// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.06.2022

K naplnění znaků závislé práce

I. Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat.

Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci.

Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit, zejména od samostatné výdělečné činnosti.

II. Pro poměry projednávané věci z uvedeného vyplývá, že úkolem soudů bylo zabývat se tím, zda mezi účastníky vznikl právní vztah, jehož předmětem byl výkon závislé práce žalobcem pro žalovanou. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce při generální opravě zakladače činnosti pro žalovanou vykonával osobně, za odměnu, na pracovišti žalované, společně se zaměstnanci žalované a v žalovanou stanovené týdenní pracovní době, kterou žalovaná i v případě žalobce evidovala. Žalovaná k výkonu práce poskytovala žalobci též nezbytné zázemí (šatnu) a pracovní pomůcky, dopravovala ho na pracoviště a provedla i jeho zaškolení ohledně předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Odměnu za vykonanou práci sice žalovaná vyplácela žalobci prostřednictvím vedoucího pracovní skupiny M. K., který na generální opravě zakladače pro žalovanou pracoval na základě „rámcové smlouvy o kooperační výrobě“, smlouva mu však zakazovala „bez předchozího písemného souhlasu objednatele pověřit provedením díla jiný podnikatelský subjekt, nebo třetí osobu“, na provádění prací pro žalovanou se proto s žalobcem nedohodl z vlastní iniciativy (svého nezávislého rozhodnutí při provozu podnikatelské činnosti), ale na podnět žalované, která mu sdělila, že „potřebuje na určitou dobu zajistit vyšší počet pracovníků“. Při výkonu práce pracovní skupina M. K. ani nepostupovala samostatně, neboť byla podřízena zaměstnanci žalované, který ji dozoroval a technicky řídil. Tomu potom odpovídá i zjištění soudů o tom, že pracovní úkoly žalobci ukládali a pokyny související s výkonem práce mu udělovali zaměstnanci žalované.

Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že činnosti vykonávané žalobcem pro žalovanou při generální opravě zakladače naplňují znaky závislé práce, neboť byly vykonávané ve vztahu nadřízenosti žalované (jejíž zaměstnanci ukládali žalobci pracovní úkoly) a podřízenosti žalobce, jménem žalované (pro její potřeby), v jejích prostorách a na její náklady a odpovědnost; na naplnění znaků závislé práce lze tedy usuzovat i tam, kde zaměstnavatel a zaměstnanec její výkon zastírají smlouvami předstírajícími (simulujícími) výkon samostatné výdělečné činnosti pro třetí osobu. Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou jako vztahu pracovněprávního nebrání nedostatek úmyslu žalované takový právní vztah s žalobcem založit, neboť pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovanou vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – zjištění, co bylo skutečně projeveno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3061/2020, ze dne 19. 5. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2014
§ 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2014
§ 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2014
§ 5 písm. e) bod 1 zák. č. 435/2004 Sb.

Kategorie: vznik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 28. 1. 2016 (v průběhu řízení doplněnou) domáhal, aby mu S. s., [označená jako žalovaná 1)] a M. K. [označený jako žalovaný 2)] zaplatili společně a nerozdílně na bolestném 243 382 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 4 633 334 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku 10 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od podání žaloby do zaplacení, na náhradě na „ušlém výdělku“ za období od 4. 7. 2014 do 31. 12. 2015 částku 221 351 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení a aby mu od 1. 1. 2016 platili měsíční rentu ve výši 16 595 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 4. 7. 2014 při práci související s čištěním ložisek 400 kg vážící kovové obruče (věnce) sloužící jako základna pro otočné rameno bagru na něj při zvednutí tohoto věnce jeřábem zvedané břemeno spadlo, neboť se utrhlo oko navařené panem M. K.. Padající břemeno zasáhlo žalobce do levé nohy v úrovni kolene a do předloktí levé ruky a způsobilo mu poškození zdraví, které zanechalo trvalé následky. Žalobce práci, při níž úraz utrpěl, pro žalovanou formálně vykonával jako osoba samostatně výdělečně činná, když „smlouvu o provedení prací“ (na opravě zakladače 6600 na Lomu XY) měl uzavřenou s M. K., avšak ve skutečnosti se jednalo o výkon závislé práce pro žalovanou, neboť jejich vztah vykazoval znaky soustavnosti (smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku, vykazování pracovní doby bylo stejné jako u zaměstnanců s pracovní smlouvou, dle evidence pracovní doby byla žalobci vyplácena odměna za odpracované hodiny, pokyny k výkonu práce žalobce dostával od zaměstnanců žalované a k výkonu práce žalobce používal „pomůcky“ poskytnuté žalovanou). Vztah žalobce a žalované tedy odpovídal vztahu pracovněprávnímu a jeho úraz by měl být odškodněn jako úraz pracovní.

Žalovaná i vedlejší účastník namítali, že k úrazu žalobce nedošlo při výkonu závislé práce pro žalovanou, neboť žalobce práce na opravě zakladače prováděl jako osoba samostatně výdělečně činná ve smluvním vztahu k M. K.. Vedle toho se žalobce na vzniku úrazu podílel porušením bezpečnostních předpisů, jestliže se v rozporu s nimi zdržoval v místě zvedání břemena.

Poté, co ohledně všech nároků uplatněných proti žalovanému M. K. a následně též ohledně všech nároků, s výjimkou bolestného ve výši 243 382 Kč s příslušenstvím, uplatněných proti S. s., bylo rozhodnuto o vyloučení věci k samostatnému řízení (srov. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 25. 8. 2017, č. j. 45 C 61/2016-116, a ze dne 12. 4. 2018, č. j. 45 C 61/2016-175), Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 45 C 61/2016-179, rozhodl, že „žalobcem uplatněný nárok na odškodnění bolesti ve výši 243 382 Kč s 8,05% úrokem z prodlení jdoucím od podání žaloby do zaplacení je co do základu v plném rozsahu po právu“ a že o „výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že úraz se žalobci stal „při výkonu závislé práce pro žalovanou“ a „jde o úraz pracovněprávní, za který žalovaná odpovídá podle zákoníku práce“. Protože všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz byly splněny a žalovaná se své odpovědnosti nemůže zprostit (neboť k úrazu došlo „při práci se strojem, který pro své nedostatky po stránce bezpečnosti neměl být vůbec v provozu“), bylo rozhodnuto o základu uplatněného nároku.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 10. 2018, č. j. 95 Co 182/2018-195 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel z úvahy, že mezitímním rozsudkem je vždy rozhodováno „o celém základu věci a nelze jím rozhodnout pouze o některém z dílčích nároků“, a proto rozsudek, kterým bylo rozhodnuto jen o „dílčím plnění“ (nároku na bolestné), nelze považovat za správný.

Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 45 C 61/2016-218, rozhodl, že „žalobcem uplatněný nárok na odškodnění bolesti je co do základu v plném rozsahu po právu“ a že „o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 4. 7. 2014 utrpěl „na montážním místě V. u., na lomu XY při pracích v rámci generální opravy zakladače při manipulaci s vrchním kroužkem otočného ložiska o průměru cca 3,2 m a hmotnosti cca 400 kg v důsledku pádu kroužku úraz“. Žalobce pracoval ve skupině, kterou řídil M. K. a práce dozoroval a technicky řídil „šéfmontér“ (zaměstnanec žalované) J. Š., kterému byla skupina M. K. pro realizaci generální opravy „přidělena“. M. K. pracoval pro žalovanou na základě živnostenského oprávnění jako svářeč a zámečník, s žalovanou měl uzavřenou „rámcovou smlouvu o kooperační výrobě“ a byl odměňován „hodinovou sazbou“; ve smlouvě bylo ujednáno, že M. K. „není oprávněn bez předchozího písemného souhlasu objednatele pověřit provedením díla jiný podnikatelský subjekt, nebo třetí osobu“. Poté, co mu žalovaná sdělila, že „potřebuje na určitou dobu zajistit vyšší počet pracovníků“, se M. K. s žalobcem dohodl, že se žalobce na pracích pro žalovanou na generální opravě zakladače „bude podílet“. Pracovní úkoly žalovaná žalobci ukládala „prostřednictvím p. Š.“. Za práci byl žalobce odměňován „hodinovou sazbou“; odměnu za vykonanou práci žalovaná vyplácela žalobci „prostřednictvím“ M. K.. Žalobce konal práce pro žalovanou na jejím pracovišti, žalovaná mu přidělila skříňku v šatně, dopravovala ho na místo práce, dávala mu pracovní pokyny, evidovala jeho příchody a odchody do/z práce, udělovala mu pracovní volno, platila ho za čas strávený na jejím pracovišti; žalovaná rovněž žalobci poskytla „vybavení nutné k výkonu práce“. Žalobce tak pracoval „stejně, jakoby byl zaměstnancem žalované“. Soud proto dospěl k závěru, že „žalobci se stal úraz při výkonu závislé práce pro žalovanou a jde o úraz pracovněprávní, za který žalovaná odpovídá podle zákoníku práce“ (podle ustanovení § 366 a § 380 zákoníku práce); právní vztah účastníků při výkonu této práce posuzoval jako tzv. faktický pracovní poměr (žalobce vykonával pro žalovanou „závislou práci, ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr“). Vzhledem k tomu, že žalobce „jednal v souladu s pokynem p. K., vazače a zaměstnance … žalované, jako osoby odpovědné za zdvihací práce a v důvěře ve správnost daného postupu“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se „odpovědnosti za pracovní úraz“ podle ustanovení § 367 zákoníku práce nemůže zprostit.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 95 Co 169/2019-262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska závěru o tom, v jakém právním vztahu žalobce vykonával práci, při níž dne 4. 7. 2014 utrpěl úraz, vzal v úvahu, že „zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem ,podnikatelskéhoʻ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“. Zohlednil, že „žalobce před tím, než začal pro žalovanou pracovat, nebyl osobou samostatně výdělečně činnou“, že „živnostenské oprávnění si opatřil“, aby „získal práci u žalované“, pro kterou však následně práci konal „nikoliv ale samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, nýbrž byl při této práci přímo řízen a kontrolován zaměstnanci žalované“, že „žalovaná mu pro výkon této práce poskytla zázemí (šatnu, pracovní pomůcky), tak jako svým zaměstnancům, vedla jeho docházku, měl stejný začátek a konec pracovní doby jako kmenoví zaměstnanci žalované, žalovaná ho dopravovala do místa výkonu práce a v případě potřeby rozhodovala o jeho uvolnění z práce“. Dospěl proto k závěru, že „žalobce při dílčí práci na generální opravě zakladače pracoval společně se zaměstnanci žalované, tedy pro žalovanou pracoval stejně, jako by byl jejím zaměstnancem“, a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že „mezi žalobcem a žalovanou byl založen faktický pracovní poměr“ a že úraz žalobce je úrazem pracovním. Žalovaná se podle odvolacího soudu ani zčásti nezprostila odpovědnosti za pracovní úraz žalobce podle ustanovení § 337 (správně § 367) zákoníku práce, neboť „žalobci se úraz stal nikoliv v zakázané zóně (tj. pod zvednutým kroužkem), ale při otáčení tohoto kroužku ve vertikální poloze kolem jeho osy“, tedy „při výkonu práce pro žalovanou, při kterém se on nedopustil žádného porušení bezpečnostních předpisů“, a žalovaná „nevyhotovila závazný technologický postup prací na této opravě“, čímž porušila ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) nařízení vlády č. 378/2001 Sb.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující „proti celému napadenému rozhodnutí“. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud soudy „aplikovaly znaky závislé práce (§ 2 zákoníku práce) na vztah mezi žalobcem a žalovanou v rámci specifického pracoviště“; tuto otázku považuje v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou. Důvodem pro závěr, že se nejednalo o „podnikatelskou“ činnost, nemůže být jen skutečnost, že „žalobce před tím, než začal pro žalovanou pracovat, nebyl osobou samostatně výdělečně činnou“. Odvolací soud přitom současně pomíjí, že žalobce měl uzavřenou písemnou smlouvu s panem K., na jejímž základě měl pro něj pracovat; nesprávně proto odvolací soud uvádí, že žalobce si živnostenské oprávnění opatřil, aby „získal práci u žalované“. Podle dovolatelky odvolací soud nevzal v úvahu, že žalobce svou práci vykonával na specifickém pracovišti [dobývací prostor povrchového dolu pro těžbu hnědého uhlí, jehož správcem je třetí osoba (V. u.), v rámci kterého se uplatňují specifické právní předpisy, zejména stran požadavků na bezpečnost a organizaci práce], pokud zohledňoval, že žalovaná poskytovala žalobci stejně jako svým zaměstnancům šatnu (tu správce dobývacího prostoru „poskytuje za úplatu i ostatním“), evidovala jeho docházku (jedná se o prostor spravovaný třetí osobou, která má s ohledem na příslušné předpisy Českého báňského úřadu zaveden evidenční systém docházky, kterým „musí projít“ každý, kdo chce „překročit práh“ dobývacího prostoru, resp. dostat se „za bránu“), která byla pro žalobce stejná jako pro „kmenové zaměstnance“ žalované (jakmile skončila pracovní doba „denních zaměstnanců“, nebylo možné, aby v dobývacím prostoru zůstávaly jakékoli další osoby, neboť zde nebyl nikdo, kdo by na ně z hlediska bezpečnosti a organizace práce „s ohledem na specifické pracoviště“ dozíral), a dopravovala žalobce na místo výkonu práce (i tato skutečnost je „důsledkem specifických bezpečnostních předpisů souvisejících se specifickým pracovištěm“). Bral-li odvolací soud současně v úvahu, že žalovaná poskytovala žalobci pracovní pomůcky a rozhodovala o jeho uvolnění z práce, namítá dovolatelka, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, o jaké pracovní pomůcky se jednalo, a že „žalobce byl od samého počátku veden (a do této činnosti, resp. k žalované doslova přiveden) panem K., ten také rozhodoval o jeho potřebách“. Ze stejného důvodu (specifičnosti prostoru, v němž byla práce vykonávána) muselo být školení „BOZP“ provedeno pouze osobou k tomu odborně způsobilou s příslušným oprávněním. Všechny uvedené skutečnosti jsou podle dovolatelky významné z hlediska aplikace § 2 zákoníku práce, resp. naplnění zákonných znaků závislé práce. Dovolatelka vychází z úvahy, že v rámci specifického pracoviště jsou běžně uzavírány „obchodněprávní smlouvy“ s podnikatelskými subjekty, aniž by se jednalo o vztahy pracovněprávní. S ohledem na „speciální báňské předpisy“ pak zajištuje subjekt odpovědný za převzaté montážní dílo koordinaci všech subjektů na práci se podílejících; tato koordinace při opravě tak „obrovského stroje“ byla nutná též s ohledem na nezbytnost „zajistit příslušné postupy a návaznosti v určitém sledu“. Tuto činnost vykonával pro žalovanou pan Š.. Žalovaná namítá, že oba soudy nesprávně právně posoudily vztah mezi žalobcem a žalovanou. Má za to, že tento vztah nevykazuje znaky závislé práce podle § 2 zákoníku práce a na zjištěný skutkový stav by proto měly být aplikovány předpisy občanskoprávní, nikoli pracovněprávní. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné. Má za to, že dovolatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se domáhá. Rozhodnutí obou soudů považuje za správné a judikaturu Nejvyššího soudu v nich citovanou za přiléhavou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Námitky dovolatelky, že žalobce „měl uzavřenou písemnou smlouvu s panem K., pro kterého měl vykonávat příslušné činnosti“, že odvolací soud „nesprávně uvádí, že si žalobce opatřil živnostenské oprávnění, aby získal práci u žalované“, že „není zřejmé, kdy měla žalovaná rozhodovat o uvolňování (žalobce – pozn. dovolacího soudu) z práce“, neboť „žalobce byl od samého počátku veden (a do této činnosti, resp. k žalované doslova přiveden) panem K., ten také rozhodoval o jeho potřebách“, a že „nelze nezdůraznit posouzení věrohodnosti svědka pana K. soudy obou stupňů“, které „stran popisu úrazového děje“ uvedly, že výpověď je „nevěrohodná s ohledem na to, že byl v té době jako žalovaný“, a na druhé straně „stran neexistence smlouvy uzavřené mezi ním a žalobcem“ výpověď považovaly za věrohodnou, vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými zjištěními soudů, která byla rozhodující pro závěr, zda práce, při jejímž výkonu žalobce úraz utrpěl, naplňovala znaky závislé práce. Dovolatelka tak uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na podkladě takové argumentace nelze učinit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a není proto možné k ní přihlížet.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce dne 4. 7. 2014 utrpěl „na montážním místě V. u., na lomu XY při pracích v rámci generální opravy zakladače při manipulaci s vrchním kroužkem otočného ložiska o průměru cca 3,2 m a hmotnosti cca 400 kg v důsledku pádu kroužku úraz“. Tyto práce vykonával jako člen pracovní skupiny M. K., který jako držitel živnostenského oprávnění měl s žalovanou uzavřenou „rámcovou smlouvu o kooperační výrobě“; podle této smlouvy M. K. nesměl „bez předchozího písemného souhlasu objednatele pověřit provedením díla jiný podnikatelský subjekt, nebo třetí osobu“. Do doby výkonu těchto prací žalobce „nebyl osobou samostatně výdělečně činnou“ a „živnostenské oprávnění si opatřil“ z toho důvodu, aby je mohl (po předchozí dohodě s M. K., podle které se na nich „bude podílet“) vykonávat; M. K. se za tímto účelem na žalobce obrátil poté, co mu žalovaná sdělila, že „potřebuje na určitou dobu zajistit vyšší počet pracovníků“. Pracovní úkoly žalovaná žalobci ukládala a výkon práce kontrolovala prostřednictvím svých zaměstnanců J. Š. a Z. K.; zaměstnanec žalované Z. Š. jako „šéfmontér“ práce dozoroval a technicky řídil a skupina M. K. mu byla pro realizaci generální opravy „přidělena“. Žalovaná žalobci „pro výkon této práce poskytla zázemí (šatnu, pracovní pomůcky), tak jako svým zaměstnancům, vedla jeho docházku“, žalobce „měl stejný začátek a konec pracovní doby jako kmenoví zaměstnanci žalované, žalovaná ho dopravovala do místa výkonu práce a v případě potřeby rozhodovala o jeho uvolnění z práce“, a provedla jeho seznámení s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Odměnu za vykonanou práci žalovaná vyplácela žalobci „prostřednictvím“ M. K..

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou naplňovala znaky závislé práce. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 4. 7. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též jen „o. z.“).

Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Ustanovení § 3 zák. práce stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy, a že základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Znamená to, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nikoli ale tím způsobem, že by fyzické osoby pro ně vykonávaly závislou práci na základě jiných smluv a dohod, než jsou pracovní smlouva (srov. § 33 odst. 1 zák. práce) a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 74 až 77 zák. práce). Závislá práce vykonávaná fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah se považuje za nelegální práci [srov. ustanovení § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů].

Pracovní poměr se zakládá (není-li v zákoníku práce stanoveno jinak) pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, která musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána, a den nástupu do práce (srov. § 33 odst. 1 a § 34 odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně (§ 34 odst. 2 zák. práce). Není-li pracovní smlouva uzavřena písemně, je neplatná, ledaže strany vadu dodatečně zhojí (srov. § 582 odst. 1 o. z.); bylo-li však již započato s plněním (zejm. začal-li zaměstnanec vykonávat práci), není možné se neplatnosti pracovní smlouvy dovolat (srov. § 20 zák. práce).

Dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti. V dohodě o provedení práce musí být sjednána (jako její podstatná náležitost) práce, která má být zaměstnancem vykonána, a doba, na kterou se tato dohoda uzavírá (srov. § 75 zák. práce). Obsahovými náležitostmi dohody o pracovní činnosti jsou sjednaná práce, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá (srov. § 76 odst. 4 zák. práce). Dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak je – stejně jako pracovní smlouva – neplatná (srov. § 77 odst. 1 část věty před středníkem zák. práce a § 582 odst. 1 o. z.); i zde platí, že neplatnosti pro nedodržení zákonem stanovené písemné formy se nelze dovolat, bylo-li již započato s plněním (srov. § 20 zák. práce).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu. Nedošlo-li k platnému sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněný pod č. 19/1977 Sb. rozh. obč. nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 905/2014, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017).

O pracovněprávní vztah se jedná též tehdy, koná-li fyzická osoba pro „zaměstnavatele“ (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Právní praxe tento vztah označuje jako faktický pracovní poměr. Není-li pracovní smlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednána platně (např. proto, že v rozporu se zákonem byl se zaměstnankyní sjednán druh práce zaměstnankyním zakázaný – srov. § 238 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr (jiný základní pracovněprávní vztah) jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). Smyslem a účelem pracovněprávního institutu označovaného v právní praxi jako faktický pracovní poměr je jednak tomuto faktickému vztahu (který může skončit bezformálně bez dalšího) dát určitý právní rámec odpovídající jeho podstatě (i v případě tzv. faktického pracovního poměru se proto jeho účastníci označují jako „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“, i když se nejedná o výkon závislé práce v základním pracovněprávním vztahu), jednak vypořádání vztahů, které vznikly při dosavadní fakticky vykonávané práci, neboť by stěží bylo možné připustit, aby jedna strana měla z činnosti druhé strany prospěch, zatímco faktický výkon práce druhé strany by byl poskytován na její vlastní účet bez jakékoli protihodnoty. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z toho, že „zaměstnanci“, který vykonává u „zaměstnavatele“ práci v tzv. faktickém pracovním poměru, přísluší od „zaměstnavatele“ v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru; přísluší mu zejména mzda (plat) za vykonanou práci, právo na náhradu mzdy (platu) při překážkách v práci, právo na dovolenou nebo právo na náhradu škody (včetně odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) a stejně jako zaměstnanec je povinen nahradit škodu, kterou by způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3691/2015).

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zák. práce závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce – skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantním postavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 písm. a) zák. práce]. Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec je především povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat při výkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže za zaměstnance třetí subjekt [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 77 odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazek loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též § 301 písm. d) zák. práce a v něm stanovenou povinnost zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele]. Zaměstnavatel má naproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménem zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znaky závislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhá kontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředky poskytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znaků závislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit, zejména od samostatné výdělečné činnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 342/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněného pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč.).

Pro poměry projednávané věci z uvedeného vyplývá, že úkolem soudů bylo zabývat se tím, zda mezi účastníky vznikl právní vztah, jehož předmětem byl výkon závislé práce žalobcem pro žalovanou. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce při generální opravě zakladače činnosti pro žalovanou vykonával osobně, za odměnu, na pracovišti žalované, společně se zaměstnanci žalované a v žalovanou stanovené týdenní pracovní době, kterou žalovaná i v případě žalobce evidovala. Žalovaná k výkonu práce poskytovala žalobci též nezbytné zázemí (šatnu) a pracovní pomůcky, dopravovala ho na pracoviště a provedla i jeho zaškolení ohledně předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Odměnu za vykonanou práci sice žalovaná vyplácela žalobci prostřednictvím vedoucího pracovní skupiny M. K., který na generální opravě zakladače pro žalovanou pracoval na základě „rámcové smlouvy o kooperační výrobě“, smlouva mu však zakazovala „bez předchozího písemného souhlasu objednatele pověřit provedením díla jiný podnikatelský subjekt, nebo třetí osobu“, na provádění prací pro žalovanou se proto s žalobcem nedohodl z vlastní iniciativy (svého nezávislého rozhodnutí při provozu podnikatelské činnosti), ale na podnět žalované, která mu sdělila, že „potřebuje na určitou dobu zajistit vyšší počet pracovníků“. Při výkonu práce pracovní skupina M. K. ani nepostupovala samostatně, neboť byla podřízena zaměstnanci žalované, který ji dozoroval a technicky řídil. Tomu potom odpovídá i zjištění soudů o tom, že pracovní úkoly žalobci ukládali a pokyny související s výkonem práce mu udělovali zaměstnanci žalované.

Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že činnosti vykonávané žalobcem pro žalovanou při generální opravě zakladače naplňují znaky závislé práce, neboť byly vykonávané ve vztahu nadřízenosti žalované (jejíž zaměstnanci ukládali žalobci pracovní úkoly) a podřízenosti žalobce, jménem žalované (pro její potřeby), v jejích prostorách a na její náklady a odpovědnost; na naplnění znaků závislé práce lze tedy usuzovat i tam, kde zaměstnavatel a zaměstnanec její výkon zastírají smlouvami předstírajícími (simulujícími) výkon samostatné výdělečné činnosti pro třetí osobu. Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou jako vztahu pracovněprávního nebrání nedostatek úmyslu žalované takový právní vztah s žalobcem založit, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem a žalovanou vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – zjištění, co bylo skutečně projeveno. Namítá-li dovolatelka, že v rámci specifického pracoviště jsou běžně uzavírány „obchodněprávní smlouvy“ s podnikatelskými subjekty, aniž by se jednalo o vztahy pracovněprávní, pak přehlíží, že okolnost, že jiné osoby vykonávaly činnost pro žalovanou jako „osoby samostatně výdělečně činné“, nevylučuje výkon závislé práce žalobce pro žalovanou (tato okolnost by naopak spíše mohla vést k úvahám, zda v případě uvedených osob rovněž nešlo o výkon závislé práce zastřený občanskoprávní či jinou smlouvou). Rovněž další námitky, že koordinace všech „subjektů“ podílejících se na opravě tak „obrovského stroje“ ze strany žalované byla nezbytná s ohledem na „speciální báňské předpisy“ a nutnost „zajistit příslušné postupy a návaznosti v určitém sledu“, spíše nasvědčují závěru, že činnost těchto „subjektů“ nemusela být – stejně jako v případě žalobce – prováděna samostatně a na vlastní odpovědnost, a výkon závislé práce žalobce proto rovněž nevylučují.

Lze proto uzavřít, že odvolací soud správně vycházel z předpokladu, že žalobce úraz dne 4. 7. 2014 utrpěl při výkonu závislé práce pro žalovanou; otázka povahy pracovněprávního vztahu, v němž žalobce pro žalovanou závislou práci vykonával, resp. zda se jednalo o tzv. faktický pracovní poměr, dovolacímu přezkumu otevřena nebyla.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolání směřovalo proti mezitímnímu rozsudku, kterým se řízení nekončí, o náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo proto rozhodováno (srov. § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větu první o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů