// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 13.02.2025
Pasivní věcná legitimace k dědické žalobě podle § 823 ABGB
Aktivní věcnou legitimaci k „postoupení nebo rozdělení dědictví“ podle ustanovení § 823 rakouského ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016) má ten, kdo má dědické právo „lepší nebo stejné“ než ten, kdo „vzal dědictví v držbu“. Pasivní věcnou legitimaci jako ti, kdo vzali dědictví v držbu, pak mají nejen osoby, kterým bylo dědictví usnesením soudu odevzdáno nebo kteří nabyli dědictví jeho koupí (a jejich universální právní nástupci), popřípadě stát, kterému dědictví připadlo jako odúmrť, ale také dřívější úspěšní žalobci z dědické žaloby, jakož i všichni, kdo s odvoláním se na své dědické právo nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem (a jejich universální právní nástupci), včetně těch, kterým povinná osoba dědictví postoupila (nebo se s ním jinak vypořádala) dobrovolně (mimosoudní dohodou).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2845/2024, ze dne 7. 1. 2025
Dotčené předpisy: § 823 ABGB ve znění do 31. 12. 2016
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 6. 12. 2019 (původně s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 18 948,57 EUR s úrokem z prodlení ve výši 4 % za dobu od 27. 3. 2018 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že před „rakouskými orgány“ bylo dne 18. 8. 1995 ukončeno pozůstalostní řízení po L. A. W. a že pozůstalost ve výši 151 588,52 EUR (původně 2 085 903,62 ATS) byla vyplacena „šesti občanům České republiky, mezi nimi také J. Ch., která již zemřela a jejímiž právními nástupci jsou žalovaní. Žalobce dovozuje, že při této výplatě byl vzat zřetel pouze na příbuzné zůstavitelky „z otcovské strany“, nikoliv však také „z mateřské strany“, v důsledku čehož nebylo „vzato v potaz“ dědické právo L. P., který již zemřel, a jeho dědičkou byla manželka T. P., jejímž dědicem je žalobce. Protože dědictví mělo správně připadnout potomkům prarodičů zůstavitelky z otcovské strany z jedné poloviny a protože druhá polovina pozůstalosti náležela potomkům prarodičů zůstavitelky z mateřské strany, má žalobce za to, že je prostřednictvím dědické žaloby podle ustanovení § 823 ABGB legitimován požadovat polovinu hodnoty pozůstalosti ve výši 75 794,26 EUR, přičemž mu jsou žalovaní povinni uhradit 18 948,57 EUR.
2. Žalovaní potvrdili, že dědicům po J. Ch. byl vyplacen podíl na pozůstalosti po L. A. W. „někdy v průběhu roku 1995“, namítli však, že vyplacená částka byla přijata v dobré víře, že J. Ch. je skutečnou dědičkou zůstavitelky, že finanční prostředky byly „spotřebovány v dobré víře, že pohledávka žalobce – jestliže opravdu vznikla – je promlčená a že „muselo dojít k vydržení nabyté pozůstalosti“.
3. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 15 C 1/2020-783, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 17 056 Kč, žalovanému 2) 17 056 Kč a žalované 3) 37 656 Kč, vše k rukám advokátky Mgr. K. R., a že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice „na účet“ Okresního soudu Praha-západ 47 248,50 Kč. Nejprve dovodil, že projednání této věci náleží do pravomoci českých soudů a že žalobcův nárok se řídí rakouským právem, a zjistil, že pravomocným usnesením Okresního soudu Favoriten ze dne 18. 2. 1994, č. j. 8 A 1294/92g-100, byla pozůstalost po L. A. W., zemřelé dne 22. 12. 1990, z důvodu marného uplynutí lhůty pro přihlášení neznámých dědiců „prohlášena za pozůstalost bez dědiců“, že dědictví připadlo „rakouskému státu“ jako odúmrť a že J. Ch. (právní předchůdkyni žalovaných) byl vyplacen v penězích podíl na pozůstalosti. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že účastníci jsou ve věci legitimováni, že k vyřešení sporu mezi účastníky je možné podat dědickou žalobu podle ustanovení § 823 ABGB a že žalobcův nárok není promlčen, neboť neuplynula třicetiletá promlčecí doba pro podání dědické žaloby platící podle „původní“ (do 31. 12. 2016 účinné) právní úpravy. Podle soudu prvního stupně však „došlo k vydržení“ finančních prostředků, které žalovaní nabyli „na základě vydání Ministerstvem financí Rakouské republiky z titulu dědictví“ po L. A. W. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že v případě žalovaných šlo o držbu řádnou, poctivou a pravou, která trvala po celou tříletou vydržecí dobu, a že právní předchůdkyně žalovaných „neměla důvodu pochybovat o svém právním titulu ve vztahu k dědictví po zůstavitelce“.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 24 Co 291/2023-924, opraveným usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 24 Co 291/2023-944, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 78 141,50 Kč k rukám advokátky Mgr. K. R. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že pozůstalost po L. A. W. sice byla prohlášena „za pozůstalost bez dědice“, avšak „čistá pozůstalost“ byla převedena „po provedené realizaci na finanční prostředky“ na návrh finanční prokuratury státu, který peníze z pozůstalosti následně vyplatil osobám, které uplatnily své dědické právo, mimo jiné právní předchůdkyni žalovaných, a uzavřel, že žalovaní nejsou k dědické žalobě podle ustanovení § 823 ABGB pasivně věcně legitimováni. Podle odvolacího soudu „jediným, kdo vzal dědictví bez dědice po L. A. W. v držbu“, je „rakouský stát“, který sice vydal finanční prostředky získané „realizací dědictví“ dědicům (osobám, které na pozůstalost uplatnily právo), avšak je to on, kdo je ve vztahu k žalobcově nároku „zdánlivým dědicem“; je proto také z hlediska ustanovení § 823 ABGB „pasivně věcně legitimován k dědické žalobě žalobce“. Uvedený závěr podle odvolacího soudu „významně podporuje“ jednak ustanovení § 824 ABGB, které pro vypořádání nároku mezi „držitelem dědictví (osobou zdánlivého dědice)“ a „osobou úspěšného žalobce z dědické žaloby“ stanoví, že „ani následné upotřebení dědictví, a to i třeba v dobré víře, ze strany zdánlivého dědice, jej nezbavuje povinnosti vrátit dědictví, popř. poskytnout náhradu osobě úspěšného žalobce z dědické žaloby“, jednak obsah rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 1 Ob 246/12a, podle něhož „rozhodnutím pozůstalostního soudu o odevzdání pozůstalosti bez dědice státu coby odúmrť získává stát postavení tzv. svého druhu dědice zůstavitele, jemuž byla pozůstalost odevzdána, a je tak osobou, vůči které musí svoji dědickou žalobu směřovat coby osobě pasivně věcně legitimované, osoba, jež tvrdí, že má stejné nebo lepší dědické právo po zůstaviteli“. Na tomto závěru pak nic nemění ani to, že podle potvrzení Ministerstva financí Rakouské republiky ze dne 11. 4. 2013 byly v srpnu 1995 vyplaceny finanční prostředky patřící do pozůstalosti po L. A. W. Spotřeboval-li totiž stát odevzdanou mu pozůstalost tím, že „určitým osobám poskytl určitou finanční náhradu na základě jejich vzájemného jednání v dobré víře, že tak činí vypořádání dle § 824 ABGB, nelze z toho dovozovat pasivní věcnou legitimaci těch osob, jimž toto vyrovnání v dobré víře stát poskytnul“ (dědicům nebo jejich právním nástupcům); navíc, „to, co bylo státem vyplaceno mj. právní předchůdkyni žalovaných“, nelze „nikterak pro svůj charakter tzv. ztotožnit s věcí, pocházející z pozůstalosti“, a proto toto státem poskytnuté plnění „může být leda považováno za určitou náhradu z hlediska ustanovení § 824 ABGB“. Odvolací soud uzavřel, že žalobě již z těchto důvodů – aniž by bylo potřebné se věcí dále zabývat – nemůže být vyhověno.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Ve svém obsáhlém podání ve vztahu k důvodům rozsudku odvolacího soudu namítá, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení § 823 ABGB, neboť podle něho jsou pasivně legitimováni k vydání dědictví nejen ti dědicové, kterým byla pozůstalost odevzdána rozhodnutím soudu, nebo stát, kterému přísluší odúmrť, ale i dědicové, kteří nabyli dědictví s odkazem na své dědické právo bez rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti. Pozůstalost totiž může být rozhodnutím soudu „vydána pouze jednou“; vydal-li takový nabyvatel dědictví někomu jinému na uspokojení jeho dědického práva, je legitimován k vydání dědictví jiné oprávněné osobě pouze ten, komu byla pozůstalost „nově“ vydána, neboť se stal dědicem zůstavitele i bez rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti. Dovolatel odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že právní předchůdkyně žalovaných J. Ch. neobdržela na své dědické právo jakousi „určitou náhradu“, ale podíl na pozůstalosti „ve formě finančního obnosu“. Podle dovolatele vyložil odvolací soud chybně rovněž ustanovení § 824 ABGB; toto ustanovení totiž neupravuje povinnost zdánlivého dědice, který obdržel jako první pozůstalost v držbu vydat náhradu za pozůstalost skutečným dědicům, ale „způsob vypořádání mezi skutečným dědicem a zdánlivým dědicem ohledně plodů/užitků a nákladů/výdajů na pozůstalost“ pro případ, že skutečný dědic uspěl s dědickou žalobou. Skutečný dědic, který uspěje s dědickou žalobou, obdrží od zdánlivého dědice pozůstalost (věci, včetně finančních prostředků, tvořící pozůstalost) a nikoliv náhradu podle ustanovení § 824 ABGB. Rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 1 Ob 246/12a, odvolací soud nesprávně interpretoval, neboť ve skutečnosti je v něm obsažen závěr, podle kterého náklad vynaložený na odměnu genealogickému institutu a na zaplacení dědické daně nepředstavuje náklad, který by si zdánlivý dědic mohl uplatnit vůči skutečnému dědici. Měl-li odvolací soud v této souvislosti na mysli rozsudek Nejvyššího soudního dvora ve Vídni sp. zn. 2 Ob 171/00m, dovolatel zdůrazňuje, že v něm byla řešena otázka pasivní věcné legitimace státu při podání dědické žaloby, která se projednávané věci netýká. Žalobce klade důraz na rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni sp. zn. 1 Ob 630/94, podle něhož platnosti dohody o převedení dědického podílu nebrání předcházející rozhodnutí o odevzdání pozůstalosti jinému zdánlivému dědici, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas a že žalobce je k tomuto mimořádnému opravnému prostředku procesně legitimován, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu za řízení před soudy - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že u Okresního soudu Favoriten v Rakouské republice probíhalo řízení o pozůstalosti po L. A. W., zemřelé dne 22. 12. 1990. V jeho průběhu došlo ke zpeněžení pozůstalosti a z ní k úhradě nákladů pohřbu a jiných pasiv pozůstalosti a k zaplacení příslušných daní a poplatků z pozůstalosti; poté, co se na výzvu učiněnou neznámým dědicům zůstavitelky, aby se přihlásili ve lhůtě 6 měsíců, obsaženou v usnesení ze dne 11. 12. 1991, sp. zn. 8 A 16/91, nepřihlásil žádný dědic, Okresní soud Favoriten usnesením ze dne 18. 2. 1994, č. j. 8 A 1294/92g-100, rozhodl, že „čistá pozůstalost se z důvodu marného uplynutí lhůty pro přihlášení neznámých dědiců“ podle § 130 AussStrG prohlašuje za „pozůstalost bez dědice“ a na základě návrhu finanční prokuratury se „předává státu“, a soudnímu komisaři uložil, aby uzavřel účet, vyplatil si odměnu, uhradil příslušné daně a poplatky a pozůstalost ve zbývající výši 2.076.159,03 ATS jako odúmrť zaslal finančnímu úřadu. Ze sdělení Spolkového ministerstva financí ze dne 15. 4. 2013 vyplývá, že pozůstalost, která připadla státu jako odúmrť po L. A. W., byla dne 18. 8. 1995 ve výši 2.085.903,62 ATS (151.588, 57 EUR) vydána tehdejšímu zástupci dědiců advokátu dr. Gabrielu Lanskému, který zastupoval též právní předchůdkyni žalovaných J. Ch. Z těchto finančních prostředků byla po uhrazení honoráře genealogickému institutu vyplacena J. Ch. částka ve výši 267 426,32 ATS. Žalobce se nyní jako právní nástupce (dalšího) dědice zůstavitelky L. A. W. prostřednictvím dědické žaloby domáhá, aby mu právní nástupci J. Ch. jako příbuzné zůstavitelky „z otcovské strany“ zaplatili (vydali) polovinu této částky jako právnímu nástupci příbuzných zůstavitelky „z mateřské strany“.
10. Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodnutí projednávané věci bylo významné rovněž vyřešení právní otázky, kdo je pasivně věcně legitimován k dědické žalobě podle ustanovení § 823 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016). Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka týkající se výkladu a aplikace práva Rakouské republiky - mezi účastníky sporná - dosud před soudy v České republice nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné.
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
12. V občanském soudním řízení se nedokazují právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce (srov. § 121 o. s. ř.). Právní úprava občanského soudního řízení vychází ze zásady „iura novit curia“, kterou výslovně promítá toliko do vnitrostátního práva. Právní řády jiných států český soud nezná (nemusí znát), a aplikace těchto právních řádů v rozhodování českých soudů proto předpokládá jejich zjištění, a to rovněž (zpravidla tehdy, nelze-li učinit potřebná zjištění jinak) cestou dokazování. Způsobilým předmětem dokazování před českými soudy je tedy i cizozemské právo, a to nejen znění příslušného cizozemského právního předpisu, ale i jeho výklad a aplikace v domovském státě; smyslem (cílem) tu je docílit stav, aby cizozemské právo bylo českými soudy vykládáno a aplikováno v občanském soudním řízení zásadně také s přihlédnutím k ustálené judikatuře soudů v domovském státě, tedy jak by k tomu došlo tehdy, kdyby věc byla projednávána a rozhodována v domovském státě zejména jeho nejvyššími soudními instancemi.
13. V projednávané věci bylo soudy dovozeno (a účastníci jejich závěr v tomto směru ani nezpochybňují), že spor účastníků se řídí rakouským právem.
14. V ustanovení § 823 ABGB ve znění účinném do 31. 12. 2016 bylo (podle překladu do češtiny) stanoveno: „Také po obdrženém odevzdání dědictví se může ten, kdo tvrdí, že má dědické právo lepší nebo stejné, domáhat na tom, kdo vzal dědictví v držbu, postoupení nebo rozdělení dědictví. Vlastnictví jednotlivých částí dědictví se nelze domáhat dědickou, nýbrž vlastnickou žalobou“. Podle zjištění soudů o výkladu a aplikaci rakouského práva v projednávané věci je zřejmé, že aktivní věcnou legitimaci k „postoupení nebo rozdělení dědictví“ podle ustanovení § 823 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016) má ten, kdo má dědické právo „lepší nebo stejné“ než ten, kdo „vzal dědictví v držbu“. Pasivní věcnou legitimaci jako ti, kdo vzali dědictví v držbu, pak mají nejen osoby, kterým bylo dědictví usnesením soudu odevzdáno nebo kteří nabyli dědictví jeho koupí (a jejich universální právní nástupci), popřípadě stát, kterému dědictví připadlo jako odúmrť, ale také dřívější úspěšní žalobci z dědické žaloby, jakož i - jak potvrzuje rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni sp. zn. 10 Ob 8/08m - všichni, kdo s odvoláním se na své dědické právo nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem (a jejich universální právní nástupci), včetně těch, kterým povinná osoba dědictví postoupila (nebo se s ním jinak vypořádala) dobrovolně (mimosoudní dohodou). Protože tu není žádný důvod, aby bylo ustanovení § 823 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016) vykládáno českými soudy jinak, je nepochybné, že právní názor odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci k dědické žalobě nemůže obstát.
15. V projednávané věci byl právní předchůdkyni žalovaných J. Ch. s odvoláním na její dědické právo vydán (na ni připadající) podíl na dědictví na základě mimosoudní dohody s Rakouskou republikou, jíž „pozůstalost bez dědice“ po L. A. W. na základě rozhodnutí soudu připadla jako odúmrť. I když nabyla s odvoláním se na své dědické právo dědictví z pozůstalosti po L. A. W. bez odevzdání dědictví soudem, byla ve vztahu k žalobci pasivně legitimována k vydání podílu na pozůstalosti, měl-li vskutku na pozůstalost stejné dědické právo jako ona; po její smrti pak pasivní legitimace přešla na žalované jako její universální právní nástupce. Odvolací soud se mýlí rovněž v tom, že by právní předchůdkyni žalovaných J. Ch. nebyl vydán podíl na dědictví, ale „určitá finanční náhrada na základě jejich vzájemného jednání“; nevzal totiž náležitě v úvahu, že v době odevzdání dědictví Rakouské republice patřily do pozůstalosti (po provedeném zpeněžení) toliko finanční prostředky, a že proto výplatou peněžní částky 267 426,32 ATS (provedenou prostřednictvím jejího tehdejšího zástupce) byl J. Ch. přímo vydán (na ni připadající) podíl na dědictví. Žalobce tedy právem namítá, že odvolací soud dospěl při posouzení pasivní věcné legitimace žalovaných k nesprávným závěrům.
16. Ve prospěch závěrů odvolacího soudu nelze důvodně argumentovat ustanovením § 824 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016); toto ustanovení (podle českého překladu) znělo: „Je-li žalovanému uloženo postoupit pozůstalost zcela nebo zčásti, posuzují se nároky na vrácení plodů získaných držitelem nebo na náhradu jím vynaložených nákladů na pozůstalost podle zásad stanovených pro poctivého nebo nepoctivého držitele v hlavě o držbě. Třetí poctivý držitel není nikomu odpovědný za mezitím nabyté části dědictví.“. Ustanovení § 824 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016) totiž řešilo vypořádání vzájemných nároků mezi držitelem dědictví (tím, kdo vzal dědictví v držbu) a úspěšným žalobcem z dědické žaloby (popř. tím, komu držitel dědictví dobrovolně postoupil dědictví, popřípadě se s ním rozdělil o dědictví), a to použitím ustanovení § 329 a násl. ABGB o poctivém a nepoctivém držiteli, a nedotýká se právního postavení toho, kdo s odvoláním na své dědické právo požaduje, aby ten, komu bylo postoupeno (zcela nebo jen podílem) dědictví dřívějším držitelem dědictví, takto nabyté dědictví opět postoupil (zcela nebo jen podílem) novému (dalšímu) žadateli. Žalobce tedy důvodně namítá, že se nemůže domáhat postoupení (příslušným podílem) dědictví po Rakouské republice, protože už není držitelem dědictví, když právní postavení držitele dědictví nově zaujali ti, kterým Rakouská republika dědictví dobrovolně vydala (postoupila).
17. Odvolací soud rovněž nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora sp. zn. 1 Ob 246/12a. I když se v něm (podle českého překladu) uvádí, že „zdánlivý dědic, i když dědictví zcela nebo zčásti upotřebil v dobré víře, není zproštěn své povinnosti k vrácení nebo poskytnutí náhrady hodnoty“, a že „byla-li věc zcizena, spotřebována nebo použita takovým způsobem, že se vrácení věci stalo fakticky nebo hospodářsky nemožné, nastoupí náhrada hodnoty namísto vrácení věci“, řeší se v něm něco zcela jiného, totiž vypořádání nákladu na podíl, který byl „zdánlivému dědici“ na základě odevzdání dědictví neprávem přenechán, a nikoliv otázku pasivní věcné legitimace k dědické žalobě.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Praze jako odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-