// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.02.2025
Zneužití práva na opuštění nemovité věci
Ani § 1045 o. z. ani jiné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či jiný právní předpis nestanoví žádné konkrétní podmínky, omezení či předpoklady opuštění nemovité věci. Naopak se předpokládá, že vlastníkem věci se v takovém případě stane stát, na který přecházejí práva a povinnosti vlastníka.
Z toho potom v obecné rovině vyplývá, že samotné opuštění ani samotný přechod práv a povinností jako důsledek opuštění nemůže být bez dalšího zneužitím práva, opuštění není podmíněno nebo vyloučeno nějakým konkrétním důvodem, ale zneužití by se muselo pojit s konkrétními a výjimečnými okolnostmi daného případu; zneužití práva na opuštění věci tak obecně vyloučeno není.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3489/2024, ze dne 29. 1. 2025
Dotčené předpisy:
§ 8 o. z.
§ 1045 odst. 2 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 19 C 178/2023-96, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 19 C 178/2023-102, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p., a to kostel Nanebevzetí Panny Marie, v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 14 Co 148/2024-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že dovolacím soudem nebyla dosud řešena otázka opuštění nemovité věci – kulturní památky sakrálního charakteru – v kontextu s právní úpravou § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“). V dovolání uváděla konkrétní okolnosti, v nichž spatřuje zneužití práva žalované opustit nemovitou věc se závěrem, že takovému výkonu vlastnického práva by neměla být poskytnuta ochrana. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost; podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám a vyjádřila přesvědčení, že ze strany žalované nedošlo k žádnému zneužití práva.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.1.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Mezi účastníky není sporná okolnost, že je právem vlastníka opustit nemovitou věc, jejímž vlastníkem se stává v takovém případě stát, ani okolnost, že takový projev vůle vlastníka může být poměřován § 8 o. z. Předmětem dovolacího posouzení je, zda v daném konkrétním případě o zneužití práva ze strany žalované jde či nikoliv.
9. Dovolatelka tvrdí, že žalovaná zneužila svého práva nemovitost opustit, když ve skutečnosti se snaží přenést povinnosti spojené s výkonem vlastnictví na žalobkyni. Má jít o zjevné zneužití práva, kterému by neměla být přiznána právní ochrana. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soud řešena – zda postup žalované v dané věci představuje zneužití vlastnického práva.
10. Dovolací soud v tomto směru vychází ze závěrů ustálené judikatury vyjádřené např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), podle kterých „je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V této věci jde jen o jeden z možných případů tvrzeného zneužití práva, kterým se dovolací soud opětovně zabýval; nejde tak o otázku dosud v judikatuře neřešenou. Navíc obecné závěry k otázce předložené dovolatelkou nelze zaujmout, vždy bude záležet na individuálních okolnostech dané věci. Proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda není úvaha odvolacího soudu ohledně zneužití práva žalobcem zjevně nepřiměřená. Dovolací soud může posouzení, zda je ve věci možná aplikace § 8 o. z., zpochybnit jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, přiměřeně také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). To platí i pro tuto věc.“
11. Podle § 1045 odst. 2 o. z. opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
12. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá ochrany.
13. Podle § 1012 o. z. vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiném osoby obtěžovat nebo poškodit.
14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89–90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163].“ 1.
15. Další část komentářové literatury chápe zneužití práva jako neschválené/odsouzeníhodné uplatnění práva, nedovolený výkon práva nebo jako závadný výkon práva, i když jej norma podle své formulace umožňuje či jako situaci, kdy nekalý motiv výkonu práva jednoznačně převáží nad poctivými motivy. Závadný je výkon práva v případě, že je v rozporu se základními idejemi, hodnotami a zásadami právního řádu (k tomu srovnej: Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 45).
16. Dovolací soud v souvislosti s opuštěním nemovité věci především uvádí, že ani § 1045 o. z. ani jiné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či jiný právní předpis nestanoví žádné konkrétní podmínky, omezení či předpoklady jejího opuštění. Naopak se předpokládá, že vlastníkem věci se v takovém případě stane stát, na který přecházejí práva a povinnosti vlastníka. Z toho potom v obecné rovině vyplývá, že samotné opuštění ani samotný přechod práv a povinností jako důsledek opuštění nemůže být bez dalšího zneužitím práva, opuštění není podmíněno nebo vyloučeno nějakým konkrétním důvodem, ale zneužití by se muselo pojit s konkrétními a výjimečnými okolnostmi daného případu.
17. Dovolací soud ve své judikatuře připustil i zcela výjimečné odepření ochrany výkonu vlastnického práva, o kterou jde i v tomto případě ve vztahu k ochraně práva vlastníka opustit nemovitou věc. Tak např. v usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016, či v rozsudku ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1341/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Obdobně v minulosti Nejvyšší soud i Ústavní soud nahlížely na zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99), s tím, že judikaturu přijatou k rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze – jde-li o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na výklad § 8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
18. Odvolací soud při posuzování, zda ze strany žalované jde při opuštění nemovité věci o zneužití práva, zohlednil (i akceptací závěrů soudu prvního stupně) následující skutečnosti (mající povahu skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu): a) důvod pro opuštění, jímž je nepotřebnost majetku pro plnění jeho základního účelu, b) kostel je „ve slušném stavu“, žalovaná do něj i za pomoci dotací investovala, c) v důsledku opuštění se státu dostává majetku poměrně vysoké hodnoty, d) žalovaná je ve stejném katastrálním území XY vlastnicí velkého množství dalších nemovitostí; většina těchto pozemků je užívána soukromými zemědělskými subjekty, e) dopisem ze dne 1. 2. 2022 sdělil obecní úřad S. žalované, že obec S. nemá zájem o převod předmětného pozemku, f) o duchovní hodnoty zprostředkované žalovanou není v daném území žádný zájem. 1.
19. Jestliže na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud právní závěr, že ze strany žalované nepředstavuje opuštění nemovité věci zneužití jejího práva jako vlastnice, není v tomto závěru nic, co by mohlo zakládat nesprávnost takové úvahy, nadto v rovině její zjevné nepřiměřenosti.
20. Na závěru, že ze strany žalované nešlo o zneužití práva, nemohou nic změnit ani jednotlivé dovolací námitky či jejich souhrn.
21. Žalobkyně především namítá, že opuštěná nemovitá věc připadá státu, důsledkem čehož je nabytí práv a povinností k takovým nemovitým věcem.
22. To je nicméně podstata opuštění věci, která sama o sobě zneužití práv nemůže zakládat. Naznačuje-li žalobkyně, že se stává v dané věci vlastnicí „nemovitosti, která je zatížena faktickými, ale i právními vadami, které mají a budou mít pro stát nepředvídatelné důsledky“, jde pouze o obecnou výhradu, která není nijak blíže konkretizována a rozvedena, nehledě na to, že soudy žádné závěry o existujících vadách – ať již faktických nebo právních – neučinily. Obdobně to platí i o námitce, že je nezbytné, aby soudy „nehodnotily výhradně stav opuštěné nemovitosti ve chvíli jejího opuštění vlastníkem…, ale je nezbytné hodnotit komplexně tento stav i vzhledem k ‚zátěžím‘, které budou evidentně existovat během času.“ Zde pouze dovolací soud připomíná, že pro soud je ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení, opětovně nehledě na to, že i zde jde o námitku pouze obecně formulovanou bez její jakékoliv konkretizace ve vztahu k budoucímu období. Aby tento případný vývoj mohl být v obecné rovině přičítán subjektu nemovitou věc opouštějícímu, musel by mu být také v době opuštění věci znám. Nic takového v řízení nebylo zjištěno a žalobkyně to ani netvrdila. Ostatně budoucí vývoj ve vztahu k nemovitostem lze jen obtížně předvídat, v žádném ohledu však nelze predikovat, že s jejich vlastnictvím budou pro vlastníky spojeny vždy pouze nevýhody či náklady, ale mohou být naopak zdrojem ekonomického přínosu či faktického využití; to ostatně obecně známý cenový nárůst hodnoty nemovitostí v posledních letech jednoznačně potvrzuje.
23. Dále žalobkyně namítá, že žalovaná opustila nemovitou věc proto, že bezúplatný převod majetku na stát podle § 12 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. je podmíněn souhlasem Ministerstva financí, jehož zásadním smyslem je uchránit stát před „nevýhodnými“ převody. Derelikce umožnila žalované tento postup obejít pro případ, že by dosavadnímu vlastníkovi vznikly pochybnosti, zda ministerstvo bude s bezúplatným převodem souhlasit.
24. Tuto otázku již ustálená judikatura Nejvyššího soudu vyřešila. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, dovolací soud vysvětlil, že „opuštění (věci) je jednostranné, neadresné právní jednání, jímž vlastník věci jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností, dává (navenek) najevo, že věc opouští a že ji nadále nehodlá vlastnit, a to také fyzicky učiní. Přechod vlastnického práva na stát je totiž zákonným důsledkem derelikce a vlastník tak své právo na stát nepřevádí a samozřejmě toto právo ani nezaniká. Právní účinky derelikce nastávají v okamžiku, kdy vlastník takto platně projeví svoji vůli, tedy věc opustí, bez ohledu na to, zda stát s tímto souhlasí či nikoliv“. Dodal, že „ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit právní povinnost toho, kdo nemovitou věc opustil s účinky podle ustanovení § 1045 odst. 2 o. z., vyžadovat od státu (jeho příslušné organizační složky) souhlas s tím, že věc byla skutečně (se všemi právními účinky) opuštěna a že tedy stát souhlasí s jejím nabytím, a zároveň, ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit naopak povinnost státu (jeho příslušné organizační složky) takové prohlášení vydat. Dále je významné, že v důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů, než toho, kdo věc opustil (ztratil vlastnictví), jinak řečeno, derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob. Jestliže tedy stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného (vyjma jeho samotného), pak ovšem není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného (tedy vyžadovat jeho akceptaci tím, na něhož opuštěná věc přešla). Ochrana nabyvatele (státu) proti zlovolnému jednání není nijak dotčena, neboť stát může vždy uplatnit neplatnost tohoto právního jednání“ (dále shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3337/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 183/2019).1.
25. Z různých úhlů pohledu a v různých argumentačních obměnách v dovolání dovolatelka opakovaně vyzdvihuje povahu opouštěného majetku jako majetku církevního a existenci zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a přikládá jim zásadní význam při úvaze o závěru o zneužití práva.
26. Dovolacímu soudu nicméně není zřejmé, jak by se tyto obecné otázky měly promítnout do posouzení, zda opuštění jedné nemovité věci je ze strany její vlastnice zneužitím práva. Samotný charakter uvedeného majetku jako tzv. církevního žádným způsobem nevylučuje jeho opuštění, resp. nepresumuje zneužití práva jeho opuštěním. Naznačuje-li v této souvislosti žalobkyně, že vzhledem k tzv. „duchovnímu“ charakteru půjde o nemovitou věc pro žalobkyni „smysluplně nevyužitelnou“, pak dovolací soud dodává, že právě nemožnost jejího využití k jejímu základnímu účelu byla pro žalovanou prioritním důvodem pro její opuštění. Dovolací soud nesouhlasí ani s obecným konstatováním, že opuštění věci vylučuje „jakékoliv smysluplné využití stavby jinou osobou než církevní právnickou osobou“. I tato námitka je formulována pouze obecně – generalizujícím a paušalizujícím způsobem. Nadto dovolací soud dodává, že uvedený majetek byl před jeho navrácením církevním subjektům ve vlastnictví státu, případně osob oprávněných hospodařit s majetkem státu nebo vykonávajících správu majetku státu. Již ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo stanoveno, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Dovolací soud vyjadřuje nepochybné přesvědčení, že jak před přijetím zákona č. 229/1991 Sb., tak i po jeho přijetí do nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. a jeho realizace, se stát měl chovat k majetku církevních subjektů s péčí řádného hospodáře a nevidí žádný důvod, proč by tomu mělo být po opuštění věci jinak. Je pak již na rozhodnutí vlastníka – v rámci existujících právních předpisů – najít pro takový majetek adekvátní využití. Eventuální obtíže s tím spojené však nic nevypovídají o tom, jestli opuštění takového majetku původním vlastníkem je zneužitím práva, zvláště, neměl-li sám pro něj adekvátní účelové využití. Samotná existence zákona č. 428/2012 Sb. pak nemá se zneužitím práva na opuštění jednotlivé konkrétní věci nic společného. Uvedený zákon byl výsledkem dlouholeté politické snahy o nápravu křivd na majetku církevních subjektů a obsah tohoto zákona vedle samotné nápravy křivd vymezoval práva a povinnosti subjektům s tím spojené. Jestliže se některý z jednotlivých subjektů po navrácení majetku, ke kterému řadu desetiletí nemohl vykonávat vlastnická práva, rozhodl jeho jednotlivou část opustit opětovně ve prospěch státu, je to již jeho dobrovolné rozhodnutí, jehož důsledkem je pozbytí jeho vlastnického práva. Ostatně, pokud by mu byl vrácen na základě restitučních předpisů znehodnocený majetek (tak jak žalobkyně v dovolání opakovaně naznačuje ve vztahu k danému kostelu odkazem na jeho faktické a právní vady), šlo by si jen těžko představit, že by se jednalo o skutečnou nápravu majetkových křivd na církevním majetku. 1.
27. Dovolací soud proto uzavírá, že již samotná povaha institutu opuštění věci v obecné rovině jednoznačně vymezuje právní režim, a práva a povinnosti stran nastoupivší po opuštění věci. Touto optikou je pak také předurčena možnost úvahy o zneužití práva na opuštění věci, která obecně vyloučena není. Nicméně v dané konkrétní věci o zneužití práva na opuštění věci žalovanou z důvodů, které byly v řízení zjištěny a které soudy promítly do svého právního hodnocení, bez jakýchkoliv pochybností nejde.
28. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Autor: -mha-