ani tím, že ve smlouvách o zájezdu (resp. ve formulářových nabídkách CK na uzavření cestovních smluv následně žalovanou akceptovaných) souhlasila s produktem „chytrá záloha“. Žalobkyně nebyla účastníkem těchto smluv a nemohla tak v nich (za sebe, svým jménem) učinit nabídku na uzavření smluv o zápůjčce.
Založily-li tedy soudy obou stupňů svá rozhodnutí na závěru, že k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastnicemi postačí souhlas žalované s produktem „chytrá záloha“, vyjádřený ve smlouvě uzavřené mezi jinými účastníky, a odkaz v takové smlouvě na obchodní podmínky žalované (obsahující vymezení účastníků smlouvy o zápůjčce a projev vůle žalobkyně k uzavření takové smlouvy), pak je jejich právní posouzení nesprávné.
S ohledem na výše uvedený závěr nejsou další námitky uvedené v dovolání pro rozhodnutí podstatné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení jsou nalézací soudy vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že považoval-li soud prvního stupně za významnou skutečnost, že žalovaná zaplatila při uzavření smlouvy o zájezdu pouze část zálohy (a nikoli polovinu ceny zájezdu, kterou by jinak byla povinna zaplatit), a dovodil-li, že se chovala v souladu se smlouvami uzavřenými s žalobkyní, pak na něm bude, aby objasnil, z čeho (z jakého jednání žalobkyně) dovodil nabídku (ofertu) smluv o zápůjčce a s ní shodné přijetí (akceptaci) žalovanou a konkrétní obsah takových smluv, podle jakých ustanovení vznik smluv tímto způsobem posoudil, a to i s přihlédnutí k tomu, že jde o smlouvy uzavírané adhezním způsobem se spotřebitelem (ke konkludentnímu uzavření smlouvy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022). V případě, že soud shledá žalobu důvodnou, neopomene se vypořádat s žalovanou uplatněnou námitkou promlčení (viz protokol o jednání z 30. 8. 2023 na č. l. 25 spisu), kterou odvolací soud (jenž žalobě vyhověl) přehlédl.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-