// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.09.2024
Omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska § 1493 odst. 1 o. z.
Na situaci v projednávané věci, kdy je závětí povolána za dědice zůstavitele osoba, která je sice zaměstnána v domově seniorů, avšak jedná se o člena „širší“ rodiny zůstavitele, pečujícího o zůstavitele mimo režim pracovních povinností, nelze aplikovat ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. o formě pořízení pro případ smrti veřejnou listinou v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení. Pokud totiž závětní dědička poskytovala zůstaviteli (i jeho předemřelé manželce) potřebnou pomoc ve stáří a nemoci již před jeho umístěním v Domově seniorů Kociánka a nadále, tj. i v době pořízení předmětné allografní závěti, avšak nikoliv z profesní pozice zaměstnankyně Domova pro seniory Kociánka při plnění svých pracovních povinností, ale ve svém volném čase v rámci určité rodinné výpomoci zjevně založené vztahově již z dřívějška, pak na tuto situaci nedopadají podmínky pro omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., pokud nelze dovodit nepřípustnou závislost zůstavitele na závětní dědičce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1467/2024, ze dne 21. 8. 2024
Dotčené předpisy: § 1493 odst. 1 o. z.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Řízení ve věci pozůstalosti po V. H., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2022, č. j. 59 D 769/2022-5. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen JUDr. L. M., notář v B. (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).
2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. 59 D 769/2022-87, ukončil K. T. účast v tomto řízení. V souladu s ustanovením § 582 občanského zákoníku shledal neplatnou allografní závěť ze dne 21. 9. 2020, jelikož nemá zákonem požadovanou formu veřejné listiny podle § 1493 občanského zákoníku. Po provedeném dokazování (výslechu svědků závěti a K. T.) měl soud za prokázané, že K. T. byla v době pořízení závěti zůstavitelem zaměstnaná v Domově pro seniory Kociánka, příspěvkové organizaci, kde byl zůstavitel hospitalizován. S ohledem na provedená zjištění soudu nezbylo, než ukončit účast K. T. v řízení, protože se již nejedná o jejích právech nebo povinnostech.
3. K odvolání K. T. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. 18 Co 98/2023-148, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se účast K. T. v řízení neukončuje. Odvolací měl za to, že pokud by vyšel pouze z jazykového výkladu ustanovení § 1493 občanského zákoníku a učinil závěr o neplatnosti povolání účastnice 1) za závětní dědičku, pak by takový výklad byl v rozporu se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Mezi ně patří zásada zachování hodnot vytvořených zůstavitelem (případně též jeho předky) pro další generace, zajištění přechodu majetku na jednotlivce, nikoli na kolektiv, např. obec či stát (viz důvodová zpráva k ustanovení § 1475 občanského zákoníku). Ve světle zjištění, že účastnice 1) pečovala o zůstavitele jako členka širší rodiny již před jeho nástupem do Domova pro seniory Kociánka, že zůstavitel nezanechal žádného zákonného dědice a dědictví by připadlo státu, má odvolací soud za to, že na daný případ smysl ustanovení § 1493 odst. 1 občanského zákoníku nedopadá, což dovodil z jeho teleologického výkladu, spočívajícího v tom, že je třeba normu vykládat v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má realizovat (odkázal přitom např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019). Uvedl, že obecná zásada dědického práva vyjádřená v § 1475 občanského zákoníku se tak ve skutkových podmínkách souzeného případu dostává do interpretačního konfliktu s pravidlem vyjádřeným v § 1493 občanského zákoníku, jehož nejširší jazykový výklad neumožňuje dovodit nic jiného, než že pro platné pořízení poslední vůle zůstavitelem nacházejícím se v zařízení zdravotnické nebo sociální služby ve prospěch osoby zde zaměstnané je třeba závěti ve formě veřejné listiny, a to i kdyby dědictví pro neplatnost závěti mělo připadnout státu jako odúmrť a nikoliv osobě spřízněné, v závěti povolané k dědění. Odvolací soud s ohledem na konkrétní a nezaměnitelné okolnosti tohoto případu nicméně dospěl k závěru, že se zde jedná o takový hodnotový rozpor dvou výše uvedených zásad v (dědickém) právu, v němž zřetelně důležitější (závažnější) úlohu sehrává zásada první (vyjádřená v § 1475 občanského zákoníku), jakožto vůbec jedno z principiálních východisek pozůstalostního práva. Podle názoru odvolacího soudu se tak jedná o mezeru v zákoně, kterou je v daném případě (za daných skutkových okolností) nutno překlenout cestou teleologické redukce aplikace (dosahu) pravidla vyjádřeného v § 1493 občanského zákoníku, a dospět tak k závěru, že v souzeném případě nebyla zůstavitelem pořízená závět neplatná jen proto, že (byť sepsaná v zařízení zdravotnické nebo sociální služby ve prospěch osoby zde zaměstnané) nebyla pořízena ve formě veřejné listiny. Ve prospěch tohoto závěru je třeba znovu akcentovat individuální skutkové okolností tohoto případu, zejména pak to, že osoba, v jejíž prospěch byla závěť sepsaná (účastnice 1/), byla osobou se zůstavitelem spřízněnou, že zůstavitel neměl jiné (zákonné) dědice, že účastnice 1) svému zůstaviteli poskytovala pomoc zaopatřováním domácnosti, a to ještě před jeho nástupem do zařízení sociální péče, které pak sama vybrala a zařídila, či že jí zůstavitel daroval svůj nemovitý majetek v době předcházející jeho pobytu v zařízení sociální péče. Dospěl k závěru, že povolání K. T. k dědění je platným právním jednáním zůstavitele (byť nebylo učiněno závětí sepsanou formou veřejné listiny), neboť neměl pochybnosti o objektivitě zachycení pořizovatelovy vůle v závěti ze dne 21. 9. 2020.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. odvíjí od otázky, která v rozhodování dovolacího osudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, a to „zdali je za specifických okolností možné odchýlit se v režimu ust. § 1493 odst. 1 OZ od zákonného požadavku na sepis závěti formou veřejné listiny, či zdali je závěť nepořízená touto formou v režimu ust. § 1493 odst. 1 OZ vždy neplatná“. Namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, týkající se výkladu ust. § 1493 zákona č. 89/2012 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1600/2022). Argumentuje tím, že Nejvyšší soud se v tomto usnesení zabýval otázkou pořízení allografní závěti zůstavitelem v péči zdravotnického zařízení, ve prospěch osoby, která je zaměstnancem takového zařízení, a vyslovil názor, že pokud zůstavitel pořídil závěť ve prospěch osoby, jež je osobou vyjmenovanou v ust. § 1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., které zůstavitele omezuje v jeho testovací volnosti ve prospěch takové osoby tím, že závěť může pořídit pouze ve formě veřejné listiny, a tato zákonem stanovená forma nebyla dodržena, nelze učinit jiný závěr, než že je závěť neplatná. Dovolatelka nesdílí názor odvolacího soudu, že se jedná o mezeru v zákoně, naopak zastává názor, že pokud by zákonodárce chtěl z pravidla stanoveného v ust. § 1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. učinit výjimku, vztahující se na členy „širší rodiny“, kteří jsou shodou okolností zaměstnanci příslušného zdravotnického zařízení, jistě by ji v zákoně vymezil (i s ohledem na nemalý počet osob zaměstnaných v obdobných zdravotnických zařízeních). Je přesvědčena, že je nutno odmítnout relevanci skutečností, jimiž odvolací soud podpořil svůj závěr o platnosti závěti (spřízněnost účastnice 1/ se zůstavitelem, poskytování pomoci zůstaviteli již před jeho nástupem do zařízení sociální péče, darování majetku účastnici 1/ již za života zůstavitele), jelikož mají pro posuzování platnosti závěti v režimu ust. § 1493 zákona č. 89/2012 Sb. vyloženě spekulativní charakter. Uvažovat lze i zcela jiným směrem, např. že zůstavitel pozůstalost účastnici 1) vůbec nechtěl odkázat, nicméně v momentě, kdy byl převzat do zařízení zdravotnické péče, se na ní stal již natolik závislý a jí ovlivněný, že tím byla dotčena jeho pořizovací vůle. Účastnice 1) nikdy netvrdila a v řízení nevyšlo najevo, že zůstavitel po dobu svého pobytu ve zdravotnickém zařízení nemohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny. Je-li naplněna hypotéza ust. § 1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., pak je dle dovolatelky neplatná jakákoliv poslední vůle touto formou nepořízená, a to bez dalšího. Okolnost, že závětní dědička je shodou náhod zároveň členkou širší rodiny zůstavitele ani žádné další odvolacím soudem proponované skutečnosti nemohou na tomto závěru ničeho změnit. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně. Neshledá-li dovolací soud podmínky pro změnu, nechť napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení.
5. Ve vyjádření k dovolání K. T. považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby „Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 98/2023-148, ze dne 5. 10. 2023, potvrdil“.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel byl bezdětným vdovcem a zemřel bez zanechání zákonných dědiců. Dne 21. 9. 2020 pořídil za účasti dvou svědkyň allografní závěť, v níž ustanovil dědicem veškerého svého majetku K. T. (zůstavitel byl manželem sestry otce K. T.), která byla v době pořízení závěti zaměstnána v Domově pro seniory Kociánka, příspěvkové organizaci (dále též jen „Domov seniorů Kociánka“), kde zůstavitel pobýval až do své smrti. K. T. k tomu v průběhu řízení uvedla, že v době pořízení závěti sice pracovala a stále pracuje v Domově pro seniory Kociánka, ve kterém se nacházel i zůstavitel, nebyla však ustanovena dědičkou z důvodu, že byla pečující sestrou v domově, ale z důvodu rodinného vztahu, který se zůstavitelem měli. Pomáhala mu se zaopatřováním domácnosti před i po smrti manželky zůstavitele, zejména pak v době, kdy měl zdravotní problémy, a to až do doby, kdy bylo nutné ho převézt v důsledku zranění do nemocnice. Z potvrzení pověřené pracovnice Domova pro seniory Kociánka ze dne 3. 5. 2023 bylo zjištěno, že zůstavitel byl v domově ubytován na oddělení 4, a to v době od 6. 8. 2020 do 5. 4. 2022, že K. T. pracuje v zařízení na oddělení 7 se zvláštním režimem, přičemž dle vnitřních předpisů se nemohla starat a pečovat o zůstavitele v rámci plnění pracovních povinností, a že ho po celou dobu navštěvovala výhradně v pracovním volnu. Z plné moci ze dne 16. 6. 2020, kterou udělil zůstavitel K. T., bylo zjištěno, že byla zmocněna, aby zastupovala zůstavitele ve všech věcech a při jednání s úřady, orgány státní správy a orgány místní samosprávy, právnickými a fyzickými osobami, k přebírání zásilek na poště a prodeji auta. Z vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. XY bylo zjištěno, že na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 6. 9. 2019, s právními účinky zápisu ke dni 9. 9. 2019, bylo na K. T. převedeno vlastnické právo k nemovitostem ve vlastnictví zůstavitele, zapsaným na LV č. XY a XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY. Dále z vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. XY bylo zjištěno, že na základě darovací smlouvy ze dne 26. 9. 2019, s právními účinky zápisu ke dni 2. 10. 2019, bylo na K. T. převedeno vlastnické právo k nemovitostem ve vlastnictví zůstavitele, zapsaným na LV č. XY, XY, XY, XY a XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY.
10. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli významné vyřešení právní otázky, zda je třeba aplikovat ustanovení § 1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), o formě pořízení pro případ smrti veřejnou listinou v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení, rovněž na situaci, kdy je závětí povolána za dědice zůstavitele osoba, která je v tomto zařízení sice zaměstnána, avšak jedná se o člena „širší“ rodiny zůstavitele, pečujícího o zůstavitele mimo režim pracovních povinností. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastnice 2) je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
12. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne XY, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle o. z. a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
13. Podle § 1493 odst. 1 o. z. pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a povolal-li za dědice nebo odkazovníka osobu, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána nebo v něm jinak působí, je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny.
14. Mohl-li zůstavitel po ukončení péče takového zařízení nebo po uplynutí doby, kdy jinak přijímal jeho služby, bez obtíží pořídit ve formě veřejné listiny, odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o neplatnost závěti nebo dovětku (odstavec 2).
15. Ustanovení § 1493 o. z. přináší omezení zůstavitelovy svobody v tom směru, že může ve prospěch určitého okruhu osob pořídit jen kvalifikovanou formou závěti (ustanovuje-li dědice) či dovětku (povolává-li odkazovníka) v podobě veřejné listiny, tedy zejména notářským zápisem (§ 3026 odst. 2 o. z.). Dřívější právní úpravy dědického práva ustanovení obdobné nynějšímu § 1493 o. z. neobsahovaly. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení o. z. uvádí, že právní důsledky pořízení pro případ smrti, lidské i majetkové, vyžadují projev poslední vůle učiněný v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou, svobodně a bez závislosti na jiných osobách a že z těchto důvodů se navrhuje stanovit, že neplatné je povolání za dědice osoby, která spravuje zařízení poskytující zdravotnické nebo sociální služby nebo která je v něm zaměstnána, stalo-li se tak pořízením pro případ smrti učiněným v době, kdy se zůstavitel nalézal v péči takového zařízení nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a že se navrhuje výjimka pro případ pořízení ve formě veřejné listiny, protože taková závěť je výlučným projevem vůle zůstavitele a osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, má povinnost přesvědčit se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, proto odpadá obava z nepřípustného zůstavitelova ovlivňování. Odborná literatura k ustanovení § 1493 o. z. uvádí, že jeho účelem je působit preventivně a předcházet případům zneužití závislosti zůstavitele na osobě, již povolává za svého dědice nebo odkazovníka. Zákonné omezení pořizovací volnosti zůstavitele se vztahuje jen na případy, kdy zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti v době, kdy je v péči zařízení, které mu poskytuje zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímá služby tohoto zařízení. Důvodová zpráva nestanoví žádné bližší podrobnosti ohledně typu zařízení či druhu služeb, které toto zařízení zůstaviteli poskytuje, na nějž ustanovení dopadá. Lze se domnívat, že půjde o zařízení, v nichž jsou poskytovány zdravotní či sociální služby podle zvláštních zákonů (zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů). Přehled zařízení sociálních služeb zřízených pro poskytování sociálních služeb je uvedený v § 34 zákona o sociálních službách, jsou jimi například domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení, azylové domy, zařízení pro krizovou pomoc, terapeutické komunity, sociální poradny, centra sociálně rehabilitačních služeb atd. Osobami, na něž se zpřísněná forma závěti vztahuje, jsou pak správce zařízení (tedy vlastník nebo provozovatel zařízení), zaměstnanec nebo osoba, která v zařízení jinak působí (tedy na základě jiného než základního pracovněprávního vztahu) [srov. Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 69 a 70, nebo rozsudek Nevyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 924/2024].
16. Dovolací soud dospěl ke stejnému závěru jako odvolací soud, a to zejména proto, že pokud K. T. poskytovala zůstaviteli (i jeho předemřelé manželce) potřebnou pomoc ve stáří a nemoci již před jeho umístěním v Domově seniorů Kociánka a nadále, tj. i v době pořízení předmětné allografní závěti, avšak nikoliv z profesní pozice zaměstnankyně Domova pro seniory Kociánka při plnění svých pracovních povinností, ale ve svém volném čase v rámci určité rodinné výpomoci zjevně založené vztahově již z dřívějška, pak na tuto situaci nedopadají podmínky pro omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., pokud nelze dovodit nepřípustnou závislost zůstavitele na závětní dědičce.
17. Nad rámec závěrů odvolacího soudu je třeba konstatovat, že provedené dokazování zjevně nepřineslo žádná konkrétní zjištění, z nichž by bylo možné dovodit, že v posuzované věci by zůstavitel mohl být zcela zásadním způsobem ovlivněn ohledně toho, komu má být za péči jemu prokazovanou vděčný, resp. že by v něm byl uměle vyvolán pocit, že má nějakou povinnost se za poskytovanou péči K. T. odvděčit, např. i sepsáním závěti (srov. obdobně Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59). Naopak, jak vyplývá dále z obsahu spisu, zůstavitel se (s vědomím absence zákonných dědiců) svobodně rozhodl sepsat závěť, jejíž znění po zůstavitelově zralé úvaze a na podkladě jeho požadavků připravil advokát Mgr. D., za tímto účelem docházející do Domova pro seniory Kociánka. Jak se shodně podává z výpovědí svědkyň závěti B. Ch. P. a D. K. (viz protokol sepsaný soudním komisařem dne 22. 2. 2023), realizace proběhla v místnosti, která je advokátovi pro tyto účely v Domově pro seniory Kociánka k dispozici, advokát listinu přečetl a zůstavitel za přítomnosti svědkyň potvrdil, že si to takto představuje, s textem souhlasí a listinu podepsal.
18. Zároveň je nutné zdůraznit, že situaci je však nutno vždy posuzovat případ od případu. Odvolací soud správně v projednávané věci zohlednil specifické skutkové okolnosti, spočívající v tom, že K. T. jako nejbližší příbuzná zůstavitele není zákonnou dědičkou a že bez zohlednění závěti zůstavitele v její prospěch se uplatní připadnutí majetku státu, navzdory tomu, že dle důvodové zprávy k ustanovení § 1493 o. z. byl úmysl zákonodárce zcela odlišný, a to zabránit pracovníkům zařízení ve vyvíjení nátlaku na osoby v závislém postavení, aby jim po své smrti přenechávali majetek na úkor své rodiny. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce a jejímu názoru, že pokud by zákonodárce chtěl z pravidla vymezeného v ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. učinit výjimku, vztahující se na členy „širší rodiny“, kteří jsou shodou okolností zaměstnanci příslušného zdravotnického zařízení, jistě by tak učinil (podle jejího názoru i s ohledem na nemalý počet osob zaměstnaných v obdobných zdravotnických zařízeních). Není totiž možné (ani účelné), aby v právní normě byly vymezeny všechny krajní případy; je tak (logicky) dán prostor i pro judikatorní praxi. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1600/2022, není rovněž dostatečně přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí obdobnou otázku neřeší, vyjadřuje se de facto k obcházení § 1493 o. z. ustanovením osoby blízké zaměstnanci zařízení za (náhradního) dědice a není přitom případné ani skutkově, jelikož závětními dědici byli ustanoveni jednak pracovnice zařízení, které poskytovalo zdravotnické a sociální služby zůstaviteli, a rovněž její syn (náhradní dědic), přičemž námitku neplatnosti závěti ve prospěch těchto osob vznesli zákonní dědicové zůstavitele.
19. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
20. Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po V. H. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Autor: -mha-