// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.08.2022

Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.

Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39 (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“).

Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 565 o. z.
§ 1672 o. z.
§ 1673 odst. 1 o. z.
§ 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 6.5.2021 č.j. 13 D 722/2020-111 pozůstalému synovi R. M. uložil, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 3 proti pozůstalé manželce R. M. P. „žalobu na určení, že je, spolu s ním, dědičkou zůstavitele na základě jeho holografní závěti ze dne 22.10.2020, tedy že tato závěť je jeho pravou závětí a aby o podání žaloby vyrozuměl pověřeného soudního komisaře Mgr. R. N.“ (výrok I.), a současně rozhodl, že do doby rozhodnutí o sporných skutečnostech nebo do doby marného uplynutí lhůty k podání žaloby se řízení o pozůstalosti přerušuje (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zůstavitel M. M. zemřel se zanecháním holografní závěti ze dne 22.10.2020, jíž ustanovil svého syna R. M. dědicem nemovitostí v XY, auta a jedné poloviny peněžních prostředků na účtech a svou manželku R. M. P. dědičkou druhé poloviny peněžních prostředků na účtech. Vzhledem k tomu, že pokud by závěti nebylo, byli by jmenovaní jako dědici ze zákona povoláni k pozůstalosti rovným dílem, pozůstalá manželka při jednání dne 16.3.2021 do protokolu popřela pravost závěti s odůvodněním, že „nebyla sepsána zůstavitelem“. Za situace, kdy pozůstalý syn trvá na pravosti závěti, a tudíž pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat sporné skutečnosti, soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. a odkázal pozůstalého syna k podání žaloby, neboť ve smyslu ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. „je na něm, aby prokázal pravost závěti pořízené soukromou listinou“.

K odvolání R. M. Městský soud v Praze usnesením dne 31.8.2021 č.j. 29 Co 231/2021-127 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil pozůstalé manželce R. M. P., aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 proti pozůstalému synovi R. M. žalobu na určení, že pozůstalá manželka a pozůstalý syn nejsou dědici zůstavitele ze závěti ze dne 22.10.2020, a aby o podání žaloby vyrozuměla pověřeného soudního komisaře Mgr. R. N. (výrok I.), a ve výroku II., kterým bylo řízení o pozůstalosti přerušeno, toto usnesení potvrdil (výrok II.). Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. zdůraznil, že „za slabší je obecně pokládáno dědické právo, u něhož je důvodem dědění zákon, oproti dědickému právu, jež se zakládá na závěti, jejíž pravost nebyla popřena“. Dlouhodobá judikatura, „od níž se není důvodu odchylovat ani se zřetelem k ustanovení § 565 o.z.“, pak dovozuje slabší dědické právo i toho dědice, který zpochybňuje ze skutkového hlediska pravost právního důvodu dědění, jež jiný dědic popírá. O takovou situaci jde podle názoru odvolacího soudu v daném případě, kdy pozůstalá manželka namítá, že v řízení předložená závěť „nemusí být pravá a platná, neboť se zdá být zmatečná, při jejím sepisu mohl být zůstavitel ovlivněn pozůstalým synem“ a „možná ji ani nesepsal“, aniž by ovšem toto tvrzení jakkoli doložila. Podle dosavadní judikatury – jak odvolací soud dále uvedl – je však třeba, aby popření pravosti závěti bylo podloženo relevantními důvody, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným a které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti závěti. Při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloženo podání žaloby, tj. při posuzování, čí dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, lze vycházet z toho, že méně pravděpodobné je zpravidla dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu (např. na prokázání neplatnosti závěti, která nevykazuje již na první pohled zjevné nedostatky). Vzhledem k uvedeným závěrům, které „jsou nepochybně použitelné i za současné právní úpravy“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil jako slabší dědické právo pozůstalé manželky.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala dovolání pozůstalá manželka R. M. P.. Vytkla odvolacímu soudu, že „v naprostém rozporu s aktuální právní úpravou“ posoudil otázku, který z dědiců má být odkázán s podáním žaloby na určení dědického práva z listiny, která je podle jednoho z dědiců platnou a pravou holografní závětí zůstavitele, přičemž druhým dědicem je napadána jak pravost, tak platnost dané listiny, a to za situace, kdy oba dědici přicházejí do úvahy jak jako závětní dědici ze sporné listiny, tak jako zákonní dědici v I. dědické skupině. Zdůraznila, že z ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. je zřejmé, že „v případě, že není popřena pravost dědických titulů, jsou co do jejich síly řazeny následovně: a) dědická smlouva, b) závěť, c) zákonná posloupnost“. Výkladem tohoto ustanovení (pomocí argumentu a contrario) nelze podle názoru dovolatelky „dospět k žádnému jinému závěru, než, že v případě, že je popřena pravost závěti, neplatí shora uvedené pořadí dědických titulů, nýbrž se mění v tom smyslu, že ve vztahu k zákonné posloupnosti je za slabší dědický titul třeba posuzovat závěť“. Proto v daném případě, kdy byla dovolatelkou popřena jak platnost, tak především pravost sporné listiny (když na jednání konaném dne 16.3.2021 výslovně namítla, že sporná listina není dle jejího názoru sepsána zůstavitelem), měl být k podání žaloby na určení dědického práva odkázán pozůstalý syn. Dovolatelkou zastávanému výkladu pak mimo jiné přisvědčuje i odborný komentář k předmětnému zákonnému ustanovení, dle něhož „pokud bude dědický titul popřen co do pravosti, pořadí síly dědických titulů bude následující: i) pořízení pro případ smrti ve formě veřejné listiny, ii) zákonná dědická posloupnost, iii) pořízení pro případ smrti ve formě soukromé listiny, iv) dědický titul založený na soužití ve společné domácnosti“ (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2017). Současně je nutno zohlednit i ustanovení § 565 odst. 1 o.z., podle kterého je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Na rozdíl od odvolacího soudu má dovolatelka za to, že dané ustanovení je plně v souladu s jejím výkladem ustanovení § 1673 odst. 1 o.z., tedy že v případě soukromé listiny tíží důkazní břemeno stran její pravosti toho, kdo se této soukromé listiny dovolává. Kromě toho dovolatelka namítala, že odvolací soud rozhodl překvapivě (nepředvídatelně), neboť z jeho strany nebylo ani nařízeno jednání, na kterém by účastníky se svým odlišným právním názorem seznámil a umožnil jim tak na tuto změnu reagovat. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla (se současným návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí), aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Pozůstalý syn R. M. navrhl, aby dovolání pozůstalé manželky bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako bezdůvodné zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru v souladu s příslušnou soudní judikaturou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu
– dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že zůstavitel (M. M.) zemřel dne 24.10.2020, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř.
– přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že zůstavitel zanechal jednu závěť ze dne 22.10.2020 sepsanou podle prohlášení předkladatele (pozůstalého syna R. M.) vlastní rukou zůstavitele, v níž ustanovil svého syna R. M. dědicem nemovitostí v XY, auta a jedné poloviny peněžních finančních prostředků na účtech, a svou manželku R. M. P. ustanovil dědičkou druhé poloviny peněžních prostředků na účtech. Jako dědici podle zákonné dědické posloupnosti v první dědické třídě by byli, kdyby nebylo závěti, k pozůstalosti rovným dílem povoláni pozůstalá manželka R. M. P. a pozůstalý syn R. M. (srov. § 1635 odst. 1 o.z.). R. M. P. (prostřednictvím své zástupkyně – advokátky Mgr. B. R.) při jednání dne 16.3.2021 do protokolu (č.l. 89) uvedla, že „popírá pravost závěti, neboť se domnívá, že nebyla sepsána zůstavitelem“. R. M. tuto námitku považuje za neopodstatněnou a trvá na pravosti (i správnosti) závěti.

Za daného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení právní otázky, který z účastníků má (nej)slabší právní důvod ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. (případně § 1972 o.z.) v případě, že byla co do pravosti zpochybněna závěť sepsaná ve formě soukromé listiny. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla za nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání pozůstalé manželky R. M. P. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z.ř.s. soud (soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic), a je-li takových osob více, zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.

Podle ustanovení § 1672 o.z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.

Podle ustanovení § 1673 odst. 1 o.z. proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.

Podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

Podle ustanovení § 565 o.z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

Otázkou „síly“ jednotlivých právních důvodů dědění a navazující otázkou, kterého z účastníků sporného řízení o dědické právo, vyvolaného průběhem pozůstalostního řízení, zatěžuje ve srovnatelné situaci (jako nastala v projednávané věci) důkazní břemeno, se dovolací soud za nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 již zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, ve kterém – ve stručnosti řečeno – vyslovil k otázce důkazního břemene v navazujícím (sporném) řízení při výkladu ustanovení § 565 věty prvé o.z. závěry, jež jsou obdobné těm, které v nyní projednávané věci uplatnila dovolatelka. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč se přiměřeně aplikovatelné závěry dosavadní soudní praxe vztažené k právní úpravě účinné do 31.12.2013 nemohou bez dalšího promítnout do postupu soudů v případech, kdy zůstavitel zemřel až po 1.1.2014 a kdy je pro posouzení věci rozhodující již (obsahově odlišná) úprava provedená v nyní účinném občanském zákoníku.

Při výkladu ustanovení § 565 věty prvé o.z. se dovolací soud ve zmiňovaném rozsudku ze dne 22.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 přiklonil k názoru, že v případě, že je mezi účastníky řízení o pozůstalosti sporná skutečnost, zda pořízení pro případ smrti je pravé, tedy zda pochází od zůstavitele, pak je třeba použít jiná pravidla, která pomohou „žebříček síly“ stanovit. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, zda sporná listina má formu veřejné listiny (nejčastěji notářského zápisu) či listiny soukromé (jakákoli jiná listina). Podle ustanovení § 565 odst. 1 věty první o.z. pro soukromou listinu platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Naopak podle ustanovení § 568 odst. 1, 2 o.z. platí že, je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. Vzhledem k těmto zákonným ustanovením týkajícím se důkazní síly soukromých listin, je i postavení dědice, který opírá své dědické právo o pořízení pro případ smrti vyhotovené ve formě soukromé listiny „slabší“ než postavení dědice, který opírá své dědické právo o zákonnou dědickou posloupnost založenou na příbuzenství nebo manželství; tento názor lze dovodit z toho, že příbuzenský stav či manželství se soudu dokládá veřejnými listinami v podobě rodného či oddacího listu [srov. SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej, Dědické právo v praxi. kap. 3.2.2 (Postup soudu v případě zjištění sporu o dědické právo zakládajícího se na rozdílných skutkových tvrzeních), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 243].

V této souvislosti dovolací soud ve výše citovaném rozsudku dále vyložil, že úprava pozůstalostního řízení [ať už jde o ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. nebo o navazující znění ustanovení § 1672 o.z., tj. z hlediska pravidel určujících rozsah a nositele důkazního břemene ve sporu o dědické právo založené na zpochybnění pravosti pořízení pro případ smrti (nejčastěji závěti)] žádnou odchylku jednoznačně nestanoví, když nepřisuzuje závěti jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině, nezakládá právní domněnku její pravosti, ani neumožňuje, aby důkazní břemeno v průběhu sporného řízení přešlo z osoby, která se ve svůj prospěch platnosti co do pravosti zpochybněné závěti dovolává jen proto, že ve věci byla tuto závěť zpochybňující osoba odkázána podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. k podání žaloby o určení dědického práva (v obecné rovině k nemožnosti přechodu důkazního břemene srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). V navazujícím (sporném) soudním řízení proto bude důkazním břemenem zatížen bez ohledu na své procesní postavení vždy ten z účastníků, který se bude ve svůj prospěch jiným účastníkem zpochybněné závěti sepsané ve formě soukromé listiny dovolávat.

Podle názoru dovolacího soudu není rozumného důvodu uvedené závěry nevztáhnout též k řešení související otázky, který z účastníků pozůstalostního řízení disponuje s nejslabším právem a koho tak odkázat k podání žaloby o určení dědického práva. Přestože výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu řešící problematiku výkladu ustanovení § 565 věty prvé o.z. byl vydán až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud (který tak jeho závěry nemohl zohlednit), nepůsobí judikatorní závěry v něm obsažené pouze do budoucna, ale je třeba je aplikovat také ve všech probíhajících řízeních (hovoří se o tzv. incidentní retrospektivě u působení judikatury). Výklad právní normy podaný soudem je tím, který je správným od okamžiku platnosti a účinnosti konkrétní právní normy, nikoli od okamžiku, kdy výklad soud podá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.12.2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11).

S ohledem na výše podaný výklad je tedy odůvodněn závěr, že dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.

Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39, které v napadeném rozhodnutí cituje i odvolací soud (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“). Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že pozůstalá manželka R. M. P. (dovolatelka) nejprve při jednání dne 16.2.2021 (osobně) k předložené závěti uvedla námitky týkající se způsobilosti a vůle zůstavitele (vyslovila domněnku o „nedobrém zdravotním stavu zůstavitele“ při sepisu závěti, že „zůstavitel mohl být při sepsání závěti ovlivněn poz. synem“ a že „celý obsah závěti se jeví jako poněkud zmatený“), které by mohly vést – kdyby byly opodstatněné – ke zpochybnění platnosti závěti. Pravost závěti pak pozůstalá manželka napadla až při následujícím jednání dne 16.3.2021, kdy (prostřednictvím své zástupkyně – advokátky Mgr. B. R.) do protokolu pouze obecně (paušálně) uvedla, že „popírá pravost závěti, neboť se domnívá, že nebyla sepsána zůstavitelem“. Žádnou bližší (konkrétnější) argumentaci, z čeho tak dovozuje (v jakých skutečnostech spatřuje to, že závěť nepochází od zůstavitele), však neuvedla. Právě tento nedostatek svědčí pro to, aby k podání žaloby o určení dědického práva nebyl – s ohledem na výše vyložené – odkázán pozůstalý syn R. M., který se ve svůj prospěch dovolává zpochybněné závěti sepsané ve formě soukromé listiny, nýbrž pozůstalá manželka R. M. P., jejíž dědické právo dovolací soud správně vyhodnotil „se zřetelem k okolnostem případu“ jako (nej)slabší.

Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl překvapivě (nepředvídatelně), jestliže z jeho strany nebylo ani nařízeno jednání, na kterém by účastníky se svým odlišným právním názorem seznámil a umožnil jim tak na tuto změnu reagovat.

Odvolací soud napadeným usnesením rozhodoval o odvolání podanému proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto o věci samé (rozhodnutím o věci samé budeaž výsledné rozhodnutí o žalobě na určení dědického práva, resp. konečné rozhodnutí o dědictví). Ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. umožňuje odvolacímu soudu v takové situaci rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání. Jednání je povinen nařídit pouze tehdy, kdyby opakoval nebo doplňoval dokazování; tak ovšem – jak se podává z obsahu spisu i odůvodnění napadaného usnesení – nečinil (ani k tomu neměl důvod). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ překvapivého rozhodnutí se v projednávané věci zřejmě nejedná.

Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání R. M. P. podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Nejvyšší soud České republiky neodložil podle ustanovení § 243 písm. b) o.s.ř. právní moc napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka ve svém návrhu na odklad vykonatelnosti uvedla, že jej podává „z důvodu obavy, že k uplynutí lhůty pro podání žaloby na určení dědického práva dojde před rozhodnutím o dovolání“. Protože z obsahu spisu vyplývá, že v mezidobí již dovolatelka tuto žalobu ve stanovené lhůtě podala, nemůže být napadeným rozhodnutím závažně ohrožena na svých právech. Navíc věcným (zamítavým) rozhodnutím o podaném dovolání se stal návrh na odklad právní moci bezpředmětným.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů