// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 30.07.2024
Regresní pohledávka zaměstnavatele poškozeného zaměstnance
I. I v režimu aktuální úpravy obstojí judikaturou dříve dovozený závěr, že zaměstnavateli, který nahradil poškozenému škodu, vůči osobě, která poškozenému odpovídá podle občanského zákoníku, vzniká podle § 384 odst. 1 zák. práce nové právo na náhradu (regresní pohledávka), u nějž počíná běžet nová promlčecí lhůta. Pohledávky poškozeného zaměstnance vůči jiným subjektům na nahrazení totožné újmy (včetně pohledávky podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb.) v rozsahu, v němž byla újma nahrazena zaměstnavatelem, okamžikem uhrazení zanikají.
II. Pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb. nepokrývá pouze povinnost nahradit újmu poškozenému, ale též povinnost vypořádat regresní pohledávky osob odpovědných za tutéž újmu z jiných důvodů, tudíž též na regresní pohledávku zaměstnavatele poškozeného. Ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má zaměstnavatel poškozeného rovněž právo uplatnit svůj nárok přímo u příslušného pojistitele. Ani v tomto případě nejde o přechod práva poškozeného uplatnit svůj nárok u příslušného pojistitele na zaměstnavatele, nýbrž i zde dané právo vzniká zaměstnavateli nově v souvislosti se vznikem regresního práva vůči provozovateli dopravního prostředku. Rovněž toto právo společně s regresním právem vůči provozovateli přešlo v projednávané věci na pojistitele zaměstnavatele, jenž plnil poškozenému z titulu pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu při pracovním úrazu.
III. Regresní pohledávka zaměstnavatele vůči osobě odpovědné poškozenému podle občanskoprávních předpisů je omezena mírou odpovídající této (občanskoprávní) odpovědnosti vůči poškozenému (§ 384 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel poškozeného má totiž vůči třetí osobě, která způsobila újmu jeho zaměstnanci, nárok v tom rozsahu, v jakém za něj tento škůdce odpovídá podle občanského zákoníku. Je-li rozsah náhrady odlišný pro pracovněprávní a občanskoprávní vztahy, nemůže zaměstnavatel požadovat více, než co by musel škůdce plnit poškozenému zaměstnanci, pokud by ten uplatnil nárok proti němu, tedy se uplatní rozsah náhrady podle občanského zákoníku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1095/2023, ze dne 19. 6. 2024
Dotčené předpisy:
§ 2820 odst. 1 o. z.
§ 2917 o. z.
§ 2927 odst. 1 o. z.
§ 11 odst. 1 vyhl. č. 125/1993 Sb.
§ 365 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 366 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 384 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 6 zák. č. 168/1999 Sb. ve znění do 31. 3. 2024
§ 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. ve znění do 31. 3. 2024
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 263 C 22/2020-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 7 585 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 1. 2014 utrpěl F. B. (dále jen „poškozený“) při plnění pracovních úkolů těžká zranění při dopravní nehodě, kterou způsobil K. H., řidič kamionové soupravy, jejíž provozovatel měl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované pojišťovny. Poškozený se domáhal odškodnění pracovního úrazu vůči svému zaměstnavateli, společnosti M. s., s.r.o., později P. n. s., a. s., (dále též jen „zaměstnavatel poškozeného“) v řízení, kde jako vedlejší účastník vystupovala Kooperativa pojišťovna, a. s., u které měla tato společnost sjednáno pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu; rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2020, č. j. 18 C 58/2017-144, bylo žalobě poškozeného vyhověno (právní moc dne 11. 3. 2020) a nynější žalobkyně mu dne 5. 3. 2020 na náhradě za ztížení společenského uplatnění zaplatila přisouzených 7 585 000 Kč s příslušenstvím (zaplatila mu též 1 875 000 Kč, které obdržela od žalované). V nyní projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že podle § 2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), má zaměstnavatel poškozeného postih proti provozovateli vozidla, jímž byla způsobena újma na zdraví, tedy i proti žalované pojistitelce odpovědnosti tohoto provozovatele. Právo postihu podle § 2820 o. z. a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále též jen „vyhláška“), přešlo ze zaměstnavatele poškozeného na žalobkyni výplatou pojistného plnění za pracovní úraz. Námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, neshledal soud důvodnou, neboť žaloba byla podána dne 12. 6. 2020, tedy ve tříleté promlčecí lhůtě běžící od výplaty pojistného plnění. Tento den je významný z hlediska § 619 a § 629 o. z., protože následující den (6. 3. 2020) mohla žalobkyně poprvé uplatnit své právo vůči žalované.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 44 Co 135/2022-105, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na § 11 odst. 1 vyhlášky a § 2917 o. z. s tím, že účelem těchto ustanovení je založit právo osoby, která je povinna poškozenému hradit škodu, proti osobě, která škodu fakticky způsobila. Dále podle § 2820 odst. 1 o. z. dovodil, že postižní právo zaměstnavatele poškozeného výplatou pojistného plnění přešlo na pojistitele – žalobkyni, a to dnem výplaty pojistného plnění 5. 3. 2020. Ani odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení, neboť neobstojí odvolací argumentace, že pojistné plnění bylo poškozenému vyplaceno ve výši stanovené podle zákoníku práce, zatímco pojištěnec žalované by odpovídal jen podle občanského zákoníku; i v § 2958 o. z. se totiž upravuje odškodnění nemajetkové újmy v podobě náhrady za ztížení společenského uplatnění a v daném případě se výše odškodnění nejeví nepřiměřená následkům, které poškozený vlivem dopravní nehody utrpěl a které adekvátně vyhodnotil ve svém rozhodnutí i soud v souvisejícím řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka jako dosud neřešenou vymezuje otázku, „jak právně kvalifikovat nárok pojišťovny zaměstnavatele vůči pojišťovně škodícího vozidla v případech, kdy se poškozený rozhodne svůj nárok uplatňovat přímo po svém zaměstnavateli, resp. Po jeho zákonném pojistiteli, nikoliv tedy po škůdci či jeho odpovědnostním pojistiteli. Dále, zda vyplacením pojistného plnění ze strany pojišťovny zaměstnavatele dochází ke vzniku nového nároku, u nějž počíná běžet nová promlčecí lhůta, či zda dochází k legální cesi pohledávky poškozeného, a to se stávající promlčecí lhůtou.“ Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se soudy odchýlily, pokud výši nároku na odčinění újmy z dopravní nehody samostatně neposuzovaly a pouze převzaly zjištěnou výši škody podle pracovněprávních předpisů. Dále v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda při rozhodování o nákladech řízení lze v případě regresního nároku vycházejícího z nemajetkové újmy mezi pojišťovnami aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces z důvodu absence řádného a přezkoumatelného zdůvodnění rozhodnutí, neboť soud nezkoumal oprávněnost výše žalované částky, pouze stručně uzavřel, že „výše odškodnění se nejeví nepřiměřená následkům“ (dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
4. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že na žalobkyni podle § 2820 o. z. přešlo výplatou pojistného plnění právo zaměstnavatele, avšak tento přechod práva nezakládá nový samostatný nárok vůči škůdci, resp. vůči jeho odpovědnostnímu pojistiteli. Z dikce daného ustanovení plyne, že právo přechází se svým příslušenstvím, zajištěním a případně dalšími právy, není však zde uvedeno, že by vznikalo právo nové. Ten, kdo plnil poškozenému za škůdce, může vstoupit pouze do takových práv poškozeného, která by sám poškozený vůči škůdci měl zachována v rozsahu, v jakém tato práva mohl poškozený vůči škůdci uplatňovat. Tedy zaměstnavatel, resp. žalobkyně, plněním poškozenému pouze vstoupila do práv poškozeného na náhradu škody vůči škůdci. Dále dovolatelka uvádí, že nerozumí tomu, jakým způsobem odvolací soud dospěl k právní kvalifikaci opírající se o § 2917 o. z. Odvolací soud zjevně opomíjí, že žalobkyně se nedomáhá postižního práva podle tohoto ustanovení vůči škůdci, ale práva na pojistné plnění vůči odpovědnostnímu pojistiteli škůdce z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), nikoliv postihu podle § 2917 o. z. Dovolatelka též poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1979, sp. zn. 1 Cz 85/79, uveřejněný pod č. 11/1982 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), na nějž odkazuje též aktuální judikatura, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3750/2016, podle nějž nejde v případě zaměstnavatele, který odpovídá z důvodu pracovního úrazu, a přímého škůdce o závazek, který by měl solidární povahu. I pokud by v dané věci měl být aplikován § 2917 o. z., odvolací soud pomíjí vztah § 2917 a § 1937 o. z. Podle komentářové literatury § 1937 odst. 1 o. z. dopadá i na případ náhrady škody způsobené jinou osobou podle § 2917 o. z. (ŠILHÁN, Josef. § 1937 [Plnění formálně vlastních dluhů]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 956, marg. č. 1.). Podle § 1937 odst. 2 o. z. v této situaci rovněž dochází k legální cesi pohledávky. Dovolatelka dovozuje subsidiární povahu § 2917 o. z. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, č. 66/2019 Sb. rozh. obč. Žalobkyně tak vstoupila do práv poškozeného a jestliže k ustálení jeho zdravotního stavu došlo nejpozději dne 16. 12. 2015, bylo nutno právo na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla vůči přímému škůdci či jeho odpovědnostnímu pojistiteli uplatnit nejpozději do 16. 12. 2018; žalobkyně tedy vstoupila do již promlčeného práva.
5. K výši nároku dovolatelka namítá, že žalobou uplatněná částka byla určena v předchozím řízení, a to podle pracovněprávních předpisů, které na odpovědnost provozovatele dopravního prostředku nedopadají. Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 254/2004, podle nějž škůdce, který odpovídá za škodu podle občanského zákoníku, poskytuje zaměstnavateli, který škodu nahradil v rámci své odpovědnosti podle zákoníku práce, náhradu jen v rozsahu, v jakém nese za škodu odpovědnost podle občanského zákoníku. K nezávislosti vyčíslení újmy dovolatelka odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20. Plnění žalobkyně poškozenému tak představuje pouze limit případného plnění žalované žalobkyni, jinak výše pojistného plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla musí být posouzena zcela nezávisle na skutečnosti, jakou částku žalobkyně poškozenému poskytla. Odvolací soud přehlíží, že základní ohodnocení nároku poškozeného na odčinění ztížení společenského uplatnění podle znaleckého posudku bylo v předchozím řízení zvýšeno podle § 271s zákoníku práce, stejně jako nevidí nesprávnost, jíž se v tomto řízení dopustil soud, který měl podle odůvodnění vycházet z revizního znaleckého posudku, jenž stanovil výši náhrady za ztížení společenského uplatnění částkou 4 475 000 Kč, avšak ve výroku zjevně vycházel ze základu ve výši 4 730 000 Kč. Žalobkyně se v předchozím řízení pro tuto zjevnou nesprávnost měla proti rozsudku odvolat, a pokud tak neučinila, nemůže to jít k tíži nynější žalované, která nebyla účastnicí tohoto řízení. Odškodnění ze strany nynější žalované by tak mělo činit nejvýše 4 475 000 Kč. Po zohlednění již v minulosti žalovanou uhrazené částky 1 875 000 Kč by nejvyšší plnění ze strany žalované představovalo 2 600 000 Kč. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení, eventuálně aby zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že na ni nepřešlo právo poškozeného na náhradu škody podle § 2820 o. z., nýbrž právo zaměstnavatele poškozeného vůči provozovateli škodícího vozidla, tedy právo na postih podle § 2917 o. z., a to jako jiné obdobné právo podle § 2820 o. z. Toto právo postihu uplatnila u žalované, neboť žalovaná byla pojistitelem odpovědnosti provozovatele vozidla. Žalobkyně sice zaslala peníze poškozenému, avšak osobou, která vůči žalobkyni měla právo na plnění, byl zaměstnavatel poškozeného, neboť předmětem pojištění nebylo zdraví poškozeného, nýbrž odpovědnost zaměstnavatele poškozeného za škodu, která vznikla jeho zaměstnanci. Nejde tedy o přechod práva poškozeného vůči skutečnému škůdci (jako v případě § 2820 o. z.). Charakter postižního práva (např. ve vztahu k § 10 zákona č. 168/1999 Sb.) je vykládán tak, že jde o originární právo, které vzniká teprve v okamžiku, kdy je škoda reálně nahrazena. Teprve od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí lhůta. Ustanovení občanského zákoníku týkající se plnění za jiného nelze v tomto případě aplikovat. Zaměstnavatel poškozeného zde plnil svůj vlastní dluh, který měl vůči poškozenému podle zákoníku práce. Nemůže jít o prostou změnu v osobě věřitele též z toho důvodu, že zatímco vztah mezi zaměstnavatelem poškozeného a poškozeným se řídí zákoníkem práce, vztah mezi zaměstnavatelem poškozeného a provozovatelem škodícího vozidla se řídí předpisy občanského práva. To by nebylo možné, pokud by mělo docházet k prostému přechodu práva. I v případě, pokud by šlo o totožné právo, u nějž by v pozici věřitele byl nejprve poškozený, poté zaměstnavatel poškozeného a následně žalobkyně, nebylo by toto právo promlčeno, neboť před uplynutím promlčecí lhůty bylo uplatněno u soudu, a to v předchozím řízení. Žalobkyně s odkazem na dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5551/2017 podotýká, že postih podle § 2917 o. z. může být úspěšně uplatněn za předpokladu, že poškozenému byla škoda skutečně nahrazena tím, kdo mu za ni odpovídá. Z toho je zřejmé, že teprve tímto okamžikem může začít běžet promlčecí lhůta. Ve vztahu k výši nároku nesporuje žalobkyně názor, že dovolatelka odpovídá jen do výše stanovené podle předpisů občanského práva. Žalobkyně však v průběhu řízení odůvodnila, že škoda vypočtená podle předpisů občanského práva by nebyla nižší než škoda vypočtená podle pracovněprávních předpisů (tak rozhodl i odvolací soud). Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné pro řešení otázky, zda pojistitel zaměstnavatele, jenž plnil poškozenému z titulu pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu při pracovním úrazu, má právo na náhradu vůči pojistiteli provozovatele vozidla a zda toto právo má povahu nově vzniklého regresního práva, či zda jde o legální cesi pohledávky poškozeného, neboť tuto otázku v obdobných skutkových souvislostech Nejvyšší soud dosud neřešil. Dovolací soud shledal dovolání přípustným též pro řešení otázky rozsahu výše vymezené pohledávky, totiž zda pro vypořádání mezi pojistitelem odpovědnosti zaměstnavatele a pojistitelem odpovědnosti provozovatele lze vycházet z výpočtu náhrady podle pracovněprávních předpisů a z úvahy, že takto vypočtená výše je spravedlivá, či zda je nezbytné určit konkrétní výši zadostiučinění podle občanskoprávních předpisů, neboť ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Nejvyšší soud se ovšem nezabýval námitkami proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť podle výslovné dikce § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti této části rozhodnutí není dovolání přípustné.
8. Podle § 2820 odst. 1 o. z. vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí osobě, která má právo na pojistné plnění, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází tato pohledávka včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s ní spojených okamžikem výplaty plnění z pojištění na pojistitele, a to až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil. To neplatí, vzniklo-li této osobě takové právo vůči tomu, kdo s ní žije ve společné domácnosti nebo je na ni odkázán výživou, ledaže způsobil pojistnou událost úmyslně.
9. Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.
10. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou.
11. Podle § 205d odst. 1 věty první a druhé zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni (dále jen „zákonné pojištění“) u České pojišťovny, akciová společnost, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost, případně jejího právního nástupce v České republice (dále jen „pojišťovny“). Podle odst. 7 bližší podmínky a sazby pojistného stanoví vyhláškou Ministerstvo financí.
12. Podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění účinném od 1. 1. 2012, pokud pojišťovna nahradila za zaměstnavatele škodu, přechází na ni právo zaměstnavatele na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá.
13. Podle § 365 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době škodní události, tj. do 30. 9. 2015 (dále jen „ZP“), ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců se řídí odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání § 272 až 274 a ustanoveními této hlavy, § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb., a vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb. a vyhlášky č. 487/2001 Sb.
14. Podle § 366 odst. 1 ZP zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
15. Podle § 384 odst. 1 ZP zaměstnavatel, který nahradil poškozenému škodu, má právo na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.
16. Podle § 2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., účinného do 31. 3. 2024, se pro účely tohoto zákona rozumí poškozeným ten, komu byla provozem vozidla způsobena újma a má právo na náhradu újmy.
17. Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje.
18. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.
19. Podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.
20. Jak plyne z citovaných ustanovení, zákoník práce v rozhodném období v § 384 odst. 1 obsahoval pro případ náhrady škody zaměstnanci zaměstnavatelem zvláštní právní úpravu týkající se práva na náhradu zaměstnavatele vůči tomu, kdo poškozenému za tuto škodu odpovídá podle občanského zákoníku. Tato úprava byla obsahově shodná s ustanovením § 201 odst. 1 předcházejícího zákoníku práce, které Nejvyšší soud vyložil v dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 1 Cz 85/79. Uvedené pravidlo však bylo s účinností od 1. 10. 2015 na základě novely zákoníku práce provedené zákonem č. 205/2015 Sb. bez náhrady zrušeno. Předně je tudíž třeba vyřešit, zda na vypořádání mezi zaměstnavatelem poškozeného a dalšími odpovědnými subjekty podle občanského zákoníku dopadá právní úprava účinná do 30. 9. 2015, či nikoliv.
21. Novela zákoníku práce provedená zákonem č. 205/2015 Sb. neobsahuje zvláštní právní úpravu časových účinků tohoto právního předpisu. Je tak třeba analogicky vycházet z intertemporálních pravidel obsažených v občanském zákoníku, která se opírají o obecné pravidlo, že novým právním předpisem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). Ve vztahu k náhradě škody však § 3079 odst. 1 o. z. obsahuje výjimku z tohoto pravidla, neboť v tomto případě není rozhodující, kdy vzniklo právo na náhradu škody, nýbrž kdy došlo k porušení povinnosti stanovené právními předpisy. Dosavadními právními předpisy se řídí nejen práva a povinnosti vzniklé před účinností nového právního předpisu, ale též práva a povinnosti, které sice vznikly za účinnosti nového právního předpisu, avšak jde o práva a povinnosti vzniklé z práv a povinností, jež se řídí dosavadními právními předpisy (§ 3028 odst. 3 o. z.). Pro nyní posuzovanou věc je rozhodné, že dopravní nehoda se stala 8. 1. 2014. Právo poškozeného na náhradu škody se tedy posuzuje podle právní úpravy účinné k tomuto dni stejně jako navazující práva včetně posuzovaného postihu žalobkyně vůči žalované.
22. Z rozhodné právní úpravy je zřejmé, že poškozenému v důsledku dopravní nehody vznikl nárok na peněžité odčinění trvalých zdravotních následků (ztížení společenského uplatnění). Jelikož k újmě došlo při plnění pracovního úkolu, vznikl poškozenému nárok na odčinění této újmy vůči jeho zaměstnavateli podle § 366 odst. 1 ZP. Újma byla způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byla třetí osoba, proti níž vznikl poškozenému nárok na odčinění této újmy podle § 2927 o. z. a násl. vedle jeho pracovněprávního nároku. Konečně poškozenému vznikl i přímý nárok na odpovídající pojistné plnění vůči žalované, u níž byla odpovědnost třetí osoby pro takový případ pojištěna, a to podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. Z ustálené judikatury (srov. např. již dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 1 Cz 85/79) plyne, že je na poškozeném, aby zvolil, kterého z uvedených nároků se bude domáhat.
23. V nyní projednávané věci poškozený nejprve uplatnil v předchozím řízení nárok na odčinění újmy vůči svému zaměstnavateli a tato pohledávka byla poškozenému uhrazena se souhlasem zaměstnavatele pojistitelem jeho pracovněprávní odpovědnosti (žalobkyní). Pro posouzení dovoláním vymezené právní otázky promlčení je rozhodující, zda toto plnění mělo za následek přechod (tzv. legální cesi) pohledávky na zaměstnavatele poškozeného, anebo zda došlo k jejímu zániku a vzniku nového práva na náhradu vůči ostatním odpovědným subjektům (právo následného postihu). Soudy nižších stupňů aplikovaly § 2917 o. z., avšak z hlediska výše vyložených časových účinků použití této úpravy vylučuje speciální úprava obsažená v § 384 odst. 1 ZP. Ve vztahu k obsahově shodnému § 201 odst. 1 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Nejvyšší soud ustáleně dovozoval, že nárok poškozeného vůči škůdci zaniká tím, že organizace tento nárok uspokojila, a od okamžiku, kdy organizace nahradila škodu poškozenému, vzniká jí nárok vůči škůdci, který se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 100 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (srov. zejména rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 30/77, č. 40/1979 Sb. rozh. obč.). Jinými slovy řečeno tehdejší judikatura dovodila, že v této situaci plněním zaměstnavatele zanikají poškozenému pohledávky vůči dalším odpovědným subjektům a zaměstnavateli vzniká právo na náhradu jakožto nová pohledávka. Tento závěr byl však dovozen v poměrech dřívějšího právního řádu, jenž neobsahoval obecnou úpravu legální cese pohledávky.
24. Ani aktuální úprava tzv. legální cese v § 2820 odst. 1 o. z. na tom však nic nemění. Použití tohoto ustanovení je rovněž vyloučeno zvláštní úpravou, a to ustanovením § 365 odst. 1 ZP ve spojení s § 205d odst. 7 předcházejícího zákoníku práce a § 11 odst. 1 vyhlášky, z nichž vycházel odvolací soud. Řešení podle těchto právních norem je však obsahově totožné. Tím, že žalobkyně v postavení pojistitele odpovědnosti zaměstnavatele nahradila poškozenému újmu namísto zaměstnavatele (jejího pojištěnce), došlo k přechodu pohledávky na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá, tedy vůči pojištěnci žalované jakožto provozovateli škodícího vozidla. Nejde však o legální cesi pohledávky poškozeného, jak namítá dovolatelka, neboť tato pohledávka plněním na náhradu újmy zanikla, jak bylo vysvětleno výše, nýbrž jde o legální cesi regresní pohledávky, která touto úhradou nově vznikla zaměstnavateli poškozeného, a totožným okamžikem tak přešla na žalobkyni.
25. Lze tedy uzavřít, že i v režimu aktuální úpravy obstojí judikaturou dříve dovozený závěr, že zaměstnavateli, který nahradil poškozenému škodu, vůči osobě, která poškozenému odpovídá podle občanského zákoníku, vzniká podle § 384 odst. 1 ZP nové právo na náhradu (regresní pohledávka), u nějž počíná běžet nová promlčecí lhůta. Pohledávky poškozeného zaměstnance vůči jiným subjektům na nahrazení totožné újmy (včetně pohledávky podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb.) v rozsahu, v němž byla újma nahrazena zaměstnavatelem, okamžikem uhrazení zanikají.
26. I když dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že zaměstnavateli poškozeného v souvislosti s regresní pohledávkou vůči provozovateli vozidla svědčí též přímé právo na výplatu pojistného plnění vůči odpovědnostnímu pojistiteli provozovatele dopravního prostředku, je vhodné pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou obdobnou, totiž zda v případě střetu provozů (dvou či více vozidel), kde újmu poškozenému odčinil jeden z více pojistitelů odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku, vzniká tomuto pojistiteli v souvislosti s regresním právem vůči jinému provozovateli dopravního prostředku též přímé právo domáhat se náhrady přímo vůči pojistiteli jeho odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4210/2013, č. 47/2017 Sb. rozh. obč.). Dovodil zde, že pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb. je ze zákona povinným pojištěním odpovědnosti za škodu, která byla způsobena při provozu silničních motorových vozidel. Obecnou zásadou a smyslem tohoto typu pojištění je právo osoby odpovědné za škodu, aby pojistitel za ni poskytl poškozenému pojistné plnění odpovídající rozsahu jeho povinnosti hradit škodu. Zatímco předchozí právní předpis, vyhláška č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, účinná do 31. 12. 1999, vycházela z tradičních vztahů při pojištění odpovědnosti za škodu a zakládala poškozenému přímý nárok proti pojistiteli jen za výjimečných okolností, zákon č. 168/1999 Sb. oproti tomu možnosti uplatnit nároky ze strany poškozeného přímo proti pojistiteli rozšířil, resp. stanovil je jako vedoucí princip. Tento přímý nárok má charakter originárního práva poškozeného na pojistné plnění založeného zvláštním právním předpisem, jak tehdy (až do 31. 12. 2013) předvídal § 43 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě; ostatně i nyní účinný předpis v § 2861 odst. 2 o. z. ke vzniku přímého nároku vyžaduje právě výslovnou úpravu zvláštním předpisem či pojistnou smlouvou. Z § 2 písm. f), § 6 odst. 1, 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (ve spojení s § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě či s § 2861 odst. 2 o. z.) pak vyplývá, že pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má výplatou takového plnění právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody. Provozovatelé přitom poškozenému odpovídají společně a nerozdílně s tím, že nahradí-li jeden z nich škodu v plném rozsahu, může od ostatních spoluškůdců požadovat náhradu ve výši odpovídající jejich účasti na vzniku škody. Není přitom pochyb, že i v takovém případě má poškozený přímý nárok na pojistné plnění, a to v plném rozsahu vůči pojistiteli kteréhokoliv ze škůdců, a přestože nejde o plnění z titulu náhrady škody, je kterýkoliv pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění odpovídající plnému rozsahu způsobené škody bez ohledu na to, jaká je míra účasti osoby u něj pojištěné. Tomu pak bezpochyby musí odpovídat právo takového pojistitele na vypořádání s ostatními spoluškůdci, resp. s pojistiteli jejich odpovědnosti. Splní-li tedy některý z více škůdců celý dluh (nebo alespoň více, nežli by na něj případně připadalo podle podílů), má právo následného postihu vůči ostatním.
27. Obdobné lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb. nepokrývá pouze povinnost nahradit újmu poškozenému, ale též povinnost vypořádat regresní pohledávky osob odpovědných za tutéž újmu z jiných důvodů, tudíž též na regresní pohledávku zaměstnavatele poškozeného. Ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má zaměstnavatel poškozeného rovněž právo uplatnit svůj nárok přímo u příslušného pojistitele. Ani v tomto případě však nejde o přechod práva poškozeného uplatnit svůj nárok u příslušného pojistitele na zaměstnavatele, nýbrž i zde dané právo vzniká zaměstnavateli nově v souvislosti se vznikem regresního práva vůči provozovateli dopravního prostředku. Rovněž toto právo společně s regresním právem vůči provozovateli přešlo na pojistitele zaměstnavatele.
28. Jelikož tedy pohledávka poškozeného byla uspokojena plněním žalobkyně dne 5. 3. 2020, vznikla téhož dne regresní pohledávka i právo zaměstnavatele podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. domáhat se pojistného plnění vůči pojistiteli odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku (žalované). Totožným okamžikem tyto pohledávky přešly na pojistitele odpovědnosti zaměstnavatele poškozeného (žalobkyni). Žaloba v nyní posuzované věci byla podána dne 10. 6. 2020; právní závěr odvolacího soudu, že k promlčení uplatněného práva nedošlo, je tudíž správný a dovolání v této části není důvodné.
29. Důvodná je však dovolací námitka ohledně výše nároku žalobkyně. Z dikce § 384 odst. 1 ZP plyne, že regresní pohledávka zaměstnavatele vůči osobě odpovědné poškozenému podle občanskoprávních předpisů je omezena mírou odpovídající této (občanskoprávní) odpovědnosti vůči poškozenému.
30. Zaměstnavatel poškozeného má totiž vůči třetí osobě, která způsobila újmu jeho zaměstnanci, nárok v tom rozsahu, v jakém za něj tento škůdce odpovídá podle občanského zákoníku. Je-li rozsah náhrady odlišný pro pracovněprávní a občanskoprávní vztahy, nemůže zaměstnavatel požadovat více, než co by musel škůdce plnit poškozenému zaměstnanci, pokud by ten uplatnil nárok proti němu, tedy se uplatní rozsah náhrady podle občanského zákoníku. Určováním výše přiměřeného zadostiučinění v pracovněprávních vztazích a možnou disproporcí s občanskoprávní úpravou se již zabýval i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, aktuální právní úpravu podrobil kritice. Pro oblast odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bylo totiž po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s výrazným časovým odstupem na základě zmocňovacího ustanovení § 271c zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, přistoupeno k vydání prováděcího nařízení č. 276/2015 Sb., účinného od 26. 10. 2015, které pro oblast pracovních vztahů znovuzavádí systém bodového hodnocení, a to jak pro odčinění bolestí, tak i ztížení společenského uplatnění. Takový postup se Ústavnímu soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví využívané při výkladu § 2958 o. z., zejména však tím, že opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž tato metodika (srov. bod I preambule), totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Nařízení č. 276/2015 Sb. mimoto fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika k výkladu § 2958 o. z. odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy.
31. Šířeji se Ústavní soud danou problematikou zabýval v nálezu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, a v bodě 52 uvedl: „Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce. Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti k náhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy. Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že například podmínky, za kterých zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jsou velmi široké: v mnohých případech se může jednat o odpovědnost absolutní, kdy se zaměstnavatel nezprostí své odpovědnosti ani poukazem na vyšší moc či úplné zavinění třetí osobou; rovněž požadavek na příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele a vznikem újmy je v pracovněprávních vztazích velmi volný. Pracovním úrazem tak může kupříkladu být i úraz zaměstnance způsobený přírodní katastrofou nebo občanskými nepokoji, pokud v tu dobu zaměstnanec plnil pracovní úkoly. Zaměstnanec je tak v důsledku zvláštní právní úpravy do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale podle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem). Právě v takových případech je podle názoru Ústavního soudu možné ospravedlnit, že se zaměstnanci dostane odlišného zacházení od obecné občanskoprávní úpravy. Jinak řečeno, občanskoprávní úprava v rozsahu, ve kterém reguluje odškodňování určitého typu újmy, která může vzniknout fyzické osobě, jejíž odškodňování je rovněž (paralelně) regulováno zákoníkem práce pro oblast pracovněprávních vztahů, představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za poškození zdraví minimální standard, který zákoník práce může navýšit, nikoli však snížit – právní postavení zaměstnance může být v tomto ohledu fyzické osobě ku prospěchu, nikoli však k tíži.“ Následně v bodě 57 uzavřel: „Pokud stěžovatel prokáže, že by mu při posouzení věci podle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo podle kalkulace provedené podle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., přiznají mu odškodnění alespoň na úrovni, které by se mu dostalo v občanskoprávním vztahu za daných okolností, a to bez toho, aby byl stěžovatel povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ (§ 388 zákoníku práce).“
32. Existence odlišných metod určování přiměřeného zadostiučinění v pracovněprávních vztazích a v jiných soukromoprávních vztazích tak nutně vede k závěru, že výše zadostiučinění určená na základě jednotlivých metod nemusí být shodná. Jak plyne z posledně uvedeného nálezu Ústavního soudu, výše stanovená na základě předpisů občanského práva je minimálním standardem. Vzhledem k přísnější odpovědnosti zaměstnavatele tak výše náhrady plynoucí z předpisů pracovního práva může být vyšší.
33. V souvisejícím řízení soud při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle pracovněprávních předpisů vycházel na základě posudku znalce ze základní částky 4 730 000 Kč a výrazně ji zvýšil na 9 460 000 Kč. Takové výjimečné zvýšení nemusí vést bez dalšího k závěru, že přiměřené zadostiučinění náležející poškozenému podle občanskoprávních předpisů za použití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (§ 2958 o. z.), kterou převážně využívá soudní i mimosoudní praxe (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, č. 90/2022 Sb. rozh. obč.), by nutně bylo vyšší, byť Metodika má základní nastavení obecně vyšší a rovněž umožňuje soudu na základě dalších kritérií náhradu modifikovat směrem nahoru, spíše však jen v řádu desítek procent. V každém případě nelze srovnání podloženě provést, aniž by výše náhrady podle občanskoprávních předpisů a Metodiky byla alespoň orientačně určena.
34. Současně dovolatelka v průběhu tohoto řízení namítala, že soud v předchozím pracovněprávním sporu při výpočtu přiměřeného zadostiučinění pochybil, neboť z odůvodnění se podává, že při určení výše náhrady vycházel ze závěrů znaleckého posudku, který byl vyhotoven soudem ustanoveným znaleckým ústavem, a to Fakultní nemocnicí v Olomouci, jež ztížení společenského uplatnění poškozeného ohodnotila 17 900 body. Následně však soud při výpočtu vycházel z 18 920 bodů, čímž dospěl k částce vyšší. V tomto ohledu je též nutno připomenout subjektivní meze závaznosti soudního rozhodnutí. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Nynější dovolatelka účastníkem souvisejícího řízení nebyla, tudíž ani z tohoto důvodu částka vypočtená soudem v předchozím řízení podle pracovněprávních předpisů není pro nynější dovolatelku závazná.
35. Bylo tak na soudech nižších stupňů, aby se s námitkami dovolatelky vypořádaly, a zabývaly se otázkou, zda s ohledem na přísnější odpovědnost zaměstnavatele a též s ohledem na případná pochybení soudu v souvisejícím řízení nebyla částka náhrady za újmu na zdraví, již byl povinen poškozenému uhradit jeho zaměstnavatel, určena ve vyšším rozsahu, než by byla částka, kterou by provozovatel dopravního prostředku (pojištěnec žalované) byl povinen poskytnout poškozenému podle předpisů občanského práva.
36. Vypořádal-li se s uvedenými námitkami žalované odvolací soud pouze tak, že odkázal na existenci § 2958 o. z. a dále uvedl, že výše odškodnění určená v souvisejícím řízení se nejeví nepřiměřená následkům, které poškozený vlivem dopravní nehody utrpěl a které adekvátně vyhodnotil ve svém rozhodnutí soud v předchozím řízení, nelze z tohoto konstatování dovodit, na základě jakých důvodů dospěl k závěru, že částka určená podle předpisů občanského práva by nebyla nižší. V tomto ohledu je tak právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
37. Z tohoto důvodu dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-