// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.03.2023
Odpovědnost za škodu pomocníka v pozici zaměstnance a jednatele
Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud vychází z toho, že míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.
Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel.
V posuzované věci ovšem žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti s r. o., ale také jejím jednatelem a společníkem. Za těchto okolností nelze pracovní činnost žalovaného u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť byl osobou ovládající společnost, v které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaného nelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, ze dne 14. 12. 2022
Dotčené předpisy: § 2914 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 7 C 110/2016-332, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 7 C 110/2016-377, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 45 268 polských zlotých (dále jen PLN) (výrok I), zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 43 214 PLN (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). V řízení se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně 88 482 PLN na náhradu škody, která mu vznikla poškozením jeho vozidla při dopravní nehodě zaviněné 1. žalovaným dne 12. 3. 2014. Pasivní legitimaci 2. žalované dovodil ze zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále je „zákon o pojištění odpovědnosti za škodu“), neboť vozidlo řízené 1. žalovaným bylo v okamžiku dopravní nehody pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u 2. žalované. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že viníkem dopravní nehody, k níž došlo dne 12. 3. 2014, byl 1. žalovaný, neboť jako řidič vozidla reagoval opožděně na zpomalování vozidla jedoucího před ním a řízeného žalobcem, nedodržel rovněž bezpečnou vzdálenost mezi vozidly, narazil zezadu do vozidla žalobce, a odpovídá proto za škodu takto způsobenou střetem obou vozidel. Námitku nedostatku pasivní legitimace 1. žalovaného soud prvního stupně odmítl s tím, že ji žalovaný vznesl až poté, co ji nejprve uplatnila 2. žalovaná, nebránil se touto námitkou ani v přestupkovém řízení, a pokud v tomto řízení předložil seznam jízd vozidla XY, jímž se pokusil doložit, že jeho jízda byla jízdou služební, není tento důkaz podle soudu prvního stupně věrohodný za situace, kdy zápisy jízd byly evidovány od pondělí dne 3. 3. 2014 do středy dne 12. 3. 2014 a žádný další zápis o jízdě tohoto vozidla již seznam jízd neobsahuje. Jelikož soud shledal odpovědnost 1. žalovaného za škodu způsobenou na vozidle žalobce, zavázal jej k povinnosti nahradit škodu v rozsahu zjištěném znaleckým posudkem, tedy ve výši 45 268 PLN, a ohledně zbývající žalobcem požadované částky 43 214 PLN žalobu zamítl. V doplňujícím rozsudku pak rozhodl, aby 1. žalovaný nahradil způsobenou škodu ve výši 45 268 PLN společně a nerozdílně s 2. žalovanou.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 17 Co 94/2020-402, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek v zamítavém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Odvolací soud shodně s okresním soudem uzavřel, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 12. 3. 2014 na dálnici D1 v km 210 ve směru jízdy na Prahu bylo poškozeno vozidlo žalobce při dopravní nehodě, nárazem zezadu vozidlem řízeným 1. žalovaným, jehož provozovatelem byla společnost F. H., jejímž byl 1. žalovaný zaměstnancem a zároveň jejím jednatelem a společníkem. Na rozdíl od soudu prvního stupně po částečném doplnění dokazování uzavřel, že k dopravní nehodě došlo při cestě konané 1. žalovaným pro společnost F. H. Odvolací soud odkázal na § 2914 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uvedl, že podle tohoto ustanovení platí, že kdo při své činnosti použije zaměstnance, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Ve spojení s ustanovením § 2927 odst. 1 věta první o. z. proto uzavřel, že žalovaný není v posuzované věci pasivně legitimován a jeho odpovědnost za případně způsobenou škodu na vozidle žalobce nelze dovodit. Dále uzavřel, že žaloba není důvodná ani ve vztahu ke 2. žalované, neboť podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti za škodu žalobci svědčí právo na zaplacení žalované částky nikoli z titulu náhrady škody, nýbrž z titulu práva na výplatu pojistného plnění za pojištěného škůdce. Vzhledem k tomu, že 1. žalovaný není ve věci pasivně legitimován, není možné dovodit jeho odpovědnost za způsobenou škodu, a není ani pojištěným, tedy tím subjektem, za něhož by měl pojistitel, tedy 2. žalovaná, hradit způsobenou škodu, proto jí nelze uložit povinnost vyplatit žalobci požadované plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku II, kterým byl potvrzen částečně zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. V něm nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Odvolací soud podle žalobce zcela pominul § 2910 o. z., dle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem, a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Tímto ustanovením je dán základní a originární právní nárok poškozeného vůči škůdci a § 2914 o. z. je až odvozeným právním nárokem, který však nevylučuje právní nárok poškozeného vůči samotnému škůdci. Žalobce rovněž poukázal na § 2915 odst. 2 o. z., podle něhož se poškozený může domáhat náhrady újmy i přímo vůči pomocníkovi, tedy v této věci po 1. žalovaném. Žalobce též nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace 2. žalované. Podle žalobce výkladem § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu, za použití argumentum a maiori ad minus lze dojít k závěru, že poškozený vůbec nemá povinnost uplatňovat nárok na náhradu škody vůči škůdci či jiné deliktně způsobilé osobě, nýbrž má právo vymáhat pojistné plnění přímo vůči pojistiteli, u něhož je provoz vozidla, kterým byla škoda způsobena, pojištěn. Žalobce tedy nebyl povinen podávat žalobu vůči žalovanému či pojištěnému, ale mohl žalovat výlučně pojistitele, tedy žalovanou. Z toho vyplývá, že nárok poškozeného proti 2. žalované není nikterak závislý na pasivní legitimaci 1. žalovaného. Pro posouzení pasivní legitimace 2. žalované z hlediska povinnosti plnit žalobci je podstatná toliko skutečnost, zda škoda byla žalobci způsobena provozem vozidla, které je u žalované pojištěno. Touto skutečností se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval, a tudíž je nutno vyjít ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že škoda byla žalobci způsobena provozem vozidla, které řídil 1. žalovaný, a v době dopravní nehody bylo pojištěno z titulu odpovědnosti z provozu vozidla u 2. žalované. Za dané situace je tedy jasně dána povinnost k pojistnému plnění podle § 9 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008). Z uvedených důvodů navrhl dovolatel rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná navrhla ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí. Poukázala na to, že žaloba byla projednána soudem místně příslušným k rozhodování o náhradě škody, nikoliv soudem, který by byl místně příslušný k rozhodnutí o nároku žalobce na pojistné plnění. U případného nároku na pojistné plnění pak nepřichází v úvahu solidarita na straně žalované, jak se jí žalobce domáhá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť výkladem odpovědnosti za škodu pomocníka (§ 2914 věta prvá o. z.) v pozici zaměstnance v pracovněprávním vztahu, který je zároveň jednatelem společnosti, tedy osobou ovládající zaměstnavatele, se dovolací soud dosud nezabýval. Odvolací soud se pak odchýlil od ustálené judikatury při posouzení povinnosti pojistitele plnit přímo poškozenému podle § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu.
Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená (srov. Bezouška, Petr In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1577.). Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem). Dále se poukazuje i na to, že hlavní osoba mívá obecně lepší pozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody spojená s činností, kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a náklady s nimi spojené rozložila jednak mezi samotné pomocníky a konec-konců i mezi zákazníky jejího podniku (Sztefek, M. Deliktní odpovědnost principálů za pomocníky: srovnávací a právně-ekonomická analýza § 2914 ObčZ. Právní rozhledy, 2017, č. 1, s. 6-13). Nejedná se o jediné ustanovení, které by odpovědnost za pomocníka upravovalo. Samostatnou odpovědnost hlavní osoby za pomocníka zakládají například ustanovení § 1935 o. z. řešící odpovědnost za pomocníka při plnění smluvních povinností či celý zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který upravuje odpovědnost za pomocníka při výkonu veřejné moci.
Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka. Není tedy zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči „socialistickým“ občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období socialistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba. Poškozený by podle zahraničních úprav byl bezdůvodně zbaven možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi pouze s odkazem na to, že odpovědný je i někdo jiný. Naopak v souladu s obecnými pravidly je, aby obě tyto osoby byly povinny k náhradě společně a nerozdílně (Koziol, H. Basic Questions of Tort Law from Germanic Perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012, s. 212-213).
Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníka hlavní osoba či nikoliv. Na jedné straně pro případ porušení zákonné povinnosti ze strany pomocníka nelze najít dostatečně pregnantně slovně vyjádřenou výluku z jeho odpovědnosti, a jestliže dovodíme porušení zákonné povinnosti pomocníkem při činnosti pro hlavní osobu, budou naplněny podmínky vzniku odpovědnostního vztahu mezi poškozeným a tím, kdo porušil zákon, aniž by tomu bránilo explicitní vyloučení takového právního důsledku. Na druhé straně formulace, že hlavní osoba za škodu jím způsobenou odpovídá stejně jako by ji způsobila sama, umožňuje výklad, že odpovídá namísto osoby pomocné, která činí úkony v její prospěch. Význam slovního spojení „jako by ji způsobil sám“ se totiž nerovná významu „jakoby ji způsobil společně s jiným“; výraz „sám“ má spíše nádech jisté výlučnosti, takže je z něj možno dovodit, že nikdo další za stejnou škodu neodpovídá. Pak by vlastně ani nebylo třeba zdůrazňovat jako činil § 420 odst. 2 obč. zák., že „tyto osoby samy za škodu takto vzniklou neodpovídají“.
Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.
Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese (v německé praxi viz Brüggemeier, G. Haftungsrecht Struktur, Prinzipien, Schutzbereich. Ein Beitrag zur Europäisierung des Privatrechts. Berlin, Heidelberg, New York: Springer Verlag, 2006). Pak je ovšem nutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany. Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, publikovaný pod č. 51/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 287/22). Vycházel přitom ze zákonné definice závislé práce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. V této definici shledal zjevnou navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.
V posuzované věci jde ovšem o zcela případ odlišný, neboť 1. žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti F. H., ale také jejím jednatelem a společníkem. Za těchto okolností nelze pracovní činnost 1. žalovaného u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť 1. žalovaný byl osobou ovládající společnost, v které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že 1. žalovaného nelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.
Podle § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.
Toto ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, což ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který za vzniklou škodu odpovědný není. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, uplatnil-li poškozený vůči němu své právo na plnění, aniž by musel současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu tehdy, jestliže poškozenému vznikl nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla), který uplatnil (a prokázal) vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit je zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, či rozsudek téhož soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017).
Žalobce podanou žalobou proti 2. žalované využil svého práva uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli odpovědnosti provozovatele vozidla, kterým měla být způsobena škoda. Podmínkou úspěšnosti tohoto nároku není povinnost současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Odvolací soud tedy nárok žalobce proti 2. žalované posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož právní posouzení nároků žalobce proti 1. žalovanému i 2. žalované ve věci není správné, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, vyjma dovoláním nenapadeného výroku II, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 226 odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího věci samé (§ 243g odst. 1, § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-