// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.11.2022
Regresní náhrada pro švýcarského poskytovatele sociálních dávek
Na základě bilaterální dohody mezi Evropskou unií a Švýcarskem je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 použitelné i ve vztahu k švýcarskému poskytovateli sociálních dávek.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3578/2020, ze dne 29. 7. 2022
Dotčené předpisy:
§ 2960 o. z.
čl. 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004
zák. č. 168/1999 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Dne 12. 11. 2015 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný 1), pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu dopravních prostředků u žalované 2). Při nehodě byl těžce zraněn J. S., občan Švýcarska, který v důsledku nehody zůstal upoutaný na invalidní vozík a vyžaduje péči druhé osoby při sebeobsluze. Žalobce jakožto švýcarský sociální pojistitel vyplatil poškozenému náklady osobní péče o poškozeného, tzv. Hilflosenentschädigung, ve výši 940 CHF měsíčně od 1. 11. 2016 do 30. 9. 2018 v celkové výši 21.620 CHF.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 28 C 260/2018-60, ve spojení s usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 28 C 260/2018-64, zamítl žalobu na zaplacení 21.620 CHF s příslušenstvím vůči oběma žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že skutkový průběh dopravní nehody a vyplacení dávek v požadované výši jsou mezi stranami nesporné a že je příslušným k rozhodnutí ve věci. Poté soud posuzoval otázku rozhodného práva a určil, že věc je třeba posoudit podle předpisů místa vzniku škody, tj. podle českého práva. Uzavřel, že žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, neboť vstoupil do práv poškozeného, avšak žalovaní nejsou ve věci pasivně věcně legitimováni, neboť žalobce vyplacením dávek splnil svou zákonnou povinnost a podle českého práva mu škoda nevznikla.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 19 Co 160/2020-106, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem obvodního soudu o rozhodném českém právu, poté konstatoval, že Švýcarsko není členem Evropské unie, a proto nelze vycházet z nařízení Řím II a evropských předpisů. Dále připomenul dovolací judikaturu k postihovému právu pojišťoven vůči škůdcům a jejich poskytovatelům tzv. povinného ručení, z níž rovněž nevyplývá povinnost vyplacené dávky nahradit. Žalobkyně poskytnutím dávek splnila své zákonné povinnosti podle příslušných švýcarských předpisů, nikoli z titulu náhrady škody. Současně odmítl odvolací soud aplikovat nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a jeho článek 85, neboť se podle jeho názoru na regresní nárok pojišťoven nevztahuje, stejně jako judikatura s tímto nařízením související. Podle odvolacího soudu jde o obdobu příspěvku na péči podle § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento náklad se hradí ze státního rozpočtu a není součástí náhrady škody. K tomu odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, které sice vychází ze staré úpravy občanského zákoníku, ale je použitelné i na posuzovanou věc.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyl řešen případ regresního nároku zahraničního poskytovatele sociálních dávek vůči českému škůdci a jeho pojistiteli odpovědnosti. Dovolatel připomenul vznik dopravní nehody a její následky pro poškozeného i žalovaného 1), okolnosti vyplácení dávky Hilflosenentschädigung a regresní nárok podle švýcarských předpisů a upozornil, že na základě bilaterální dohody mezi Evropskou unií a Švýcarskem je nařízení č. 883/2004 použitelné i v projednávané věci. Z judikatury SDEU pak vyplývá, že otázka vzniku a rozsahu subrogovaných nároků se vždy určuje podle práva instituce poskytující sociální dávky. Dovolatel má za to, že omezení práva institucí poskytujících sociální dávky domáhat se náhrady jejich regresního nároku platné v členských státech, kde došlo k újmě na zdraví, nemůže bránit v uplatnění nároku instituce poskytující sociální dávky jiného členského státu. Uznání aktivní legitimace instituce poskytující sociální dávky v jiném členském státě by postrádalo význam, pokud by tato instituce měla podléhat omezením kladeným ze strany jiného členského státu, a fakticky by se tak nemohla domoci náhrady, která by jí příslušela dle právních předpisů členského státu, ke kterému náleží. Dále dovolatel uvedl, že tento nárok musí být kryt zákonným pojištěním odpovědnosti z provozu podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) a příslušných tzv. motorových směrnic Evropské unie (72/166/EHS, 84/5/EHS, 90/232/EHS a 2000/26/ES). Z uvedeného odvozuje dovolatel jak svoji aktivní legitimaci k uplatnění nároku, tak pasivní legitimaci obou žalovaných a rovněž odůvodněnost žalobního plnění. Nárok poškozeného proti škůdci vyplývá z § 2960 o. z., podle kterého škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelem vymezené otázky již byly rozhodnuty v rozhodovací praxi dovolacího soudu a odvolací soud se od tohoto výkladu neodchýlil. Ztotožnil se s právními závěry odvolacího soudu ohledně rozhodného práva, povahy nároku dovolatele i jeho aktivní věcné legitimace. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Žalovaná 2) k dovolání uvedla, že shledává napadené rozhodnutí správným, řádně odůvodněným a odpovídajícím právní úpravě. Výklad prezentovaný dovolatelem odporuje evropským předpisům i judikatuře a nelze k němu přihlížet. Dále žalovaná 2) uvedla, že dovolatel plnil pouze svou zákonnou povinnost, nejedná se o náhradu škody. Podle české právní úpravy, jež je pro danou věc rozhodná, se u nároku na péči o osobu poškozeného odečítá příspěvek na péči, proto dovolatel nemá nárok, který by mohl podle českého civilního práva uplatnit. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky uplatnění a výkladu článku 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále opět jen „nařízení 883/2004“) ve sporu poskytovatele sociálního zabezpečení se sídlem ve Švýcarské konfederaci o náhradu vyplacených dávek sociálního zabezpečení poškozenému z dopravní nehody, k níž došlo na území České republiky, proti škůdci a pojistiteli jeho odpovědnosti , jež dosud dovolacím soudem nebyla řešena. Dovolání je důvodné.
8. Podle článku 85 odst. 1 nařízení 883/2004 obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly:
a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát;
b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že jelikož Švýcarská konfederace není členem Evropské unie, nelze aplikovat unijní právo, a dále na závěru, že podle českého právního řádu, jímž se daná věc řídí na základě zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se od nároku na náhradu nákladů na péči o poškozeného odečítá příspěvek na péči, tedy obdoba dávky, kterou dovolatel poškozenému vyplatil a nyní požaduje její náhradu po škůdci a jeho pojišťovně. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že tento nárok není důvodný.
10. V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyl řešen případ švýcarského poskytovatele sociálních dávek požadujícího regresní náhradu podle evropských kolizních předpisů, rovněž nebyl dosud řešen nárok cizozemského poskytovatele sociálních dávek na náhradu nákladů na péči o poškozeného podle § 2960 o. z.
11. Zde je třeba v prvé řadě říci, že Švýcarsko není členem Evropského hospodářského prostoru jakožto mezinárodněprávního režimu založeného Dohodou o vytvoření Evropského hospodářského prostoru ze dne 2. 5. 1992 (dále jen „Dohoda o EHP“), jejímiž aktuálními stranami jsou členské státy Evropské unie a členské státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) vyjma právě Švýcarska. Švýcarsko se však účastní podobně jako země ESVO, řady aspektů vnitřního trhu v důsledku řady bilaterálních dohod uzavřených s Evropskou unií (dříve Evropským společenstvím). Jednou z takových dohod je Dohoda mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob z roku 2004 (dále jen „Dohoda o volném pohybu osob“). Ta v článku 8 předpokládá přijetí úpravy koordinace systémů sociálního zabezpečení smluvních stran, a to v souladu s přílohou II této Dohody. Příloha II Dohody pak v článku 1 stanoví, že smluvní strany budou vzájemně používat právní akty Evropské unie, na něž se odkazuje v oddíle A přílohy II, nebo předpisy rovnocenné těmto aktům, přičemž termín „členský stát (členské státy)“ obsažený v právních aktech uvedených v oddíle A přílohy se napříště rozumí kromě států, na něž se vztahují příslušné právní akty Evropské unie, i Švýcarsko. Jedním z předpisů odkazovaných v oddíle A přílohy II Dohody o volném pohybu osob pak je nařízení 883/2004. Toto nařízení přitom nahrazuje i ve vztazích mezi příslušníky členských států Evropské unie a Švýcarska předchozí nařízení 1408/71, které se použilo do doby, než byla Dohoda změněna. K tomu došlo ve vztahu k odkazu na nařízení 883/2004 rozhodnutím Smíšeného výboru č. 1/2012 zřízeného podle Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob ze dne 31. 3. 2012, kterým se nahrazuje příloha II této dohody o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (2012/195/EU), které vstoupilo v platnost 1. 4. 2012.
12. Na základě výše uvedeného je proto nutno dovodit použitelnost nařízení 883/2004 ve vztahu k projednávané věci. Námitka dovolatele, že na základě bilaterální dohody mezi Evropskou unií a Švýcarskem je nařízení č. 883/2004 použitelné i v posuzovaném případě, je tedy důvodná.
13. K výkladu nařízení 883/2004 již dovolací soud přistoupil v obdobné věci regresního nároku německého poskytovatele sociálních dávek vůči škůdci a pojistiteli jeho odpovědnosti v případě dopravní nehody na českém území, při níž byl vážně zraněn český občan pracující a pojištěný v Německu, a to v rozsudcích ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, a ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1334/2020. Obě uvedená rozhodnutí dovolacího soudu řešila případ totožné dopravní nehody, kterou způsobil stejný škůdce stejnému poškozenému. Ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 1334/2020 byl žalobcem Deutsche Rentenversicherung Bayern Süd (obecný poskytovatel sociálního zabezpečení) a žalovaným viník dopravní nehody (škůdce). V případu vedeném pod sp. zn. 25 Cdo 589/2020 byla žalobkyní Berufsgenossenschaft Holz und Metall (oborový poskytovatel sociálního zabezpečení) a žalovanou pojišťovna, u níž měl škůdce sjednáno pojištění odpovědnosti.
14. Oba rozsudky dovolacího soudu vyšly z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21. Ten rozhodoval ve sporu mezi slovenskou sociální pojišťovnou a provozovatelem vozidla způsobivšího dopravní nehodu, při níž byl zraněn s trvalými následky občan Slovenska a pojištěnec žalující sociální pojišťovny, kterému tato pojišťovna vyplácí dávky invalidního důchodu. Ústavní soud k výkladu čl. 85 nařízení 883/2004 uvedl, že podle tohoto článku a rozsudku Evropského soudního dvora C-428/92 ze dne 2. 6. 1994 je třeba vnímat nařízení jako právní normu kolizní povahy, která pro soud členského státu rozhodující o žalobě, jíž je uplatněn vůči třetí straně regresní nárok instituce, která vyplatila poškozenému sociální dávky, určuje jako rozhodné právo členského státu, kterému podléhá instituce, jež dávky poskytla. Rozhodné právo státu instituce, která dávky poškozenému poskytla, přitom dopadá nejen na otázku určení, zda instituce přebírá nárok příjemce dávek vůči třetí straně, ale také na určení povahy a rozsahu nároků, které instituce převzala nebo které může přímo požadovat vůči třetí straně (srov. bod 18 rozsudku ESD). Povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se tak v posuzované věci určuje podle slovenského právního řádu. Současně Ústavní soud jednoznačně vyslovil (viz body 27 až 36 odůvodnění), že vůči pojistiteli odpovědnosti zákon č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu invalidního důchodu nezakládá. Byť tuto úpravu označil za deficitní a vyložil její negativní dopady zejména pro provozovatele vozidel, kteří nemají možnost se proti nákladům tohoto typu pojistit, Ústavní soud jednoznačně vyloučil, že by nápravu tohoto stavu mohl zjednat on sám či obecné soudy (bod 37) a že řešení je pouze v rukou zákonodárce.
15. Dovolací soud tedy v rozsudku ve věci 25 Cdo 589/2020 vázán tímto právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky) nemohl takový nárok svým rozhodnutím konstruovat, proto zamítl dovolání oborového poskytovatele sociálního zabezpečení v řízení proti pojistiteli odpovědnosti jako nedůvodné. Ze shodných důvodů není dán nárok žalobce vůči žalované 2), dovolání vůči ní tedy není opodstatněné, a proto je dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
16. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobce, jehož dovolání bylo ve vztahu k žalované 2) zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalované 2). Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 2) sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 10.720 Kč (tarifní hodnota 522.382 Kč při kursu ke dni podání vyjádření k dovolání 1 CHF = 24,162 Kč), paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300 Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí 12.971 Kč.
17. Ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 1334/2020 však dovolací soud vázán rovněž závěrem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 1011/21 zamítl dovolání žalovaného škůdce, proti němuž úspěšně obecný poskytovatel sociálního zabezpečení uplatnil regresní nárok na vyplacené dávky kompenzující ztráty výdělku poškozeného po skončení pracovní neschopnosti. Uvedl přitom, že nárok poskytovatele dávek proti škůdci na regresní náhradu vyplacených dávek invalidního důchodu je dán. Ačkoli je rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky české hmotné právo, škůdce způsobivší dopravní nehodu odpovídá za škodu při ní způsobenou. Podle českých právních předpisů lze rovněž zkoumat podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně spoluzavinění poškozeného. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu však vyplývá, že povaha a rozsah nároků poskytovatele dávek vůči třetí straně se určuje podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení (v posuzované věci německého právního řádu).
18. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že námitky dovolatele o nesprávném právním posouzení otázky, zda skutečnost, že Švýcarská konfederace není členem Evropské unie, znamená, že na projednávanou věc nelze aplikovat unijní právo, odvolacím soudem a dále jeho závěru, že podle českého právního řádu, jímž se daná věc řídí na základě zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se od nároku na náhradu nákladů na péči o poškozeného odečítá příspěvek na péči, tedy obdoba dávky, kterou dovolatel poškozenému vyplatil a jejíž náhradu nyní požaduje po škůdci a jeho pojišťovně, a tedy tento nárok není dán, jsou opodstatněné. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedených otázek je tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalované 2) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu v rozsahu zrušení vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-