// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 31.08.2022

Forma a obsah požadovaného morálního zadostiučinění dle § 2951 odst. 2 NOZ

I v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stále platí, že žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná, je na soudu, aby žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítl. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout.

V posuzovaném případě je třeba konstatovat, že žalobkyní požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv, přičemž sama žalobkyně ani netvrdí, že by všechny zdravotní služby poskytnuté jí žalovanou byly závadné a nezákonné. Naopak uvedla, že k zdravotním službám poskytovaným jí na poporodním oddělení po přeložení z JIP nic nevytýká. Za této situace by vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu soud nepřípustně ukládal žalovanému omluvit se za jednání, o němž není jisté, že je protiprávní, respektive, že se jej žalovaný dopustil. Již z tohoto důvodu nutno odmítnout názor žalobkyně, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Formulace omluvy je pak natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění v této formě nelze vyhovět ani částečně.

Námitku, že soud měl před případným zamítnutím nároku na omluvu z důvodu formulační obecnosti vyzvat žalobkyni k opravě či doplnění textu omluvy postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je třeba odmítnout. Žalobkyně totiž opomíjí rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba je pro absenci zákonem stanovených náležitostí, nesrozumitelnost nebo neurčitost neprojednatelná (nesplňuje požadavky § 42 odst. 4, případně § 79 odst. 1 o. s. ř.), a situací, kdy žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná. V druhém případě žalobní nárok sice vyhovuje procesním požadavkům z hlediska jeho projednatelnosti před soudem, avšak nelze mu vyhovět z důvodu nenaplnění požadavků hmotněprávní normy, v tomto případě § 2951 odst. 2 o. z. Je-li navíc v soudním řízení požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti. Nelze přijmout úvahu, že by soud vyzýval žalobce takovým způsobem, aby tento dostál se svým nárokem požadavkům hmotného práva a soud tak následně mohl jeho žalobě vyhovět. Došlo by tím k porušení principu nestrannosti soudu.

Případná není ani námitka, že soud nemůže určovat, jakou míru obecnosti či konkrétnosti má mít omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou dovolatelka žádá za zásah do svých osobnostních práv, neboť jde o subjektivní kategorii a je tedy výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu. Nelze však opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co (za přesně jaké své protiprávní zásahy) se má omluvit. A byť by mohl mít subjektivně sám vědomí o tom, čeho se dopustil, je zde třeba trvat na objektivním hledisku, neboť text omluvy může být např. zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti (ať již na základě rozhodnutí soudu či poškozené osoby) a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1638/2020, ze dne 31. 5. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 2951 odst. 2 o. z.

Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 16 C 48/2018-214, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaslala omluvu ve znění: „Vážená paní Ř., omlouváme se Vám za to, že jsme zasáhli do Vašich osobnostních práv, když jsme Vám závadně a nezákonným způsobem poskytovali zdravotní služby, a způsobili Vám tak újmu s obtížně odčinitelnými následky, které se citelně promítly do Vašeho osobního života.“ (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy 50 000 Kč (výrok II) a 150 000 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaná jí poskytovala předporodní, porodní i poporodní péči v souvislosti s narozením její dcery AAAAA (pseudonym), narozené XY, přičemž jednáním žalované mělo být nevratně zasaženo do práva žalobkyně na soukromý a rodinný život a do jejího práva na ochranu cti a důstojnosti. Zásah měl spočívat zejména v zabránění přítomnosti osoby blízké v průběhu první i druhé doby porodní, vystavení žalobkyně ponižujícímu zacházení, ostrakizaci a odepření soukromí, v porušení práva na tzv. informovaný souhlas, respektive neposkytování informací v souladu se zákonnými požadavky, v poskytnutí péče bez nabídnuté alternativy zákroku, v omezení osobní svobody a ve zdravotní péči o dítě bez souhlasu zákonných zástupců. Žalobkyně musela v souvislosti s těmito zásahy vyhledat terapeutickou pomoc a ovlivnily ji v jejím dalším reprodukčním rozhodování. Soud prvního stupně po provedeném dokazování posoudil věc podle § 81 odst. 1 a 2, § 82 odst. 1, § 2951 odst. 2 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění k době tvrzených zásahů (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nebyly prokázány rozhodné skutečnosti o škodlivém jednání žalované v míře, která by odůvodňovala vyhovění žalobě na náhradu nemajetkové újmy. Důvodným neshledal ani požadavek na zaplacení částky 150 000 Kč (z důvodu nerespektování osobní svobody), přičemž není zcela zřejmé, zda pro důvodnou námitku promlčení, anebo pro vyloučení toho, že by ze strany žalované byla podáním medikamentů žalobkyně omezena na svobodě. Současně konstatoval, že žalovanou vznesená námitka promlčení je vzhledem k datu podání žaloby důvodná ve vztahu k zásahům v rámci předporodní péče, tedy do 5. 3. 2015. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř.

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 22 Co 221/2019-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaslání omluvy v požadovaném znění (výrok I), ve výroku II jej v rozsahu zamítnuté částky 20 000 Kč potvrdil a v rozsahu 30 000 Kč jej zrušil (výrok II), ve výroku III ohledně zamítnutí žaloby v částce 150 000 Kč jej zrušil (výrok III) a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval účastnický výslech žalobkyně, ze kterého dovodil, že měla vážné důvody pro podání stížnosti a žaloby s větším časovým odstupem od porodu, nejde tedy o případ otálení s podáním žaloby, které by zásadně svědčilo o nižším vnímání újmy poškozené a tím o absenci důvodu pro přiznání zadostiučinění v penězích. Dále však shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nedostatečné. Obvodní soud si dostatečně neujasnil, o kterých zásazích do osobnosti žalobkyně rozhoduje, čímž pak ani nevedl k těmto zásahům správné dokazování. Pro posouzení odborných otázek nevycházel ze závěrů nestranného znalce, ale nepřípustně ze svědeckých výpovědí lékařů a dalšího personálu žalované. Některé žalobní relevantní otázky pak zcela pominul. Ohledně nároku na 150 000 Kč je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud dále potvrdil zamítnutí žaloby ohledně omluvy z důvodu její nekonkrétnosti. Navíc je tento nárok promlčen podle § 612 o. z. ve vztahu k předporodní péči. Za věcně správné pak označil zamítnutí žaloby v rozsahu 20 000 Kč, konkrétně v rozsahu žalobního požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč na odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s tím, že žalovaná neposkytla žalobkyni před umělým vyvoláním porodu informaci, že poté bude hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství, kde s žalobkyní (na rozdíl od oddělení porodního) nebude moci být přítomen manžel žalobkyně a že tak noc z 5. na 6. března 2015 stráví v zařízení žalované bez jeho přítomnosti, a v rozsahu žalobního požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč za přístup personálu žalované k žalobkyni po porodu. Pokud by totiž tyto zásahy byly prokázány a bylo by je možno považovat za neoprávněné, skutečnou a dostatečně účinnou satisfakcí by zde byla (řádná) omluva, kterou však žalobkyně nežádala. Důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích zde podle § 2951 odst. 2 o. z. není.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy. Namítala, že je nepřípustné, aby soud nepřiznal žalobkyni nárok na omluvu z důvodu její formulační obecnosti bez předchozí výzvy k její opravě či doplnění podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Učinil-li tak, odchýlil se tím v této otázce procesního práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí bylo pro dovolatelku překvapivé. Dále má za to, že skutečnost, že formulace omluvy je obecná, nezakládá sama o sobě neurčitost návrhu, je-li z ní dostatečně seznatelné, čeho se dovolatelka domáhala. A že odvolací soud měl postupovat tak, že nárok na omluvu žalobkyni přizná, respektive rozhodnutí soudu prvého stupně zruší a věc vrátí k dalšímu řízení. I obecná formulace omluvy dle ní může dostát nárokům na určitost žalobního petitu podle § 79 odst. 1 o. s. ř. I zde se dle ní odvolací soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu. V neposlední řadě pak namítala, že i obecná formulace omluvy může mít satisfakční efekt. Podle dovolatelky platí, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy za závadné jednání pro ni má satisfakční efekt. Soud (stát) nemůže určovat, jakou má mít míru obecnosti či konkrétnosti omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou dovolatelka žádá za zásah do svých osobnostních práv (porodnickým násilím), neboť jde o subjektivní kategorii (vnitřní potřebu dovolatelky) a není možné, aby soud vyhodnocoval, jaký rozsah omluvy jí může poskytnout zadostiučinění. Zde se podle ní jedná o právní otázku, která nebyla dosud v této podobě dovolacím soudem řešena. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl. Domnívá se, že dovolání žalobkyně směřuje pouze vůči některým z důvodů pro zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž zbylé důvody obstojí i samostatně, a dále, že nepřiléhavě aplikuje rozhodovací praxi dovolacího soudu.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky formy (respektive též obsahu) žalobcem požadovaného morálního zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 o. z. z hlediska důvodnosti žalobního nároku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. řešena. Dovolání není důvodné.

6. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

8. Žalobkyně v dovolání zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu ohledně nekonkrétnosti omluvy, která tím objektivně postrádá satisfakční efekt, a nelze ji proto přiznat.

9. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

10. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

11. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), respektive aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

12. I v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 přitom stále platí, že žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná, je na soudu, aby žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítl. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010).

13. V posuzovaném případě je třeba konstatovat, že dovolatelkou požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv, přičemž sama dovolatelka ani netvrdí (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu), že by všechny zdravotní služby poskytnuté jí žalovanou byly závadné a nezákonné. Naopak uvedla, že k zdravotním službám poskytovaným jí na poporodním oddělení po přeložení z JIP nic nevytýká. Za této situace by vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu soud nepřípustně ukládal žalovanému omluvit se za jednání, o němž není jisté, že je protiprávní, respektive, že se jej žalovaný dopustil. Již z tohoto důvodu nutno odmítnout názor žalobkyně, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Formulace omluvy je pak natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění v této formě nelze vyhovět ani částečně.

14. Námitku, že soud měl před případným zamítnutím nároku na omluvu z důvodu formulační obecnosti vyzvat žalobkyni k opravě či doplnění textu omluvy postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je třeba odmítnout. Dovolatelka totiž opomíjí rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba je pro absenci zákonem stanovených náležitostí, nesrozumitelnost nebo neurčitost neprojednatelná (nesplňuje požadavky § 42 odst. 4, případně § 79 odst. 1 o. s. ř.), a situací, kdy žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná. V druhém případě žalobní nárok sice vyhovuje procesním požadavkům z hlediska jeho projednatelnosti před soudem, avšak nelze mu vyhovět z důvodu nenaplnění požadavků hmotněprávní normy, v tomto případě § 2951 odst. 2 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1903/2018). Je-li navíc v soudním řízení požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3384/2020). Nelze přijmout úvahu, že by soud vyzýval žalobce takovým způsobem, aby tento dostál se svým nárokem požadavkům hmotného práva a soud tak následně mohl jeho žalobě vyhovět. Došlo by tím k porušení principu nestrannosti soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV. ÚS 1467/07 nebo sp. zn. III. ÚS 2164/07).

15. Případná není ani námitka, že soud nemůže určovat, jakou míru obecnosti či konkrétnosti má mít omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou dovolatelka žádá za zásah do svých osobnostních práv, neboť jde o subjektivní kategorii a je tedy výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu. Nelze však opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co (za přesně jaké své protiprávní zásahy) se má omluvit. A byť by mohl mít subjektivně sám vědomí o tom, čeho se dopustil, je zde třeba trvat na objektivním hledisku, neboť text omluvy může být např. zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti (ať již na základě rozhodnutí soudu či poškozené osoby) a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní.

16. Odvolací soud tak dospěl ke správnému závěru, že dovolatelkou požadovaná omluva je zcela obecná, čímž není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná, a nelze ji proto přiznat.

17. Pro úplnost je třeba dodat, že ve vztahu k předporodní péči byl nárok zamítnut také z důvodu jeho promlčení podle § 612 o. z. Dovolatelka sice v dovolání uvedla, že ani s tímto závěrem nesouhlasí, učinila tak ale pouze stručně a bez jakéhokoliv vymezení přípustnosti dovolání, což brání projednání této námitky dovolacím soudem z důvodu absence obligatorní náležitosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). I kdyby tedy bylo shledáno, že dovolatelkou požadovaná omluva byla přiměřená a účinná, ve vztahu k předporodní péči by to nic nezměnilo na závěru o neopodstatněnosti nároku na žalobkyní formulovanou omluvu (byť jen dílčím, avšak vzhledem k obecnosti omluvy neoddělitelném).

18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

19. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, 151 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů