// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.08.2022

Reálné dělení nemovitosti v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

Při reálném dělení nemovité věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zásadně platí, že soud musí zkoumat funkčnost rozdělených samostatných věcí.

Odvolací soud ve své úvaze v posuzované věci nedocenil nutnost zkoumat funkčnost rozdělených samostatných věcí. Jestliže odvolací soud nepřistoupil ke zřízení služebnosti poskytování vody z vrtu na pozemku žalovaného, měl se o to spíše zabývat otázkou, jakým způsobem bude zabezpečen přívod vody do staveb žalobce na rozděleném pozemku.

Zajištění dodávky vody patří k základním požadavkům na funkčnost nemovitosti, ať již slouží k bytovým, rekreačním, zemědělským či jiným účelům a lze je považovat za jednu z velmi významných okolností při úvaze o rozdělení věci či věcí v podílovém spoluvlastnictví. Okolnost, zda je toto zajištění beze zbytku v souladu s příslušnými veřejnoprávními předpisy či případně nikoliv, na tomto východisku nic nemění, jestliže zdroje vody, vodovodní či kanalizační přípojky dosud existují, svou funkci fakticky plní a příslušné veřejnoprávní orgány žádné kroky ve vztahu k těmto zdrojům či přípojkám nečiní.

Uvažoval-li odvolací soud tak, že nelze zřídit pro „nelegálnost“ přípojky služebnost, jež by zajistila zásobování vodou a odvod odpadních vod, nezbavovala by ho taková úvaha nutnosti posoudit, aby v zásadě nedocházelo k dělení pozemku tak, aby jednotlivé nemovitosti nacházející se na dělených částech neměly zajištěný přístup k vodě, resp. zásobování vodou.

To platí v daném případě tím spíše, jestliže byl pozemek, na němž se nachází vrt, ze kterého jsou zásobovány vodou i stavby žalobce, přikázán žalovanému v situaci, v níž jsou vztahy mezi účastníky krajně napjaté. Z rozhodnutí odvolacího soudu ostatně není ani nijak patrné, jakým způsobem posoudil povahu vrtu na pozemku přikázaném žalovanému; zda považoval tento vrt za součást pozemku, případně zda měl povahu samostatné věci s vysvětlením jejího právního režimu, jestliže se nacházel na pozemku v podílovém spoluvlastnictví.

V opačném případě totiž může žalobce zůstat bez přívodu vody, v důsledku čehož by nově vzniklou nemovitost nebylo možno řádně užívat. Pokud tato otázka v řízení nebyla řešena, je úvaha nalézacích soudů neúplná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1016/2021, ze dne 27. 4. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 1143 o. z.

Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 11 C 120/2015-468, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 7. 2019, č. j. 11 C 120/2015-506, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to pozemkům parc. č. st. XY, jehož součástí jsou stavby XY č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal část původního pozemku parc. č. st. XY označenou po oddělení geometrickým plánem č. 163-10/2018 vypracovaným L. O. jako parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, parc. č. XY vzniklý po oddělení od původního pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 163-10/2018 vypracovaným L. O. a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše dosud zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (výrok II). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal část původního pozemku parc. č. st. XY označené po oddělení geometrickým plánem č. 163-10/2018 vypracovaným L. O. jako parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p/č. e., objekt rekreace, zbytek parc. č. XY po oddělení od původního pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 163-10/2018 vypracovaným L. O. a dále pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše dosud zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (výrok III). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu částku 89 980 Kč (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).

V řešené věci se žalobce domáhal zrušení spoluvlastnictví s žalovaným k výše uvedeným pozemkům a navrhoval jejich vypořádání přikázáním do svého výlučného vlastnictví, neboť byl přesvědčen, že reálné rozdělení není dobře možné. Žalovaný se zrušením spoluvlastnictví souhlasil, navrhl však reálné rozdělení, příp. přikázání společných pozemků do svého výlučného vlastnictví.

Soud prvního stupně vypořádal spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. XY (dále také jen „předmětný pozemek“), na němž se nachází čtyři stavby (obytná budova 1, obytná budova 3 stavebně přiléhající k hospodářské budově 4 s kolnou a chlévem a samostatně stojící hospodářská budova 2), tak, že jej reálně rozdělil mezi účastníky řízení. K námitkám žalobce o nemožnosti reálného rozdělení předmětného pozemku uvedl, že nespatřuje jako důvodný poukaz na funkční celek, který má hospodářská usedlost na předmětném pozemku tvořit. Předmětný pozemek je totiž využíván k rekreaci účastníků, kteří si jej již před lety sami rozdělili k samostatnému užívání. Hospodářská usedlost nemá architektonickou hodnotu a k zemědělské činnosti nesplňuje legislativní požadavky. Nebyla ani prokázána ztráta hodnoty předmětného pozemku jeho rozdělením, resp. znalec snížení hodnoty nepovažoval za zásadní. Neobstál ani argument týkající se ztráty soukromí, neboť vzdálenost mezi stavbami je podle znalců zcela běžná. K námitce, že nebudou zajištěny sítě pro obě části usedlosti, soud uvedl, že hlavní sítě budou zajištěny i bez nutnosti zřízení věcných břemen. Žalovaný si sám na své vlastní náklady zajistí novou přípojku elektřiny přes pozemek třetích osob a dále vlastní jímku. Žalobci zůstane zachována stávající elektrická přípojka a odpady, přičemž vodu je žalovaný ochoten na své náklady zajistit, neboť je dovedena až do budovy chléva (budova 2) a odtud zbývá pouze připojení do obytné části žalobce. Dále zohlednil, že oba vrty na pozemcích a odpady jsou vybudovány bez oficiálního povolení. Vrty lze tedy považovat pouze za zkušební, a jak uvedl znalec, nelze z nich odebírat vodu pro obytné účely. Odpady pak nesplňují podmínky pro nakládání s odpadními vodami. Tyto sítě tedy oficiálně neexistují a účastníci by si měli vyřídit potřebná povolení i v případě, že by k rozdělení nemovitostí nedošlo. Soud nezohlednil ani deklaraci žalobce ohledně jeho zájmu na pozemcích hospodařit, což doložil absolvováním kurzu pro výkon obecných zemědělských činností, s poukazem na to, že rozhoduje podle stavu ke dni vydání rozsudku, že je skeptický ohledně opuštění žalobcovy vědecké kariéry v Praze a že jsou podle znalce požadavky na vybavení zemědělských budov „zcela jinde“. Dále soud rozebral i s odkazem na závěry znalce důvody ohledně logického rozdělení pozemků mezi účastníky. Poměr obytných částí shledal jako výhodnější pro žalobce. Důvodem pro nerozdělení pozemku nebyla ani tvrzená nemožnost obnovit původní stodolu, neboť v současnosti neexistuje a podle znalce je na části žalobce dostatečný prostor pro vybudování kolny. Náklady týkající se zřízení elektrické přípojky a jímky pro žalovaného a případné vodovodní přípojky pro žalobce se zavázal nést žalovaný. Pokud šlo o námitku vyhrocených vztahů mezi účastníky, ukončením sporu podle soudu odpadne třecí faktor a vztahy se zklidní a nastolí se běžné sousedské vztahy.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 15 Co 295/2019 a 15 Co 296/2019-548, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III (vyjma pozemku parc. č. XY, který žalovanému nepřikázal) a IV potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o dělitelnosti předmětného pozemku. Uvedl, že se soud prvního stupně správně vypořádal s problematikou vodovodní a kanalizační přípojky k budovám na pozemku parc. č. st. XY a důvodně nepřistoupil ke zřizování služebností. K tomu poznamenal, že v daném případě nedochází k reálnému dělení jedné stavby na dvě či více samostatných staveb; právě pro takový případ judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 629/2004) dovodila, že pokud před rozdělením stavby existovala jediná elektrická, vodovodní a plynovodní přípojka, je reálné rozdělení stavby možné jen za předpokladu zřízení věcného břemene spočívajícího v právu vlastníka stavby, k níž nejsou přípojky napojeny, užívat tyto přípojky. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že při úvaze o zřízení věcného břemene je třeba přihlížet i ke stavebně technickým podmínkám a k režimu vodovodních, elektrických a plynárenských přípojek podle příslušných právních předpisů. Jelikož v dané věci došlo k reálnému dělení pozemku parc. č. st. XY a na tomto pozemku existující budovy nemají legálně zřízenou vodovodní ani kanalizační přípojku, není možné k takovému nelegálnímu způsobu zásobování vodou a odvodem odpadních vod zřizovat služebnost (neboť ta může být zřízena k fakticky a právně existující přípojce). Obdobně jako soud prvního stupně se vyjádřil k námitce plánovaného zemědělského vyžití pozemků žalobcem. K dělící linii uvedl, že je její umístění na úvaze soudu, proto nebylo třeba vyhotovovat znalecký posudek. Jako překážku rozdělení nespatřoval vzhledem k situačnímu rozložení děleného pozemku ani špatné vztahy mezi spoluvlastníky. S ohledem na vyjádření znalce nepovažoval snížení ceny děleného pozemku za zásadní.

Proti rozhodnutí odvolacího podal žalobce dovolání, ve kterém vymezil sedm dovolacích otázek. 1) Zda je soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví povinen přihlédnout k tomu, že části společné věci, které by vznikly jejím reálným rozdělením, jsou vzájemně propojeny funkčními inženýrskými sítěmi, na které ale nebylo vydáno příslušné veřejnoprávní povolení. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. 2) Zda je třeba stavební úpravy, jejichž provedení je nutné k reálnému rozdělení věci, provést ještě před rozhodnutím soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3347/2018. 3) Zda je rozdělení věci dobře možné, jestliže nově vzniklé nemovitosti nebude možné řádně užívat. Při řešení otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008 a 22 Cdo 3736/2016. 4) Zda je rozdělení věci možné, pokud se rozdělením podstatně sníží její hodnota. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). 5) Zda jsou špatné vztahy mezi spoluvlastníky důvodem bránícím rozdělení společné věci. Tato otázka je rozhodována dovolacím soudem rozdílně; odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 559/2004 a 22 Cdo 2595/2008. 6) Zda je odvolací soud povinen se vypořádat se všemi odvolacími námitkami odvolatele. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 či 30 Cdo 5243/2014. 7) Zda je soud povinen za účelem reálného rozdělení pozemků ustanovit znalce z oboru geodézie a kartografie či vyžádat alespoň odborné vyjádření u orgánu veřejné moci. Tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Po dovolací lhůtě žalobce své dovolání doplnil.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že s argumenty uvedenými v dovolání nesouhlasí, a jednotlivé body dovolání žalobce komentuje. Ve vztahu k požadavku žalobce na zřízení služebností k existujícím, ale nelegálním přípojkám vody a odpadu, uvedl, že jej považuje za nereálný s ohledem na to, že jsou přípojky nepovolené, pročež je nelze relevantním způsobem ohodnotit a popsat. Žalobce má v současnosti k dispozici všechny potřebné zdroje a inženýrské sítě, tj. elektřinu a její přívod, vodu a její přívod, odpad a jeho odvod, telefon a jeho přívod. Může je bez dalších omezení využívat. Navrhuje dovolání odmítnout nebo případně zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 17/2015, s. 603 a násl. a dostupný stejně jaké níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nousd.cz)].

Žalobce v dovolání vymezil mimo jiné otázku, zda je soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví povinen přihlédnout k tomu, že části společné věci, které by vznikly jejím reálným rozdělením, jsou vzájemně propojeny funkčními inženýrskými sítěmi, na které ale nebylo vydáno příslušné veřejnoprávní povolení.

Tato námitka zakládá přípustnost dovolání i jeho důvodnost.

Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví se podává, že otázku, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci, a na to navazující otázky, zda jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“, řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti současného občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se uvádí, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“, není významné.

Prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je právě rozdělení věci, ke kterému občanský zákoník žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení musí být dobře možné. Za výchozí lze považovat závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008. Podle závěrů obsažených v citovaném usnesení může úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, dovolací soud zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2396/2017).

Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2005, s. 183, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/2008, s. 184, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007). Při reálném dělení nemovité věci zásadně platí, že soud musí zkoumat funkčnost rozdělených samostatných věcí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004).

Dovolací soud napadené rozhodnutí v intencích dovolacích námitek a citované judikatury přezkoumal. Ačkoliv se nalézací soudy vypořádaly s většinou argumentů žalobce v mezích rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména v jednom ohledu shledal dovolací soud úvahu nalézacích soudů jako zjevně nepřiměřenou.

Odvolací soud se v řešené věci ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně vodovodní a kanalizační přípojky k budovám na předmětném pozemku parc. č. st. XY a nepřistoupil ke zřizování služebnosti. Dále uvedl, že v daném případě nedochází k reálnému dělení jedné stavby na dvě či více samostatných staveb. Navíc na předmětném pozemku parc. č. st. XY existující budovy nemají legálně zřízenou vodovodní ani kanalizační přípojku; k takovému nelegálnímu způsobu zásobování vodou a odvodem odpadních vod není možné zřizovat služebnost, neboť ta může být zřízena k fakticky a právně existující přípojce.

Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud ve své úvaze nedocenil nutnost zkoumat funkčnost rozdělených samostatných věcí. Jestliže odvolací soud nepřistoupil ke zřízení služebnosti poskytování vody z vrtu na pozemku žalovaného, měl se o to spíše zabývat otázkou, jakým způsobem bude zabezpečen přívod vody do staveb žalobce na rozděleném pozemku.

Zajištění dodávky vody patří k základním požadavkům na funkčnost nemovitosti, ať již slouží k bytovým, rekreačním, zemědělským či jiným účelům a lze je považovat za jednu z velmi významných okolností při úvaze o rozdělení věci či věcí v podílovém spoluvlastnictví. Okolnost, zda je toto zajištění beze zbytku v souladu s příslušnými veřejnoprávními předpisy či případně nikoliv, na tomto východisku nic nemění, jestliže zdroje vody, vodovodní či kanalizační přípojky dosud existují, svou funkci fakticky plní a příslušné veřejnoprávní orgány žádné kroky ve vztahu k těmto zdrojům či přípojkám nečiní.

Uvažoval-li odvolací soud tak, že nelze zřídit pro „nelegálnost“ přípojky služebnost, jež by zajistila zásobování vodou a odvod odpadních vod, nezbavovala by ho taková úvaha nutnosti posoudit, aby v zásadě nedocházelo k dělení pozemku tak, aby jednotlivé nemovitosti nacházející se na dělených částech neměly zajištěný přístup k vodě, resp. zásobování vodou.

To platí v daném případě tím spíše, jestliže byl pozemek, na němž se nachází vrt, ze kterého jsou zásobovány vodou i stavby žalobce, přikázán žalovanému v situaci, v níž jsou vztahy mezi účastníky krajně napjaté. Z rozhodnutí odvolacího soudu ostatně není ani nijak patrné, jakým způsobem posoudil povahu vrtu na pozemku přikázaném žalovanému; zda považoval tento vrt za součást pozemku, případně zda měl povahu samostatné věci s vysvětlením jejího právního režimu, jestliže se nacházel na pozemku v podílovém spoluvlastnictví.

V opačném případě totiž může žalobce zůstat bez přívodu vody, v důsledku čehož by nově vzniklou nemovitost nebylo možno řádně užívat. Pokud tato otázka v řízení nebyla řešena, je úvaha nalézacích soudů neúplná.

Odvolací soud v této souvislosti akceptoval úvahu soudu prvního stupně, že „vodu je žalovaný ochoten na své náklady zajistit, když je dovedena až do budovy chléva (budova 2) a odtud zbývá pouze připojení do obytné části žalobce“, přičemž je nesporné, že ke dni rozhodování odvolacího soudu k realizaci takového „připojení“ nedošlo.

Tato úvaha však zůstala pouze v této obecné podobě; nebyla nijak rozvedena co do konkrétního způsobu zajištění, realizace takového zajištění, případného souhlasu žalobce s naznačeným postupem, technickými a právními podrobnostmi či otázkami úhrady konkrétní výše vzniklých nákladů. To platí tím spíše k již výše popsaným vztahům účastníků.

Dovolací soud v této souvislosti vychází z toho, že i vzájemné vztahy účastníků mohou představovat překážku rozdělení společné věci. V zásadě vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci nebrání samotná existence špatných vztahů podílových spoluvlastníků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Toto pravidlo platí s jistou modifikací i u dělení domu na jednotky, kde se vychází z toho, že část nemovité věci zůstává ve spoluvlastnictví, a předpokládá se tedy nutnost součinnosti či kooperace spoluvlastníků, což u reálného dělení nepřichází do úvahy, neboť v takových případech se jedná pouze o faktickou blízkost rozdělených věcí.

I zde však judikatura připustila, že u dělení domu může jít o případy předpokládající součinnost spoluvlastníků jako je péče o společnou dělící zeď a při jejím užívání respekt k právům druhého účastníka, součinnost při údržbě či opravě, kterou je třeba provést ze sousedního pozemku apod. a vzájemné vztahy spoluvlastníků zde hrát roli mohou obdobně jako v případě dělení domu na jednotky. Proto vysoce konfliktní vztahy spoluvlastníků mohou bránit rozdělení společné věci; rozhodovací praxe však zdůrazňuje, že reálnému rozdělení pozemku, jehož součástí je budova, či budovy samotné, brání rozpory a konflikty poněkud vyšší intenzity, než jde-li o dělení na jednotky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018 a v něm obsažené shrnutí podstatné judikatury k vzájemným vztahům spoluvlastníků jako překážky rozdělení společné věci).

Tato východiska se v dané věci uplatní právě ve vztahu k zajištění dodávky vody do nemovitostí žalobce, kde soudy vyšly z „příslibu“ prezentovaného žalovaným. Jestliže odvolací soud význam vzájemných vztahů účastníků nepovažoval za podstatný toliko s argumentem, že „každý z účastníků se stane výlučným vlastníkem konkrétních nemovitých věcí bez potřeby vzájemné komunikace o společných záležitostech“, pak tato úvaha opomíjí právě zajištění zásobování vodou nemovitostí žalobce z „vrtu“ na pozemku žalovaného a to nejenom z hlediska samotného napojení, ale také trvalosti takového zásobování vodou.

Dovolatel v této souvislosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3347/2018, ve vztahu na konkrétní způsob realizace zajištění zásobování vodou nemovitostí žalobce. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že nebylo-li nakládání s věcí upraveno jinak dohodou či rozhodnutím spoluvlastníků nebo soudu – nemůže rovnodílný podílový spoluvlastník bez souhlasu druhého provádět v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stavební úpravy nemovitosti; tomu brání stejné subjektivní spoluvlastnické právo druhého. Tento závěr akceptovala i odborná literatura s naznačením praktických souvislostí a praktických postupů (k tomu srovnej: KRÁLÍK, Michal. § 1144 [Rozdělení společné věci]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 739).

V této souvislosti však dovolací soud nemohl závěry nalézacích soudů podrobit přezkumu a hodnocení vzhledem k (již výše uvedené) okolnosti, že se soudy omezily pouze na prosté konstatování o zajištění dodávky vody do nemovitosti žalobce ze strany žalovaného bez jakékoliv bližší konkretizace všech významných okolností a také bez konkretizace praktického postupu takového zajištění. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.

Soudy se proto budou v dalším řízení mimo jiné zabývat i otázku zajištění přívodu vody tak, aby mohla být zajištěna funkčnost nemovitostí. V případě, že v řízení nevyjde najevo jiná možnost, než přivádět vodu z vrtů na sousedních pozemcích, zohlední soud v rámci své úvahy o způsobu vypořádání předmětného pozemku také to, které straně sporu je přikazován pozemek, na němž jsou vrty vyhloubeny, jestliže dodávky vody z nich nebudou právně zabezpečeny, a jaký je charakter těchto vrtů.

Pokud jde o námitku týkající se elektrické přípojky, podle skutkových závěrů nalézacích soudů, kterými je dovolací soud vázán, je připojení zajištěno ke stavbám žalobce a žalovaný si měl zajistit připojení ke svým stavbám sám. Dovolacímu soudu proto není jasné, jak by se tato námitka měla příznivě projevit do poměrů žalobce, neboť pro stavby na jeho pozemku by měly být dodávky elektrické energie zajištěny. Bude nicméně na soudech, aby se v dalším řízení zabývaly námitkami formulovanými pod body 40 a 41 dovolání žalobce.

Pokud jde o další námitku, týkající se ztráty hospodářské budovy 4, ta přípustnost dovolání nezakládá, neboť se s ní odvolací soud řádně vypořádal a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Žalobci je možno dát za pravdu, že reálné rozdělení předmětného pozemku nemusí být vzhledem k těmto faktorům zcela optimální, pro závěr o reálném rozdělení však podle výše citované judikatury Nejvyššího soudu postačuje, že je dobře možné.

Dovolatel dále v dovolání namítal, že v důsledku rozdělení dojde k podstatnému snížení hodnoty nemovitostí. Tento svůj závěr pak pojí s výhradami vůči správnosti znaleckého posudku, jímž došlo k ocenění nemovitostí.

Podstatné snížení hodnoty věci jako překážka jejího rozdělení není zákonem definováno a jde v režimu § 1144 o. z. o tradiční právní normu s relativně neurčitou hypotézou, která zakládá důvodnost dovolání pouze v případech, že by úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. Proto je třeba posoudit každý případ zvlášť. Judikatura nastavila pomocné referenční kritérium závěrem, že o takové snížení však zpravidla nepůjde, bude-li menší než o 15 % s tím, že je třeba přihlížet komplexně ke všem okolnostem věci a ke kritériím, ze kterých se při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vychází; nelze tak vyloučit odchylky od uvedeného poměru (k tomu srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle uvedeného rozhodnutí totéž platí i pro vypořádání nemovitostí tvořících tzv. funkční celek.

S tímto právním východiskem dovolatel nevyjadřuje nesouhlas, naopak z něho vychází. Nesprávnost závěrů odvolacího soudu však spatřuje v tom, že soudy měly v dané věci dospět k závěrům o vyšší než 15% míře snížení ceny věci na základě jiného hodnocení znaleckého dokazování, které bylo v řízení vedeno ke zjištění obvyklé ceny rozdělované věci.

Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (nebo úvahy o podstatném snížení hodnoty společné věci) představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vychází. Stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).

Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalovaného vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.

V rozsudku ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, dovolací soud dále uvedl, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1186).

Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.

V zásadě veškerá podrobná dovolací argumentace žalobce ve vztahu k tvrzenému nesprávnému ocenění směřuje k polemice s aplikací zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku).

V této souvislosti pro další řízení pak dovolací soud dodává, že v usnesení ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1376/2021, Nejvyšší soud vysvětlil, že i pro řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (stejně jako pro řízení o vypořádání společného jmění manželů) je rozhodná obvyklá cena ve smyslu § 492 odst. 1 o. z. a výslovně zdůraznil, že pojem „obvyklá cena“ je vyložen i v § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Z ustanovení § 1 tohoto zákona se však podává, že upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy; nevztahuje se tedy na stanovení výše přiměřené náhrady v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a tudíž ani určení obvyklé ceny rozhodné pro posouzení snížení ceny společné věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Na řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se tak zákon č. 151/1997 Sb. nepoužije.

Námitka o nevypořádání se s odvolacími námitkami je v této fázi řízení vzhledem ke kasaci rozhodnutí nalézacích soudů bezpředmětná; žalobce ostatně námitky může opět uplatnit v dalším řízení a nalézací soudy budou povinny se s nimi v dalším řízení vypořádat tak, abych jejich rozhodnutí splňovala náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1793/2020).

V rámci poslední dovolací námitky dovolatel pokládá otázku, zda je soud povinen za účelem reálného rozdělení pozemků povinen ustanovit znalce z oboru geodesie a kartografie či alespoň vyžádat odborné vyjádření u orgánu veřejné moci, neboť podle jeho názoru jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.

Tato otázka však v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená není. Úvaha o možném rozdělení věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje právní závěr, k jehož formulaci slouží skutková zjištění podávající se zpravidla ze znaleckého dokazování, které však nezbytnou podmínkou pro takový závěr není. Podkladem pro takovou úvahu soudu mohou být skutková zjištění vyplývající i z jiných důkazních prostředků. Součinnost znalce je potřebná až v případě, kdy soud dospěje k názoru, že reálné rozdělení pozemku je možné, v takovém případě je totiž třeba nechat zhotovit geometrický plán pro rozdělení pozemku, na němž bude vyznačeno rozdělení dříve společné parcely, výměra a čísla nových parcel [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 17/74 (publikován ve Sborníku IV, 1974, s. 487), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014)].

Jelikož rozsudky soudů nižších stupňů ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

V dané věci jsou soudy vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů