// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.01.2025
Odkaz na účetní závěrku ve mzdovém výměru
O vytváření rezerv již judikatura dovodila, že osoba, do jejíž působnosti spadá řádné vedení účetnictví, musí v zákonem předvídaných případech k tvorbě rezerv přistoupit. Zároveň platí, že děje-li se tak v případech a ve výši předvídaných zákonem (či společenskou smlouvou), nemůže být tvorbou rezerv jakkoliv nezákonně zasaženo do práva společníků na podíl na zisku. Obdobně musí platit, že tam, kde zaměstnavatel plní zákonnou povinnost vytvářet rezervy, nezasahuje nezákonně do práv zaměstnanců, jež jsou vázána na stav účetní závěrky.
Dovolací soud uzavírá, že vytvoření rezerv v souladu s § 26 odst. 3 zákona o účetnictví samo o sobě nevylučuje, aby se pro účely určení mzdy zaměstnance (jeho tzv. ročních odměn) vycházelo z hospodářského výsledku zaměstnavatele podle účetní závěrky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3045/2023, ze dne 19. 12. 2024
Dotčené předpisy: § 26 odst. 3 zák. č. 563/1991 Sb. ve znění do 31. 12. 2020
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 5. 10. 2022 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 126 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastnice spolu dne 23. 3. 2018 uzavřely pracovní smlouvu, na jejímž základě vykonávala žalobkyně pro žalovanou práci asistentky ředitele závodu. Žalobkyni vzniklo podle listiny označené za příslib ročních odměn za rok 2021 právo na odměnu ve výši 37 800 Kč za splnění hospodářského výsledku závodu, 30 870 Kč za splnění „osobních cílů“, 22 050 Kč za pravidelnou kontrolu správních nákladů středisek závodu, 13 230 Kč za zajištění revizí elektro pro rok 2021 a 22 050 Kč za bezchybné vedení evidence smluv, celkem tedy 126 000 Kč. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním ve výši 1 200 Kč. Při jednání konaném dne 24. 1. 2023 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět co do částky 88 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 14. 10. 2022 do zaplacení, protože žalovaná dne 13. 10. 2022 žalobkyni zaplatila 88 200 Kč, a dále co do částky 1 200 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky.
2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobkyni nevzniklo právo na část roční odměny vázané na splnění hospodářského výsledku závodu Pozemní stavby Ostrava ve výši 37 800 Kč. Právo na tuto část odměny totiž mělo žalobkyni vzniknout jen při splnění podmínky, že hospodářský výsledek závodu za rok 2021 dosáhne částky 9 308 000 Kč, zatímco skutečný výsledek činil jen 2 727 000 Kč.
3. Žalobkyně správnost údajů o hospodářském výsledku závodu zpochybnila tvrzením, že žalovaná pro období prosinec 2021 dodatečně zvýšila náklady u jedné ze zakázek o 20 000 000 Kč, a tím snížila hospodářský výsledek pod hranici, od které mělo žalobkyni a dalším zaměstnancům vzniknout právo na část roční odměny za rok 2021.
4. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 19 C 307/2022-78, zastavil řízení co do částky 89 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 88 200 Kč od 14. 10. 2022 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 88 200 Kč od 16. 9. 2022 do 13. 10. 2022 (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 37 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
5. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni vzniklo právo na část roční odměny za rok 2021 za splnění „osobních cílů“ ve výši 88 200 Kč, neboť v dopisu ze dne 5. 8. 2022 žalovaná uvedla, že žalobkyně splnila podmínky pro vznik práva na tuto část roční odměny. Žalovaná uvedenou pohledávku splnila až dne 13. 10. 2022, a proto žalobkyni vzniklo také právo na úrok z prodlení v zákonné výši 15 % z částky 88 200 Kč v souladu se zněním předžalobní výzvy od 16. 9. 2022 do 13. 10. 2022. Soud prvního stupně dále uvedl, že právo na odměnu za rok 2021 ve výši 37 800 Kč žalobkyni nevzniklo, neboť jeho vznik žalovaná podmínila dosažením hospodářského výsledku organizační složky závodu žalované ve výši nejméně 9 308 000 Kč. Podle výroční zprávy žalované, jež dle výroku auditora podává věrný a poctivý obraz aktiv a pasiv žalované, však tato organizační složka dosáhla hospodářského výsledku jen ve výši 2 727 000 Kč a nedosáhla tedy předpokládaného hospodářského výsledku, na který byla část odměny za rok 2021 vázána.
6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, č. j. 23 Co 90/2023-153, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 37 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud shledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který se nezabýval rozporem v údaji o výši hospodářského výsledku závodu uvedeného ve vyhodnocení finančního plánu a dle žalobkyní předloženého grafu hospodaření (kdy rozdíl činil 20 000 000 Kč), a v tomto směru žalovanou nepoučil ve smyslu § 118a občanského soudního řádu. S ohledem na to shledal odvolací soud přípustné doplnění tvrzení žalovanou, že tento nesoulad vznikl z důvodu vytvoření rezervy na smluvní pokutu, kterou žalované při přípravě účetní závěrky avizoval investor. Žalovaná proto dne 25. 3. 2022 vytvořila rezervu v účetnictví, kdy výši smluvní pokuty předběžně odhadla na 20 000 000 Kč.
8. Odvolací soud doplnil dokazování upozorněním Magistrátu města Ostravy (investor) ze dne 22. 3. 2022 na nedodržení termínu dokončení díla žalovanou s tím, že v souladu se smluvním ujednáním mezi stranami bude uplatňována smluvní pokuta. Z tabulky účetního systému žalované datované dne 25. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalovanou byla vytvořena rezerva na smluvní pokutu k 31. 12. 2021 ve výši 20 000 000 Kč. Výzvou statutárního města Ostrava ze dne 20. 4. 2023 byla žalovaná vyzvána k zaplacení smluvní pokuty. Žalovaná smluvní pokutu neuhradila, ale uplatnila proti ní námitky.
9. Odvolací soud vycházel z takto doplněného skutkového stavu. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na roční odměnu ve výši 88 200 Kč za rok 2021 na základě splnění předpokladů – „osobních cílů“ – určených v rozhodnutí žalované jako zaměstnavatele žalobkyně. Se závěry soudu prvního stupně se však neztotožnil ohledně části odměny ve výši 37 800 Kč, která byla podmíněna výsledkem hospodaření závodu v roce 2021 ve stanovené výši 9 308 000 Kč. Vyšel z předpokladu, že rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny zaměstnanci podle § 134 zákoníku práce je právním úkonem. Dále uvedl, že výsledek hospodaření je stanoven jako rozdíl výnosů a nákladů, kdy zisk vznikne, pokud jsou výnosy vyšší než náklady; dle jeho názoru však hospodářský výsledek nezohledňuje povahu nákladů a výnosů a může být „zkreslen“ nepeněžními účetními operacemi, například rozpuštěním rezerv či opravných položek do výnosů, přeceněním zásob apod.
10. Podle odvolacího soudu nelze v této věci pro účely přiznání odměny vycházet zcela formálně z údajů účetní závěrky, neboť mezi účastnicemi nebylo sporné, že hospodářský výsledek závodu za rok 2021 byl „zkreslen“ vytvořením rezervy pro úhradu smluvní pokuty, a to až při přípravě účetní závěrky v březnu 2022. Odvolací soud proto uzavřel, že právě „zkreslení“ hospodářského výsledku (byť zcela v souladu se zákonem o účetnictví) mělo vliv na splnění předpokladů pro přiznání odměny žalobkyni, neboť pro dané účely je vytvoření rezervy pouze účetní operací, která nesnižuje faktický dosažený zisk. Přihlédl i k tomu, že smluvní pokuta žalovanou dosud nebyla uhrazena. Za tohoto stavu bylo dle odvolacího soudu třeba vycházet z toho, že účetně vykázaný hospodářský výsledek závodu byl o 20 000 000 Kč vyšší, a tím byl splněn předpoklad pro přiznání části odměny žalobkyně ve výši 37 800 Kč.
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I a na něm závislých výrocích II a III dovoláním. Jeho přípustnost shledává v otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v otázce, která nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle žalované odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezkoumal vůli žalované vyjádřenou vydáním příslibu odměn a dále své rozhodnutí postavil na nesprávném právním závěru, podle něhož lze právo na přiznání mimořádné odměny vázat jen na „faktický hospodářský výsledek“, nikoli na účetní výsledek zjištěný dle zákona o účetnictví.
12. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud v napadeném výroku I změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a v navazujících výrocích II a III se rozsudek odvolacího soudu ruší, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
15. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
17. V té části, v níž směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jaká hlediska jsou významná pro výklad právního jednání, a zda vytvoření rezervy podle § 26 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, může mít vliv na vyhodnocení předpokladu hospodářského výsledku pro účely přiznání odměny zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že prvou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a druhá otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá plnění na základě příslibu ročních odměn na rok 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „o. z.“), a dále podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o účetnictví“).
A) K výkladu právního jednání
21. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpisy jinak (§ 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (§ 109 odst. 2 zák. práce).
22. Podle § 113 odst. 1 zák. práce se mzda sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak.
23. Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis; dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák. práce). Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci doručen do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce).
24. Z výše uvedeného vyplývají dva dílčí závěry. Jednak je nesprávná aplikace ustanovení § 134 zák. práce, neboť se v posuzovaném případě nejedná o zaměstnance, jemuž je poskytován plat ve smyslu § 109 odst. 3 zák. práce. Dále je nepřiléhavé používání terminologie „příslib odměn“, neboť zákoník práce obsahuje (ve smyslu § 4 zák. práce) speciální úpravu mzdového výměru.
25. Mzdový výměr je jednostranným právním jednáním zaměstnavatele, kterým zaměstnanci určuje mzdu. Je třeba za něj považovat každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku. Nebyla-li mzda sjednána ve smlouvě ani stanovena vnitřním předpisem, mzdový výměr zakládá (i když jde o jednostranné opatření zaměstnavatele) zaměstnanci právo na mzdu za vykonanou práci, a to ve výši a za podmínek v něm uvedených (obdobně srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1654/2018, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4002/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020).
26. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).
27. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
28. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
29. Odvolací soud v posuzované věci vycházel (mimo jiné) ze skutkových závěrů, že příslib ročních odměn na rok 2021 stanovil žalobkyni rovněž „odměnu až do výše 37 800 Kč za předpokladu, že ZPSO dosáhne v uvedeném roce účetního výsledku hospodaření ve výši 9 308 000 Kč“, přičemž „část odměny za hospodářský výsledek měla být splatná nejdříve po schválení účetní závěrky žalované“. Odvolací soud sice učinil závěr, že „pro účely přiznání odměny nelze vycházet zcela formálně pouze z údajů účetní závěrky“, avšak podle výše uvedených pravidel pro výklad právního jednání nepostupoval. V prvé řadě chybí závěr, zda toto bylo úmyslem zaměstnavatele, jenž byl nebo musel být znám adresátovi právního jednání (mimo jiné chybí i argumentace pro to, že takový úmysl zaměstnavatele měl být jiný i přes jím použitý výraz „účetního výsledku hospodaření“ v příslibu ročních odměn). V případě, že nebylo možné zjistit úmysl zaměstnavatele, mělo být postupováno objektivní metodou interpretace; až jako poslední možnost zbýval výklad podle § 18 zák. práce.
B) K vytvoření rezervy podle zákona o účetnictví
30. Podle § 25 odst. 3 zákona o účetnictví účetní jednotky při oceňování ke konci rozvahového dne zahrnují jen zisky, které byly dosaženy, a berou v úvahu všechna předvídatelná rizika a možné ztráty, které se týkají majetku a závazků a jsou jim známy do okamžiku sestavení účetní závěrky, jakož i všechna snížení hodnoty bez ohledu na to, zda je výsledkem hospodaření účetního období zisk nebo ztráta.
31. Podle § 26 odst. 3 zákona o účetnictví ustanovení o oceňování podle § 25 odst. 3 vyjadřují rezervy, opravné položky a odpisy majetku. Rezervami podle tohoto zákona se rozumí rezerva na rizika a ztráty, rezerva na daň z příjmů, rezerva na důchody a podobné závazky, rezerva na restrukturalizaci. Rezervami se dále rozumí technické rezervy nebo jiné rezervy podle zvláštních právních předpisů. Opravnými položkami se vyjadřuje přechodné snížení hodnoty majetku; odpisy majetku vyjadřují trvalé snížení jeho hodnoty.
32. V uvedených ustanoveních se projevuje zásada opatrnosti tak, aby účetní jednotka nepodhodnotila závazky a možná rizika a ztráty. V takovém případě zaúčtuje závazek ve zjištěné výši. Na závazky, které v budoucnu hrozí možným výdajem, udělá rezervy a ztráty vykáže nejen jisté, ale i předpokládané (srov. BŘEZINOVÁ, Hana. Zákon o účetnictví: Praktický komentář. Wolters Kluwer, § 24-28, dostupné v systému ASPI pod ID KO563_p11991CZ).
33. O vytváření rezerv již judikatura dovodila, že osoba, do jejíž působnosti spadá řádné vedení účetnictví, musí v zákonem předvídaných případech k tvorbě rezerv přistoupit. Zároveň platí, že děje-li se tak v případech a ve výši předvídaných zákonem (či společenskou smlouvou), nemůže být tvorbou rezerv jakkoliv nezákonně zasaženo do práva společníků na podíl na zisku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2887/2020). Obdobně musí platit, že tam, kde zaměstnavatel plní zákonnou povinnost vytvářet rezervy, nezasahuje nezákonně do práv zaměstnanců, jež jsou vázána na stav účetní závěrky.
34. Dovolací soud proto uzavírá, že vytvoření rezerv v souladu s § 26 odst. 3 zákona o účetnictví samo o sobě nevylučuje, aby se pro účely určení mzdy zaměstnance (jeho tzv. ročních odměn) vycházelo z hospodářského výsledku zaměstnavatele podle účetní závěrky.
35. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
36. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu, avšak podle shora uvedených pravidel pro výklad právního jednání zaměstnavatele, odpověděl na otázku, zda zaměstnavatel určil odměnu žalobkyně na základě kritéria stavu účetní závěrky, nebo zda rozhodujícím kritériem byl zaměstnavatelem určený „faktický dosažený zisk“ nesnížený o rezervy.
37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-