// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 13.07.2022
Okamžik uplatnění nároku na náhradu za bolest u soudu
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní události, je nutné je v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. Žaloba musí obsahovat (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Přiřazení jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z., je pak věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.
Podřadí-li žalobce v žalobě, veden závěry znaleckého posudku o trvalých následcích, své obtíže odpovídající posttraumatické stresové poruše s jim odpovídající částkou pod nárok na náhradu za ZSU, pak nejde o změnu žaloby, jestliže tyto obtíže v průběhu řízení vymizí a v reakci na to žalobce tento druh obtíží podřadí pod bolest a na její náhradu požaduje nadále danou částku jako bolestné. Za takové specifické skutkové situace je proto namístě závěr, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení náhrady za bolest představovanou dočasnou posttraumatickou stresovou poruchou již v žalobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 219/2021, ze dne 30. 3. 2022
Dotčené předpisy: § 2958 o. z.
Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za vytrpěnou bolest 14 322,88 Kč a za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) 886 880 Kč, které mu způsobil žalovaný napadením nožem. Okresní soud v Trutnově částečně vyhověl žalobě rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 7 C 236/2015-144, a z žalované částky v celkové výši 901 202,88 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu újmy na zdraví 300 400,96 Kč (na náhradu za bolest 4 774,29 Kč a na náhradu za ZSU 295 626,67 Kč), ve zbytku žalobu zamítl. Svůj závěr o výši náhrady za bolestné i ZSU opřel zejména o žalobcem předložený posudek MUDr. Karla Martiníka, DrSc., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (od 1. 1. 2021 „hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví“), který podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž základní východiska byla publikována pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Metodika“), vyčíslil bolestné na 55 532,88 Kč a náhradu za ZSU na 886 880 Kč s tím, že žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která ovlivňuje jeho budoucí společenské uplatnění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu zrušil v zamítavé části co do 600 801,92 Kč mimo jiné proto, že soud prvního stupně při stanovení výše náhrady vyšel ze znaleckého posudku, který odvolací soud shledal vadným a neúplným, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jehož předmětem byl nadále nárok žalobce na zaplacení bolestného ve výši 9 548,59 Kč a nárok na zaplacení náhrady za ZSU ve výši 591 253,33 Kč.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 7 C 236/2015-250, zamítl žalobu na zaplacení 600 801,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 6. 1. 2014 napadl žalobce nožem, čímž mu způsobil poranění levého lokte hlubokou bodnou ránou s venózním krvácením. Znalec MUDr. Martiník, DrSc. Ani po doplnění znaleckého posudku neodstranil jeho nedostatky a vady tak, aby posudek mohl být podkladem pro závěr o výši peněžité náhrady, a proto okresní soud ustanovil znalce k podání revizního posudku. Znalec MUDr. Jan Flídr v revizním znaleckém posudku ze dne 2. 11. 2019 vyčíslil bolestné na 319 251 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění na 34 247 Kč. Na základě svého vyšetření shledal žalobce psychicky zdravým, jeho posttraumatická stresová porucha již odezněla, proto se nemohla projevit v hodnocení ZSU, ale znalec její existenci po přechodnou dobu po zranění zahrnul do hodnocení bolestného, s tím, že šlo o psychickou bolest. Po seznámení s těmito závěry revizního znaleckého posudku žalobce při jednání 4. 5. 2020 změnil žalobu tak, že požadoval zaplacení celé částky 600 801,92 Kč jako náhrady za bolest. Žalovaný proti celému takto uplatněnému nároku vznesl námitku promlčení. Okresní soud věc posoudil podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a s odkazem na § 619 odst. 2, § 620 odst. 1 a § 629 odst. 1 o. z. shledal námitku promlčení důvodnou. Žalobci byly známy okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty nejpozději 2. 11. 2015, kdy podal žalobu, neboť již v ten okamžik věděl o svém nároku na bolestné a osobě povinné k jeho úhradě. Uplatnil-li nárok na bolestné změnou žaloby 4. 5. 2020, bylo to po marném uplynutí promlčecí lhůty. Vznesení námitky promlčení soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, žalobce při vyčíslení jednotlivých nároků vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Karla Martiníka, DrSc., na jehož nedostatky žalovaný upozorňoval od počátku řízení, žalobce přesto trval na jeho správnosti.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 26 Co 189/2020-279, potvrdil rozsudek okresního soudu v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do 591 253,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, kterou byla žaloba zamítnuta co do 9 548,59 Kč s příslušenstvím, rozsudek změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 9 548,59 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně (výrok III až V) a o nákladech odvolacího řízení (výrok VI). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na judikaturu dovolacího soudu podrobněji rozvedl, že nároky podle § 2958 o. z. jsou jednotlivé, dílčí a samostatné, tudíž se i samostatně promlčují. Nárok na bolestné ve výši 591 253,33 Kč, který žalobce uplatnil až 4. 5. 2020, shledal promlčeným již ke dni 7. 9. 2018, s tím, že promlčecí lhůta počala běžet 7. 9. 2015. Totožnost škůdce žalobce znal již 6. 1. 2014, kdy ho žalovaný napadl, nejpozději pak v okamžiku, kdy byl žalovaný uznán vinným v trestním řízení, tj. 4. 9. 2014. Vědomost o újmě, resp. o ustálení svého zdravotního stavu ke dni 12. 8. 2015, získal žalobce ze znaleckého posudku MUDr. Karla Martiníka, DrSc., který mu musel být znám nejpozději ke dni 7. 9. 2015, kdy formuloval předžalobní výzvu. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud nespatřoval ve vznesení námitky promlčení porušení dobrých mravů. Nárok na náhradu bolestného vy výši 9 548,59 Kč na rozdíl od soudu prvního stupně promlčeným neshledal, neboť jej žalobce uplatnil již žalobou dne 2. 1. 2015, kterou následně rozšířil o 591 253,33 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a navazujících výrocích III až VI napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018 a rozsudků sp. zn. 33 Odo 944/2006 a 33 Odo 1310/2004. Odvolací soud pochybil, posoudil-li žalobcem uplatněnou změnu právního důvodu ze ztížení společenského uplatnění na bolestné jako změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. Jeho povinností bylo nárok v žalobě skutkové vymezit a uvést, čeho se domáhá. Je pak na soudu, aby nároky v žalobě právně posoudil a podřadil pod příslušné hmotněprávní ustanovení. Již v žalobě dostatečně uvedl, z čeho dovozuje vznik škodní události a popsal negativní projevy, se kterými spojuje své obtíže. Na jednání 4. 5. 2020 nezměnil skutkové vymezení nároku, petit a ani nežádal více než v původní žalobě. Pouhá změna právní kvalifikace neznamená změnu žaloby, proto odvolací soud nesprávně posoudil nárok žalobce jako promlčený. Žalovaný vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobce vycházel při podání žaloby ze závěrů znaleckého posudku, kterému jako laik důvěřoval. Odvolací soud to nevzal dostatečně v potaz, stejně jako to, že posudek byl zpracován bezprostředně po zásadní změně právní úpravy náhrady újmy. Žalobce navrhl zrušení rozsudku v rozsahu napadeném dovoláním, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením, které učinily soudy obou stupňů, a navrhl dovolání odmítnout či zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v dané specifické skutkové situaci soudy obou stupňů nesprávně posoudily dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku okamžiku uplatnění nároku na náhradu za bolest u soudu.
Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Citované ustanovení zakládá při újmě na zdraví právo poškozeného na náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkové újmy. Byť jde o důsledek téže škodní události, jedná se o různé nároky, lišící se svým skutkovým vymezením. Bolestné má poškozenému vynahradit přechodné („vytrpěné“) bolestivé stavy (ať fyzické či psychické), včetně určité míry nepohodlí a omezení, obvykle provázejících léčbu. Náhrada za ztížení společenského uplatnění slouží k odčinění trvalých nepříznivých následků, představujících překážku lepší budoucnosti poškozeného poté, kdy se jeho zdravotní stav ustálil natolik, že nelze očekávat další zlepšení. Jedním z rozdílů mezi uvedenými dvěma nároky je doba jejich trvání. Nová kategorie dalších nemajetkových újem je pak spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní události, je nutné je v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. Žaloba musí obsahovat (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012, publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Přiřazení jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z., je pak věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.
V daném případě žalobce v žalobě popsal způsob poškození svého zdraví žalovaným a vylíčil i obtíže, které mu toto poškození přináší, včetně obtíží psychického rázu. Částky požadované náhrady u každého z nároků (bolestného a ZSU) odvodil ze znaleckého posudku, zpracovaného před podáním žaloby, v srpnu 2015. Znalec u žalobce konstatoval posttraumatickou stresovou poruchu, kterou ohodnotil v rámci ztížení společenského uplatnění žalobce. V průběhu řízení však došlo ke změně skutkových okolností, když revizní znalec konstatoval, že posttraumatická stresová porucha sice u žalobce byla po poranění přítomna, avšak ke dni podání revizního znaleckého posudku již vymizela, proto ji znalec nemohl vzít v úvahu při stanovení míry ZSU. Protože však žalobce po určitou dobu skutečně trpěl psychickými obtížemi, posoudil je znalec jako přechodnou psychickou bolest a ohodnotil je při stanovení výše odškodnění v rámci bolestného. Za těchto okolností se postup odvolacího soudu, který ve shodě se soudem prvního stupně posoudil reakci žalobce na popsanou změnu skutkových okolností v průběhu řízení jako částečné zpětvzetí žaloby o náhradu za ZSU a tomu odpovídající rozšíření žaloby o náhradu bolestného, jeví formalistickým a nespravedlivým. Žalobce již v žalobě tvrdil, že trpí psychickými obtížemi a od zahájení řízení za ně požadoval náhradu. Vzhledem k tomu, že v době, kdy podle prvního znaleckého posudku byl již žalobcův zdravotní stav ustálen, vzal znalec tyto obtíže v úvahu při hodnocení ZSU, a proto i žalobce odpovídající část náhrady zahrnul do požadavku na odčinění ZSU. V průběhu řízení se žalobce nepřestal domáhat náhrady za posttraumatickou stresovou poruchu, jen po jejím odeznění ji znalec posoudil (s ohledem na její dočasnost) jako dočasnou psychickou bolest. Nezměnilo se tedy nic na tom, jak ji žalobce pociťoval, ani na tom, že za ni požaduje náhradu, jen v důsledku ukončení jejího trvání je již namístě ji po právní stránce pokládat za psychickou obtíž dočasnou. Nárok na její náhradu nezměnil svou povahu tím, že jej žalobce při změně žaloby nazval bolestným, posouzení daných obtíží v rámci bolestného je důsledkem objektivních důvodů, nezávislých na vůli účastníků (vymizení psychických obtíží v průběhu soudního řízení).
Podřadí-li žalobce v žalobě, veden závěry znaleckého posudku o trvalých následcích, své obtíže odpovídající posttraumatické stresové poruše s jim odpovídající částkou pod nárok na náhradu za ZSU, pak nejde o změnu žaloby, jestliže tyto obtíže v průběhu řízení vymizí a v reakci na to žalobce tento druh obtíží podřadí pod bolest a na její náhradu požaduje nadále danou částku jako bolestné. Za takové specifické skutkové situace je proto namístě závěr, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení náhrady za bolest představovanou dočasnou posttraumatickou stresovou poruchou již v žalobě. Závěr soudů obou stupňů o jeho promlčení je proto nesprávný.
Nelze ovšem přehlédnout, že o části nároku na náhradu za posttraumatickou stresovou poruchu bylo již soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto, byť v rámci rozhodnutí o náhradě za ZSU. Tuto okolnost by soud měl při rozhodování o bolestném vzít v potaz, stejně jako zásadu, že právní kvalifikací žalobce není soud vázán.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru ohledně vymezení nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví v žalobě a v jeho důsledku na nesprávném závěru o promlčení uplatněného nároku na bolestné. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soud prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O nákladech řízení před soudy obou stupňů i o nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé.
Autor: -mha-