// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.11.2022
K vydržení spoluvlastnického práva neboli podílu
Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). K tomu není třeba dobrá víra třetích osob. Jestliže někdo začne užívat cizí věc jako oprávněný držitel spoluvlastnického práva, může toto právo vydržet bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 730/2021, ze dne 31. 5. 2022
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vydržení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 C 137/2018-257, určil, že matka žalobkyň L. M. byla ke dni své smrti, tj. k 10. 10. 2017, vlastnicí ideální poloviny pozemku parc. č. XY (dále též „předmětného pozemku“) nacházejícího se v k. ú. XY, obci XY vymezeného v geometrickém plánu č. 787-37/2018 zhotoveném Geodetickou kanceláří – Helena Havranová a ověřeném dne 17. 4. 2018, jež tvoří součást rozsudku (výrok I). Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhaly určení, že L. M. byla ke dni své smrti, tj. k 10. 10. 2017, vlastnicí i druhé ideální poloviny pozemku parc. č. XY a vlastnicí celého pozemku parc. č. XY nacházejících se v k. ú. XY, obci XY vymezených v geometrickém plánu č. 787-37/2018 zhotoveném Geodetickou kanceláří – Helena Havranová a ověřeném dne 17. 4. 2018 (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Žalobkyně tvrdily, že předmětný pozemek parc. č. XY nabyla jejich matka L. M. vydržením. V roce 1976 se stala L. M. spolu se svým manželem na základě dodatku ke kupní smlouvě spoluvlastnicí sousedních pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY. Spoluvlastnické právo nabyli v rozsahu jedné poloviny; druhou polovinu vlastnil stát. Stát své spoluvlastnické právo nikdy nerealizoval, vlastnil však tehdy také pozemek žalovaných parc. č. XY, který obklopuje pozemky žalobkyň a z něhož byl geometrickým plánem oddělen předmětný pozemek. Tento pozemek byl využíván pouze pro pěstování trávy, kterou sekalo zemědělské družstvo dvakrát až třikrát ročně, a zbytek trávy, co družstvo neposeklo, sekali rodinní příslušníci M.. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a jejich právní předchůdci zajišťovali sekání trávy na pozemcích před domem, včetně předmětného pozemku, a tuto plochu využívali i k jiným aktivitám (např. parkování vozidel, hraní dětí) s tím, že se mohli domnívat, že jim předmětný pozemek patří i s ohledem na poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrou víru u právních předchůdců žalobkyň podporuje i fakt, že navrhovaná hranice pro vydržení kopíruje pozemky parc. č. XY a XY, které koupí nabyli, přičemž k vydržení pozemku podle názoru soudu mohlo právní předchůdkyní žalobkyň dojít nejpozději v roce 1997 před vyhotovením geometrického plánu znalcem v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Soud prvního stupně však uzavřel, že předmětný pozemek mohla vydržet L. M. pouze v rozsahu jedné poloviny, neboť vlastnila pouze jednu polovinu pozemků sousedících s vydrženou nemovitostí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 18 Co 120/2020-343, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku II změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že matka žalobkyň L. M. byla ke dni své smrti, tj. k 10. 10. 2017, vlastnicí ideální poloviny pozemku parc. č. XY nacházejícího se v k. ú. XY, obci XY vymezeného v geometrickém plánu č. 787-37/2018 zhotoveném Geodetickou kanceláří – Helena Havranová a ověřeném dne 17. 4. 2018, zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–III).
Odvolací soud vyšel z toho, že je předmětný pozemek neoplocený a v různé šíři kopíruje pozemky parc. č. XY a XY, které v roce 1976 nabyli do spoluvlastnictví se státem v rozsahu jedné poloviny L. M. a její manžel. Sousední pozemek parc. č. XY, který obklopuje pozemky žalobkyň a z něhož byl vydělen předmětný pozemek, byl v roce 1976 ve vlastnictví státu a obhospodařovalo jej zemědělské družstvo jako louku. Podle odvolacího soudu však pro závěr o vydržení nepostačuje, že právní předchůdkyně žalobkyň předmětný pozemek užívala – sekala trávu, parkovala auta, děti si na něm hrály. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by se právní předchůdci žalobkyň chovali k předmětnému pozemku jako vlastníci, neboť sousední pozemek parc. č. XY včetně předmětného pozemku sekalo zemědělské družstvo a právní předchůdci žalobkyň pouze dosekávali to, co družstvo neposekalo. Podle odvolacího soudu tak nešlo o výkon domnělého vlastnického práva, ale pouze o užívání cizího pozemku. Jako důvodnou nehodnotil ani námitku žalobkyň, které odvozovaly dobrou víru o vlastnictví své právní předchůdkyně předmětného pozemku od ovocných stromů zasazených na pozemku parc. č. XY s tím, že tvořily hranici předmětného pozemku. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, kde který strom stál. Navíc když se L. M. seznámila v roce 1997 s přesnou hranicí pozemků vyznačenou ve znaleckém posudku, žádné výhrady k ní neměla. K tvrzenému vydržení předmětného pozemku navíc mělo dojít v době, kdy pozemky parc. č. XY a XY, od kterých žalobkyně odvozují dobrou víru své právní předchůdkyně, vlastnil z jedné poloviny stát a ten zároveň také vlastnil celý pozemek parc. č. XY, který měla právní předchůdkyně žalobkyň zčásti vydržet. Předmětný pozemek by sice mohla právní předchůdkyně žalobkyň vydržet i pro dalšího spoluvlastníka, ale v této věci to nebylo možné, neboť by vydržela jednu polovinu předmětného pozemku pro stát, který však byl zároveň vlastníkem pozemku, z něhož byl předmětný pozemek vyčleněn, a stát by tak nenabyl vlastnictví, ale zčásti by jej pozbyl.
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalobkyně a) dovolání. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se splnění předpokladů držby, hodnocení oprávněnosti držby a v konečném důsledku i naplnění podmínek vydržení. Omyl, v jehož důsledku se matka žalobkyň chopila držby předmětného pozemku, byl omluvitelný. Matce žalobkyň byly kupované nemovitosti předány v rozsahu, v jakém je užívala její právní předchůdkyně paní A. a v jakém byly vysázeny ovocné stromy. Zdůrazňuje, že její matka pozemek neužívala na základě výprosy, nešlo o pouhou detenci. Hranice předmětného pozemku byly navíc v geometrickém plánu vymezeny jako minimální; ve skutečnosti byl držen pozemek ještě o větší rozloze. Neakceptuje závěr odvolacího soudu, že v případě držby neoploceného pozemku nemůže dojít k jeho vydržení. Dále napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to zda může dojít k vydržení pozemku do podílového spoluvlastnictví v případě, že druhým spoluvlastníkem, v jehož prospěch má být pozemek vydržen, je osoba, která byla současně vlastníkem pozemku, jehož část má být do spoluvlastnictví vydržena. Žalobkyně a) má rovněž za to, že bylo postupem odvolacího soudu a vydáním napadeného rozhodnutí zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a práva na vlastnictví, neboť zjištění přijatá odvolacím soudem jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že L. M. byla ke dni své smrti vlastnicí ideální poloviny pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a přizná žalobkyni a) náhradu nákladů řízení, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření uvedli, že dovolání žalobkyně a) považují za nepřípustné a nedůvodné. Žalobkyně především neunesly důkazní břemeno a neprokázaly, že L. M. byla v dobré víře. Pouhá kritika napadeného rozhodnutí a odkazy na judikaturu v poznámce pod čarou nejsou dostatečné. Žalobkyně a) předloženou judikaturu nijak nerozebírá, nesnaží se ji aplikovat na situaci, pouze ji cituje. Není rovněž pravda, že by dovolací soud neřešil otázku vydržení spoluvlastníkem a odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4166/2008. Souhlasí, že ze zjištěného skutkového nelze dovodit dobrou víru právní předchůdkyně žalobkyň a ani přesně vymezit hranice vydrženého pozemku. Odvolací soud rozhodoval na základě úsudku založeného na v řízení provedeném dokazování. Napadené rozhodnutí nespatřuje jako překvapivé. K vydržení L. M. nemohlo dojít i proto, že nemohla být dána dobrá víra všech spoluvlastníků; stejný subjekt (stát) byl totiž spoluvlastníkem pozemku držitelky a zároveň vlastníkem drženého pozemku. Zpochybňují i nákres pozemků původní vlastnicí paní A., umístění ovocných stromů a odkaz na snížení míry důkazu v souvislosti s hlubokou minulostí skutkového děje. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně a) v dovolání vymezila otázku nesprávného právního posouzení předpokladů držby, konkrétně dobré víry její právní předchůdkyně.
Tato otázka zakládá přípustnost dovolání i jeho důvodnost, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – (§ 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)]. Judikatura připustila, že omluvitelný omyl může být vyvolán např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
Dovolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí uvádí, že dílčí závěry odvolacího soudu o tom, že sečení trávy, parkování a využívání pozemku ke hrám dětí ještě v poměrech řešeného případu nemusí samy o sobě svědčit o držbě předmětného pozemku matkou žalobkyň, a o tom, že podle ovocných stromů není možné stanovit hranici drženého pozemku, nejsou samy o sobě zjevně nepřiměřené. Neúplnost, a tedy i nepřiměřenost, závěru odvolacího soudu však zakládá, že se v rámci své úvahy vůbec nevypořádal s tvrzením žalobkyň ohledně toho, že jejich matka byla při koupi nemovitostí seznámena předchozí vlastnicí s průběhem hranic. Tuto námitku přitom žalobkyně uplatnily už v žalobě.
Jestliže by v dalším řízení bylo postaveno na jisto, že L. M. byla svojí právní předchůdkyní při koupi seznámena s průběhem hranic v rozsahu, který by zahrnoval i předmětný pozemek a zároveň by nabytý pozemek a pozemek držený (tj. předmětný pozemek) tvořily funkční celek, bylo by již možné hodnotit činnosti, které matka žalobkyň vykonávala, jako projev držby. Jestliže L. M. nabyla koupí spoluvlastnický podíl na pozemcích, mohl by projev držby představovat držbu spoluvlastnického práva („podílu“). Jestliže pak stát její chování, odpovídající výkonu spoluvlastnického práva trpěl a nic proti takovému výkonu nenamítal, mohlo by to nasvědčovat její dobré víře.
Dále žalobkyně a) vymezila otázku, zda může dojít k vydržení pozemku do podílového spoluvlastnictví v případě, že druhým spoluvlastníkem, v jehož prospěch má být pozemek vydržen, je osoba, která byla současně vlastníkem pozemku, jehož část má být do spoluvlastnictví vydržena.
I při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, což zakládá přípustnost i důvodnost dovolání.
Odvolací soud vyšel z toho, že „k tvrzenému vydržení parcely č. XY mělo dojít v době, kdy parcely č. XY a XY, od kterých odvozují žalobkyně dobrou víru své právní předchůdkyně mající za následek vydržení parcely č. XY, vlastnil z jedné ideální poloviny stát a ten také vlastnil celou parcelu č. XY, kterou měla právní předchůdkyně zčásti vydržet – parcelu p. č. XY. Bylo by sice přitom možné, pokud by byly splněny všechny předpoklady vydržení, že by právní předchůdkyně žalobkyň L. M. vydržela i pro svého spoluvlastníka pozemkovou parcelu p. č. XY, ale v dané věci to rozhodně není možné, neboť by vydržela z jedné ideální poloviny tuto parcelu pro stát, který však byl vlastníkem parcely p. č. XY, ze které byla parcela p. č. XY vyčleněna a stát by tak nenabyl vlastnictví, ale toto by zčásti pozbyl“.
S tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožnil.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3947/2015 (uveřejněném pod č. C 16 211 v Souboru), uvedl, že „námitka dovolatele, že není možné vydržet spoluvlastnický podíl na nemovitosti, není opodstatněná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, přijal a odůvodnil závěr, že spoluvlastnický podíl může být předmětem držby a vydržení. V tomto ohledu nejsou přiléhavé námitky žalovaného, že v rozhodné době mohl být podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu předmětem vydržení zásadně jen celý pozemek. Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1415/98, uzavřel, že je možné nabýt vydržením rovněž spoluvlastnický podíl na věci“.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 (uveřejněném pod č. C 14 016 v Souboru), pak Nejvyšší soud dále konstatoval, že je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníkům dává [k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, nebo v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5756/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V rozsudku ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5916/2016 (uveřejněném pod č. C 16 400 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, publikovaný např. v Soudních rozhledech č. 10/2014). Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat.
Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). K tomu není třeba dobrá víra třetích osob. Jestliže někdo začne užívat cizí věc jako oprávněný držitel spoluvlastnického práva, může toto právo vydržet bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.
V poměrech souzené věci byl stát vlastníkem celého pozemku; pokud by byla právní předchůdkyně žalobkyň oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu k tomuto pozemku, vydržela by tento podíl. U státu by k vydržení nemohlo dojít, jeho dosud výlučné vlastnické právo by se omezilo. Možnost učinit takový závěr ovšem předpokládá, že se držitel choval jako spoluvlastník, tedy vystupoval k dalším držitelům vlastnického, resp. spoluvlastnického práva k věci jako spoluvlastník.
Z uvedeného pohledu se však odvolací soud věcí nezabýval, neboť vycházel z jiného právního názoru.
Dále žalobkyně a) namítá porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně že zjištění přijatá odvolacím soudem v napadeném rozsudku jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že odvolací soud nezopakoval dokazování a že je toto rozhodnutí s ohledem na absenci náležitého odůvodnění nepřezkoumatelné.
Tato námitka není důvodná.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod by zakládala prostor pro úvahu o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/)].
Podle konstantní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2390/2017 (dostupný na www.nsoud.cz), či nález ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (dostupný na https://nalus.usoud.cz/)] může odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§ 213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.). Akcentována je povinnost odvolacího soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit již provedené důkazy. Žalobkyně a) však v dovolání nespecifikovala konkrétní důkazy, které odvolací soud nezopakoval, ačkoliv tak učinit měl. Pro úplnost dovolací soud dodává, že otázka, zda držitel byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002 (uveřejněný pod č. C 1 816 v Souboru)]. Sama námitka, že odvolací soud dospěl k odlišnému závěru ohledně dobré víry L. M., aniž by zapakoval důkazy listinami a výpověďmi svědků proto není bez další konkretizace přípustná.
Už vůbec není napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I kdyby rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Již okolnost, že se žalobkyni podařilo vymezit dovolací důvody, svědčí o tom, že je napadené rozhodnutí přezkoumatelné.
Tyto námitky jsou navíc odklizeny tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil na základě předchozích důvodných námitek.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V dané věci jsou soudy vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-