// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.01.2023

Nárok policisty na náhradu nemajetkové újmy na zdraví

Odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu vzniklou jeho příslušníkovi úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, podle zákona č. 361/2003 Sb. nevylučuje povinnost jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodní události podle ustanovení občanského zákoníku.

Jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle ustanovení § 98 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., tak předpoklady vzniku povinnosti nahradit (odčinit) jinému újmu podle ustanovení občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu (odčinění) škody (újmy) úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému (povinnému) subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost (povinnost) jednoho subjektu nevylučuje povinnost (odpovědnost) druhého subjektu. Plněním jednoho z odpovědných (povinných) subjektů pak zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2280/2022, ze dne 13. 10. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 98 zák. č. 361/2003 Sb.
§ 2958 o. z.

Kategorie: náhrada nemajetkové újmy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 6 C 150/2019-361, zamítl žalobu na zaplacení 42.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II) a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí (výrok III). Vyšel ze zjištění, že dne 9. 12. 2014 žalobce utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě způsobené žalovaným jako řidičem motorového vozidla, který nepřizpůsobil rychlost vozidla skutečnosti, že na vozovce probíhá šetření dopravní nehody, nerespektoval výstražná znamení a narazil levou přední částí svého vozidla do žalobce, který zde jako příslušník Policie ČR řídil pomocí světelných stavěcích terčů se svítícím červeným světlem silniční provoz. Žalobce utrpěl těžké pohmoždění mozku s krvácením do mozkových komor a do mozkových obalů, pohmoždění plic, pohmoždění dolních končetin, byl v dlouhodobém bezvědomí s následnými poruchami duševní činnosti, po dobu 1 měsíce v ohrožení života pro selhávání základních životních funkcí, po dobu téměř 3 měsíců od nehody odkázán na lůžko, neschopen zvládnout i základní sebeobsluhu. Podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a vyhlášky č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů, byla žalobci vyplacena mimo jiné náhrada za bolest ve výši 190.000 Kč a 172.500 Kč, náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.267.500 Kč a jednorázové odškodnění na základě rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ve výši 297.381 Kč. Soud prvního stupně posoudil žalobcem uplatněný nárok jako nárok na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že návrh žalobce na zaplacení částky 42.000.000 Kč není důvodný. Žalobcem uváděné obavy z budoucnosti, jeho pocity méněcennosti, nesamostatnosti a závislosti na pomoci třetích osob, případné omezení soukromí a pocit studu při odkázání na pomoc třetí osoby při výkonu hygienických potřeb v ústavním či domácím prostředí, nepředstavují vybočení z obvyklého způsobu léčby a následná rekonvalescence ani omezení nadprůměrně zasahující do života žalobce, které by mělo být odškodněno nad rámec bolestného jako další nemajetková újma. Nemožnost věnovat se svým koníčkům, sportovním, společenským a pracovním aktivitám spadá do rámce náhrady za ztížení společenského uplatnění a spočívá v náhradě za trvalou ztrátu či omezení dosavadních možností žalobce k uplatnění v životě a ve společnosti. Soud prvního stupně dále uvedl, že ačkoliv nezlehčuje útrapy, kterými žalobce procházel a prochází, nebyly v souzené věci shledány žádné obtíže, které by vybočovaly z obvyklého způsobu léčby či omezení z ní plynoucí nadprůměrně zasáhly do života žalobce. Náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění byly žalobci přiznány a vyplaceny v rámci služebního poměru, přičemž případné další nároky z těchto titulů mohou být uplatňovány jen v režimu zákona č. 361/2003 Sb. Soud prvního stupně rovněž přitakal námitce promlčení ze strany žalovaného ohledně částky 41.000.000 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 22 Co 38/2022-444, potvrdil výroky I, III rozsudku soudu prvního stupně, změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, které je podle odvolacího soudu v souladu s pojetím bolesti v tzv. širším smyslu, jak je chápáno judikaturou i doktrínou. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 a sp. zn. 25 Cdo 2596/2018 a uvedl, že žalobce v žalobě jasně uvedl, že nároky na bolestné a za ztížení společenského uplatnění uplatnil vůči svému zaměstnavateli a že v tomto řízení požaduje odškodnění za duševní útrapy jako další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z., a tímto vymezením byl soud vázán. Veškeré okolnosti, které žalobce tvrdil a v nichž spatřoval důvod pro přiznání náhrady, spadají buď do kategorie ztížení společenského uplatnění, nebo do kategorie bolestného. Okolnostmi spadajícími do kategorie ztížení společenského uplatnění jsou veškeré trvalé následky úrazu tvrzené žalobcem (přetrvávající organický psychosyndrom a z něj vyplývající poškození orientace, paměti, motoriky, kognitivních funkcí či emocí, dále nutnost trvale brát léky s případnými vedlejšími účinky, neschopnost výkonu služby ve složkách ministerstva vnitra a tím i znemožnění kariérního uplatnění či postupu, ztráta společenského statutu spojeného s prací policisty, nemožnost realizovat životní plány, které měl před úrazem, např. postavení domu či pořízení pěkného automobilu, nemožnost partnerského života, nemožnost věnovat se volnočasovým a sportovním aktivitám, nemožnost hrát na kytaru, sociální stáhnutí se, trvající obavy o budoucnost, trvalý stres a smutek, trvalá bolest fyzická i psychická atd.). Do kategorie bolesti pak patří žalobcem tvrzené okolnosti o průběhu jeho léčení včetně obav o život v průběhu léčení, o dlouhodobé plicní ventilaci a výživě nosní sondou, o dočasném upoutání na lůžko či invalidní vozík, o nutnosti podstoupit ústavní rehabilitační péči. V tvrzeních žalobce se neobjevuje nic, co by vedlo k závěru o mimořádnosti nějakého aspektu léčení ve srovnání s průběhem léčení jiných osob, které utrpěly srovnatelné poškození zdraví. Závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku v rozsahu 41.000.000 Kč se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, zda je možné, aby byly duševní útrapy zahrnuty do kategorie bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, když duševní útrapy jsou zcela samostatnou kategorií odškodnění. Namítá, že odvolací soud vybočil z rozhodovací praxe soudů tím, že nijak nekonkretizoval kategorii duševních útrap. Je přesvědčen, že cílem zákonodárce při tvorbě § 2958 o. z. bylo pokrýt celé spektrum újmy, která se odráží ve fyzické a psychické sféře člověka. Ve znaleckém posudku o bolestném a ztížení společenského uplatnění pro účely odškodnění v rámci služebního poměru nebyly zohledněny jeho obavy z léčení, pocity méněcennosti, nesamostatnosti a závislosti na pomoci třetích osob, dlouhodobé odloučení od svých blízkých, omezení soukromí, pocity studu při výkonu fyziologických a hygienických potřeb před cizími osobami; tato újma nebyla žalobci podle služebního zákona bezpečnostním sborem odškodněna. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhl odmítnout dovolání jako nepřípustné, případně je jako nedůvodné zamítnout. Má za to, že soudy obou stupňů se jasně, srozumitelně, logicky a v souladu s hmotným právem vypořádaly s podanou žalobou i argumentací žalobce. Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí nikterak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe ani se v dané věci nejedná o rozhodování ve věci, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena či byla rozhodována jinak. Žalobce v rámci svého dovolání zcela opomíjí promlčení uplatněného nároku i skutečnost, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

Usnesením ze dne 19. 8. 2022, č. j. 25 Cdo 2280/2022-499, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost výroků II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2022, č. j. 22 Co 38/2022-444, do právní moci rozhodnutí o dovolání, a zamítl návrh žalobce na odklad právní moci výroků II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2022, č. j. 22 Co 38/2022-444.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro posouzení nároků na náhradu nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. z hlediska vázanosti soudu žalobou, neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále z hlediska konkurence nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví utrpěné policistou při plnění služebních úkolů vůči zaměstnavateli a vůči přímému škůdci, přičemž tato otázka dosud nebyla na obdobném skutkovém základu v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Podle § 101 tohoto zákona příslušník, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, má nárok na a) náhradu za ztrátu na služebním příjmu, b) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, c) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, d) jednorázové odškodnění, e) náhradu věcné škody. Podle § 104 odst. 1 tohoto zákona náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytne jednorázově. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení ministerstvo v dohodě s Ministerstvem financí, Ministerstvem spravedlnosti, zpravodajskými službami a Generální inspekcí bezpečnostních sborů stanoví vyhláškou postup při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů, výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení uvedeného v lékařském posudku. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení hodnota 1 bodu činí 250 Kč.

V projednávané věci není pochyb o tom, že žalobce utrpěl újmu na zdraví při výkonu práce inspektora dálničního oddělení, tj. jako příslušník bezpečnostního sboru, a že mu bylo Krajským ředitelstvím police Ústeckého kraje poskytnuto podle zákona č. 361/2003 Sb. a vyhlášky č. 277/2015 Sb. mimo jiné odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve (ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) dovodil, že pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodní události. Sama možnost uplatnění nároku na náhradu škody proti zaměstnavateli, u něhož je poškozený v pracovním poměru, podle ustanovení zákoníku práce o odškodnění pracovního úrazu nebrání tomu, aby poškozený úspěšně uplatnil nárok na náhradu škody proti jinému odpovědnému subjektu podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. V takovém případě, jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce, tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu škody úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje odpovědnost druhého subjektu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018, uveřejněný pod č. 82/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1906/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2736/2020).

Totéž je (nyní již ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014) třeba dovodit také v případě konkurence odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu vzniklou příslušníkovi Policie ČR úrazem, který utrpěl při výkonu služební činnosti, podle § 98 a násl. zákona č. 361/2003 Sb. a povinnosti jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodní události podle ustanovení občanského zákoníku. Odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu vzniklou jeho příslušníkovi úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, podle zákona č. 361/2003 Sb. tedy nevylučuje povinnost jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodní události podle ustanovení občanského zákoníku. Jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle ustanovení § 98 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., tak předpoklady vzniku povinnosti nahradit (odčinit) jinému újmu podle ustanovení občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu (odčinění) škody (újmy) úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému (povinnému) subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost (povinnost) jednoho subjektu nevylučuje povinnost (odpovědnost) druhého subjektu. Plněním jednoho z odpovědných (povinných) subjektů pak zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich.

Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Toto ustanovení, jež hovoří o peněžité náhradě, která by plně vyvažovala způsobenou újmu, zakládá při újmě na zdraví právo poškozeného na náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkové újmy. Byť jde o důsledek téže škodní události, jedná se o různé nároky, lišící se svým skutkovým vymezením. Odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyložil, že smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Nemožnost věnovat se svým zálibám, vedlejší účinky léků, strach z léčebných zákroků, obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob, odloučení od rodiny a přátel a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti jsou pravidelně spojené s léčením, případně s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta. Nespadají tudíž do kategorie tzv. další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z. Nelze také oddělit vnímání fyzické bolesti poškozeným od negativního vnímání nepohodlí spojeného s léčením. Míru takových obtíží je třeba zohlednit při stanovení výše bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, jejichž demonstrativní výčet obsahuje § 2957 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, uveřejněný pod číslem 51/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále „Sb. rozh. tr.“, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020). U náhrady za ztížení společenského uplatnění se pak odčiňují obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního zapojení, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod. (blíže již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sb. rozh. tr.).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč.). Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní události, je nutné je v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. Žaloba musí obsahovat (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012, publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Přiřazení jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je pak věcí právní kvalifikace, která náleží soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021). Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků. Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018).

Ze žaloby a jejích doplnění v této věci vyplývá, že žalobce se domáhá po žalovaném jako přímém škůdci náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou měl utrpět v souvislosti se služebním úrazem a jíž bez bližšího rozlišení vyčíslil částkou 42.000.000 Kč. Bez ohledu na to, jak svůj nárok právně kvalifikoval, je zřejmé, že žalobcem popisované následky (přetrvávající organický psychosyndrom a z něj vyplývající poškození orientace, paměti, motoriky, kognitivních funkcí či emocí, dále nutnost trvale brát léky s případnými vedlejšími účinky, neschopnost výkonu služby ve složkách ministerstva vnitra a tím i znemožnění kariérního uplatnění či postupu, ztráta společenského statutu spojeného s prací policisty, nemožnost realizovat životní plány, které měl před úrazem, nemožnost věnovat se volnočasovým a sportovním aktivitám, sociální stáhnutí se, trvající obavy o budoucnost, trvalý stres a smutek) a okolnosti o průběhu jeho léčení, obavy o život jsou podřaditelné pod úpravu obsaženou v § 2958 o. z.

Odvolací soud (i soud prvního stupně) pochybil, pokud žalobní nárok na zaplacení 42.000.000 Kč s příslušenstvím posuzoval výlučně z hlediska další nemajetkové újmy s odůvodněním, že žalobce v tomto řízení požaduje odškodnění za duševní útrapy jako další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z. a že soud je tímto vymezením vázán. Výzva soudu prvního stupně k doplnění skutkových tvrzení obsažená v usnesení ze 17. 7. 2020, č. j. 6 C 150/2019-180, byla neurčitá a bez náležitého poučení, jak bude soud postupovat v případě nesplnění výzvy. Na poučení podle § 118a o. s. ř., kterého se žalobci dostalo na jednání soudu prvního stupně dne 19. 10. 2020, žalobce opakovaně reagoval stejnými skutkovými tvrzeními o dopadech škodní události na své psychické a fyzické zdraví a označením důkazů (zejména lékařskými posudky, propouštěcími zprávami ze zdravotnických a rehabilitačních zařízení, rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti žalovanému, a rozhodnutími Policie ČR o propuštění ze služebního poměru a o přiznání náhrad v souvislosti s předmětným služebním úrazem). Pokud odvolací soud v projednávané věci shledal, že plnění, jehož se dovolatel domáhal na základě uvedených skutkových tvrzení, mu nelze přiznat z titulu náhrady další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z., měl za povinnost posoudit, zda dovolateli nenáleží z titulu ostatních nároků na náhradu újmy na zdraví. Byť mu totiž bylo poskytnuto bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění od „zaměstnavatele“, v tomto řízení se domáhá náhrady újmy po žalovaném jako přímém škůdci, což – jak shora uvedeno – není zásadně vyloučeno. Odvolací soud měl proto posoudit, zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma dovolatele byla již odškodněna v rámci odpovědnosti bezpečnostního sboru za služební úraz jeho příslušníka podle zákona č. 361/2003 Sb., (tj. bylo na tento nárok již zaměstnavatelem žalobci plněno, neboť v tomto rozsahu nemůže být uspokojený nárok znovu přiznán), a pokud nikoli (ať proto, že nárok byl již sice přiznán, ale nebyl uspokojen, anebo proto, že je důvodně požadováno plnění vyšší, než bylo zaměstnavatelem žalobci poskytnuto, a lze tedy v tomto řízení přiznat příslušný rozdíl), zda splňuje obecné předpoklady pro náhradu újmy na zdraví, ať již jako náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění nebo za další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z., jak již bylo výše řečeno, je věcí právní kvalifikace, která náleží soudu. Jelikož takto odvolací soud nepostupoval, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. též závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020).

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. V dalším řízení se soud nejprve vypořádá s otázkou náležitostí žaloby z hlediska její určitosti a projednatelnosti, poté posoudí, jaké důsledky služebního úrazu již byly odškodněny v rámci služebního poměru žalobce a jaké nikoli, a přitom neopomene zvážit a zdůvodnit, jak mají být kvalifikovány (a případně ohodnoceny přiměřenou částkou peněžité náhrady) nyní tvrzené okolnosti doprovázející obtíže žalobce spojené se služebním úrazem, jeho pocity méněcennosti z nenaplněných ambicí příslušníka Policie ČR, úzkostné stavy, posttraumatický stav. Bude se opětovně zabývat námitkou promlčení vznesenou ze strany žalovaného.

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti dovolací soud upozorňuje na právní závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, uveřejněném pod č. 12/2022 Sb. rozh. obč., že ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z., jež představuje zásah do osobnostního práva, činí tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů