// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.07.2024
Dohoda zaměstnance se zaměstnavatelem o náhradě mzdy a její výši
Soudní praxe dlouhodobě zastává názor, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy nebo platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zák. práce. Skutečnost, že zaměstnanec v takovém případě nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele na základě ustanovení § 208 zák. práce, však ještě neznamená, že mu na tuto náhradu nemůže vzniknout právo jinak.
Z ustanovení § 4a odst. 1 až 3 zák. práce vyplývá, že právo na náhradu mzdy nebo platu zaměstnance může být upraveno odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu v dalších případech (z jiných důvodů), než které jsou stanoveny v zákoníku práce nebo v jiných pracovněprávních předpisech. Skutečnost, že zaměstnanci nenáleží náhrada mzdy nebo platu na základě ustanovení § 208 zák. práce, proto ještě neznamená, že mu na ni nemohlo vzniknout právo jinak – například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele (ať už výslovné, nebo konkludentní) nebo na základě vnitřního předpisu. Na náhradu mzdy (platu) proto může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, který pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost a který z tohoto důvodu nekoná práci. Současně lze ve smlouvě dohodnout nebo ve vnitřním předpisu stanovit i podmínky, za kterých právo na náhradu mzdy (platu) vznikne, a způsob určení výše této náhrady. Součástí dohodnutého (ve vnitřním předpisu stanoveného) způsobu určení výše náhrady mzdy nebo platu může být i jiný nebo částečně jiný způsob zjištění průměrného výdělku, než který vyplývá z pravidel obsažených v ustanoveních § 351–362 zák. práce, podle nichž se postupuje, má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 zák. práce použit průměrný výdělek (dohoda nebo vnitřní předpis může např. pro tyto účely stanovit jiné rozhodné období pro zjištění průměrného výdělku, než které by pro určení výše náhrady mzdy nebo platu příslušející podle pracovněprávních předpisů vyplývalo z § 354 zák. práce).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3047/2023, ze dne 26. 6. 2024
Dotčené předpisy:
§ 4 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2020
§ 4a zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2020
§ 52 písm. e) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2020
§ 208 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2020
§ 354 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2020
§ 1 odst. 2 o. z.
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Liberci dne 31. 3. 2021 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 43 678 Kč s úrokem „8,25 % ročně z pohledávky 43 678 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že jeho pracovní poměr u žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 1. 2. 2008 byl ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 10. 11. 2020 ke dni 31. 12. 2020 „z důvodu zdravotních dle § 52 písm. e) zákoníku práce“, ve které si sjednali, že žalobci náleží náhrada mzdy do ukončení pracovního poměru ve výši průměrné mzdy před nástupem na dočasnou pracovní neschopnost, a ve které se dále dohodli na „výplatě speciální odměny ve výši 3x měsíčního odstupného vypočítaného z průměrné měsíční mzdy zaměstnance z uzavřeného posledního čtvrtletí 2020“ a na tom, že v případě, že bude prokázána nemoc z povolání, budou žalobci doplaceny veškeré nároky, které mu „plynou ze zákoníku práce“. Žalovaný však dohodu nedodržel a vyplatil žalobci za část měsíce listopadu a prosince 2020 částku vypočtenou „z průměru mzdy ve výši 160,28 Kč/hod.“ (vycházel z období „října 2020 – do 10. 11. 2020“), přestože v období za červenec 2019, tj. před dočasnou pracovní neschopností, bylo žalobci hrazeno 232,37 Kč/hod. Na předžalobní výzvu žalobce ze dne 3. 3. 2021 k zaplacení dlužné částky 43 678 Kč žalovaný reagoval přípisem ze dne 10. 3. 2021, ale „do dnešního dne“ ji neuhradil. Žalobce se domáhal doplatku náhrady mzdy ve výši 21 916 Kč a rovněž – z důvodu nesprávně určeného průměrného výdělku za „poslední čtvrtletí 2020“ – doplatku „speciální odměny“ ve výši 21 762 Kč.
2. Žalovaný zejména namítal, že rozhodným obdobím pro účely výpočtu náhrady mzdy za „4. kvartál roku 2020“ je podle § 354 zákoníku práce předchozí kalendářní čtvrtletí, „tj. 3. kvartál roku 2020“, v němž žalobce neodpracoval ani jeden den, a jeho pravděpodobný výdělek proto může být zjištěn pouze z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl, kdyby u žalovaného pracoval, že „s ohledem na znění dohody o rozvázání pracovního poměru“ žalovaný použil jako rozhodné období „poslední kvartál před pracovní neschopností, kterým je poslední kvartál, kdy žalobce pracoval, tedy 3. kvartál roku 2019“, že ani v tomto období žalobce neodpracoval alespoň 21 dnů, proto je opět třeba vycházet z pravděpodobného výdělku, že s přihlédnutím ke mzdě, které by žalobce zřejmě dosáhl, jakož i k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy a ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci, žalovaný stanovil výši pravděpodobného výdělku žalobce na 160,28 Kč/hod. a že této hodinové mzdě odpovídá nejenom výše náhrady mzdy za období říjen až prosinec 2020, která byla žalobci „skutečně“ vyplacena, ale též sjednané tříměsíční odstupné ve výši 83 628 Kč, které bylo žalobci rovněž vyplaceno.
3. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 16 C 251/2021-103, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 21 916 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 21 916 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení, zamítl žalobu co do 21 762 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 21 762 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce, který byl u žalovaného zaměstnán jako elektromechanik a který byl od 8. 7. 2019 do 30. 9. 2020 v pracovní neschopnosti, skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené dne 10. 11. 2020 (dále též jen „dohoda“) ke dni 31. 12. 2020 ze zdravotních důvodů podle § 52 písm. e) zákoníku práce, v níž si účastníci sjednali, že do ukončení pracovního poměru náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku před pracovní neschopností a že společně s prosincovou výplatou mzdy bude žalobci vyplacena „speciální odměna ve výši tříměsíčního odstupného vypočítaného z průměrné mzdy žalobce z uzavřeného posledního čtvrtletí 2020“. K uplatněnému nároku na doplatek náhrady mzdy za období od 10. 11. 2020 do 31. 12. 2020 dovodil, že jeho výše byla v dohodě sjednána jako „průměrný výdělek před pracovní neschopností“, aniž by bylo „specifikováno“ konkrétní datum, ke kterému měl být „pravděpodobný“ výdělek zjištěn, že v souladu se zněním dohody je třeba průměrný výdělek zjišťovat k datu, kdy žalobce, který byl v pracovní neschopnosti od 8. 7. 2019, naposledy pracoval, tedy ke dni 6. 7. 2019, že rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku je podle ustanovení § 354 zákoníku práce předchozí kalendářního čtvrtletí, tedy druhé čtvrtletí roku 2019 (měsíce duben až červen 2019), že takový výklad „sporné věty“ v dohodě je v souladu s vůlí stran a že průměrný výdělek před pracovní neschopností žalobce činil 237,37 Kč/hod., a dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalovanému nárok na doplacení náhrady mzdy za měsíce listopad 2020 a prosinec 2020 v celkové výši 21 916 Kč. Při vyčíslení „speciální odměny“, která byla dohodou sjednána ve výši „tříměsíčního odstupného“ a která měla vycházet z průměrné mzdy žalobce „z uzavřeného posledního čtvrtletí 2020“, postupoval soud podle úpravy odstupného v zákoníku práce a dovodil, že průměrný výdělek je třeba zjistit ke dni 1. 1. 2021, že v souladu s dohodou a ustanovením § 354 zákoníku práce je rozhodným obdobím „čtvrtý kvartál roku 2020“ (měsíce říjen až prosinec 2020), v němž žalobce neodpracoval žádný den, a že se proto použije ke stanovení výše speciální odměny pravděpodobný výdělek ve smyslu § 355 zákoníku práce, který zjistil ve výši 160,28 Kč/hod. odpovídající „průměrné výši mzdy“ zaměstnance žalovaného T. B., který pracoval na stejné pozici jako žalobce. Dospěl k závěru, že „speciální odměna“ představuje částku 83 628 Kč, kterou žalovaný žalobci skutečně vyplatil, a proto žalobu v této části zamítl.
4. K odvolání žalobce (do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta a do výroku o nákladech řízení) a žalovaného (do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, a do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 30 Co 242/2022-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 21 916 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 18. 3. 2021 do zaplacení, v části výroku, v níž byla žaloba zamítnuta co do 3 081 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 10. 3. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 18 681 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do 17. 3. 2021, změnil jej ve zbývající části žalobě vyhovujícího výroku tak, že zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 21 916 Kč ve výši 8,25 % ročně od 10. 3. 2021 do 17. 3. 2021, a v části zamítavého výroku co do 18 681 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 18. 3. 2021 do zaplacení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 18 681 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % od 18. 3. 2021 do zaplacení; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 34 894,60 Kč k rukám advokátky Mgr. K. S.
5. V případě nároku žalobce na doplacení náhrady mzdy do skončení pracovního poměru odvolací soud dovodil, že skutečností, pro kterou se zjišťuje průměrný výdělek, je (v souladu s uzavřenou dohodou) pracovní neschopnost a že rozhodným obdobím pro účely výpočtu průměrného hodinového výdělku je proto kalendářní čtvrtletí, které předchází době, v níž pracovní neschopnost žalobce nastala, a dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že ujednání v dohodě o tom, že žalobci náleží do ukončení pracovního poměru „náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku před PN“, je dostatečně určité a plyne z něj, že při výpočtu nároku na náhradu mzdy je třeba vycházet z průměrného výdělku před pracovní neschopností, že rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku je druhé čtvrtletí roku 2019 a že žalobce byl postupem žalovaného zkrácen na náhradě mzdy o 21 916 Kč. V případě nároku žalobce na doplacení „speciální odměny“ odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že rozhodným obdobím pro její výpočet je čtvrté čtvrtletí roku 2020, že při vyčíslení odměny je třeba vycházet z právní úpravy odstupného v zákoníku práce a že – vzhledem k tomu, že žalobce v daném období neodpracoval ani jeden den – je nutné vycházet z jeho pravděpodobného výdělku, tj. z hrubé mzdy, které by zřejmě v rozhodném období dosáhl, kdyby u žalovaného pracoval. Shodně se soudem prvního stupně stanovil pravděpodobný výdělek žalobce v rozhodném období podle hrubé mzdy T. B., jako „ideálního srovnatelného zaměstnance“, ale – na rozdíl od soudu prvního stupně – přihlédl k tomu, že součástí mzdy T. B. byly rovněž odměny za konkrétní realizované zakázky. Dospěl k závěru, že žalobci mělo být vyplaceno na „speciální odměně“ celkem 102 309 Kč, avšak žalovaný, který vycházel z „hodinové sazby 160,28 Kč“, vyplatil žalobci pouze 83 628 Kč, proto má žalobce ještě nárok na 18 681 Kč. Odvolací soud současně změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroku z prodlení, neboť vycházel ze zjištění, že žalovanému byla předžalobní výzva doručena dne 10. 3. 2021, že ode dne následujícího mu počala plynout sedmidenní lhůta k úhradě stanovená ve výzvě a že dnem 18. 3. 2021 se dostal do prodlení; dospěl proto k závěru, že požadavek žalobce na úrok z prodlení za období od 10. 3. 2021 do 17. 3. 2021 není důvodný.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým jej napadá „v celém rozsahu“. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 95/2017, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009), a vytýká mu (ve vztahu k nároku na doplacení náhrady mzdy do skončení pracovního poměru), že „pochybil“, když při stanovení průměrného, resp. pravděpodobného výdělku vycházel toliko z neurčitého textu dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 10. 11. 2020 a v rozporu s ustanoveními § 354 a § 355 zákoníku práce určil jako rozhodné období druhé čtvrtletí roku 2019. Namítá, že pojem „období před PN“ uvedený v dohodě o rozvázání pracovního poměru „připouští několik různých výkladů a způsobů výpočtu“, je „neurčitý a pochybnosti o jeho určitosti nelze odstranit ani výkladem“, a že je proto třeba „postupovat striktně“ podle § 354 zákoníku práce a stanovit náhradu mzdy podle pravděpodobného výdělku za „3. kvartál roku 2020“, tedy za kalendářní čtvrtletí předcházející období, které je předmětem žaloby, nebo že „lze teoreticky s ohledem na obsah dohody připustit, že by bylo lze vycházet z výdělku žalobce za 3. kvartál roku 2019, což je bezesporu možné označit jako ,období před PN´ a což byl zároveň poslední kvartál, ve kterém žalobce u žalovaného vykonával práci před nástupem na PN“. Má za to, že soud svým výkladem „zkombinoval“ dohodu o rozvázání pracovního poměru a ustanovení § 354 zákoníku práce „pokud pro výpočet průměrného výdělku použil výdělek za 2. kvartál roku 2019“, neboť toto období není předchozím kalendářním čtvrtletím ve smyslu § 354 zákoníku práce a ani se nejedná o období, které by bylo možno použít podle dohody o rozvázání pracovního poměru. Skutečností, pro kterou se zjišťuje průměrný výdělek, je podle dovolatele náhrada mzdy za dobu od 10. 11. 2020 do 31. 12. 2020 a kalendářní čtvrtletí předcházející této skutečnosti je tudíž třetí čtvrtletí roku 2020. K nároku na doplacení „speciální odměny“ vytýká odvolacímu soudu, že „pochybil“, když při stanovení průměrné mzdy žalobce za 4. kvartál roku 2020 „aplikoval v rozporu s vůlí stran vyjádřených v dohodě“ ustanovení „hlavy XVIII.“ zákoníku práce, aniž by „zohlednil reálnou náhradu mzdy, kterou žalobce inkasoval“, a namítá, že „smluvní strany“ v obsahu dohody neodkazují na ustanovení § 351 a následující zákoníku práce (na právní úpravu průměrného výdělku), ale pouze uvádějí, že výdělek má být stanoven na základě průměrné mzdy žalobce za poslední kvartál roku 2020, že smluvní strany „již v okamžiku uzavírání dohody byly seznámeny s tím, že žalobce již do zaměstnání nenastoupí“ a „bylo tak zřejmé, že žádný průměrný výdělek dle § 351 ZP již žalobce dosahovat nebude, smluvní strany neuvedly, že by měl být použit výdělek pravděpodobný“ a lze dovodit, že „úmyslem smluvních stran bylo žalobci vyplatit odměnu ve výši tříměsíční mzdy, kterou žalobce bude skutečně inkasovat za poslední kvartál roku 2020“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť nedošlo k „odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
12. Uvedeným požadavkům dovolání žalovaného v části označené V. (námitky týkající se nároku na doplacení „speciální odměny“) nevyhovuje. Namítá-li žalovaný, že je „nesprávným závěr soudu aplikovat na výpočet speciální odměny … ustanovení o průměrném či pravděpodobném výdělku, a je třeba na základě vůle smluvních stran vyjít ze skutečně vyplacené (náhrady) mzdy za 4. kvartál roku 2020“, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem řešení přijaté odvolacím soudem znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Protože dovolání žalovaného v části týkající se doplatku „speciální odměny“ ve výši 18 681 Kč s úrokem z prodlení tak trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Žalovaný svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla žaloba zamítnuta co do 3 081 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 10. 3. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 18 681 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do 17. 3. 2021, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 21 916 Kč ve výši 8,25 % ročně od 10. 3. 2021 do 17. 3. 2021, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. K podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost dovolání) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo za podmínek ustanovení § 243d o. s. ř. změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Žalovanému však zamítnutím žaloby v uvedeném rozsahu nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto je jeho dovolání v této části subjektivně nepřípustné (podané neoprávněnou osobou). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti těmto částem rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl.
14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce, který byl u žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 2. 2008 zaměstnán jako elektromechanik, byl v období od 8. 7. 2019 do 30. 9. 2020 v pracovní neschopnosti, že jeho pracovní poměr skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené dne 10. 11. 2020 ke dni 31. 12. 2020 „ze zdravotních důvodů dle § 52 písmeno e) zákoníku práce“, ve které bylo uvedeno, že „do ukončení pracovního poměru náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku před PN“ a že „společně s prosincovou výplatou mzdy a ve stejné splatnosti bude zaměstnanci vyplacena speciální odměna ve výši 3 měsíčního odstupného vypočítaného z průměrné mzdy zaměstnance z uzavřeného posledního čtvrtletí 2020“. Při určení výše náhrady mzdy za období od 10. 11. 2020 do 31. 12. 2020 žalovaný vycházel z pravděpodobného výdělku žalobce ve výši 160,28 Kč/hod., neboť ve třetím čtvrtletí roku 2019, které použil jako rozhodné období pro zjištění jeho průměrného výdělku, žalobce neodpracoval alespoň 21 dnů.
15. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jak se stanoví rozhodné období pro zjištění průměrného výdělku zaměstnance, se kterým zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr dohodou ze zdravotních důvodů [§ 52 písm. e) zákoníku práce], v níž si sjednali, že zaměstnanci bude do ukončení pracovního poměru náležet náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku před pracovní neschopností. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
16. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu naopak nezakládá námitka dovolatele, že se odvolací soud při určení výše náhrady mzdy odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 95/2017, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, které se týkají způsobu určování pravděpodobného výdělku (§ 355 zákoníku práce), neboť soudy v projednávané věci pravděpodobný výdělek – vzhledem k tomu, že žalobce ve druhém čtvrtletí roku 2019, které považovaly za rozhodné období pro zjištění průměrného výdělku pro účely náhrady mzdy sjednané v dohodě, odpracoval více než 21 dnů – nepoužily, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto na této otázce nezávisí.
17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného, směřuje-li proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 21 916 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 18. 3. 2021 do zaplacení, není opodstatněné.
18. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, za kterou se žalobce po žalovaném domáhá doplatku náhrady mzdy sjednané v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 10. 11. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2020 (dále též „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
19. Soudní praxe dlouhodobě zastává názor, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy nebo platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zák. práce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 648/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1334/2021).
20. V projednávané věci proto žalobci, se kterým žalovaný rozvázal pracovní poměr dohodou ze zdravotních důvodů (pozbyl-li žalobce dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotního stavu), náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce (za období „do skončení pracovního poměru“ uvedené v dohodě, kdy žalobce pro žalovaného nevykonával práci) nepřísluší. Skutečnost, že žalobce nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele za období od 10. 11. 2020 do 31. 12. 2020 na základě ustanovení § 208 zák. práce, však ještě neznamená, že mu na tuto náhradu nemohlo vzniknout právo jinak.
21. Podle ustanovení § 4 zák. práce se pracovněprávní vztahy řídí zákoníkem práce; nelze-li použít zákoník práce, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.
22. Soukromé právo je ovládáno zásadou autonomie vůle, jakož i zásadou „co není zakázáno, je dovoleno“. Podle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
23. Toto obecné pravidlo obsažené v občanském zákoníku pak zákoník práce dále doplňuje (modifikuje) zejména v ustanoveních § 4a odst. 1 až 3 zák. práce. Podle ustanovení § 4a odst. 1 zák. práce odchylná úprava práv nebo povinností v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví tento zákon nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné. § 4a odst. 2 zák. práce pak stanoví, že podle odstavce 1 může dojít k odchylné úpravě smlouvou, jakož i vnitřním předpisem; k úpravě povinností zaměstnance však smí dojít jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Od ustanovení uvedených v § 363 zák. práce je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance (§ 4a odst. 3 zák. práce).
24. Z ustanovení § 4a odst. 1 až 3 zák. práce vyplývá, že právo na náhradu mzdy nebo platu zaměstnance může být upraveno odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu v dalších případech (z jiných důvodů), než které jsou stanoveny v zákoníku práce nebo v jiných pracovněprávních předpisech. Skutečnost, že zaměstnanci nenáleží náhrada mzdy nebo platu na základě ustanovení § 208 zák. práce, proto ještě neznamená, že mu na ni nemohlo vzniknout právo jinak – například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele (ať už výslovné, nebo konkludentní – srov. § 4 zák. práce a § 546 o. z.) nebo na základě vnitřního předpisu. Na náhradu mzdy (platu) proto může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, který pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě zdravotní způsobilost [§ 52 písm. e) zák. práce] a který z tohoto důvodu nekoná práci. Současně lze ve smlouvě dohodnout nebo ve vnitřním předpisu stanovit i podmínky, za kterých právo na náhradu mzdy (platu) vznikne, a způsob určení výše této náhrady. Součástí dohodnutého (ve vnitřním předpisu stanoveného) způsobu určení výše náhrady mzdy nebo platu může být i jiný nebo částečně jiný způsob zjištění průměrného výdělku, než který vyplývá z pravidel obsažených v ustanoveních § 351–362 zák. práce, podle nichž se postupuje, má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 zák. práce použit průměrný výdělek (dohoda nebo vnitřní předpis může např. pro tyto účely stanovit jiné rozhodné období pro zjištění průměrného výdělku, než které by pro určení výše náhrady mzdy nebo platu příslušející podle pracovněprávních předpisů vyplývalo z § 354 zák. práce).
25. V projednávané věci se žalobce domáhal doplatku náhrady mzdy za dobu od 10. 11. 2020 do 31. 12. 2020, kdy v pracovním poměru u žalovaného nevykonával práci, neboť pozbyl vzhledem ke svému zdravotního stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Právo na náhradu mzdy za tuto dobu mu nepříslušelo – jak vyplývá z výše uvedeného – podle pracovněprávních předpisů, nýbrž na základě dohody uzavřené mezi ním a žalovaným, v níž si sjednali, že „do ukončení pracovního poměru náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku před pracovní neschopností“. Výše průměrného výdělku neměla být podle dohody určena ze mzdy žalobce zúčtované mu k výplatě v období třetího čtvrtletí roku 2020, které by bylo rozhodným obdobím pro zjištění jeho průměrného výdělku pro určení výše náhrady mzdy, jestliže by mu za dobu od 10. 11. 2020 do 31. 12. 2020 příslušela podle pracovněprávních předpisů (srov. § 354 odst. 1 a 2 zák. práce a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022), nýbrž ze mzdy žalobce zúčtované mu k výplatě v době „před pracovní neschopností“, která u žalobce trvala od 8. 7. 2019 do 30. 9. 2020, tj. v době před 8. 7. 2019. Dospěl-li odvolací soud za těchto okolností k závěru, že rozhodným obdobím pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobce je druhé kalendářní čtvrtletí roku 2019, jež předchází době, v níž nastala pracovní neschopnost žalobce, který učinil na základě výkladu citovaného ujednání v dohodě (námitky dovolatele zpochybňující určitost tohoto ujednání a to, jak je soudy vyložily, nemohou založit přípustnost dovolání k těmto otázkám, neboť postrádají vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – viz odstavec 12 odůvodnění tohoto rozsudku), je tento jeho závěr v souladu se zákonem.
26. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části týkající se doplatku náhrady mzdy za dobu od 10. 11. 2020 do 31. 12. 2020 zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto, a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k bránění práva.
Autor: -mha-