// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.09.2024
Rozsah a povaha práva člověka na informace o jeho zdravotním stavu
Osoba, jejíž duševní stav je posuzován v rámci proti ní vedeného trestního řízení, má proti znalci právo na vydání informací o svém zdravotním stavu sloužících ke zpracování znaleckého posudku jen v rozsahu vymezeném v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2993/2023, ze dne 31. 7. 2024
Dotčené předpisy:
čl. 10 předpisu č. 1/1993 Sb.
čl. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publikované pod č. 96/2001 Sb. m. s.
čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publikované pod č. 96/2001 Sb. m. s.
§ 2 zák. č. 372/2011 Sb.
§ 65 zák. č. 372/2011 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se v tomto řízení domáhal vydání rozsudku, jímž by byla 1. žalovanému uložena povinnost vydat mu úplné písemné záznamy ručně pořízené 1. žalovaným dne 30. 6. 2016 o klinickém lékařském vyšetření žalobce 1. žalovaným konaném dne 30. 6. 2016 ve věznici v Litoměřicích, obsahující zejména veškeré zaznamenané a) údaje o anamnestických zjištěních, b) údaje o somatickém vyšetření a jeho výsledcích, c) údaje o neurologickém vyšetření a jeho výsledcích, d) údaje o psychiatrickém vyšetření a jeho výsledcích, včetně údajů o pohovoru se žalobcem, a úplné písemné záznamy zaznamenané do počítače 1. žalovaným dne 30. 6. 2016 o klinickém lékařském vyšetření žalobce 1. žalovaným konaném dne 30. 6. 2016 ve věznici v Litoměřicích, obsahující zejména veškeré zaznamenané a) údaje o anamnestických zjištěních, b) údaje o somatickém vyšetření a jeho výsledcích, c) údaje o neurologickém vyšetření a jeho výsledcích, d) údaje o psychiatrickém vyšetření a jeho výsledcích, včetně údajů o pohovoru se žalobcem. Dále žádal, aby byl 2. žalovaný povinen vydat mu úplné písemné záznamy ručně pořízené 2. žalovaným dne 22. 4. 2016 o psychologickém vyšetření žalobce 2. žalovaným konaném dne 22. 4. 2016 ve věznici v Litoměřicích, obsahující veškeré zaznamenané a) údaje o fyzickém stavu žalobce b) údaje o žalobcově úrovni spolupráce, chápání a plnění instrukcí, stavu vědomí, produktivitě, sugestibilitě, emočním ladění, motorice, gestikulaci a orientaci, c) údaje o zaměřeném interview se žalobcem, d) údaje o výsledcích dalších psychologických vyšetření žalobce, zejména za použití technik: Weiss-R: Wechslerova inteligenční škála pro dospělé, ROR: Rorschachův pokus, SPARO: Osobnostní dotazník secundum Mikšík, FDT: Test kresby lidských postav, Luscherův test preference barev, včetně záznamu či poznámek o pořadí barev preferovaných žalobcem, e) anebo jakékoli další údaje zaznamenané 2. žalovaným v průběhu psychologického vyšetření žalobce 2. žalovaným dne 22. 4. 2016, a úplné písemné záznamy zaznamenané do počítače 2. žalovaným dne 22. 4. 2016 o psychologickém vyšetření žalobce 2. žalovaným konaném dne 22. 4. 2016 ve věznici v Litoměřicích, obsahující veškeré zaznamenané a) údaje o fyzickém stavu žalobce b) údaje o žalobcově úrovni spolupráce, chápání a plnění instrukcí, stavu vědomí, produktivitě, sugestibilitě, emočním ladění, motorice, gestikulaci a orientaci, c) údaje o zaměřeném interview se žalobcem, d) údaje o výsledcích dalších psychologických vyšetření žalobce, zejména za použití technik: Weiss-R: Wechslerova inteligenční škála pro dospělé, ROR: Rorschachův pokus, SPARO: Osobnostní dotazník secundum Mikšík, FDT: Test kresby lidských postav, Luscherův test preference barev, včetně záznamu či poznámek o pořadí barev preferovaných žalobcem, e) anebo jakékoli další údaje zaznamenané 2. žalovaným v průběhu psychologického vyšetření žalobce 2. žalovaným dne 22. 4. 2016, – veškeré listiny s písemnými či jinými grafickými záznamy vytvořenými dne 22. 4. 2016 žalobcem v rámci psychologického vyšetření žalobce 2. žalovaným konaného den 22. 4. 2016, zejména a) žalobcem vyplněné dotazníky či formuláře či jiné žalobcem vytvořené písemné či grafické záznamy vztahující se k následujícím použitým technikám: Weiss-R: Wechslerova inteligenční škála pro dospělé, ROR: Rorschachův pokus, SPARO: Osobnostní dotazník secundum Mikšík, b) žalobcem vytvořené kresby lidských postav vztahující se k 2. žalovaným použité technice FDT: Test kresby lidských postav. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 26 C 125/2020-152, zamítl žalobu proti 1. žalovanému (výrok I) i proti 2. žalovanému (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní v rámci trestního řízení vypracovali znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie zapsaný ve znaleckém deníku 1. žalovaného pod č. 1010 s datem 2. 7. 2016, v němž měli zodpovědět otázky, zda P. B. obviněný z trestného činu vraždy trpí duševní chorobou a zda jí trpěl v době spáchání trestného činu, jaká měla být jeho motivace, má-li agresivní sklony atd. Znalci provedli vyšetření žalobce, jejichž výsledky jsou obsaženy v posudku společně se zodpovězením zadaných otázek. Soud poukázal na úpravu v § 65 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), v souladu s nímž do záznamů autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky může pacient nahlížet jen v rozsahu záznamu popisu příznaků, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů. Údaje, jež mají být v souladu s touto úpravou k dispozici pacientovi, jsou obsaženy v posudku, na poskytnutí dalších nemá žalobce právo a žalovaní nemají povinnost je vydat. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že žalovaní již požadované dokumenty nemají, a nemohli by je tudíž vydat, ani kdyby zákonnou povinnost měli. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 54 Co 39/2023-177, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to ve výroku II ve správném znění tak, aby odpovídal žalobnímu petitu (jímž se žalobce proti 2. žalovanému domáhal vydání jím označených podkladů jak v ručně psané písemné podobě, tak v podobě záznamu do počítače) (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalovaní coby znalci neposkytovali žalovanému zdravotní služby ve smyslu § 2 zákona o zdravotních službách. Jejich úkolem bylo žalobce vyšetřit za účelem podání znaleckého posudku podle § 12 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Povinnost vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci ukládá zákon poskytovatelům zdravotních služeb, zatímco znalcům přiznává oprávnění do zdravotnické dokumentace nahlížet bez souhlasu pacienta (viz § 65 odst. 2 písm. i/ zákona č. 36/1967 Sb.). Z toho je zřejmé, že znalci nejsou v souvislosti s výkonem své znalecké činnosti poskytovateli zdravotních služeb, znalecký posudek vypracovaný pro účely trestního řízení není zdravotnickou dokumentací, tím méně jí pak mohou být záznamy z vyšetření provedených za účelem jeho zpracování, a žalované tak nestíhá povinnost je vydat a žalovaní ani nebyli podle zákona č. 36/1967 Sb. povinni podklady k posudku uchovávat. K obdobnému závěru dospěl za účinnosti předchozí právní úpravy i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 445/2009. Argumentoval-li dále žalobce právem na informace zaručeným Úmluvou na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, publikovanou pod č. 96/2001 Sb. m. s. (dále též jen „Úmluva“), odvolací soud uvedl, že žalobou nejsou žádány informace v podobě nehmotného statku. Žalobce se navíc vyšetření sám osobně zúčastnil a ze znaleckého posudku, který mu byl k dispozici, získal též veškeré informace o tom, jaká vyšetření žalovaní provedli, s použitím jakých metod a s jakými závěry. K vydání hmotného substrátu v podobě podkladů ke znaleckému posudku žalovaní nejsou povinováni. Odvolací soud pokládal za nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalovaní požadovanými záznamy nadále disponují či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny (§ 237 o. s. ř.). Táže se předně, zda je právo na informace shromažďované o jeho zdravotním stavu podle čl. 10 Úmluvy omezeno pouze na případy, kdy tyto informace představují nehmotný statek. Má za to, že Úmluva dává každému právo na veškeré informace o jeho zdravotním stavu, nikoliv jen na ty, které by měly mít charakter nehmotného statku. Stejně tak by měl Nejvyšší soud zodpovědět, zda informace o zdravotním stavu ve smyslu čl. 10 Úmluvy zahrnují i záznamy a dokumentaci o provedených vyšetřeních a jejich konkrétních výsledcích, nebo zda je toto právo omezeno pouze na informace o druhu provedených vyšetření a informace o zdravotním stavu, které vzniknou následným zpracováním a interpretací výsledků provedených vyšetření zdravotního stavu. Dovolatel má za to, že odvolací soud tuto otázku zodpověděl chybně a informace, na jejichž sdělení má každý právo, zahrnují i záznamy o konkrétních vyšetřeních, nikoliv pouze jejich intepretaci. Dále dovolatel klade otázku, zda je realizace práva na informace o zdravotním stavu ve smyslu čl. 10 Úmluvy podmíněna nějakými důvody, nebo zda jde o právo, které lze uplatňovat bez jakýchkoli důvodů, a vytýká odvolacímu soudu, že mu odepřel právo na informace s odůvodněním, že žalobce pro jeho uplatnění nemá žádný důvod, přestože podle Úmluvy není třeba k uplatnění práva na informace žádného důvodu. Žalobce zdůraznil, že Úmluva je nedílnou součástí právního řádu, požívá aplikační přednosti a stanoví ve svém čl. 10 právo každého člověka na informace o jeho zdravotním stavu, které může být omezeno pouze v zájmu pacienta. Odvolací soud uvedené nerespektoval. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a lze je pokládat za přípustné pro posouzení za daných skutkových okolností dosud neřešené právní otázky rozsahu a povahy práva člověka na informace o jeho zdravotním stavu.
Podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.
Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat.
Podle č. 10 odst. 3 Úmluvy, pokud je to v zájmu pacienta, může ve výjimečných případech zákon omezit uplatnění práv podle odstavce 2.
Podle čl. 26 odst. 1 Úmluvy nelze uplatnit žádná omezení na výkon práv a ochranných ustanovení obsažených v této Úmluvě kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
Podle č. 26 odst. 2 Úmluvy omezení podle předchozího odstavce se nesmí týkat článků 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20 a 21.
Podle § 1 zákona o zdravotních službách tento zákon upravuje zdravotní služby a podmínky jejich poskytování a s tím spojený výkon státní správy, druhy a formy zdravotní péče, práva a povinnosti pacientů a osob pacientům blízkých, poskytovatelů zdravotních služeb, zdravotnických pracovníků, jiných odborných pracovníků a dalších osob v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, podmínky hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb, další činnosti související s poskytováním zdravotních služeb a zapracovává příslušné předpisy Evropské unie.
Podle § 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona.
Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách zdravotními službami se rozumí poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky, a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče.
Podle § 2 odst. 4 písm. a) bodu 5 zákona o zdravotních službách zdravotní péčí se rozumí posuzování zdravotního stavu.
Podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem nahlížet, pořizovat si její výpisy nebo kopie pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta; do záznamů autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky může pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta nahlížet nebo si pořizovat výpisy nebo kopie pouze v rozsahu záznamu popisu příznaků onemocnění, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů.
Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, publikovaná pod č. 96/2001 Sb. m. s. (dále opět jen „Úmluva“) zavazuje v čl. 1 smluvní strany k tomu, aby chránily důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez diskriminace zaručily úctu k integritě jeho bytosti i ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny. Dle téhož článku se přitom každá smluvní strana zavazuje přijmout do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této Úmluvy. Úmluva tedy postihuje zásadní hodnoty, které by právní řád měl respektovat při stanovování rámce úkonů týkajících se zdravotního stavu člověka. Podle vysvětlující zprávy k Úmluvě (Explanatory Report to the Convention for the protection of Human Rights and Dignity of the Human Being with regard to the Application of Biology and Medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine, konkrétně výklad k čl. 1 Úmluvy; dostupný z https://rm.coe.int/16800ccde5) souladu s Úmluvou může být dosaženo jak schválením potřebné legislativy, tak případným přímým uplatněním některých ustanovení.
V rámci českého vnitrostátního práva pak v souladu s čl. 10 Ústavy ve vztahu k ratifikovaným mezinárodním smlouvám, které jsou součástí právního řádu, platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Jak přitom ve svém výkladu k danému ustanovení zdůrazňuje Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2637/17), k přímému použití mezinárodní smlouvy je možné přikročit tehdy, pokud by nebylo možné dotčenou mezinárodní smlouvu respektovat a vnitrostátní podústavní právo by bylo v rozporu s touto úmluvou bez možnosti konformního výkladu. Daný přístup může nastoupit, jedná-li se o samovykonatelné ustanovení – uvedené se bude vždy odvíjet od posouzení, zda se dané konkrétní ustanovení vztahuje na subjekty vnitrostátního práva, práva a povinnosti stanoví jasně, určitě a bezpodmínečně (k tomu viz též Mlsna, P. in Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol.: Ústava České republiky. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2015, výklad k čl. 10, dále pak Kysela, J., Kühn, Z.: Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR, Právní rozhledy, 7/2002, s. 301 a násl.). Přímá použitelnost (aplikovatelnost) normy mezinárodní smlouvy je dána nejen existencí okolností předpokládaných její hypotézou, ale i její povahou (srov. např. Malenovský, J. Mezinárodní právo veřejné, jeho část obecná, a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2004, str. 384-385, nebo Kysela, J., Kühn, Z., citované dílo, s. 308–309). Takovou povahu mají podle právní teorie zpravidla ty právní normy, jejichž přímou aplikovatelnost výslovně nevyloučily smluvní strany dané mezinárodní smlouvy a které zároveň obsahují bezpodmínečné, dostatečně jasné a určité pravidlo, přičemž z těchto právních norem vyplývají práva nebo povinnosti subjektům vnitrostátního práva. Posouzení, zda je mezinárodní smlouva (resp. její jednotlivá ustanovení), která je součástí právního řádu České republiky, způsobilá k přímému použití, pak vždy závisí na posouzení orgánu aplikujícího právo v konkrétní věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 2858/13). Nicméně samovykonatelný charakter ustanovení se stává relevantním až v případě rozporu ustanovení s vnitrostátními předpisy; pokud zde žádný rozpor není, použije se vnitrostátní zákon, který je s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy vykládán ve světle dotčené mezinárodní smlouvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2637/17, Kysela, J., Kühn, Z., citované dílo, s. 301 a násl.).
Měl-li by tedy v dané věci být přímo aplikován čl. 10 Úmluvy, musely by z něj jednoznačně vyplývat práva a povinnosti subjektů a současně by mezi ním a vnitrostátní úpravou musel existovat rozpor.
Pokud jde o soulad vnitrostátní úpravy s Úmluvou, pak Úmluva sama v čl. 26 připouští, že i úprava práva na informace o zdravotním stavu může být zákonem omezena z důvodů nezbytných v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných, což konstatuje i vysvětlující zpráva k této Úmluvě (konkrétně výklad k čl. 10). Ve vnitrostátním právu je pak stěžejní úpravou regulující zdravotní služby a podmínky jejich poskytování, včetně právní regulace zpracování a poskytování údajů, které při realizaci zdravotní péče vznikají, zákon o zdravotních službách. V § 2 tohoto zákona je obsažen široký výčet možných postupů, úkonů a služeb, které v souladu s tímto zákonem budou podřaditelné pod pojem zdravotních služeb, mezi něž je třeba zařadit i posuzování zdravotního stavu osoby pro účely trestního řízení. Poskytovateli zdravotních služeb je pak ustanovením § 53 zákona o zdravotních službách uložena povinnost vést zdravotnickou dokumentaci, jejíž obsah je usměrněn jak tímto zákonným ustanovením, tak prováděcí vyhláškou č. 98/2012 Sb., a jež zahrnuje jak údaje o pacientovi, tak o proběhlých vyšetřeních, diagnózách a léčbě, tedy podstatné údaje týkající se zdraví pacienta a jeho léčbě. V souladu s § 65 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách má pacient a další zákonem vypočtené osoby právo v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem do dokumentace nahlížet, pořizovat si její výpisy nebo kopie; do záznamů o aplikaci autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky však může pacient, zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta nahlížet nebo si pořizovat výpisy nebo kopie pouze v omezeném, zákonem definovaném rozsahu záznamu popisu příznaků onemocnění, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů. Důvodová zpráva k zákonu o zdravotních službách limitaci nahlížení do záznamů o autorizovaných psychologických metodách vysvětluje tím, že autorizované psychologické metody jsou autorskými právy či etickými kodexy profesních organizací klinických psychologů určeny pouze do rukou odborníků. Tyto metody obsahují osobní a důvěrné informace a data o třetích osobách. Pro pacienta není důležitý obsah či konstrukce užité metody, ale porozumění odborné interpretaci získaných výsledků a na tyto informace má pacient právo. Podle důvodové zprávy by přístup pacienta k psychoterapeutické dokumentaci znemožnil využít správný léčebný postup, eliminoval by léčebné podmínky důvěry a znehodnotil vztahové prostředí, které je pro léčbu psychologickými prostředky nezbytné – ohrozil by potřebnou ochranu pacienta a třetích osob, ochranu lékaře či klinického psychologa i zdravotní stav pacienta a znemožnil další léčbu v budoucnosti. Uvedené důvody restrikce práva na informace lze mít za logické a legitimní, a to i s ohledem na výše odkazovaný čl. 26 Úmluvy. Vnitrostátní úprava práva na informace o zdravotním stavu se tedy ve světle výše uvedeného nejeví jako rozporná se závazky vyplývajícími z čl. 10 ve spojení s čl. 26 Úmluvy, což by již samo osobě bylo důvodem pro odmítnutí dovolatelem navrhované přímé aplikovatelnosti čl. 10 Úmluvy.
Při posuzování otázky, zda z Úmluvy jednoznačně vyplývají práva nebo povinnosti subjektům vnitrostátního práva, lze uzavřít, že Úmluvou zvolená formulace „každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu“ není jednoznačným vymezením práv a povinností dotčených subjektů. Především v ní absentuje stanovení, komu je uložena povinnost odpovídající tomuto právu a jaký je konkrétní obsah této povinnosti. Uložení povinnosti soudním znalcům (tedy soukromým osobám, které nejsou vykonavateli státní moci) uchovávat získané informace a poskytovat je nad rámec zákonem uložené povinnosti by přitom odporovalo základnímu požadavku právní jistoty a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, umožňujícím ukládat povinnosti jen na základě zákona (již v tomto směru se tedy situace liší například od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, v němž byla shledána přímá vykonatelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zavazujícího k odškodnění stát, vykonavatele veřejné moci, nikoliv jednotlivce). Rovněž tak lze podotknout, že čl. 10 Úmluvy nehovoří o jakýchkoli informacích o zdravotním stavu, ale o informacích shromažďovaných (anglické znění daného článku uvádí „any information collected about his or her health“). Předpokládá se tedy zjevně, že nepůjde o jakýkoliv údaj o zdravotním stavu, ale ten, který je jistým způsobem sesbírán a zachycen za účelem dalšího uchování, tak jak je tomu nepochybně právě v případě zdravotnické dokumentace či nálezu znaleckého posudku. I komentářová literatura v tomto směru hovoří o sbíraných údajích o zdraví, jejich obsahu a účelu, za kterým jsou shromažďovány (viz Benák, J., Zapletalová, J., Koláčková, M. a kol.: Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024, výklad k čl. 10). Bezbřehý výklad pojmu „veškeré informace o zdravotním stavu“ a jeho ztotožnění s jakýmikoli pomocnými či průběžnými údaji, například pracovními poznámkami, které mají vést právě k vytvoření, formulování a zaznamenání informace o zdravotním stavu by ohrozil racionální uplatnění daného ustanovení. I s ohledem na právní jistotu osob, kterým potenciálně může být znám nějaký údaj o zdraví jiného v nejrůznějších ohledech, se jeví na místě pojímat Úmluvou převzatý závazek v souladu s čl. 1 odst. 2 Ústavy především jako interpretační vodítko vnitrostátní úpravy, blíže vymezující obsah práva na informace o zdravotním stavu a jemu odpovídající povinnost tyto informace poskytnout. V daném případně tedy není splněna ani druhá podmínka přímé aplikovatelnosti mezinárodní smlouvy spočívající v tom, aby jí bylo formulováno bezpodmínečné, dostatečně jasné a určité pravidlo.
Proto nejsou naplněny předpoklady pro přímou aplikovatelnost čl. 10 Úmluvy, jak navrhuje dovolatel.
Zatímco poskytování zdravotních služeb ve smyslu zákona o zdravotních službách provází jednoznačně daná povinnost sbírat a uchovávat předem stanovený rozsah informací o zdravotním stavu pacienta a na to navázané (byť nikoli absolutní) právo pacienta nahlížet do dokumentace, obsahující takto nakumulované informace, zpracování znaleckého posudku podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinného v rozhodné době, neprovázela povinnost shromažďovat a uchovávat informace o posuzované otázce nad rámec samotného posudku. Podle § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, byly základními náležitostmi posudku popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Jestliže však činnost znalce, lékaře (poskytovatele zdravotních služeb), spočívala v posuzování zdravotního stavu fyzické osoby, jednalo se současně o zdravotní péči, a tedy zdravotní službu podle zákona o zdravotních službách a na nakládání s informacemi o zdravotním stavu posuzované osoby se vztahovala pravidla definovaná v § 65 zákona o zdravotních službách. V souladu s nimi posuzovaná osoba nemá právo na vydání veškerých podkladů sloužících ke zpracování znaleckého posudku o jejím duševním stavu, ale jen na zpřístupnění záznamu popisu příznaků onemocnění, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů. Tyto údaje (vyjma popisu terapeutického přístupu, který ani nebyl zvažován, když v daném případě nebyla cílem terapie, ale jen posouzení zdravotního stavu), byly žalobci zpřístupněny již tím, že se seznámil s obsahem znaleckého posudku v soudním řízení, čímž bylo jeho právo na poskytnutí shromážděných informací v rozsahu limitovaném zákonem o zdravotních službách splněno. K požadavku na zpřístupnění psychologických testů lze dodat, že i podle odborné literatury autorizované psychologické metody patří do rukou odborníků. Pro pacienta není potřebné znát jejich vlastní obsah, pro něj má význam vlastní výsledek, a na ten má právo (viz Svejkovský, J., Vojtek, P., Arnoštová, L. T. a kol., Zdravotnictví a právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 300 s.).
Závěry odvolacího soudu tak odpovídají platné právní úpravě, která ve shodě s čl. 10 a čl. 26 Úmluvy nezakládá zcela neomezené právo člověka na jakékoli informace o jeho zdravotním stavu. Osoba, jejíž duševní stav je posuzován v rámci proti ní vedeného trestního řízení, má proti znalci právo na vydání informací o svém zdravotním stavu sloužících ke zpracování znaleckého posudku jen v rozsahu vymezeném v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné.
Jeho úvahy o rozlišení informací jako nehmotného statku a písemných záznamů jako jejich hmotného substrátu přitom byly vysloveny nad rámec stěžejních důvodů jeho rozhodnutí, nejsou pro výsledné posouzení nikterak určující, a není tak důvodu, aby se v tomto směru ke vznášené otázce Nejvyšší soud blíže vyslovoval. Stejně tak postrádá opodstatnění otázka týkající se důvodnosti požadavku na informace, neboť zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno ani na závěru o nedostatečnosti důvodů pro úspěšné uplatnění požadavku na informace. Také v tomto případě není důvod, aby se k této otázce vyslovoval Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud proto zamítl dovolání jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně neúspěšný žalobce nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-