// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 05.09.2022

Dodatečné zhojení vady právního úkonu po 1. 1. 2014

Dodatečné zhojení vady právního úkonu, které si strany právního úkonu (smlouvy o převodu nemovitosti) dohodly po 1. 1. 2014, se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.

Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.), jde o absolutní neplatnost právního úkonu. Absolutní neplatnost působí přímo ze zákona (ex lege) bez dalšího a od počátku (ex tunc), takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, přestože sporný právní úkon existuje; subjektivní práva a povinnosti podle něj nevzniknou. Platí, že danou neplatnost nelze (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dodatečně zhojit ani konvalidací a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu v posuzované věci nepřichází v úvahu ani dohoda o nahrazení právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 (tzv. opt in).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2749/2020, ze dne 31. 5. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 3028 odst. 3 o. z.

Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 3. 2019 domáhala nahrazení projevu vůle žalované spočívající v uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je prodej pozemku p. č. 1050 v katastrálním území Hradištko u Sadské (dále též jen „pozemek“). Tvrdila, že dne 4. 12. 1992 byla mezi obcí Hradištko, pro kterou bylo v katastru nemovitostí evidováno vlastnictví pozemku, a TJ Sokolem Hradištko (jehož součástí byl tenisový klub), který vlastnil na pozemku zřízené oplocení, včetně vstupních vrátek, přípojku vody, včetně skruží a výtokové šachty, venkovní schodiště a zabudované lavice, povrch tenisových kurtů s příslušenstvím (zabudovaných lajn a sloupků na sítě), dle žalobkyně samostatné stavby (dále též jen „tenisový areál“), uzavřena nájemní smlouva. Po vzniku žalobkyně (8. 2. 2000) byl tenisový areál, na základě ústní smlouvy uzavřené v roce 2000, která byla s účinky ex tunc konvalidována dne 12. 8. 2019, převeden do jejího vlastnictví; in eventum nabyla vlastnictví vydržením. Žalobkyně vstoupila do práv a povinností TJ Sokol Hradištko, původního nájemce pozemku, který obec Hradištko na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2013 převedla obchodní společnosti HARMINTON, s. r. o. Tato jej dále kupní smlouvou ze dne 23. 3. 2016 převedla žalované. Žalobkyni svědčí zákonné předkupní právo vlastníka stavby k pozemku [§ 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], jehož realizace se s ohledem na převod uskutečněný po 1. 1. 2014 domáhá.

2. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, č. j. 17 C 58/2019-129, žalobu o nahrazení projevu vůle zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně mimo jiné vyšel ze zjištění, že „(d)ohodou ze dne 12. 8. 2019 uzavřenou mezi TJ Hradištko, z. s., a žalobcem, provedli účastníci této dohody dodatečné zhojení nedostatku formy právního jednání, a to realizace závazku TJ Sokol Hradištko a žalobce v prohlášení ze dne 6. 12. 1998 a příloze č. 1, dle něhož se měli dohodnout na tom, že všechny věci, uvedené v příloze č. 1 se převádějí do vlastnictví žalobce“. „Touto dohodou potvrzují, že po vzniku žalobce na něj bylo ze strany TJ Sokol Hradištko převedeno vlastnické právo ke dvěma tenisovým dvorcům na předmětném pozemku, spolu s oplocením, vstupními vrátky a přípojkou vody ke studni. Tato dohoda se uzavírá s účinky od samého počátku, tj. od doby původního ujednání statutárních orgánů obou účastníků.“

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 46, § 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), § 582 odst. 1 o. z., a dále § 134 odst. 1, § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. Ústně uzavřenou smlouvu o převodu tenisového areálu – i kdyby se jednalo o samostatné stavby, čímž se vzhledem k prevalenci ekonomie řízení nezabýval – posoudil jako absolutně neplatný právní úkon. Nedostatek formy právního úkonu dohoda ze dne 12. 8. 2019 k okamžiku převodu pozemku, tedy k 23. 3. 2016, nezhojila, protože účinky konvalidace nenastupují ex tunc, nýbrž ex nunc. Jelikož žalobkyně s ohledem na všechny okolnosti případu, zejména ústní formy smlouvy, nemohla být v dobré víře, nenabyla vlastnictví ani vydržením, a proto není aktivně věcně legitimována.

5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 27 Co 19/2020-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok první), ve výroku II, co do výše náhrady nákladů řízení, jej změnil (výrok druhý), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok třetí).

6. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a vyjma korekce závěru o právních účincích konvalidace akceptoval i jím učiněné právní posouzení. Vysvětlil, že absolutní neplatnost smlouvy uzavřené v průběhu roku 2000 (po vzniku žalobkyně) nelze pro zákaz retroaktivity zhojit dohodou podle § 582 o. z. Dodal, že případná konvalidace s účinky ex tunc, opřená o analogickou aplikaci § 553 odst. 2 o. z. by nemohla mít zpětné účinky vůči třetím osobám ani pro právní jednání realizovaná po 1. 1. 2014. O zpětných účincích by bylo možné uvažovat jen mezi účastníky konvalidovaného právního jednání, což taktéž není případ posuzované věci.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezila položením otázek, a to zda je možné zhojit nedostatek zákonem stanovené formy právního úkonu právním jednáním podle § 584 o. z. (správně § 582 odst. 1 o. z.) s účinky ex tunc (první otázka), „zda lze vydržet stavbu nezapisovanou do katastru nemovitostí, jestliže právním titulem měla být ústní smlouva o převodu nemovitých věcí, kterou žádná ze stran nikdy nesporovala“ (druhá otázka), zda dobrou víru zakládá písemné ujednání, že nabyvatel (držitel) vstoupí do práv a povinností převodce (původního vlastníka staveb) po získání právní subjektivity ve spojení s delimitační listinou z roku 1998 a písemným prohlášením převodce (třetí otázka), a zda k soudnímu uplatnění předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z. je aktivně legitimován správce, který byl pověřen vlastníkem staveb, a to k uplatnění nároku vlastním jménem (čtvrtá otázka). V případě první, třetí a čtvrté otázky jde dle žalobkyně o otázky, které jsou dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, v případě druhé otázky uvedla, že jde o otázku dovolacím soudem vyřešenou, která má být posouzena jinak.

8. Dovolací argumentace k první otázce se opírá jak o princip ochrany dobré víry nájemce, že nájem je po právu, který se má „obdobně uplatnit“ i v posuzované věci, tak o prioritu výkladu nezakládajícího neplatnost právního úkonu, přičemž nejprve poukázala na nález Ústavního ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, a posléze na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4001/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 28/19; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz.

9. Žalobkyně navrhovala, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a protože důvody pro které má být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, navrhovala, aby dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně se nestala vlastnicí tenisového areálu, a to ani na základě ústně sjednané smlouvy o jeho převodu, jejíž neplatnost nemůže být zpětně (s účinky ex tunc) zhojena (poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, měla za nepřípadný), ani v důsledku vydržení. Tvrzení, že žalobkyně jednala jako správkyně, měla za nepřípustnou novotu. Navrhovala, aby dovolání bylo zamítnuto.


III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Druhou a třetí otázkou žalobkyně ve skutečnosti brojí proti závěru o absenci její dobré víry. Pro obě otázky je dále společné i to, že poukazují na specifické okolnosti věci – a sice že ústní smlouvě o převodu (následně konvalidované) předcházela písemná ujednání (nájemní smlouva a prohlášení) a že převodce pouze vyčlenil ze svého středu tenisový klub a na tuto nově vzniklou právnickou osobu převedl majetek, který do té doby spravovala –, pro které by se dle žalobkyně neměla prosadit ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3136/2005, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2119/2015). Z obsahu dovolání tudíž vyplývá, že se nedomáhá ve smyslu § 237 o. s. ř. jejího překonání, jak formálně uvedla, nýbrž jen toho, aby ustálená judikatura nebyla v posuzované věci aplikována (srov. zejména bod 25 dovolání).

14. Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud zpochybní otázku (ne)existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení (převzaté odvolacím soudem) byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, a ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4514/2018).

15. Úvaha odvolacího soudu ohledně absence dobré víry žalobkyně, kterou převzal od soudu prvního stupně (viz bod 11 napadeného rozsudku) vychází ze závěru ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 515/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 885/2005), podle kterého pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje, a proto držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení. Uvedené odvolací soud podpořil tím, že na písemnou formu smlouvy bylo nezbytné usuzovat i s ohledem na písemný protokol o předání věci. Tedy i při zohlednění žalobkyní tvrzených specifických okolností věci přesvědčivě vysvětlil, proč žalobkyně nemohla být v dobré víře.

16. Dovolací soud přezkoumal uvedený závěr odvolacího soudu, načež uzavřel, že v dovolacím přezkumu obstojí, neboť úvahu odvolacího soudu ohledně absence dobré víry žalobkyně nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Proto druhá a třetí otázka přípustnost dovolání nezakládá.

17. Přípustnost dovolání nezakládá ani čtvrtá otázka. Dovolací soud se jí zabývat nemůže, neboť je vybudována na nepřípustné novotě (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), že žalobkyně se domáhá nároku na zákonné předkupní právo jako správkyně „pověřená vlastníkem staveb“. Kromě toho nelze přehlédnout, že odvolací soud takto formulovanou otázku neřešil a neměl důvod řešit. Přitom skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující) je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

18. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení první otázky, která je právní otázkou dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.


IV. Důvodnost dovolání

19. Dovolání není důvodné.

20. Vzhledem k povaze otázky, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, je třeba vypořádat se nejprve s určením použitelné právní úpravy dodatečného zhojení vady právního úkonu, které si strany právního úkonu (smlouvy o převodu nemovitosti) dohodly po 1. 1. 2014.

21. Podle § 3028 o. z. (ve znění, jež od nabytí účinnosti občanského zákoníku nedoznalo změn) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odstavec 3 věta první).

22. Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je přechodným ustanovením použitelným podpůrně pro případ, že nejde o právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných (k synonymickému pojetí právního vztahu a právního poměru srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněného pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, popřípadě odbornou literaturu tam zmíněnou), nejsou-li dále stanovena zvláštní pravidla. Předmětem působnosti jsou zejména závazkové (obligační) vztahy. Závazkový právní vztah, jehož obsahem jsou práva a povinnosti týkající se převodu tenisového areálu žalobkyni, spadá pod pojem „jiné právní poměry“ ve smyslu § 3028 odst. 3 věty první o. z., protože ve vztahu k odstavci druhému jde o poměry jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jde o posouzení vzniku závazkového právního vztahu (o obligační povahu smlouvy) a nikoliv o posouzení nabytí vlastnického práva (jeho důsledek).

23. Rozhodující pro určení použitelné právní úpravy je podle § 3028 odst. 3 o. z. okamžik vzniku právního poměru (právního vztahu), resp. v tomto případě okamžik uzavření smlouvy, a protože se v tak stalo před 1. 1. 2014, uplatní se princip plné neretroaktivity.

24. Rozsah otázek, které se řídí určenou (původní) právní úpravou je vymezen vznikem právního poměru, právy a povinnostmi z tohoto poměru, a právy a povinnostmi z porušení smlouvy.

25. Původní právní úprava bude rozhodující pro určení, zda právní poměr (vůbec) vznikl, tedy – mimo jiné – i pro posouzení náležitostí právního úkonu, potažmo vad právního úkonu, důsledků vad, jakož i možnosti jejich dodatečného zhojení (konvalidace). U konvalidace nejde o nahrazení neplatného právního úkonu, ale o dodatečné odstranění vady tohoto právního úkonu, která působí jeho neplatnost. Přestože konvalidace ze své povahy působí zpětně, je neoddělitelně spjata s původním právním úkonem, a tedy vznikem právního poměru (právního vztahu), a proto se řídí určenou (původní) právní úpravou [obdobně k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2076/2010; při výkladu přechodných ustanovení obsažených v § 763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník, jež mají prakticky totožnou dikci jako § 3028 odst. 1 a 3 věta první o. z. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020), zformuloval dovolací soud závěr, že „dodatečné schválení právního úkonu učiněného před 1. 1. 1992 podle hospodářského zákoníku se posoudí podle § 24g hosp. zák. i v případě, že k němu došlo po 1. 1. 1992“].

26. Z uvedeného vyplývá, že dodatečné zhojení vady právního úkonu, které si strany právního úkonu (smlouvy o převodu nemovitosti) dohodly po 1. 1. 2014, se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.

27. Lze dodat, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.), jde o absolutní neplatnost právního úkonu. Absolutní neplatnost působí přímo ze zákona (ex lege) bez dalšího a od počátku (ex tunc), takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, přestože sporný právní úkon existuje; subjektivní práva a povinnosti podle něj nevzniknou. Platí, že danou neplatnost nelze (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dodatečně zhojit ani konvalidací (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, nebo přiměřeně rozsudek ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5875/2017) a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nepřichází v úvahu ani dohoda o nahrazení právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 (tzv. opt in).

28. Ústavní soud se v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, na který žalobkyně poukázala, aby podpořila dovolací argumentaci, stejně jako v případě dalších odkazovaných rozhodnutí, předně zabýval výkladem právního úkonu (nájemní smlouvy). Vyšel z již zformulovaného závěru o prioritě výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98). Uzavřel, že výklad nájemní smlouvy jako platného právního úkonu je „možný a nutný“. Z hlediska řešení právní otázky, pro níž bylo dovolání shledáno přípustným, tedy určení použitelné právní úpravy dodatečného zhojení vad právního úkonu dohodnutého smluvními stranami po 1. 1. 2014, jsou tyto závěry irelevantní. Žalobkyně otázku aplikace výkladových pravidel neučinila předmětem dovolacího přezkumu, a dovolací soud se jí zabývat nemůže (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud Ústavní soud ve shora označeném nálezu svou argumentaci dále doplnil tak, že „s ohledem na dobrou víru a ochranu práva bydlení nájemce se za splnění podmínek podle § 2238 zákona č. 89/2012 Sb. považují za řádně uzavřené nájemní smlouvy, jež by byly podle předchozí právní úpravy stiženy absolutní neplatností“, pak tento závěr není v posuzované věci aplikovatelný, protože zde nejde o situaci ochrany dobré víry nájemce, že nájem je po právu. Žalobkyně tímto ve skutečnosti prosazuje, aby soud analogií vyplnil (otevřenou teleologickou) mezeru v zákoně. Přehlíží ovšem, že nemovitost lze vydržet a v tomto případě o mezeru v zákoně vůbec nejde (nehledě již k tomu, že neopodstatněná diferenciace jako důsledek porušení principu hodnotové bezrozpornosti právního řádu, nepřichází v tomto případě v úvahu).

29. S ohledem na závěr, že se v posuzované věci podle § 3028 odst. 3 věta první o. z. prosadí princip plné neretroaktivity, podle kterého dodatečné zhojení vady právního úkonu (smlouvy o převodu nemovitosti), které si strany právního úkonu dohodly po 1. 1. 2014, se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, je irelevantní, aby se dovolací soud dále zabýval, zda konvalidace podle § 582 odst. 1 o. z. má účinky ex tunc, nebo ex nunc.

30. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní otázky, pro níž bylo dovolání shledáno přípustným, věcně správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, které se sestávají z odměny za zastupování žalované advokátkou a paušální částky jako náhrady hotových výdajů. Zástupkyně žalované vykonala ve věci úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalované advokátkou podle § 7 bod 5 advokátního tarifu (pozemek měl být prodán za kupní cenu ve výši 162 193,50 Kč) činí za jeden úkon právní služby 7 620 Kč a paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 7 920 Kč. Protože zástupkyně žalované prokázala, že je plátkyní DPH, byla částka 7 920 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 1 663 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 9 583 Kč.

32. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalované.

33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů