// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.09.2022

Adekvátnost a význam opatření k zabránění vzniku škod zvěří

I. Ukládá-li § 53 zákona č. 449/2001 Sb. vlastníku, popřípadě nájemci honebního pozemku, povinnost činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří (jde v podstatě o specificky pojatou prevenční povinnost), nelze bez dalšího vyloučit, že přiměřená opatření mohou spočívat i v obecné volbě vhodných pěstebních postupů na jím obhospodařovaných polnostech, potažmo volbě plochy osázené tou kterou plodinou.

Posouzení přiměřenosti opatření se vždy bude odvíjet od konkrétních okolností případu, a to jak na straně dotčeného vlastníka (např. významu dané plodiny, dosažitelných adekvátních technických opatření, jejich faktické proveditelnosti, efektivity a nákladnosti, respektive ekonomické únosnosti), tak i geograficky a biologicky daných podmínek (zejména povaha lokality, její význam pro zvěř a s tím spjatá očekávatelná rizika), aniž by však současně měla být přiměřenost opatření koncipována natolik extenzivně, že by modifikovala či dokonce potlačovala přísnou objektivní odpovědnost uživatele honitby za škody způsobené zvěří, jež je pojímána jako odpovědnost absolutní, bez liberačních důvodů. Zákonné pojetí objektivní odpovědnosti uživatele honitby za škodu způsobenou zvěří (včetně zákonem daného uzavřeného výčtu škod, které se takto nehradí) si naopak v obecné rovině nepochybně žádá restriktivní pojetí přiměřenosti opatření.

Je nutné vzít do úvahy například i rozsah škod způsobených v minulých letech, procento účinnosti daného opatření podle výzkumných poznatků, náklady a pracovní možnosti, dosavadní zkušenosti s migracemi zvěře apod.

II. Obecně platí, že úprava § 441 obč. zák. (nahrazená s účinností od 1. 1. 2014 úpravou v § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež ovšem vychází víceméně ze shodných principů) se vztahuje na všechny případy, kdy škoda vzniklá poškozenému není v plném rozsahu výsledkem počínání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel sám poškozený. Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti. I v případech tzv. objektivní odpovědnosti za škodu je namístě zohlednit případné spoluzpůsobení si škody poškozeným, respektive jemu přičitatelné okolnosti.

III. Otázka spoluzpůsobení si škody poškozeným je věcí základu nároku, zatímco moderace se týká již jen výše nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3171/2021, ze dne 15. 6. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 52 odst. 1 zák. č. 449/2001 Sb.
§ 53 zák. č. 449/2001 Sb.
§ 55 zák. č. 449/2001 Sb.
§ 441 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 14 C 32/2014-268, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 138.608 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 455.483 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené černou zvěří na porostu silážní kukuřice v období od 5. 9. 2013 do 17. 10. 2013 s odkazem na § 52 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Soud na základě provedeného dokazování (doplněného v intencích usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 12 Co 502/2015-129, jímž bylo předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno) zjistil, že žalobce obhospodařuje zemědělské půdní bloky č. 8201/8 o výměře 44,89 ha v k. ú. XY, č. 8101 o výměře 53,94 ha v k. ú. XY, XY, XY a XY a č. 7002/3 o výměře 53,85 ha v k. ú. XY, XY a XY. Dopisem ze dne 20. 9. 2013 uplatnil u žalovaného uživatele honitby v dané oblasti nárok na náhradu škody způsobené pohybem, žírem a lámáním kukuřice zvěří rozptýleně po uvedených blocích v období 5. 9. 2013 až 19. 9. 2013, dále pak dopisem ze dne 7. 10. 2013 uplatnil nárok na náhradu dalších škod vzniklých v období od 20. 9. 2013 do 6. 10. 2013 a dopisem ze dne 21. 10. 2013 nárok na náhradu škody za období od 7. 10. 2013 do termínu sklizně, která byla na jednotlivých blocích ukončena ve dnech 17. 10. 2013, 8. 10. 2013 a 14. 10. 2013. Následně žalobce vyzval žalovaného dalším dopisem ze dne 20. 10. 2013 k náhradě škody vyčíslené po proběhlé sklizni. Soud uzavřel, že žalobce včas notifikoval škodu vymezenou jak místem vzniku, tak konkrétním obdobím, a po sklizni řádně vyčíslil výši škody, a jeho nárok tudíž nebyl prekludován. Škody na porostu kukuřice byly způsobeny černou zvěří i na půdním bloku č. 8201/8, kde se poškození vyskytovalo v souvislých, ostře ohraničených kruzích. Ke vzniku škody zde však významně přispěl sám žalobce tím, že vysel různé odrůdy kukuřice, aniž postupoval jako odpovědně hospodařící zemědělec tak, že by zasel atraktivnější odrůdu kukuřice na okraji porostu, aby zvěř na tomto místě zadržel a usnadnil odlov. Vysel-li naopak atraktivní odrůdu v pásu uvnitř porostu jiné odrůdy, byl jeho postup kontraproduktivní, akcelerující výskyt divokých prasat v porostu, a tím i vznik škody. Soud přirovnal postup žalobce tomu, jako by na místo cíleně přivezl divoká prasata, vypustil je zde a následně požadoval po uživateli honitby náhradu škody za jimi způsobené škody, což odporuje dobrým mravům, a uplatnění nároku na náhradu škody je tedy zneužitím práva. Žalovaný proto podle zákona o myslivosti odpovídá jako uživatel honitby objektivně za škodu způsobenou zvěří na polních plodinách pouze v rozsahu odpovídajícím ostatním dvěma půdním blokům.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 12 Co 15/2020-321, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do další částky 69.304 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbytku přisouzené částky jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud označil za správné skutkové i právní závěry okresního soudu. Ohledně řádné a včasné notifikace škody u žalovaného odvolací soud odkázal na své předchozí usnesení, v němž se k této otázce vyslovoval. Zdůraznil dále, že odpovědnost žalovaného je objektivní povahy, proto na její vznik či existenci nemají vliv žalovaným opakovaně vzpomínané širší okolnosti případu, zejména tvrzení o prováděných opatřeních k zabránění škod. Ve vztahu ke škodám na půdním bloku č. 8201/8 bylo ovšem příčinou škody výlučně vysetí atraktivnější odrůdy kukuřice, kterou prasata bezezbytku preferovala a zaměřila se na ni, přičiněním žalobce takto byla nalákána do lánu. Za vzniklou újmu na daném bloku podle § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), tedy odpovídá žalobce. Širší okolnosti případu připomínané žalovaným (aktivní provádění preventivních opatření žalovaným, sociální a majetkové poměry žalovaného) a další skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo (absence komunikace mezi účastníky při prevenci vzniku škody a následném uplatnění nároku, ojedinělost postupu žalobce při uplatnění nároku a osetí kukuřice na rozsáhlých a souvislých plochách) sice nemají vliv na vznik povinnosti nahradit škodu, ale představují důvod pro tzv. moderaci výše náhrady soudem podle § 450 obč. zák. V řízení přitom bylo zjištěno, že žalovaný i za pomoci dalších myslivců činil opatření k eliminaci škody, jejíž odvrácení není z povahy věci možné. Žalobce v krajině, v níž lze očekávat vyšší výskyt divokých prasat, založil rozsáhlé monokultury kukuřice (plodiny těmito zvířaty preferované), a musel tak očekávat, že zvěř ji bude poškozovat a škodě nepůjde zcela zabránit. Ke vzniku takových škod muselo docházet pravidelně i při osetí menších ploch v letech předcházejících i následujících, přesto však žalobce přistoupil ke vznesení nároku pouze v tomto ojedinělém případě, čímž žalovaný důvodně nabyl dojmu, že žaloba byla pouze záminkou k vytvoření nátlaku, aby opustil honitbu. Byť v řízení nebyla prokázána souvislost sporu se snahou žalobce získat danou honitbu, je zřejmé, že vztahy mezi účastníky nebyly na dobré úrovni, což bránilo vyřešení sporných nároků dohodou. Soud při zvažování podmínek § 450 obč. zák. zohlednil i majetkové poměry účastníků, zejména, že žalovaný je poživatelem nízkého starobního důchodu bez hodnotnějšího majetku, a že žalobce dosahuje pravidelných značných příjmů z produkce plodin i dotačních programů, a přiznanou náhradu snížil na polovinu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho potvrzujícímu výroku, podal žalovaný dovolání, které má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při aplikaci § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb. upravujícího notifikační povinnost u škod způsobených zvěří. Soud prvního stupně včasnost notifikace zdůvodnil vyjádřením v řízení slyšeného znalce Ing. Hájka, odvolací soud ve svém předchozím usnesení pouze konstatoval včasnost oznámení škod. V následném řízení před soudem prvního stupně byl svědeckými výpověďmi potvrzen vznik škody i před zářím 2013, tedy dobou delší dvaceti dnů před notifikací dne 20. 9. 2013. Soud se však námitkami žalovaného v tomto směru nezabýval a rovněž odvolací soud na odvolací argumentaci a důkazy v tomto směru nijak nereagoval, spokojil se pouze s odkazem na své předešlé rozhodnutí. Tímto svým postupem se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky sp. zn. 25 Cdo 2234/2019, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, sp. zn. 25 Cdo 972/2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, či sp. zn. 25 Cdo 719/2008. Podle dovolatele dále nebyla v daných souvislostech dovolacím soudem doposud řešena otázka spoluzavinění vzniku škod, byť jisté závěry v tomto směru jsou zřejmé z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, podle nějž jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škody způsobené zvěří je zodpovězení otázky, zda žalobce učinil potřebná opatření k zabránění vzniku škod. Z běžné zemědělské praxe je přitom možné zjistit, jaká nutná, rozumná a ekonomicky únosná opatření má zemědělec činit k zamezení vzniku škod. V dané věci bylo prokázáno, že žalobce osel nezvykle rozsáhlou plochu porostem kukuřice a muselo mu být zřejmé, že na tak velké ploše nebude možné provádět odstřel, nadto doprostřed vysadil kukuřici s kratší vegetační dobou, čímž nalákal zvěř doprostřed pole, kde mohla nerušeně spásat kukuřici a při své cestě za potravou ničila i okolní porosty; žalobce tak přímo svým jednáním škodu způsobil. Uvedené implikuje závěr, že žalovaný za škodu neodpovídá, přičemž počínání žalobce bylo zjevně vedeno snahou získat právo výkonu myslivosti v dané honitbě. Dovolatel dále vyslovil nesouhlas s aplikací § 142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolacím soudem a navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření zpochybnil opodstatněnost dovolacích výhrad žalovaného a navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné pro řešení otázky adekvátnosti a významu opatření k zabránění vzniku škod zvěří ve smyslu § 53 zákona č. 449/2001 Sb. pro uživatele honitby.

Vznáší-li dovolatel výhrady k chybnému právnímu posouzení řádné notifikace vzniklých škod způsobem požadovaným v § 55 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., pak přestože uvádí řadu rozhodnutí dovolacího soudu, které se k danému problému určitým způsobem vyslovují, nevysvětluje, v jakém konkrétním právním úsudku (otázce) neměla být tato rozhodovací praxe odvolacím soudem respektována. Uvedené přitom nevyplývá ani z obsahu podaného dovolání. Výhrady dovolatele se v tomto směru upínají především ke skutkovým zjištěním, respektive nedostatečnému vypořádání výhrad žalovaného soudem prvního stupně i odvolacím soudem, jenž pouze odkázal na své právní závěry vyslovené v tomto směru ve svém předchozím usnesení, aniž shledal důvod pro revizi stěžejních skutkových zjištění soudu prvního stupně. Přezkum správnosti skutkových zjištění přitom stojí zcela mimo dosah dovolacího přezkumu (viz § 241a odst. 1 a § 242 o. s. ř.).

Ne zcela důsledné vypořádání jednotlivých skutkových námitek soudy nižších stupňů sice není dovolacím důvodem v podobě nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., avšak je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud k němu přihlédne jako k vadě řízení, jestliže mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Řádné odůvodnění rozhodnutí soudu přitom nemusí nutně obsahovat vypořádání se s každou jednotlivou námitkou účastníka, představuje-li argumentace soudů rozumnou a dostatečnou oporu jejich závěru (k tomu srov. více usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sen. zn. 29 NSCR 35/2020, navazující na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09), rovněž tak lze akceptovat odkaz soudu na odůvodnění dříve vydaného rozhodnutí, obstojí-li vyslovené závěry i ve světle dalších právně významných argumentů (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2652/2018). Jakkoliv přitom mohou být v dané věci opakované odkazy na předchozí rozhodnutí matoucí, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že již v předchozím zrušovacím usnesení označil za dostatečné, rozumné a konzistentní zjištění a závěry soudu prvního stupně ohledně tzv. notifikace nároku, na něž odkázal a jež se staly (v souladu s výše zmíněnými judikatorními závěry) prostřednictvím odkazů dostatečnou oporou pro závěry i v následných rozhodnutích.

Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 449/2001Sb. je uživatel honitby povinen hradit

a) škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech,

b) škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř.

Podle § 53 zákona č. 449/2001 Sb. vlastník, popřípadě nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však nesmí být zvěř zraňována. Stejná opatření může učinit se souhlasem vlastníka honebního pozemku uživatel honitby. Ustanovení zvláštních právních předpisů ukládající vlastníkům, popřípadě nájemcům honebních pozemků provádět opatření k ochraně před škodami působenými zvěří nejsou dotčena.

Obecně platí, že úprava § 441 obč. zák. (nahrazená s účinností od 1. 1. 2014 úpravou v § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež ovšem vychází víceméně ze shodných principů – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod číslem 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále též jen „Sb. rozh. obč.“) se vztahuje na všechny případy, kdy škoda vzniklá poškozenému není v plném rozsahu výsledkem počínání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel sám poškozený. Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2320/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020, a judikaturu v těchto rozhodnutích odkazovanou). I v případech tzv. objektivní odpovědnosti za škodu je namístě zohlednit případné spoluzpůsobení si škody poškozeným, respektive jemu přičitatelné okolnosti (k tomu obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, č. 24/2021 Sb. rozh. obč.). V souladu s tím pak i v projednávané věci odvolací soud přihlédl k tomu, že volba pěstebních postupů na půdním bloku č. 8201/8 byla natolik neuvážlivá až nezodpovědná a přímo směřující ke vzniku škody, že škoda zde byla způsobena výlučně počínáním žalobce ve smyslu § 441 obč. zák., takže žalovaný za ni vůbec neodpovídá. Stěžejní skutečnosti, na něž odkazuje dovolatel – osetí kukuřicí s kratší vegetační dobou, jež je pro zvěř atraktivnější a nalákala ji v daném případě doprostřed pole, což vedlo současně k poničení okolních porostů – přitom soud označil za důvody, proč si žalobce zavinil vznik škody na porostech na tomto půdním bloku 8201/8, nikoliv ovšem na blocích dalších. Nejvyšší soud není oprávněn revidovat skutková zjištění soudů nižších stupňů, tedy ani závěr, ve vztahu k jaké ploše, respektive škodě zde vzniklé, je žalobci přičitatelné zmíněné jednání; ostatně ani dovolatel sám nepřichází s tvrzeními, že by snad mělo jít i o další půdní bloky, ve vztahu k nimž byl nárok na náhradu škody uplatněn. Postupovaly-li soudy v souladu s uvedeným právním názorem, a to navíc ku prospěchu žalovaného, nelze mít jeho dovolací námitky v tomto ohledu za opodstatněné.

Ukládá-li § 53 zákona č. 449/2001 Sb. vlastníku, popřípadě nájemci honebního pozemku, povinnost činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří (jde v podstatě o specificky pojatou prevenční povinnost), nelze bez dalšího vyloučit, že přiměřená opatření mohou spočívat i v obecné volbě vhodných pěstebních postupů na jím obhospodařovaných polnostech (jak v podstatě dovodily soudy nižších stupňů ve vztahu k půdnímu bloku č. 8201/8), potažmo volbě plochy osázené tou kterou plodinou. Posouzení přiměřenosti opatření se vždy bude odvíjet od konkrétních okolností případu, a to jak na straně dotčeného vlastníka (např. významu dané plodiny, dosažitelných adekvátních technických opatření, jejich faktické proveditelnosti, efektivity a nákladnosti, respektive ekonomické únosnosti), tak i geograficky a biologicky daných podmínek (zejména povaha lokality, její význam pro zvěř a s tím spjatá očekávatelná rizika), aniž by však současně měla být přiměřenost opatření koncipována natolik extenzivně, že by modifikovala či dokonce potlačovala přísnou objektivní odpovědnost uživatele honitby za škody způsobené zvěří, jež je pojímána jako odpovědnost absolutní, bez liberačních důvodů (k povaze daného odpovědnostního vztahu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2234/2019). Zákonné pojetí objektivní odpovědnosti uživatele honitby za škodu způsobenou zvěří (včetně zákonem daného uzavřeného výčtu škod, které se takto nehradí – viz § 54 zákona č. 449/2001 Sb.) si naopak v obecné rovině nepochybně žádá restriktivní pojetí přiměřenosti opatření. Lze přitom navázat i na závěry komentářové literatury uvádějící, že je nutné vzít do úvahy například rozsah škod způsobených v minulých letech, procento účinnosti daného opatření podle výzkumných poznatků, náklady a pracovní možnosti, dosavadní zkušenosti s migracemi zvěře apod. (Petr, B.: Zákon o myslivosti. Komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2015, výklad k § 53).

Odvolací soud se popsanými okolnostmi zabýval a jednoznačně dovodil plné způsobení si škody žalobcem na půdním bloku č. 8201/8. Ve vztahu k odpovědnosti za škodu na dalších půdních blocích č. 8101 a 7002/3 je žalobci vytýkáno pouze osetí příliš velké plochy stejnou plodinou bez dostatečných proluk umožňujících zásah proti černé zvěři; toto počínání žalobce soud hodnotil zřejmě spíše v rámci úvahy o snížení povinnosti k náhradě škody podle § 450 obč. zák. Snížení náhrady z důvodu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy a snížení náhrady z důvodů zvláštního zřetele hodných (moderace) jsou ovšem v obecné rovině samostatné, na sobě nezávislé instituty, pro jejichž uplatnění musí být splněny v tom kterém zákonném ustanovení uvedené předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, č. 83/2020 Sb. rozh. obč., jehož závěry, přestože se týkají úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., jsou s ohledem na obdobné znění dotčených ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. přenositelné i do posuzované věci).

Je-li jednání poškozeného prokazatelně jednou z příčin škody, lze dovodit jeho účast na vzniku škody, a tedy i případné poměrné snížení povinnosti škůdce podle § 441 obč. zák. Teprve pak se lze zabývat možností snížit náhradu prostřednictvím moderačního práva soudu. Na druhou stranu jsou okolnosti vzniku škody jednou ze skutečností zohlednitelných při moderaci podle § 450 obč. zák., takže z tohoto pohledu může být zvažováno i počínání poškozeného, nicméně zásadně platí, že moderace se vztahuje k určité konkrétní náhradě škody, tedy navazuje na závěr o vzniku škody a o povinnosti k její náhradě v určité výši, která je až následně soudem moderována (k užití tohoto výjimečného postupu viz více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4393/2018, č. 34/2021 Sb. rozh. obč.). Jde-li o okolnost, která zakládá tzv. spoluzavinění si vzniku škody poškozeným, je třeba se jí zpravidla věnovat již v rámci posouzení vzniku povinnosti škůdce k náhradě škody, jež z logiky věci musí předcházet závěru o případné vhodnosti moderace podle § 450 obč. zák. Otázka spoluzpůsobení si škody poškozeným je totiž věcí základu nároku, zatímco moderace se týká již jen výše nároku, což vyplývá i z judikatorních pravidel pro vydání případného mezitímního rozsudku – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, č. 24/2021, Sb. rozh. obč.

Potud tedy lze vytknout úvahám odvolacího soudu určitou nepřehlednost a nepřesnost. Současně však nelze přehlédnout, že odvolací soud ve svých závěrech popsal a zhodnotil význam skutečností, v nichž by bylo možné spatřovat žalobci přičitatelné okolnosti ve smyslu § 441 obč. zák. a ve výsledku vyčerpal všechny okolnosti významné pro snížení náhrady, byť je dostatečně přesně neodlišil po právní stránce. Jejich zhodnocení v daném případě přitom zapadá do kontextu celé věci, v níž zásadnější pochybení žalobce při jeho zemědělské činnosti - spočívající ve volbě odrůd kukuřice a lokalizace míst výsadby lákavější odrůdy na půdním bloku č. 8201/8 - odvolací soud považoval za důvod pro závěr o plné míře způsobení si škody poškozeným (dovolatel tento závěr nerozporuje). Dovodil-li současně odvolací soud, že méně významné pochybení osázením přespříliš velké jednolité plochy kukuřicí si ve spojení s majetkovými poměry žalovaného žádá poloviční omezení stanovené výše škody, vyjádřil tak v podstatě i svůj závěr o míře spoluzavinění vzniklé újmy na zbylých půdních blocích (následně konfrontované též s majetkovými poměry účastníků), jež je v podstatě adekvátní i závěru ohledně míry způsobení si vzniku škody na bloku č. 8201/8 žalobcem. Ač tedy není z pohledu požadavku na rozlišení právních institutů podle § 441 a § 450 obč. zák. zcela pregnantní, není jinak dosti přesvědčivé odůvodnění jednotlivých okolností a z něj plynoucí odpovídající závěry důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. Pouhé přeformulování odůvodnění tak, aby koncepčně a stylisticky odpovídalo výše popsaným požadavkům na odlišení obou právních institutů, by v tomto specifickém případě nemohlo vést k jinému, pro dovolatele příznivějšímu závěru. I s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie a rychlosti řízení obstojí výsledný závěr o nároku žalobce na přisouzenou částku jako správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Napadl-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu též ve výrocích o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; v tomto rozsahu tudíž Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto za situace, kdy žalobce by měl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dovolací soud však shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci podle § 150 o. s. ř. nepřiznal. Žalovaný je starobním důchodcem, jehož jediným zdrojem příjmu je důchod ve výši 15.416 Kč měsíčně, je nemajetný, jak doložil k žádosti o osvobození soudních poplatků. I s ohledem na okolnosti vzniku škody by uložení povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení bylo vůči němu přílišnou tvrdostí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů