// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.03.2023
Určitost a srozumitelnost započtení více vzájemných pohledávek
Judikatura dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovodila, že při započtení více vzájemných pohledávek musel ten, kdo činil kompenzační úkon, určit, které pohledávky měly provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musel být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikaly, s tím, že v opačném případě byl daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Tato ustálená rozhodovací praxe je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. ustanovení § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, ze dne 30. 11. 2022
Dotčené předpisy:
§ 553 odst. 1 o. z.
§ 554 o. z.
§ 1982 odst. 1 o. z.
§ 1982 odst. 2 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 229 994 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. 12. 2017 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že metaxo s. r. o. pro žalovanou provedla dílo „Stájová technologie – boxy pro koně“ za cenu 594 830 Kč, z níž žalovaná zaplatila 364 836 Kč. Žalovaná částka představuje doplatek ceny díla. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 3. 2020 metaxo s. r. o. postoupila žalovanou pohledávku na žalobkyni.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítla, že právní předchůdkyně žalobkyně byla v prodlení s dokončením díla. V důsledku prodlení vznikla žalované škoda ve výši 232 000 Kč tvořená ušlým ziskem za ustájení koní za období od 11. 10. 2017 do 15. 12. 2017 ve výši 168 000 Kč, ušlým ziskem za využití služeb haly ve výši 14 000 Kč a částkou 50 000 Kč za újmu spočívající v poškození dobrého jména žalované. Žalovaná dne 6. 2. 2018 započetla svoji pohledávku vůči pohledávce právní předchůdkyně žalobkyně.
3. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C 27/2018-313, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 128 939 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 101 055 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. 12. 2017 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně metaxo s. r. o. jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla dodávka boxů pro koně. Dílo mělo být dokončeno do 11. 10. 2017, předáno však bylo až dne 15. 12. 2017 a metaxo s. r. o. byla v prodlení. Prohlášením o jednostranném zápočtu pohledávek ze dne 6. 2. 2018 žalovaná započetla svoji pohledávku ve výši 232 000 Kč vzniklou z titulu náhrady škody za prodlení s dokončením díla proti pohledávce žalobkyně ve výši 229 994 Kč vzniklé z titulu ceny díla. Soud prvního stupně shledal pohledávku žalobkyně na doplacení ceny díla určitou a mezi účastnicemi nespornou. Pohledávka žalované na náhradu vzniklé škody byla sice mezi účastnicemi sporná, nicméně i ji považoval za určitou, když žalovaná nárokovala ušlý zisk za prodlení s předáním stájové technologie ve výši 168 000 Kč a 14 000 Kč a dále náhradu za poškození dobrého jména ve výši 50 000 Kč, jejíž existenci bylo možno jednoznačně potvrdit či vyvrátit soudním rozhodnutím. Soud prvního stupně proto považoval za způsobilou k započtení jak pohledávku žalobkyně, tak žalované. Zápočet ze dne 6. 2. 2018 shledal určitým. K poukazu žalobkyně, že dopisem ze dne 8. 1. 2018 žalovaná vyzvala metaxo s. r. o. k náhradě škody sestávající se ze tří samostatných pohledávek, a to škody z titulu ušlého zisku z důvodu neustájení 14 koní v souhrnné výši 168 000 Kč, škody z titulu ušlého zisku z důvodu zpoždění s dokončením haly ve výši 14 000 Kč a škody v podobě poškození dobrého jména žalované ve výši 50 000 Kč, soud prvního stupně uvedl, že uvedené částky v součtu činily 232 000 Kč, které žalovaná dopisem ze dne 6. 2. 2018 započetla jako jednu částku proti nároku původní žalobkyně na doplatek ceny díla. Žalovaná podle soudu prvního stupně uplatnila svůj nárok jako jednu pohledávku na náhradu škody v celkové výši 232 000 Kč. Započtení nebylo zdánlivým, pohledávka žalované v rozsahu, v němž se kryla s pohledávkou žalobkyně, zanikla a ve zbytku zůstala neuhrazena. Výše ušlého zisku žalované za ustájení koní, včetně využití jízdárny, činila dle soudu prvního stupně 101 055 Kč. Důkaz účetní evidencí žalované a smlouvami s klienty stájí soud prvního stupně neprovedl, neboť jejich provedení žalobkyně navrhla poté, co bylo řízení koncentrováno. Žalovaná neprokázala, že by došlo k poškození její dobré pověsti a ke vzniku nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč. Vzhledem k tomu soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 128 939 Kč a ve zbývající části žalobu zamítl.
5. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 122 920 Kč s úrokem z prodlení od 30. 12. 2017 do zaplacení, a v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 6 019 Kč s úrokem z prodlení od 30. 12. 2017 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (druhý výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
6. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že mezi metaxo s. r. o. a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo a dílo bylo zhotoveno namísto 11. 10. 2017 až 15. 12. 2017. Ztotožnil se i s tím, že žalovaná se v rámci procesní obrany domáhala náhrady škody z titulu ušlého zisku a požadovala i náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození její dobré pověsti. Vznik nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč neprokázala, pohledávka odpovídající tvrzené újmě byla neexistující a nebyla způsobilá k započtení. Výhrady neměl odvolací soud ani ke způsobu výpočtu výše škody ve formě ušlého zisku soudem prvního stupně. Výši ušlého zisku stanovenou soudem prvního stupně odvolací soud navýšil o částku 18 094 Kč, neboť z provedených důkazů bylo zřejmé, že za měsíce listopad a prosinec 2017 bylo sjednáno ustájení o 2 více koní, než zohlednil soud prvního stupně, a snížil o částku 12 075 Kč představující ušlý zisk za leden 2018, který nebyl předmětem zápočtu ze dne 6. 2. 2018. Ušlý zisk žalované tak podle odvolacího soudu činil 107 074 Kč.
7. Pohledávku žalované z titulu náhrady škody odvolací soud shledal způsobilou k započtení, neboť se jednalo o pohledávku z jednoho vztahu, existence této pohledávky byla zcela logická v situaci, kdy bylo prokázáno prodlení věřitele, pohledávka byla splatná, proto ji nebylo lze hodnotit jako nejistou co do jejího právního základu. Nesprávnosti výše pohledávky se žalobkyně dovolala až po rozsáhlém dokazování učiněném soudem prvního stupně, poté, co soud prvního stupně rozhodl a námitka neplatnosti započtení pro nejistotu a neurčitost byla vznesena až v odvolání. V rozsahu, v němž byla prokázána, šlo podle odvolacího soudu o pohledávku započitatelnou. Žalovaná svoji pohledávku započetla dne 6. 2. 2018 a v rozsahu, v němž se pohledávky kryly, zanikla pohledávka žalobkyně na zaplacení ceny díla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalobkyně včasným dovoláním. Podle žalobkyně napadený rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále se právní názor odvolacího soudu odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Měla za to, že odvolací soud se dopustil pochybení, která představují zásadní zásah do práva žalobkyně na spravedlivý proces, a dále pochybení, jejichž důsledkem bylo nesprávné právní posouzení věci.
9. Žalobkyně namítla s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), že odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces tím, že ignoroval dva podstatné argumenty uplatněné v odvolání. Příslušné pasáže odvolání citovala, včetně odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018 (uvedené rozhodnutí, stejně jako všechna dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) ve vztahu k argumentu prvnímu, který spočíval v tom, že zápočet žalované ze dne 6. 2. 2018 byl absolutně neplatným právním úkonem z důvodu jeho neurčitosti. Žalovaná tímto úkonem započítávala vícero svých pohledávek za žalobkyní, aniž by určila, která z těchto pohledávek zanikla zcela a která pouze částečně. Druhý argument spočíval v tom, že soud prvního stupně nejprve zcela ignoroval návrh žalobkyně na provedení důkazu účetnictvím žalované a nakonec jej zamítl s odůvodněním, že tento důkazní návrh byl žalobkyní vznesen až po koncentraci řízení.
10. Žalobkyně dále vytkla odvolacímu soudu, že a) nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi prodlením společnosti metaxo s. r. o. a vznikem škody ve formě ušlého zisku, b) učinil nesprávné zjištění výše škody způsobené údajným prodlením strany žalující a c) nesprávně posoudil způsobilost pohledávek žalované k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V rámci námitky c) uvedla, že odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně s tím, že pohledávka žalované za žalobkyní z titulu ušlého zisku postupně „konvalidovala“ a stala se „dodatečně započitatelnou“. Otázku konvalidace považovala žalobkyně za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
11. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek je správný a zákonný. Podle žalované žalobkyně nevyhověla formálním požadavkům na vymezení důvodů dovolání. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrzen v části, v níž bylo žalobě co do částky 122 920 Kč s úrokem z prodlení od 30. 12. 2017 do zaplacení vyhověno, je dovolání žalobkyně subjektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem jí nebyla způsobena újma odstranitelná změnou či zrušením této části napadeného rozsudku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015). Dovolací soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.
18. Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřovalo proti třetímu výroku odvolacího soudu, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení je ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výslovně vyloučena.
19. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53).
20. Žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi prodlením společnosti metaxo s. r. o. a vznikem škody ve formě ušlého zisku. Odůvodnila, v čem spatřuje nesprávnost závěrů odvolacího soudu, čímž vymezila dovolací důvod. Požadavek vymezit dovolací důvod je odlišným od požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3829/2018, nebo ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3470/2020). Žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, neformulovala, její vztah k judikatuře dovolacího soudu nevymezila a uvedené nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Protože žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, je dovolání v této části vadné.
21. Obdobně žalobkyně k námitce nesprávného zjištění výše škody způsobené údajným prodlením strany žalující vymezila toliko dovolací důvod, aniž uvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání je vadné i v této části.
22. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil způsobilost pohledávek žalované k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. V rámci této námitky uvedla, že odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně s tím, že pohledávka žalované za žalobkyní z titulu ušlého zisku postupně „konvalidovala“ a stala se „dodatečně započitatelnou“. Otázku konvalidace považuje žalobkyně za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu. Na řešení otázky, zda se pohledávka žalované stala způsobilou k započtení dodatečně, však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud pohledávku žalované shledal způsobilou k započtení, aniž by učinil závěr, že se tak stalo dodatečně. Není tak naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Tato otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
23. Z podrobné argumentace žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu, že ignoroval její odvolací námitky o neplatnosti zápočtu žalované ze dne 6. 2. 2018, je zřejmé, že žalobkyně namítá, že se odvolací soud řádně nevypořádal s otázkou určitosti právního jednání – jednostranného započtení více (aktivně započítávaných) pohledávek, jejichž souhrnná hodnota převyšuje hodnotu (pasivně započítávané) pohledávky, bez uvedení, která z více pohledávek zaniká úplně a která pouze částečně, a že se tím fakticky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018). Ve vztahu k této otázce shledal dovolací soud dovoláním přípustným, neboť odvolací soud se vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 hlásí k závěrům uvedeným v žalobkyní citovaném rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
26. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
27. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.
28. Podle § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.
29. Judikatura dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovodila, že při započtení více vzájemných pohledávek musel ten, kdo činil kompenzační úkon, určit, které pohledávky měly provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musel být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikaly, s tím, že v opačném případě byl daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016).
30. Tato ustálená rozhodovací praxe je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. ustanovení § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019).
31. Žalovaná namítala, že vůči pohledávce metaxo s. r. o. ve výši 229 994 Kč dne 6. 2. 2018 jednostranně započetla svoji pohledávku ve výši 232 000 Kč. Podle odvolacího soudu žalovaná uplatnila jednak pohledávku na náhradu škody v podobě ušlého zisku (ve výši 182 000 Kč) a jednak pohledávku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození její dobré pověsti (ve výši 50 000 Kč). Jedná se tak o situaci, kdy je aktivně započítáváno více pohledávek, jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku. Odvolací soud proto byl povinen reflektovat odvolací námitku žalobkyně a v souladu se shora uvedenými judikaturními závěry se zabývat tím, zda bylo určitě a srozumitelně žalovanou určeno, které aktivně započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení. Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení věci neúplné a v důsledku toho nesprávné.
32. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Žalobkyně namítala, že odvolací soud ignoroval jí v odvolání uplatněný argument, že soud prvního stupně nejprve pominul její návrh na provedení důkazu účetnictvím žalované (k prokázání jiné výše nákladů žalované a tedy jiné výše jejího ušlého zisku) a nakonec jej zamítl s tím, že byl žalobkyní vznesen až po koncentraci řízení. Tato námitka je důvodná. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze seznat, z jakých důvodů neshledal shora uvedený argument žalobkyně opodstatněným, a odvolací soud jej proto nevypořádal řádně (srov. žalobkyní citované nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. S ohledem na shora uvedené dovolací soud napadený rozsudek ve výroku prvním v části, v níž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a v závislých výrocích druhém a třetím zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-