// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.09.2022

Zřízení zástavního práva k jistotě podle zákona o loteriích

Z ustanovení zákona o loteriích vyplývá, že jistota nesmí nejen být uvolněna (čímž se rozumí vyplacení částky nebo provedení platby bankou), ale provozovatel s ní nemůže ani (jinak) nakládat. Nakládáním s jistotou je nutné rozumět nakládání s pohledávkou z běžného účtu provozovatele za bankou. Nakládáním s pohledávkou je (mimo jiné) i její zcizení. Nemůže-li provozovatel tuto pohledávku zcizit, nemůže ji ani postoupit (srov. § 1881 odst. 1 o. z.), a nemůže ji tedy ani zastavit (§ 1335 odst. 1 věta první o. z.). V rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích je tedy takové právní jednání, jímž provozovatel loterií a jiných podobných her dá do zástavy pohledávku vůči peněžnímu ústavu představující jistotu.

Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Neplatné je (mimo jiné) právní jednání, které se příčí dobrým mravům, právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (srov. § 580 odst. 1 a 2 o. z.).

Protože zákon o loteriích nestanoví neplatnost právního jednání jako důsledek nakládání s jistotou v rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích, je třeba vyjít z generální klauzule obsažené v ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a zjišťovat, zda neplatnost právního jednání vyžaduje smysl a účel zákona. Při posuzování rozporu se zákonem je třeba vykládat daný zákon nejen v jeho obecném významu, ale také (a především) ve vztahu ke konkrétnímu právnímu jednání a ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo učiněno.

Účelem jistoty a účelem ustanovení § 4b odst. 3 zákona o loteriích je ochrana sázejících a zajištění pohledávek obcí a státu. V posuzovaném případě se ze skutkových zjištění soudů nepodává (není to ostatně ani tvrzeno), že by strany uzavřením zástavní smlouvy sledovaly poškození zájmů subjektů, k jejichž ochraně jistota slouží. Jejich zájmy chrání sám zákon o loteriích tím, že stanoví, jaké jejich pohledávky, v jakém pořadí a v jaké výši se uhradí z jistoty přednostně, a určuje, kdy a za jakých podmínek může být jistota uvolněna provozovateli, a tedy i k úhradě jeho jiných závazků, včetně závazků zajištěných zástavním právem (§ 4b odst. 4 zákona o loteriích). Zástavní právo by se zájmů uvedených subjektů nemohlo dotknout ani tam, kde by zajištěný dluh byl již splatný, ale zastavená pohledávka se dosud nestala splatnou, neboť postoupení pohledávky ve smyslu § 1336 odst. 2 věty druhé o. z. by bránil výše uvedený zákaz nakládání s jistotou. Smysl a účel zákona proto nevyžaduje, aby v posuzované věci bylo právní jednání (zástavní smlouva) považováno za neplatné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 21 ICdo 44/2021, ze dne 14. 6. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1335 odst. 1 o. z.
§ 1335 odst. 2 o. z.
§ 1336 odst. 2 o. z.
§ 1339 o. z.
§ 1881 odst. 1 o. z.
§ 4b zák. č. 202/1990 Sb.
§ 580 o. z.

Kategorie: zástavní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


1. Žalobce a dlužník uzavřeli dne 26. 4. 2011 dodatek ke smlouvě o účtech, jímž se k hlavnímu účtu [č. 10381169/6200 (tuzemsko), 1038116 (zahraničí)] dohodli na „otevření dodatečných účtů/podúčtů“ č. 1038116/05 a 1038116/06 za účelem složení herní jistoty. Strany se dohodly na tom, že dále platí (mimo jiné) ustanovení „Smlouvy o účtech/společných účtech“ ze dne 31. 10. 2007 (resp. 22. 10. 2007) a že disponování s podúčtem č. 1038116/05 CZK a 1038116/06 CZK je možné pouze s přivolením Ministerstva financí České republiky.

2. Následně, dne 30. 12. 2014, uzavřeli žalobce a dlužník zástavní smlouvu, jíž dlužník jako zástavce zastavil své současné a budoucí – i podmíněné – pohledávky vůči bance (žalobci) na vyplacení peněžních prostředků vedených u banky na běžných účtech zástavce, mimo jiné i č. 103811600CZK, a to k zajištění dluhů zástavce vůči bance vypočtených pod bodem 2 zástavní smlouvy.

3. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 19. 12. 2019 se žalobce domáhal určení, že pohledávka, kterou přihlásil do insolvenčního řízení na majetek dlužníka (ve výši 376 645 898,90 Kč), je dána s právem na uspokojení (též) z pohledávky na výplatu prostředků z účtu dlužníka vedeného u žalobce, a to z účtu č. 1038116/05CZK. Nesouhlasil s tím, že žalovaný, insolvenční správce dlužníka, popřel právo na uspokojení ze zajištěné pohledávky z důvodu, že v zástavní smlouvě, včetně dodatků, není uveden účet č. 1038116/05CZK a že od roku 2011 vystavovala banka vinkulaci na prostředky na tomto účtu ve prospěch Ministerstva financí České republiky. Namítal, že zástavní smlouva se vztahuje i na účet č. 1038116/05CZK, který je technickým podúčtem k běžnému účtu č. 10381169/6200. Podúčet není samostatným účtem, je pouze nástrojem kategorizace finančních prostředků v rámci běžného účtu. Zřízení zástavního práva nebylo vyloučeno vinkulací peněžních prostředků, neboť uhrazovací funkce zástavního práva nastupuje za podmínky, že neexistují žádné pohledávky státu, obcí a sázejících; v insolvenčním řízení na majetek dlužníka nebyly uplatněny žádné pohledávky, k jejichž uspokojení má jistota sloužit. Absence souhlasu Ministerstva financí se zřízením zástavního práva neznamenala přitom neplatnost zástavní smlouvy.

4. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě namítal, že podle textu zástavní smlouvy nebyla zastavena pohledávka dlužníka vůči bance na vyplacení peněžních prostředků vedených na účtu č. 1038116/05CZK. Navíc by bylo zřízení zástavy neplatné pro zákaz dlužníka nakládat s pohledávkou na tomto účtu, neboť peněžní prostředky představovaly herní jistotu. Zákazem nakládání s prostředky na účtu ve smyslu § 4b zákona o loteriích není míněn pouze jejich převod. Zastavit lze pouze pohledávku, kterou je možné postoupit; pohledávku by bylo možné postoupit pouze se souhlasem Ministerstva financí.

5. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 ICm 3613/2019-62 (KSPL 66 INS 14382/2019), žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Uzavřel, že pohledávka na podúčtu nemůže být předmětem zástavy, neboť z povahy věci není přírůstkem a není ani příslušenstvím pohledávky na účtu. Měli-li účastníci zástavní smlouvy skutečně v úmyslu zajistit pohledávky žalobce i pohledávkou na výplatu prostředků na účtu č. 1038116/05CZK, nepochybně by ji v zástavní smlouvě označili. Dále soud prvního stupně uzavřel, že v rozporu s účelem jistoty podle § 4b odst. 1 zákona o loteriích je zřízení zástavního práva k pohledávce na účtu (na němž je jistota složena). Uzavření zástavní smlouvy je tak absolutně neplatným právním jednáním, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neztotožnil se s názorem, že nakládání ve smyslu § 4b zákona o loteriích znamená převody prostředků, nikoliv zřizování zástavního práva.

6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 66 ICm 3613/2019, 101 VSPH 728/2020-105 (KSPL 66 INS 14382/2019), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši 376 645 898,90 Kč uplatněná přihláškou č. P113-1 je zajištěna pohledávkou na výplatu z účtu dlužníka č. 1038116000CZK ve formátu pro tuzemský platební styk č. 10381169/6200 včetně podúčtu č. 103811605CZK; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze závěru, že podúčet byl součástí předmětného účtu. Zástavní smlouvou tak bylo zřízeno zástavní právo ke všem pohledávkám dlužníka – finančním prostředkům na předmětném účtu jako celku, a to bez ohledu, na které části – podúčtu – byly finanční prostředky účetně evidovány. Dlužník nezřídil žádný nový účet pro splnění povinnosti podle § 4b zákona o loteriích, ale za uvedeným účelem pouze evidoval část finančních prostředků na podúčtu. Za situace, kdy do insolvenčního řízení ohledně dlužníka „nebyly přihlášeny žádné pohledávky státu, obce týkající se provozování loterie“ a ani pohledávky z titulu „výplaty výher sázejícím“, není podle názoru odvolacího soudu žádný důvod, aby pohledávky dlužníka na předmětném účtu včetně podúčtu nebyly použity k uspokojení přihlášené pohledávky žalobce.

7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, totiž zda dochází zřízením zástavního práva k pohledávce na výplatu peněžních prostředků vedených u banky na běžném účtu ke zřízení zástavního práva k zůstatku na podúčtu, který byl zřízen v rámci běžného účtu, a zda lze zřídit zástavní právo k pohledávce z podúčtu (zůstatku na podúčtu) v situaci, kdy na tomto podúčtu je složena jistota podle zákona o loteriích. U první otázky namítá nesprávnost závěru, že podúčet tvoří součást účtu. U podúčtu není žádný rozumný důvod, aby nemohlo dojít k oddělení podúčtu od účtu, a ani není zřejmé, jaký by mělo mít oddělení znehodnocující efekt na samotný účet. Ke zřízení podúčtu došlo za účelem složení herní jistoty podle zákona o loteriích. Prostředky složené na podúčtu měly zcela odlišný charakter od jiných prostředků. Proto nepostačí při zřízení zástavního práva pouze odkaz na účet, ale je nutné i specifikovat pohledávku na výplatu z podúčtu, kde jsou účelově vázané prostředky. Dovolatel má za to, že nemohlo dojít k platnému zřízení zástavního práva k pohledávce tvořící jistotu podle zákona o loteriích, neboť tuto pohledávku nelze zcizit. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto. Zdůraznil zásadu priority výkladu zachovávajícího platnost smluv a skutečnost, že v daném případě nebyly uplatněny žádné pohledávky, k jejichž uspokojení má jistota podle zákona o loteriích sloužit. Odvolací soud vyložil správně zástavní smlouvu a dovodil věcně správný závěr o neoddělitelnosti podúčtu od účtu. Zůstatek na podúčtu je stále pohledávkou z účtu a zástavní právo se proto na něj vztahuje.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12. Rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda je neplatná smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávce zástavce vůči bance na výplatu prostředků z účtu (podúčtu), na kterém je složena jistota podle zákona o loteriích, a zda zřízením zástavního práva k pohledávce na výplatu peněžních prostředků vedených na běžném účtu vzniká zástavní právo „k zůstatku na podúčtu“, který byl zřízen v rámci běžného účtu. Protože tyto právní otázky v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je zčásti opodstatněné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že zástavní smlouva byla uzavřena dne 30. 12. 2014 – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o loteriích“). Vznik smlouvy o běžném účtu a dodatku smlouvy o účtech je nutné – vzhledem k tomu, že dodatek ke smlouvě o účtech byl uzavřen dne 26. 4. 2011 – posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 14. 7. 2011 (dále jen „obch. zák.“), stejně jako práva a povinnosti vzniklé před 1. 1. 2014 (viz § 3077 odst. 1 o. z.).

15. Podle ustanovení § 708 odst. 1 obch. zák. smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce. Obdobně upravuje práva a povinnosti ze smlouvy o účtu od 1. 1. 2014 i ustanovení § 2662 o. z., podle něhož smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

16. Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, že peněžní ústav je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod č. 4/2001 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, uveřejněný pod č. 66/2008 Sb. rozh. obč.).

17. Zastavit lze pohledávku, kterou lze postoupit jinému; je-li zástavou pohledávka zástavního dlužníka za zástavním věřitelem, pohledávka a dluh nezanikají splynutím osoby věřitele a dlužníka (§ 1335 odst. 1 o. z.). Zástavní právo k pohledávce vznikne účinností zástavní smlouvy, ledaže je ujednána pozdější doba, účinky vůči dlužníku zastavené pohledávky však zástavní právo nabývá, až mu je zástavní dlužník oznámí nebo zástavní věřitel prokáže; to neplatí, pokud si strany ujednaly zápis zástavního práva do rejstříku zástav (§ 1335 odst. 2 o. z.). Je-li zajištěný dluh splatný, má zástavní věřitel právo, aby dlužník zastavené pohledávky plnil jen jemu; uplatní-li je, podá o tom zprávu věřiteli zastavené pohledávky. Nestala-li se zastavená pohledávka ještě splatnou, má zástavní věřitel právo, aby mu byla postoupena (§ 1336 odst. 2 o. z.). Bylo-li zástavní právo ujednáno k pohledávce z účtu, má zástavní věřitel právo přikázat tomu, kdo účet vede, aby mu vyplatil zůstatek na účtu do výše zajištěného dluhu, pokud mu oznámí výši a splatnost zajištěného dluhu (§ 1339 o. z.).

18. Jistota je peněžní částka, kterou je žadatel o povolení k provozování loterie a jiné podobné hry povinen složit k zajištění pohledávek státu, obcí a výplat výher sázejícím na zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrového družstva (srov. § 4b odst. 1 větu první zákona o loteriích). Po dobu, na kterou bylo povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydáno, nesmí provozovatel s jistotou nakládat a ani nesmí dojít k uvolnění jistoty nebo její části; za nakládání s jistotou podle předchozí věty se nepovažuje převod jejího zůstatku mezi bankami nebo spořitelními a úvěrními družstvy po dobu platnosti povolení na základě rozhodnutí vydaného orgánem, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil (§ 4b odst. 3 zákona o loteriích). Jistota může být provozovateli uvolněna po předchozím souhlasu orgánu uvedeném v odstavci 3 teprve tehdy, jestliže uplynula lhůta, na kterou bylo povolení vydáno, nebo bylo povolení zrušeno anebo činnost skončila a byl vyúčtován provoz loterie nebo jiné podobné hry. Z jistoty se přednostně uhradí pohledávky státu a obcí (správní poplatky, odvod z loterií a jiných podobných her a pokuty). Pokud jistota nepostačí, uhradí se tyto pohledávky poměrně podle výše. Po úhradě pohledávek státu a obcí se z jistoty vyplatí případné výhry sázejících, a to poměrně podle jejich výše (§ 4b odst. 4 zákona o loteriích).

19. Z uvedených ustanovení zákona o loteriích vyplývá, že jistota nesmí nejen být uvolněna (čímž se rozumí vyplacení částky nebo provedení platby bankou), ale provozovatel (v posuzovaném případě dlužník) s ní nemůže ani (jinak) nakládat. Nakládáním s jistotou je nutné, ve světle shora uvedeného, rozumět nakládání s pohledávkou z běžného účtu provozovatele (dlužníka) za bankou (žalobcem). Nakládáním s pohledávkou je (mimo jiné) i její zcizení. Nemohl-li dlužník tuto pohledávku zcizit, nemohl ji ani postoupit (srov. § 1881 odst. 1 o. z.), a nemohl ji tedy ani zastavit (§ 1335 odst. 1 věta první o. z.).

20. V rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích je tedy takové právní jednání, jímž provozovatel loterií a jiných podobných her dá do zástavy pohledávku vůči peněžnímu ústavu představující jistotu.

21. Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Neplatné je (mimo jiné) právní jednání, které se příčí dobrým mravům, právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (srov. § 580 odst. 1 a 2 o. z.).

22. Protože zákon o loteriích nestanoví neplatnost právního jednání jako důsledek nakládání s jistotou v rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích, je třeba vyjít z generální klauzule obsažené v ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a zjišťovat, zda neplatnost právního jednání vyžaduje smysl a účel zákona. Při posuzování rozporu se zákonem je třeba vykládat daný zákon nejen v jeho obecném významu, ale také (a především) ve vztahu ke konkrétnímu právnímu jednání a ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo učiněno [viz např. HANDLAR, J., DOBROVOLNÁ, E. § 580 (Rozpor s dobrými mravy a se zákonem. Počáteční nemožnost plnění). In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303−654). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1848 – 1862].

23. Účelem jistoty a účelem ustanovení § 4b odst. 3 zákona o loteriích je ochrana sázejících a zajištění pohledávek obcí a státu (srov. důvodovou zprávu k zákonu o loteriích, původně § 23, dostupnou na https://www.psp.cz). V posuzovaném případě se ze skutkových zjištění soudů nepodává (není to ostatně ani tvrzeno), že by strany uzavřením zástavní smlouvy sledovaly poškození zájmů subjektů, k jejichž ochraně jistota slouží. Jejich zájmy chrání sám zákon o loteriích tím, že stanoví, jaké jejich pohledávky, v jakém pořadí a v jaké výši se uhradí z jistoty přednostně, a určuje, kdy a za jakých podmínek může být jistota uvolněna provozovateli, a tedy i k úhradě jeho jiných závazků, včetně závazků zajištěných zástavním právem (§ 4b odst. 4 zákona o loteriích). Zástavní právo by se zájmů uvedených subjektů nemohlo dotknout ani tam, kde by zajištěný dluh byl již splatný, ale zastavená pohledávka se dosud nestala splatnou, neboť postoupení pohledávky ve smyslu § 1336 odst. 2 věty druhé o. z. by bránil výše uvedený zákaz nakládání s jistotou. Smysl a účel zákona proto nevyžaduje, aby v posuzované věci bylo právní jednání (zástavní smlouva) považováno za neplatné.

24. Termín podúčet k běžnému účtu není termínem, který by byl definován zákonem; proto je nutné v konkrétním případě vyjít z právního jednání stran. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci (mimo jiné) zjištěno, že dodatkem ke smlouvě o účtech ze dne 26. 4. 2011 se žalobce a dlužník dohodli na otevření dodatečných účtů (podúčtů) k hlavnímu účtu č. 10381169/6200 (tuzemsko), 1038116 (zahraničí) za účelem složení herní jistiny s tím, že disponování s podúčtem číslo 1038116/05 CZK a 1038116/06 CZK je možné pouze s přivolením Ministerstva financí České republiky. Dále platí i Všeobecné obchodní podmínky, jejichž čl. 7 (mimo jiné) stanoví, že za účelem realizace smluv o zvláštních obchodech (např. vklady, úvěrové smlouvy), uzavřených mezi majitelem účtu a bankou, zřídí a vede banka podle ustanovení příslušného smluvního ujednání pro klienta podúčty k běžnému účtu. Podmínky smlouvy o účtech platí pro veškeré účty a podúčty vedené pod číslem dohodnutým ve smlouvě o účtech, avšak pouze potud, pokud se klient z účtu a banka nedohodli (u jednotlivého obchodního vztahu) jinak.

25. V nyní posuzované věci je tedy zřejmé, že na podúčtu byla evidována pohledávka dlužníka za žalobcem (i u podúčtu zde platí, že předmětem právních vztahů nejsou „prostředky na podúčtu“ nebo podúčet jako takový, ale pohledávka klienta za bankou), jež se sice řídila podmínkami smlouvy o účtech, ovšem s ujednanou odlišností spočívající v tom, že disponovat s touto pohledávkou bylo možné pouze s přivolením Ministerstva financí České republiky. Tato pohledávka je tedy odlišná od ostatních pohledávek ze smlouvy o účtech, neboť má (v určitém ohledu) jiný právní režim. Otázku, zda předmětem smlouvy o zřízení zástavního práva byla i tato pohledávka, je pak v konkrétním případě nutné řešit prostřednictvím výkladu právního jednání (smlouvy o zřízení zástavního práva).

26. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021).

27. Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018).

28. Odvolací soud však z těchto kritérií pro výklad právního jednání (zástavní smlouvy ze dne 30. 12. 2014) nevycházel, a jeho rozsudek proto není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

29. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů