// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 29.07.2024
Odškodňování veřejnoprávních korporací za nepřiměřeně dlouhé řízení
Vzhledem k potřebě bezpodmínečného zachování práva na spravedlivý proces nemůže být pro účely posouzení vzniku samotného nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. samo o sobě určující, zda se jedná o právnickou osobu veřejného práva nebo soukromého práva. Řečeno jinak, v případě, kdy je shledáno, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je namístě poskytnutí zadostiučinění (konstatováním porušení práva či v penězích), bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní povahu účastníka řízení (poškozeného) a bez ohledu na jeho osobní a majetkové poměry.
Judikatura týkající se odškodňování právnických osob za nepřiměřeně dlouhé řízení je v obecné rovině přiměřeně použitelná rovněž na veřejnoprávní korporace, avšak samozřejmě s nezbytným zohledněním specifických okolností každého jednotlivého případu s vyloučením možnosti mechanické aplikace práva a s přihlédnutím k odlišnostem obou typů korporací. Z hlediska struktury poškozeného coby veřejnoprávní právnické osoby je nutné zohlednit, že u něj cyklicky dochází k personálním obměnám v jeho orgánech v důsledku pravidelných voleb, proto dopad řízení na osoby v nich je již z tohoto důvodu zpravidla nižší než u osob fyzických nebo právnických osob soukromého práva. Současně je také nutné zohlednit, že s ohledem na jeho široce vymezenou působnost a množství právních vztahů, do nichž poškozený vstupuje, je přirozeně výskyt právních sporů častější než v případě právnických osob soukromého práva. Významné jsou i majetkové poměry poškozeného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1048/2024, ze dne 18. 6. 2024
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 260 000 Kč, způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 103/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2007 žalobou podanou Tanečním centrem Praha – konzervatoř, o. p. s., které se po žalobci (tehdy žalovaném) domáhalo zaplacení částky 4 103 458 Kč s příslušenstvím, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Nynější žalobce v podané kompenzační žalobě konstatoval, že meritorní rozhodnutí bylo vydáno až po 13 letech od zahájení soudního řízení (1. 8. 2007), vyhotoveno bylo dokonce až po roce od jeho vyhlášení, tedy po 14 letech od zahájení řízení (k doručení rozsudku žalobci došlo dne 31. 8. 2021). V důsledku nepřiměřené délky řízení a průtahů ze strany soudu tak vznikla žalobci nemajetková újma. Podle názoru žalobce nebyla věc projednána bez zbytečných průtahů, nejednalo se o natolik právně složitou věc, jejíž řešení by odůvodňovala uvedená délka řízení. Žalobce se sám na délce řízení nepodílel, činil úkony účelně a včas, v řízení nijak neobstruoval. Vzhledem k tomu požadoval žalobce zadostiučinění za první a druhý rok trvání řízení ve výši 20 000 Kč (tj. za každý z těchto roků 10 000 Kč) a dále za dalších 12 let trvání řízení ve výši 240 000 Kč (tj. za každý z těchto roků 20 000 Kč), celkem tedy 260 000 Kč a dále náhradu nákladů řízení. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 28. 2. 2022, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. K výzvě soudu žalobce doplnil, že pro něj mělo řízení zvýšený význam, neboť je přesvědčen, že v důsledku vleklého soudního sporu utrpěla jeho pověst v očích veřejnosti, a že tedy, dle jeho názoru, tento soudní spor vzbudil u veřejnosti dojem, že nedostál své povinnosti pečovat o vlastní majetek. 1.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 45 C 185/2022-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 087,65 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 100 087,65 Kč od 29. 8. 2022 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 159 912,35 Kč spolu s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 159 912,35 Kč od 26. 8. 2022 do zaplacení a spolu s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 100 087,65 Kč od 26. 8. 2022 do 28. 8. 2022 zamítl (výrok II). Současně uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) ve výroku II jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 91 644,85 Kč spolu s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 26. 8. 2022 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku a ve zbývající (zamítající) části jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné řízení trvalo od doby podání žaloby, tj. od 1. 8. 2007 do 11. 7. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu. Ve vztahu k žalobci řízení trvalo od 15. 4. 2008, kdy mu byla doručena žaloba v dané věci, tedy celkem 14 let a 2 měsíce. Předmětem bylo zaplacení částky 4 103 458 Kč s příslušenstvím, po všech třech účastnících na straně žalované (včetně současného žalobce) společně a nerozdílně, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení se vyskytlo několik průtahů (blíže specifikovaných v bodě 6 rozhodnutí soudu prvního stupně), řízení vykazovalo zvýšenou náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní. Soud musel nechat vypracovat znalecký posudek, tři doplnění znaleckého posudku, byla vyslechnuta řada svědků, věc byla spojena s dalšími dvěma řízeními a soud připojoval spisy v těchto věcech, řízení bylo přerušeno pro mimosoudní jednání mezi účastníky, a i po pokračování řízení opakovaně účastníkům poskytoval prostor k těmto mimosoudním jednáním. Do řízení svým způsobem zasáhlo i volební období zástupců města, když právě z důvodu proběhlých voleb bylo žádáno o odročení jednání. Ve věci bylo rozhodováno soudy na dvou stupních soudní soustavy, kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně jednou, rovněž jednou meritorně rozhodoval dovolací soud. Byť využití těchto zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Co se týče chování žalobce, ten se na délce řízení nepatrně podílel mimosoudními jednáními s tehdejším žalobcem a žádostí o odročení. Co se týče významu předmětu řízení, nelze daný typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem. Soud prvního stupně vzal v potaz i skutečnost, že žalobce hospodaří s veřejnými financemi v řádu desítek miliard korun a částka, která byla předmětem řízení, je pouhým zlomkem, kterým nemohl jeho existenci nijak ohrozit. Rovněž poukázal na to, že ani v případě neúspěchu žalobce v daném řízení by uvedenou částku nebyl nucen hradit v plném rozsahu, protože se jednalo o solidární závazek. Proto pokud by žalobce v případě neúspěchu ve sporu uhradil uloženou povinnost v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu, mohl po ostatních dlužnících žádat, aby plnili své podíly, a to formou preventivního či následného regresu. V neposlední řadě konstatoval, že jestliže žalobce z vedení celého sporu dovozoval podezření veřejnosti, že řádně nehospodaří s veřejnými financemi, vycházel pouze ze svých vlastních představ. Žalobce ani na výzvu nepředložil žádný důkaz, že by tak veřejnost na jeho hospodaření v souvislosti s daným řízením skutečně pohlížela. Význam řízení pro žalobce po subjektivní stránce proto soud prvního stupně hodnotil jako snížený.
Na základě uvedeného skutkového zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění není namístě poskytnout pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným odškodněním se tak jeví peněžité zadostiučinění. Soud prvního stupně stanovil základní částku za 14 let a 2 měsíce trvání řízení v rozsahu 17 000 Kč za rok trvání řízení, neboť posuzované řízení trvalo nad 10 let. Vyšel z vyšší částky, než je částka 15 000 Kč za rok, a dospěl k výsledné základní částce 222 417 Kč. Od této částky odečetl 15 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci, dalších 5 % odečetl s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly. Dále soud prvního stupně ponížil základní částku o 5 % z důvodu chování žalobce v průběhu řízení o 10 % z důvodu sdílené újmy a nakonec o 20 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce. Celkem tedy soud prvního stupně základní částku ponížil o 55 %.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu podrobně zjištěného soudem prvního stupně a konstatoval, že názor soudu prvního stupně ohledně poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení je zcela opodstatněný. Ve shodě se soudem prvního stupně zaujal názor, že je na místě stanovit roční sazbu v částce 17 000 Kč za každý rok řízení, za první dva roky řízení sníženou o 50 %. Ve vztahu k modifikaci základní částky přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně ve směru vyšší složitosti vzhledem ke značné složitosti skutkové, resp. rozsahu dokazování. Odvolací soud shledal zcela odpovídajícím snížení základní částky v souvislosti s kritériem složitosti o 15 %. Naproti tomu odvolací soud nepřisvědčil názoru, že by skutečnost, že věc byla projednávána více méně standardně na úrovni dvou stupňů soustavy měla být reflektována v samostatném kritériu dle § 31a OdpŠk. Odvolací soud se odchýlil i od hodnocení soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalobce se na celkové délce řízení podílel a dále, že základní částku bylo třeba ponížit i z důvodu sdílené újmy. Žalobce se v zásadě na celkové délce řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí a pouhý úsudek z rozsudku, ve kterém bylo stanoveno „společně a nerozdílně“ podklad pro sdílenou újmu nezakládá. Odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení nelze zahrnout pod řízení s typově vyšším významem, nejednalo se v namítaném řízení současně o bagatelní částku, věc byla procesně i skutkově složitá, ke sdílení újmy nedošlo, význam pro žalobce lze za daných okolností hodnotit jako do jisté míry snížený, přičemž ani žalovaná ke sníženému významu ve vztahu k protistraně krom obecných úvah ničeho netvrdila ani nedokládala. (...)
Dovolatelka dále vyjádřila názor, že veřejnoprávní charakter vyšších územně samosprávných celků, velikost a ekonomická síla žalobce, ale také jeho specifická organizační struktura a dělba práce vylučují, aby žalobci svědčila domněnka morální újmy z nepřiměřené délky řízení vycházející právě z judikatury ESLP ve věci Apicella proti Itálii. Dovolatelka má vzhledem k řečenému za to, že by dostačujícím bylo odčinění konstatováním porušení práva, neboť poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobci v penězích nemůže mít naprosto žádný reparační účel, nehledě na to, že základní částky, ze kterých byla výše zadostiučinění soudem určena, opět vycházejí z judikatury ESLP, aniž by soudy zvážily, zda je použití této judikatury pro určení výše odškodnění nemajetkové újmy veřejnoprávní korporací vůbec přiléhavé. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně v potřebném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že nepovažuje dovolání za přípustné, neboť z dovolání není zřejmé, v jaké konkrétní otázce se měl odvolací soud odchýlit od žalovanou citované judikatury. Ve vztahu k žalovanou předkládaným otázkám vyjádřil přesvědčení, že na řešení těchto otázek nezávisí napadený rozsudek a jejich vyřešení nemůže mít jiný význam než akademický. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vzhledem k nepřípustnosti dovolání toto dovolání odmítl. Nad rámec řečeného doplnil, že zákon č. 82/1998 Sb. nerozlišuje žádné kategorie poškozených (například nevyčleňuje statutární města) a proto se domnívá, že i on může mít za splnění zákonných podmínek za konkrétních skutkových okolností právo na finanční zadostiučinění při nesprávném úředním postupu, neboť v soukromoprávních vztazích vystupuje jako jakákoli jiná fyzická nebo právnická osoba. Vzhledem k řečenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Obsah podaného dovolání lze zásadně zestručnit do dvou právních otázek, na jejichž vyřešení závisí napadený rozsudek odvolacího soudu. Zaprvé, zda žalobci mohla vůbec vzniknout újma, když má oproti jiným subjektům specifický způsob přijímání a projevování vůle daný zákonem a má zcela neporovnatelnou majetkovou, rozpočtovou a personální základnu, což (podle mínění dovolatelky) samo o sobě vylučuje, že se v jeho sféře může projevovat nemajetková újma z konkrétního řízení srovnatelně jako jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osobě soukromého práva. Zadruhé, zda je odvolací soud povinen při hodnocení dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení do sféry žalobce posoudit pro stanovení výše nemajetkové újmy obdobná kritéria, která jsou dle judikatury Nejvyššího soudu rozhodná pro její stanovení u jiných právnických osob například obchodních korporací. Protože předestřené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
Dovolání není důvodné.
Podle čl. 100 odst. 1 věty první Ústavy územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu.
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“ nebo „zákon o hlavním městě“), hlavní město Praha je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, má vlastní příjmy vymezené tímto nebo zvláštním zákonem a hospodaří za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 4 téhož ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízem a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
Ve vztahu k první otázce zpochybňující, zda žalobci vůbec nějaká újma mohla vzniknout s ohledem na jeho veřejnoprávní povahu (argumentace marginálním významem sporu pro žalobce, chybějícím reparačním účelem apod.) Nejvyšší soud uvádí, že žalobce, kterým je hlavní město Praha, je veřejnoprávní korporací založenou zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze [dále jen „zákon o hlavním městě“], která je v jistém smyslu oddělena od státu, neboť je svou povahou a postavením odlišná od státu a není nositelem státní moci, ale toliko moci veřejné.
Právní osobnost obcí (včetně hl. m. Prahy, která je podle § 1 zákona o hlavním městě obcí a současně i krajem) je garantována v čl. § 101 Ústavy včetně jejich práva vlastnit majetek, a práva vystupovat v právních vztazích samostatně a na vlastní odpovědnost. 1.
Podle § 20 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou. Právnické osoby (včetně tzv. veřejnoprávních korporací) tak mohou být subjektem i základních práv, které neodporují jejich specifické povaze (včetně práva, aby jejich věc byla projednána bez průtahů a v přiměřené době).
Možnost obce (kraje, hlavního města) vystupovat v právních vztazích samostatně a na vlastní odpovědnost je nutným předpokladem pro praktické naplňování práva na samosprávu občanů prostřednictvím jejich společenství (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. C.H. Beck, 2012, s. 1.). Rozdíl mezi soukromoprávní korporací a veřejnoprávní korporací tradičně tkví v osobě zřizovatele, účelu existence (veřejného nebo naopak soukromého) a povaze zamýšlených nebo přikázaných úkolů a formě jejich zřízení. Hlavní město Praha je územní veřejnoprávní korporací, jejímiž členy jsou ex lege osoby disponující státním občanstvím České republiky s trvalým bydlištěm evidovaným na jejím území (§ 6 odst. 1 zákona o hlavním městě), přičemž soud ochrany ústavnosti považuje místní samosprávu jako výraz „práva a schopnosti místních orgánů, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí.“ Místní samospráva je pak naplňována pomocí tzv. samosprávné (neboli samostatné, přirozené) působnosti územně správního celku, do níž se řadí ty záležitosti, jejichž plnění je bezprostředním zájmem existence rozvoje územně správního celku. Výkon této působnosti je subjektivním právem územně správního celku, stát do jejího rámce zasahuje, pouze vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4 Ústavy), k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 34/02.
Možno připomenout, že Ústavní soud ve svém (sjednocujícím) stanovisku ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, vyslovil, že „správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu“. Z uvedeného závěru je doktrínou dovozováno, že stát či jiný nositel veřejné moci (naopak) může podat ústavní stížnost proti rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v němž příslušný veřejnoprávní subjekt vystupoval nikoliv jako nositel veřejné moci, nýbrž šlo o jeho soukromá práva, a proto právnické osoby veřejného práva (zejména kraje, obce, hlavní město Praha) se mohou domáhat těch základních práv, která odpovídají jejich charakteru právnických osob, a to jen tehdy, jestliže právě nevykonávají veřejnou moc (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. Listina základních práv a svobod: komentář, Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 21). Ústavní soud tradičně poskytuje ochranu základním právům veřejnoprávní korporace, týkající se zejména práva na spravedlivý proces - srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3758/11, jež se vztahoval k nesprávnému posouzení splnění podmínek pro podání dovolání. Uvedený závěr lze nepochybně vztáhnout i na právo na to, aby věc byla projednána v přiměřené době.
Ústavní soud se již (v poměrech obdobně aplikovatelného tzv. obecního zřízení) vyslovil, že vzhledem k tomu, že obce nakládají s veřejnými prostředky, nelze jejich postavení stavět na roveň obchodním korporacím, a vyplývá z něj, že nemohou se svým majetkem nakládat zcela volně, právě naopak, mají povinnost nakládat s ním vždy v zájmu svých občanů (viz. nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 6/17). Z téhož důvodu nelze pomíjet nepříznivé dopady nepřiměřené délky řízení do právního postavení veřejnoprávních korporací, pokud se daného řízení účastnily a pokud se průtažné řízení týkalo otázek spadajících do jejich samostatné působnosti. Nepřiměřená délka řízení může (ale také nemusí) v konkrétním případě způsobovat nejistotu u orgánů hlavního města Prahy (obce, kraje), stejně tak nelze vyloučit, že se může dotýkat i osob, které tvoří její osobní substrát (občané s trvalým pobytem v hlavním městě, potažmo v jiném kraji nebo obci) nebo jen určité skupiny těchto osob, a to v závislosti na vlastním předmětu řízení, který bude též určující z hlediska posouzení zákonného kritéria významu řízení pro poškozeného. Uvedené kritérium může (ale nemusí) být rovněž ovlivněno vzájemným vztahem toho, co je v řízení pro veřejnoprávní korporaci tzv. v sázce na straně jedné a velikostí a majetkovým poměrům poškozeného na straně druhé (významné může být, zda jde o menší obec, město, statuární město či kraj, s jakými prostředky hospodaří a jak průběh daného řízení konkrétně ovlivňuje její hospodaření a majetkové zájmy). Článek 6 Úmluvy zajišťuje právo na spravedlivý proces (mimo jiné přiměřenou délku řízení) dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněna, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění. Rozhodovací praxe přitom vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. K případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je pak na místě přistupovat výjimečně (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný; srov. již zmiňované Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013). Nejvyšší soud je si vědom, že obce ani kraje nepovažuje Úmluva (ve svém článku 34) za osoby oprávněné obracet se se stížnostmi k Evropskému soudu pro lidská práva (viz též jeho rozsudek ze dne 15. 9. 1988 ve věci Provincie Bari (Province of Bari), Sorrentino a Messeni Nemagna proti Itálii, stížnost č. 41877/98, nebo rozsudek ze dne 31. 5. 1974, ve věci stížnosti č. 5767/72, obec Altenwörth a další proti Rakousku), což ovšem nic nemění na tom, že článek 6 téže úmluvy poskytuje ochranu práva na projednání věci v přiměřené době „každému“, kteréžto právo je pod ochranou jednotlivých členských států. Uvedené nepochybně plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, nebo z navazujícího rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) ze dne 9.12.2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, z nichž se podává, že (již) na základě aplikace článku 38 Listiny základních práv a svobod (zák. č. 2/1993 Sb.) se poskytuje obdobná ochrana dokonce i účastníkům těch řízení, na něž čl. 6 Evropské úmluvy ratione personae nedoléhá, a to vždy tehdy, je-li předmětem posuzovaného řízení ochrana základních práv a svobod (tedy zjevně i pro případ vedení majetkových sporů).
Vzhledem k potřebě bezpodmínečného zachování práva na spravedlivý proces nemůže být pro účely posouzení vzniku samotného nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. samo o sobě určující, zda se jedná o právnickou osobu veřejného práva nebo soukromého práva. Opačný přístup by mohl mimo jiné narušit princip rovnosti před zákonem, který vyžaduje, aby byl zákon vykládán stejně pro všechny případy splňující stejné podmínky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 566/05). Řečeno jinak, v případě, kdy je shledáno, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je namístě poskytnutí zadostiučinění (konstatováním porušení práva či v penězích), bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní povahu účastníka řízení (poškozeného) a bez ohledu na jeho osobní a majetkové poměry.
Ve vztahu ke druhé dovoláním předestřené otázce, zda jsou soudy při hodnocení nepřiměřeně dlouhého řízení u veřejnoprávních korporací povinny posoudit pro stanovení výše nemajetkové újmy obdobná kritéria, jaká jsou dle judikatury Nejvyššího soudu rozhodná pro její stanovení u jiných právnických osob, například obchodních korporací, uvádí Nejvyšší soud následující.
Dovolací soud se již v minulosti specifiky odškodňování nemajetkové újmy způsobené právnické osobě zabýval s odkazem na dovolatelkou citované Stanovisko. Tehdy vyložil, že výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických. Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i právnickým osobám, a to i obchodním společnostem. I judikatura ESLP zastává stanovisko, že přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu se v zásadě poskytuje také právnickým osobám [např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 12. 1999 ve věci Freedom and Democracy Party (ÖZDEP) proti Turecku, stížnost č. 23885/94, či rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1994 ve věci Vereinigung demokratisher Soldaten Österreichs and Gubi proti Rakousku, stížnost č. 15153/89, kdy v uvedených věcech došlo k zásahu do jiného práva, než na přiměřenou délku řízení]. Z dovolatelkou citovaného rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 27 až 36, vyplývá, že v případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti (company´s reputation), nejistota v plánování rozhodování (uncertainty in decision-planning), rozkol ve vedení společnosti (disruption in the management of the company) a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti (the anxiety and inconvenience caused to the members of the management team). Nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, pro něž jsou příznačné pocity jako úzkost a duševní stres. Zohledňují se tak u ní kritéria, která se odvíjejí od jiných charakteristik než u osoby fyzické.
V rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, Nejvyšší soud vyložil, že u právnických osob je vznik imateriální újmy specifický už z toho důvodu, že právnické osoby jsou lidmi (fyzickými osobami) uměle vytvořené subjekty, kterým zákon přiznává postavení právnických osob (tzv. teorie fikce). Pro právnickou osobu je mj. charakteristické, že svoji vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Je tedy nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které se podílejí na její činnosti mnohou vznikat vzájemné vztahy, které nemusí být jen vztahy právními. Zejména fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby, mají s touto právnickou osobou blízké zájmové vazby a poměry právnické osoby se jich podstatným způsobem dotýkají (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001). Z toho vyplývá, že mezi základní prvky imateriální újmy právnické osoby patří skutečnosti vážící se k právnické osobě jako samostatnému právnímu celku (právní entitě). Nelze však zcela pominout ani nepříjemnosti projevující se ve vnitřních poměrech společnosti a zohlednit je při odškodnění právnické osoby, byť v omezené míře.
Vzhledem k řečenému a s připomenutím znění § 31a odst. 3 OdpŠk Nejvyšší soud uvádí, že (dovolatelkou) citovaná judikatura (týkající se odškodňování právnických osob) je v obecné rovině přiměřeně použitelná rovněž na veřejnoprávní korporace, avšak samozřejmě s nezbytným zohledněním specifických okolností každého jednotlivého případu s vyloučením možnosti mechanické aplikace práva (k tomu srov. citované rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3274/2021) a s přihlédnutím k odlišnostem obou typů korporací. Z hlediska struktury žalobce coby veřejnoprávní právnické osoby je nutné zohlednit, že u něj cyklicky dochází k personálním obměnám v jeho orgánech v důsledku pravidelných voleb, proto dopad řízení na osoby v nich je již z tohoto důvodu zpravidla nižší než u osob fyzických nebo právnických osob soukromého práva. Současně je také nutné zohlednit, že s ohledem na jeho široce vymezenou působnost a množství právních vztahů, do nichž žalobce vstupuje je přirozeně výskyt právních sporů častější než v případě právnických osob soukromého práva. Významné jsou i žalobcovy majetkové poměry.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, o kolik procent měly v důsledku aplikace tohoto kritéria soudy přiměřené zadostiučinění snížit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či ze dne 29. 8.2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017).
Odvolací soud, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. bod 4 tohoto rozsudku), se v míře účasti žalované (§ 6 o. s. ř.) dostatečně zabýval všemi nezbytnými specifiky posuzovaného řízení (k tomu srov. body 5 a 6 odůvodnění tohoto rozsudku) a tyto hodnotil ve své celistvosti, přičemž zohlednil jak povahu konkrétní věci, tak veřejnoprávní povahu žalobce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1907/2018, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Mimo jiné v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v relaci k výsledkům dokazování příhodně zmínil, že „žalobce vystupoval v pozici účastníka občanskoprávního řízení, nebyl nikterak ovlivňován finančním rozpočtem, jednal především ve svém zájmu korespondujícím s jeho limitací nepřistupovat nezodpovědně ke sporu, když právě samotná délka řízení mohla vyvolat podezření z jeho liknavosti při jeho řešení…“ Soud prvního stupně (na str. 10 jeho rozsudku) taktéž zohlednil, že „žalobce hospodaří s veřejnými financemi. Žalobce však hospodaří s veřejnými financemi řádu desítek miliard a částka, která byla předmětem řízení, je pouhým zlomkem, kterým nemohl existenci žalobce nijak ohrozit“, pročež právě pro kritérium významu řízení pro poškozeného, jež měl v poměru k žalobci za snížené, krátil základní částku o 20 %. Odvolací soud tomuto závěru přitakal, když výslovně uvedl, že „význam pro žalobce lze za daných okolností hodnotit jako do jisté míry snížený“.
Pokud dovolatelka podaný mimořádný opravný prostředek konstruovala na úvaze, že se pro specifika žalobce nemohlo dané řízení promítnout do pocitu nejistoty jeho orgánů (zejména členů rady hl. m. Prahy či zastupitelstva hl. m. Prahy), pak nepřípustně (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, který naopak výslovně uzavřel, že „ve veřejnosti mohl soudní spor vzbudit dojem, že namísto [toho,] aby žalobce podporoval vzdělávání na svém území, činí pravý opak, kdy vzdělávací činnost naopak ztěžuje, a se subjekty poskytujícími vzdělávání dokonce vede soudní spory“, což se nepochybně mohlo promítnout do pochybností orgánů žalobce stran zachování přízně jejich voličů. Dovolání obecně není přípustné pro otázky (jejich části), v nichž dovolatel své (správné) právní posouzení spojuje s jiným skutkovým stavem, než kterého ve svém rozhodnutí dosáhl odvolací soud.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal; ostatně žalovaná žádnou takovou vadu v dovolání ani neohlašovala.
Z uvedeného je zřejmé, že v hranicích otázek vymezených v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) se žalované nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení, z něhož ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy vycházel odvolací soud. Protože nejsou dány důvody ani pro změnu, ani pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud s odkazem na § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. podané dovolání v této části uplatněného nároku jako nedůvodné zamítl.
Autor: -mha-