// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 26.11.2024
Informativní dopis jako tzv. jiná náhrada nemajetkové újmy dle OdpŠk
I. Tzv. „očišťující dopis“ může být výjimečně odpovídající formou zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, i s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny, zásadně omezenou na situace, kde takový dopis nebude jen nadbytečně duplikovat satisfakční účinky veřejně vyhlašovaného zprošťujícího rozsudku.
Půjde např. o případ, kdy se pochybení orgánů činných v trestním řízení promítne např. do postavení osob na trestním řízení jen zúčastněných, ve vztahu k nimž ani zprošťující rozsudek (jiné obdobné rozhodnutí ve svých důsledcích negující účinky usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání) nebude mít kompenzační účinky. Typicky se jedná např. o osoby, u nichž byla provedena nezákonně domovní prohlídka, o níž se dozvěděla veřejnost, o osoby, u nichž došlo k jejich postižení v důsledku záměny subjektu, o případy, kdy zlovolnou činností orgánu činného v trestním řízení byl o obviněném sdělen třetí osobě hrubě nepravdivý údaj nesouvisející s probíhajícím trestním řízením apod. V každém případě by adresáty tzv. očišťujícího dopisu měly být převážně osoby, vůči nimž poškozený prokáže velmi úzký vztah (rodinný, sousedský či pracovní) a současně prokáže konkrétní okolnosti, které nejen svědčí o hrubém narušení tohoto vztahu, ale i okolnosti, pro které nelze dosáhnout reparace narušeného vztahu jinak než právě očišťujícím dopisem.
II. Stát (příslušný ústřední orgán) není oprávněn zjišťovat absentující údaj o (aktuálním) bydlišti jednotlivých adresátů informativního dopisu z údajů „evidence obyvatel“. Ministerstvo spravedlnosti (ani jiný ústřední orgán státní správy uvedený v § 6 OdpŠk) není oprávněn požadovat údaje shromažďované v evidenci obyvatel (ze základního registru), protože k tomu není zákonem (OdpŠk ani jiným předpisem) zmocněn. Ministerstvo spravedlnosti, při odškodňování nároků uplatněných podle OdpŠk nevystupuje jako orgán veřejné moci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1335/2024, ze dne 23. 9. 2024
Dotčené předpisy:
§ 14 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 8 zák. č. 133/2000 Sb.
§ 2 zák. č. 111/2009 Sb.
§ 5 zák. č. 111/2009 Sb.
§ 5a zák. č. 111/2009 Sb.
§ 5b zák. č. 111/2009 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované poskytnutí náhrady škody a nemajetkové újmy, způsobené mu „nezákonným trestním stíháním“ (správně v důsledku zahájeného trestního stíhání, které nebylo završeno odsuzujícím rozhodnutím – pozn. Nejvyššího soudu), které bylo vedeno u policejního orgánu – Policie ČR – Městské ředitelství policie Brno pod č. j. KRPB-16924/TČ-2018-060279. V uvedeném trestním řízení byla dne 16. 9. 2019 na žalobce podána Městským státním zastupitelstvím v Brně obžaloba pod sp. zn. 5 ZT 100/2019 a trestní řízení bylo před Městským soudem v Brně následně vedeno pod sp. zn. 90 T 107/2019 (dále jen „předmětné trestní řízení“), přičemž žalobce byl posléze pravomocně zproštěn obžaloby. Žalobce se (po částečných zpětvzetích žaloby) domáhal zaplacení částky 19 179 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady nákladů právního zastoupení (obhajoby) v předmětném trestním řízení, zaplacení ztráty na výdělku (způsobené mu předmětným trestním řízení) ve výši 86 062,50 Kč s úrokem z prodlení, částky 2 244 Kč s úrokem z prodlení za amortizaci vozidla použitého k přepravě a částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené předmětným trestním řízení a současně i zaslání „ informativního dopisu“ ve znění v žalobě (a následně ve výrocích VII až X rozsudku soudu prvního stupně) uvedeném, jež měl být žalovanou zaslán osobám, které podávaly vysvětlení (svědectví) v průběhu trestního stíhání vedeného vůči žalobci.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 47 C 67/2021-160, rozhodl tak, že „se zamítá žaloba v části požadavku na zaplacení – z titulu nákladů právního zastoupení v trestním řízení“ – částky ve výši 18 090 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 090 Kč od 25. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 089 Kč od 25. 12. 2020 do 28. 12. 2020 (výrok I). Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci „z titulu nákladů právního zastoupení v trestním řízení“ – částku ve výši 1 089 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 29. 12. 2020 do zaplacení (výrok II), žaloba byla zamítnuta v části požadavku na zaplacení částky ve výši 2 244 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 3. 2021 do zaplacení „z titulu amortizace motorového vozidla“ (výrok III), též v části požadavku na zaplacení „ztráty na výdělku“ ve výši 86 062,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 781,50 Kč od 25. 12. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 927,50 Kč od 24. 3. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 60 353,50 Kč od 14. 8. 2021 do zaplacení (výrok IV) a rovněž v rozsahu požadavku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 180 000 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 25. 12. 2020 do 28. 12. 2020 (výrok V). Žalované byla také uložena povinnost zaplatit žalobci – „z titulu náhrady nemajetkové újmy“ – částku ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 29. 12. 2020 do zaplacení (výrok VI) a dále povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zaslat dopis (vysvětlující adresátům výsledek tohoto a jiného trestního řízení, a to ve znění v tomto výroku konkrétně uvedeném), a to následujícím osobám: R. J., R. J., J. H., A. H., K. H., B. D., M. K., I. S., J. K., P. K., E. J., B. J., J. J., L. P., M. B. mladší, M. B. starší, T. Ch., J. Ch., K. S., V. S., A. S., N. Č., P. Č., R. K., N. H., K. S., L. S., jako zákonná zástupkyně K. S., S. M., V. M., S. Š., P. K., J. K., S. J., S. J. a R. E., a to v listinné podobě prostřednictvím České pošty, s. p. jako doporučenou zásilku s označením zásilky „nevracet, vložit do schránky“ každé osobě na adresu u ní (žalobcem – pozn. Nejvyššího soudu) uvedenou, s tím, že „pokud u osoby ve výroku VII rozsudku soudu prvního stupně adresa není uvedena, tak na adresu takové osoby zjištěnou žalovanou z „centrální evidence obyvatel“ (výrok VII). Dále byla zamítnuta žaloba co do části požadované omluvy (výrok VIII), stejně jako v části požadující zaslání „omluvného dopisu“ ve znění v tomto výroku konkrétně uvedeném výše označeným osobám (výroky IX a X). Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok XI).
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání podaného žalobcem i žalovanou v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I, II, IV, V, VI, VII, IX, X a XI potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému skutkovému závěru, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí policejního orgánu o sdělení obvinění vůči žalobci, přičemž to neobstojí vedle pozdějšího pravomocného rozsudku zprošťujícího žalobce podané obžaloby. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou do částky 1 089 Kč představující (žalovanou do té doby neuhrazenou část) nákladů právního zastoupení žalobce v předmětném trestním řízení, které vykonal a posléze i vyúčtoval jeho obhájce JUDr. Jiří Novák, advokát. Naproti tomu soud prvního stupně zamítl nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 86 062,50 Kč, neboť žalobce neunesl přes odpovídající poučení břemeno důkazní a tvrzení ohledně toho, jaký byl jeho průměrný výdělek v roce 2019, jakého příjmu v roce 2019 z podnikatelské činnosti dosáhl a jaké měl náklady potřebné k dosažení tohoto příjmu. Soud prvního stupně shledal za důvodné přiznat žalobci peněžité zadostiučinění, když samotné konstatování porušení práva i písemnou omluvu žalovaného doručenou žalobci v průběhu řízení nepovažoval za dostatečný způsob satisfakce; vycházel z kritérií, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jimiž jsou: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního řízení, 3) dopady trestního řízení do osobnostní sféry člověka. Ve prospěch peněžitého zadostiučinění svědčí skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán pro skutky, s nimiž je spojena vysoká míra společenského odsouzení, dehonestace osoby žalobce byla zvýšena textem obžaloby, která žalobci, byť v omezeném rozsahu, přisuzovala dotyky nezletilých dívek, které měly zjevně sexuální podtext, při hlavním líčení v přítomnosti žalobce vypovídaly osoby o eventuálním sexuálním chování žalobce vůči nezletilým dětem, což objektivně mohlo být pro žalobce ponižující, též bylo nařízeno přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, k vyšetření jeho duševního stavu. Žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta, což nelze hodnotit jako hrozbu vysokého trestu, žalobci pro jeho trestní bezúhonnost zjevně nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Trestní řízení vedené proti žalobci trvalo 2,5 roku, bylo zahájeno 17. 10. 2017 a pravomocně skončilo zproštěním obžaloby dne 24. 3. 2020. Žalobce byl obžaloby zproštěn z důvodu, že skutek nebyl trestným činem a že nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byl stíhán, se stal. Soud prvního stupně žalobce vyzval, aby označil vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech za účelem poměřování výše peněžitého zadostiučinění v obdobných případech, a poté sám provedl porovnání s jinými obdobnými případy, které mu byly známy z jeho úřední činnosti. Na základě provedeného srovnání přiznal soud prvního stupně žalobci nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč. Soud prvního stupně nakonec shledal žalobu důvodnou i v části požadavku na odeslání informativního dopisu žalovanou adresovaném osobám uvedeným ve výroku VII rozsudku (vůči dalším osobám, zejména nezletilým dětem žalobu zčásti zamítl), které o trestním řízení vedeném proti žalobci věděly a nebyl jim doručen zprošťující trestní rozsudek. Obsahem dopisů byly, stručně řečeno, informace o pro žalobce příznivém výsledku jeho trestního stíhání. Soud prvního stupně uložení této povinnosti žalovanému považoval za tzv. jinou náhradu nemajetkové újmy, satisfakci podřaditelnou pod ustanovení § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., s tím, že zákon „výslovně s jinými prostředky nápravy sice počítá, avšak nikterak je nevymezuje“. Morální satisfakce může mít podle úvahy soudu prvního stupně podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku a tím uvedení věci veřejně na pravou míru. Právě z důvodu poskytnuté morální satisfakce v podobě informativních dopisů, snížil soud prvního stupně výši přiznaného zadostiučinění v penězích. Odvolací soud k odvolání obou účastníků v dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přisvědčil přitom správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění i navazující právní kvalifikaci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen výrok VII rozsudku soudu prvního stupně, ukládající žalované povinnost zaslat označeným osobám dopis, ve znění uvedeném v rozsudku, včasně podaným dovoláním. Přípustnost dovolání žalovaná odůvodnila tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to, zdali zaslání informativního dopisu subjektům trestního řízení a případně dalším osobám, jež byly nepřímo o trestním stíhání zpraveny o průběhu a výsledcích trestního řízení, může sloužit jako kompenzace ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) tvrzené nemajetkové újmy osoby neoprávněně trestně stíhané. Dovolatelka má současně za to, že se odvolací soud mohl (případně) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované např. jeho rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, či rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014. Dále má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a to při řešení otázky nemožnosti kompenzace za újmu, jež má původ v jiném než posuzovaném řízení.
6. Svou argumentaci žalovaná dále rozvedla s tím, že zákonem výslovně předjímané kompenzační prostředky směřují přímo vůči poškozenému a nejsou zastupitelné, proto jí není zřejmý důvod uložení povinnosti zaslat předmětné dopisy, když sám žalobce disponuje možností a prostředky dané osoby informovat o výsledku trestního řízení. Zaslání předmětného dopisu se tak jeví dovolatelce spíše jako sankce vůči ní, a nikoliv jako kompenzace nemajetkové újmy žalobce. Nadto dovolatelka již konstatovala porušení práva, poskytla žalobci písemnou omluvu a žalobci byla posléze přiznána i peněžitá kompenzace. „Další morální kompenzace“ ve formě informativního dopisu se proto jeví dovolatelce jako zjevně nepřiměřená. Součástí napadeného výroku VII je i informování označených osob o výsledku jiného trestního řízení, než které bylo předmětem posuzovaného řízení a kompenzační řízení o něm stále probíhá. Dovolatelka také není oprávněna využívat systém evidence obyvatel k dohledávání žalobci neznámých údajů o bydlišti jím označených příjemců informativního dopisu a nadto se v případě jejich zaslání může podle žalované jednat o tzv. nevyžádanou korespondenci. Vzhledem k řečenému proto dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadenou část výroku tak, že žalobu zamítne, případně, že zruší rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
7. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalované je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky hmotného práva týkající se podřazení informativního dopisu pod tzv. jinou náhradu nemajetkové újmy /satisfakci ve smyslu ustanovení § 31a odst. 1, 2 OdpŠk/, neboť daná otázka (včetně navazující problematiky obsahu takového informativního dopisu, možnosti v něm uvádět údaje týkající se jiného než odškodňovaného trestního řízení a možnost žalované dohledávat adresy příjemců písemností v „evidenci obyvatel“) nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
16. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
17. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk představuje normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přestože nejde o ustanovení obsahující taxativní výčet forem zadostiučinění (zejména ve vztahu k zákonem předpokládanému „nahrazení újmy jinak“), nelze s ohledem na smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb. dovodit, že by poškozený mohl s úspěchem požadovat kompenzaci jakoukoliv formou, popř. v jakékoliv podobě. Zákonodárce v zásadě, co do formy zadostiučinění, primárně předpokládá poskytnutí satisfakce v penězích (tzv. relutární satisfakci), nepostačí-li v konkrétním případě konstatování porušení práva. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva, dále jen „ESLP“ [jehož judikaturou se inspirovala novela zákona č. 82/1998 Sb. provedená zákonem č. 160/2006 Sb. zakotvující institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu], poskytuje-li satisfakci za porušení některého z článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přiznává spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy, je-li porušeno právo (či svoboda) garantované Úmluvou a jsou-li pro to splněny další podmínky (k tomu viz např. Jacobs, G. F., White, R. C. A. The European Convention on Human Rights. 2nd ed. Clarendon Press: Oxford, 1996, str. 556), činí tak poskytnutím finanční kompenzace, která může být substantial [tedy podstatná, zásadní, výrazná - např. rozsudek ESLP ze dne 7. 5. 1974, ve věci Neumeister proti Rakousku (bod 50), stížnost č. 1936/63] nebo token [tedy symbolická - např. rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 11. 1973, ve věci Engel a další proti Nizozemí (bod 50), stížnost č. 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72]. Spravedlivým zadostiučiněním však může být též samotné konstatování porušení práva garantovaného Úmluvou [např. rozsudek pléna ESLP ze dne 21. 2. 1975, ve věci Golder proti Spojenému království, stížnost č. 4451/70; podobný závěr byl dovozen v rozsudku pléna ESLP ze dne 30. 5. 1989 ve věci Brogan a ostatní proti Spojenému království (bod 50), stížnost č. 11209/84; 11234/84; 11266/84; 11386/85, § 9].
18. Judikatura dovolacího soudu posléze dovodila, že přípustnou formou zadostiučinění může být v některých případech i poskytnutí omluvy, pokud o ni poškozený požádá (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008). Rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, dovodil, že přiměřené zadostiučinění poskytované podle zákona č. 82/1998 Sb. může mít podobu buď morální satisfakce, nebo materiální (peněžní) satisfakce; ta připadá přitom v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Jinou (ovšem již jen judikatorně dovozenou) formou zadostiučinění může být rovněž snížení trestu ukládaného v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení, zápočet nezákonně vykonaného trestu odnětí svobody či nezákonně vykonané vazby na uložený nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, bod 66). Soudu prvního stupně (potažmo odvolacímu soudu) je přesto možno v obecné rovině přisvědčit, že vedle výše zmíněných „tradičních“ forem morálního zadostiučinění nelze vyloučit ani poskytnutí jiné formy satisfakce (typicky zveřejnění rozsudku v lokálních či celostátních médiích), půjde však o případy zcela výjimečné, odůvodněné mimořádnými okolnostmi vyplývajícími z dosažených a svou povahou jedinečných skutkových zjištění.
19. Nejvyšší soud přisvědčuje obsahu dovolání, že tzv. informativní („očišťující“) dopis popisující výsledek posuzovaného (a nadto ještě jiného) trestního řízení vedeného vůči žalobci není v poměrech učiněných skutkových zjištění vhodnou (zjištěným poměrům přiléhavou) formou satisfakce. Zákon č. 82/1998 Sb. především vychází z toho, že konstatování porušení práva, peněžité plnění zmírňující zjištěnou újmu a popř. též omluva jsou prostředky, jimiž se škůdce (stát) prostřednictvím určeného ústředního orgánu (§ 6 odst. 1 a § 14 odst. 1 OdpŠk) snaží zmírnit újmu přímo poškozenému. Naopak se nepředpokládá, že do soukromoprávního procesu odškodňování budou zapojeny další subjekty. I ve vztahu k již zmiňované omluvě plyne, že na její poskytnutí není bez dalšího právního nárok. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo přiznat zadostiučinění v penězích. Uvedený závěr přitom nepochybně bude možno a vice versa vztáhnout i ve vztahu k informativnímu dopisu, který bude mít (zcela výjimečně) místa jen tam, kde se naznačený postup bude jevit přiměřený zjištěným okolnostem projednávané věci. Byť dovolací soud oproti mínění dovolatelky přisvědčuje odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně), že význam informativního dopisu v očích jeho adresátů bude značně rozdílný tehdy, bude-li jeho původcem sám žalobce (jako poškozený) na straně jedné a naopak bude-li jeho pisatelem ústřední orgán na straně druhé, pak tato okolnost sama o sobě ještě není argumentem pro to, aby žalované byla povinnost rozeslat takový dopis značnému počtu osob uložena, zvláště může-li poškozený zaslat těmto osobám, bude-li znát jejich aktuální adresu, úplné znění či jen podstatný opis konečného rozhodnutí (jehož původcem je soud).
20. V poměrech nynější věci z obsahu skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že o průběhu trestního stíhání žalobce byla fakticky informována větší skupina fyzických osob (čímž se ovšem nestalo dané trestní stíhání v porovnání s jinými nějak výjimečným). Zároveň je zřejmé, že ty (zletilé) osoby, které měly zájem seznámit se s výsledkem odškodňovaného trestního stíhání žalobce, měly příležitost zúčastnit se hlavního líčení a vyslechnout si zprošťující rozsudek (srov. čl. 96 odst. 1 a 2 věta druhá Ústavy, podle něhož jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně). Totožné osoby měly též možnost požádat o sdělení výsledku řízení (vyžádat si pseudonymizované rozhodnutí) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Dovolatelka také právem namítá, že prozatím nelze vyloučit, že někteří adresáti informativního dopisu byli o výsledku trestního stíhání (pro žalobce příznivého) již informováni jinak a není zřejmé, zda vůbec o poskytnutí takové (z toho úhlu pohledu „nevyžádané“) korespondence stojí.
21. Ani při uvážení výše uvedeného však Nejvyšší soud nemůže přisvědčit navazujícím úvahám žalované, že by žalobce uvedeným záměrem sledoval „potrestání žalované“ (a proto nepřiléhá její odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016), a naopak tu lze vycházet z citlivě uchopených závěrů soudu prvního stupně týkajících se popisu újmy, jež žalobci nepochybně vedením trestního řízení vznikla. To však nic nemění na závěru, že vzhledem k okolnostem projednávané věci [v níž nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k zásadnímu excesu (tedy že by trestní řízení bylo vůči žalobci vedeno zcela účelově či dokonce zlovolně) a kde již žalobce byl (byť nikoliv významně) kompenzován vydáním pravomocného zprošťujícího rozsudku ve spojení s konstatováním porušení práva ze strany žalované za současného poskytnutí písemné omluvy (k tomu srov. stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 7. 2021 č. j. MSP-1731/2020-ODSKODSK, ve znění opravného stanoviska ze dne 28. 7. 2021, č. j. MSP-1731/2020-ODSKODSK), a to vše ve spojení s částečnou relutární satisfakcí] není uložení povinnosti žalované rozesílat informativní („očišťující“) dopisy třetím osobám na místě.
22. Tzv. „očišťující dopis“ bude totiž výjimečně odpovídající formou zadostiučinění, i s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny, zásadně omezenou na situace, kde takový dopis nebude – jako by to mu bylo v poměrech právě posuzované věci – jen nadbytečně duplikovat satisfakční účinky veřejně vyhlašovaného zprošťujícího rozsudku. Půjde např. o případ, kdy se pochybení orgánů činných v trestním řízení promítne např. do postavení osob na trestním řízení jen zúčastněných, ve vztahu k nimž ani zprošťující rozsudek (jiné obdobné rozhodnutí ve svých důsledcích negující účinky usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání) nebude mít kompenzační účinky. Typicky se jedná např. o osoby, u nichž byla provedena nezákonně domovní prohlídka, o níž se dozvěděla veřejnost, o osoby, u nichž došlo k jejich postižení v důsledku záměny subjektu, o případy, kdy zlovolnou činností orgánu činného v trestním řízení byl o obviněném sdělen třetí osobě hrubě nepravdivý údaj nesouvisející s probíhajícím trestním řízením apod. V každém případě by adresáty tzv. očišťujícího dopisu měly být převážně osoby, vůči nimž poškozený prokáže velmi úzký vztah (rodinný, sousedský či pracovní) a současně prokáže konkrétní okolnosti, které nejen svědčí o hrubém narušení tohoto vztahu, ale i okolnosti, pro které nelze dosáhnout reparace narušeného vztahu jinak než právě očišťujícím dopisem.
23. Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadená forma kompenzace v podobě tzv. informativního dopisu nebyla v této věci adekvátní formou zadostiučinění, a proto je právní posouzení této dílčí otázky ze strany odvolacího soudu nesprávné.
24. Rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně), přestože jinak byla jeho (jejich) koncipování věnována náležitá pozornost, však neobstojí ani v té části, kde se v rámci informativního dopisu jednotlivým adresátům sděluje, že „rovněž v jiném (uvedeno výslovně žalobcem – pozn. Nejvyššího soudu) trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 ZK 214/2019 u návrhu na potrestání byl pan M. E. zproštěn viny, a to z důvodu, že v návrhu na potrestání označený skutek není trestným činem. Dále bylo zrušeno nepravomocné odsouzení pana M. E. ve věci sp. zn. 6 T 84/2019.“ Z obsahu rozsudků totiž není zřejmé, jakou má uvedený údaj souvislost s nyní odškodňovaným trestním řízením, a v tomu odpovídajícím rozsahu jde o rozsudky co do jejich odůvodnění tzv. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 211 a § 157 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud se tak v této fázi řízení z důvodu vytyčené tzv. jiné vady řízení nemůže vymezit vůči tvrzení žalované, že ve vztahu k onomu jinému trestnímu řízení „ve věci sp. zn. 6 T 84/2019“ neprobíhá také jiné odškodňovací řízení [podle obsahu dovolání by mělo probíhat u Městského soudu v Brně pod spis. zn.: 52 C 190/2021], a meritorně tak posoudit (dosud neřešenou) otázku, zda lze v kompenzačním řízení za nezákonné trestní řízení poskytnutou poškozenému satisfakci i za jiné (byť související) trestní řízení. Uvedenou vadou se však dovolací soud podrobněji nezabýval za situace, kdy shledal tzv. očišťující dopisy (v jejich celku, tedy včetně nepřípadného odkazu na zcela jiné trestní řízení týkající se žalobce) za nepřípadnou formu zadostiučinění, a to zcela bez ohledu na jejich (sporný) obsah.
25. Nejvyšší soud přisvědčuje dovolatelce i v její úvaze, že žalovaný stát (příslušný ústřední orgán) není oprávněn zjišťovat absentující údaj o (aktuálním) bydlišti jednotlivých adresátů informativního dopisu z údajů „evidence obyvatel“.
26. Omezené oprávnění využívat údajů „evidence obyvatel“ vyplývá ze zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“).
27. Podle § 3 odst. 1 evidence obyvatel je vedena v informačním systému evidence obyvatel (dále jen „informační systém“), jehož správcem je ministerstvo [vnitra]. Tento informační systém je agendovým informačním systémem veřejné správy podle zvláštního zákona.
28. Z ustanovení § 8 plyne, že Ministerstvo [vnitra] poskytuje údaje z informačního systému v rozsahu nezbytně nutném a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem. Údaje z informačního systému se poskytují způsobem umožňujícím dálkový přístup, pokud nestanoví zvláštní právní předpis jinak. Údaj o agendovém identifikátoru fyzické osoby pro agendu evidence obyvatel se poskytuje pouze, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis (odstavec 1). Subjekty, které získávají údaje z informačního systému podle zvláštního právního předpisu, a) nejsou oprávněny k jejich shromažďování, předávání a využívání mimo působnost stanovenou v tomto předpisu, a b) jsou povinny zajistit ochranu dat před náhodným nebo neoprávněným přístupem nebo zpracováváním (odstavec 2).
29. Z § 3 písm. a) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech vyplývá, že mezi základní registry patří též základní registr obyvatel (dále jen „registr obyvatel“).
30. V jeho § 2 pod písm. c) a d) je podána tzv. legální definice pojmu „orgán veřejné moci“ jímž je pro účely daného zákona státní orgán, územní samosprávný celek, fyzická nebo právnická osoba, byla-li jí svěřena působnost v oblasti veřejné správy, notář, soudní exekutor, insolvenční správce a archiv [písmeno c)], zatímco tzv. „soukromoprávním uživatelem údajů“ je podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba, která je podle jiného právního předpisu oprávněna využívat údaje ze základního registru nebo z agendového informačního systému, pro působení, které není působením orgánu veřejné moci [písmeno b)].
31. Využití údajů z registru obyvatel je upraveno v § 5 uvedeného zákona tak, že orgán veřejné moci využívá údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému v rozsahu potřebném k provedení úkonu orgánu veřejné moci a v rámci výčtu údajů zpřístupněných orgánu veřejné moci pro výkon agendy, v jejímž rámci je úkon orgánu veřejné moci prováděný a pro jejíž výkon je orgán veřejné moci registrovaný (odstavec 1).
32. Postavení tzv. „soukromoprávního uživatele údajů“ je vymezeno v § 5a téhož zákona s tím, že soukromoprávní uživatel údajů, který je oprávněn využívat údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému právním předpisem, využívá tyto údaje k účelu stanovenému právním předpisem, v rozsahu potřebném k provedení úkonu soukromoprávního uživatele údajů a v rámci výčtu údajů zpřístupněných soukromoprávnímu uživateli údajů v rámci agendy (odstavec 1). Soukromoprávní uživatel údajů, který je oprávněn využívat údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému na základě souhlasu subjektu údajů, využívá tyto údaje k účelu stanovenému v souhlasu subjektu údajů, v rozsahu potřebném k provedení úkonu soukromoprávního uživatele údajů a v rámci výčtu údajů zpřístupněných soukromoprávnímu uživateli údajů souhlasem subjektu údajů (odstavec 2). Soukromoprávní uživatel údajů využívá údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému podle odstavců 1 a 2 prostřednictvím agendového informačního systému určeného ohlašovatelem agendy, a nebyl-li agendový informační systém ohlašovatelem agendy určen, prostřednictvím soukromoprávního systému pro využívání údajů. Ustanovení § 58 až 59 [zákona] a ustanovení o oprávnění osoby poskytnout s využitím prostředku pro elektronickou identifikaci výpis ze zápisu vedeného v elektronické podobě v základním registru nebo potvrzení o tom, že určitý údaj v základním registru není veden, anebo údaje vedené o ní v základním registru podle zákona o informačních systémech veřejné správy nejsou větou první dotčeny. Soukromoprávní uživatel údajů zajistí, aby soukromoprávní systém pro využívání údajů umožnil využívání služeb informačního systému základních registrů a informačního systému sdílené služby (odstavec 3).
33. Z navazujícího znění § 5b zákona je potom zřejmé, že orgán veřejné moci využívá údaje vedené v agendovém informačním systému přímým přístupem, a to i pokud jsou vyžadovány údaje o fyzické osobě, která není jednoznačně určena, je-li to potřebné pro plnění úkolu v jeho působnosti při zajišťování a) bezpečnosti České republiky, b) obrany České republiky, c) veřejné bezpečnosti a účinné ochrany lidského života a zdraví, d) předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů, e) významného hospodářského nebo finančního zájmu České republiky nebo Evropské unie včetně takového zájmu v oblasti měnové, rozpočtové a daňové, nebo ochrany práv osob v řízení před soudem.
34. A konečně v § 14 zmiňovaného zákona je vymezen způsob vydávání ověřených výstupů, záznamů a výpisů ze základních registrů. Ze základního registru se vydávají ověřené výstupy z informačního systému veřejné správy. K ověřenému výstupu z informačního systému veřejné správy, který je vydán z registru obyvatel a který obsahuje údaj o adrese místa pobytu, kontaktní místo veřejné správy na žádost přiloží vícejazyčný standardní formulář vyhotovený podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (odstavec 1). Ze základního registru se poskytují záznamy o využívání údajů vedených v základním registru za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 2). Není-li zákonem stanoveno jinak, správce základního registru poskytne záznam o využívání údajů vedených v základním registru pouze osobě, o které jsou tyto údaje vedeny (odstavec 3). Správce příslušného základního registru umožní osobě uvedené v odstavci 3 obstarat si bezplatně záznam o využívání údajů vedených v základním registru způsobem stanoveným zákonem o informačních systémech veřejné správy pro obstarání si výstupu z informačního systému veřejné správy s využitím prostředku pro elektronickou identifikaci. Správce příslušného základního registru zašle do datové schránky osoby uvedené v odstavci 3 na žádost této osoby bezplatně záznam o využívání údajů vedených v základním registru. Záznam se vydává rovněž v podobě ověřeného výstupu z informačního systému veřejné správy (odstavec 4).
35. Z výčtu výše citované právní úpravy je zřejmé, že správce údajů vyžádané údaje poskytne osobě, jíž se evidovaný údaj týká (v poměrech projednávané věci by šlo o konečné adresáty informativního dopisu). Při splnění dalších zákonných podmínek /tedy na základě zákonné licence/ lze takový údaj poskytnout též orgánu veřejné moci (bude zde platit ústavní pravidlo vyplývající z čl. 3 odst. 2 Ústavy, podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon). Pokud jde o tzv. „soukromoprávního uživatele údajů“, pak ten je oprávněn bez souhlasu subjektu údajů využívat údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému, jen jestliže je to výslovně stanoveno právním předpisem a jen k účelu stanovenému právním předpisem, v rozsahu potřebném k provedení úkonu soukromoprávního uživatele údajů a v rámci výčtu údajů zpřístupněných soukromoprávnímu uživateli údajů v rámci agendy (odstavec 1). Soukromoprávní uživatel údajů, který je oprávněn využívat údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému na základě souhlasu subjektu údajů (tedy koncových adresátů informativního dopisu – pozn. Nejvyššího soudu), využívá tyto údaje k účelu stanovenému v souhlasu subjektu údajů, v rozsahu potřebném k provedení úkonu soukromoprávního uživatele údajů a v rámci výčtu údajů zpřístupněných soukromoprávnímu uživateli údajů souhlasem subjektu údajů (odstavec 2).
36. Z toho pro osud projednávané věci plyne, že Ministerstvo spravedlnosti (ani jiný ústřední orgán státní správy uvedený v § 6 OdpŠk) není oprávněn požadovat údaje shromažďované v evidenci obyvatel (ze základního registru), protože k tomu není zákonem (č. 82/1998 Sb., ani jiným předpisem) zmocněn, přitom ani nebylo tvrzeno, tím méně mohlo být prokázáno, že by jednotliví adresáti písemnosti (informativního dopisu), u nichž není žalobci známa jejich aktuální adresa místa evidovaného pobytu, poskytli žalované předem zákonem vyžadovaný souhlas. Ministerstvo spravedlnosti, při odškodňování nároků uplatněných podle zákona č. 82/1998 Sb. nevystupuje jako orgán veřejné moci. Posledně uvedeného a judikatorně dlouhodobě ustáleného závěru dosáhl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněném pod číslem 89/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní s právní větou „předběžné projednání nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) u příslušného orgánu není správním řízením, a tudíž se na ně nevztahují ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (ve znění pozdějších předpisů), o správním řízení“. K uvedenému názoru se později opakovaně přihlásil i v poměrech nyní účinného občanského zákoníku, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, uveřejněném pod číslem 60/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a to s právní větou „předběžné projednání nároku podle § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není řízením před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 o. z.“ (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
37. Lze tak shrnout, že uložil-li odvolací soud (soud prvního stupně) žalované, aby tam, kde není známa adresa příjemce informativního dopisu jej zaslala „na adresu takové osoby zjištěnou žalovaným z centrální evidence obyvatel ohledně takové osoby“, uložil jí povinnost, která nemá zákonné opory a naopak může ve výsledku vést k porušení právního předpisu, které, za určitých okolností, může představovat neoprávněné nakládání s osobními údaji (srov. § 180 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon).
38. Jelikož soudy nižších stupňů poskytly formu zadostiučinění, kterou v souladu s výše uvedeným nebyla v této věci namístě, nesprávně zavázaly žalovanou k zjišťování údajů z „evidence obyvatel“ a neodůvodnily proč se měl informativní dopis vztahovat i na jiné, než právě odškodňované řízení, spočívají jejich rozhodnutí (právě a jen v tomu odpovídajícím rozsahu) na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud, s přihlédnutím k zásadě rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.), postupoval podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení umožňují Nejvyššímu soudu o věci meritorně rozhodnout. Vázán rozsahem i důvody podaného dovolání podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší změnil v dovolání dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, a to formou dílčí změny rozsudku soudu prvního stupně (§ 220 o. s. ř.), když v té souvislosti připomíná, že v poměrech projednávané věci nešlo o případ, kdy by způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplýval z právního předpisu, jak to má na mysli § 153 odst. 2 o. s. ř., pročež podle § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. per argumentum a contrario tak byl dovolací soud striktně vázán rozsahem, ve kterém se dovolatelka domáhala přezkoumání vydaného rozhodnutí.
39. Řečeno jinak: v ustálené praxi Nejvyššího soudu se prosazuje názor, že soud není /s určitými výjimkami/ vázán rozsahem podaného odvolání (dovolání) tam, kde se rozhoduje o poskytnutí peněžité satisfakce nebo kde je soudem na místo peněžité kompenzace toliko konstatováno porušení práva [viz rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15], když v těchto případech soudy nejsou vázány v žalobě navrženou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Naproti tomu v případě tzv. doplňkových satisfakcí (zejména v případě požadované omluvy, nařízení zveřejnění rozsudku, zaslání vysvětlujícího dopisu apod.) je soud naopak vázán návrhem poškozeného (žalobce) a nemůže přiznat jiné než jím požadované plnění. Přestože tedy tímto rozsudkem provedenou dílčí změnou rozsudku soudu prvního stupně nebude žalobci poskytnuta část jím požadované nepeněžité satisfakce v podobě vysvětlujících dopisů, pro něž naopak soud prvního stupně snížil současně žalobcem požadované peněžité plnění z titulu nezákonně zahájeného trestního stíhání, pak za nastalé procesní situace, kdy žalobce ke své újmě nepodal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání v té části, jíž bylo potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 180 000 Kč, brání důsledné uplatnění dispoziční zásady tomu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů i ohledně částky 180 000 Kč, kde byl žalobce neúspěšný. Lze tak shrnout, že na základě úspěšného dovolání žalované nemohl Nejvyšší soud v přítomné věci změnit /či zrušit/ rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně) v její neprospěch.
40. Tento rozsudek Nejvyššího soudu tak v dovolání dotčeném rozsahu nahrazuje rozsudky soudů nižších stupňů (čímž bez dalšího vzaly zcela za své i nákladové výroky rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4504/2018).
41. O náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., když v nalézacím a odvolacím řízení byl poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků v zásadě stejný (k tomu srovnej odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o jimi vydané nákladové výroky). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl též s přihlédnutím k § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jenž byl v dovolacím řízení zcela neúspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované podáním dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Náklady řízení jsou splatné v zákonné pariční lhůtě (§ 160 o. s. ř.) a na zákonné místo platební (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-