// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.06.2022

Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v televizním vysílání

I. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

II. Jestliže televizní reportáž byla koncipována tak, že se v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu vozidla střídaly obě zákaznice s reportérkou a výsledné sdělení tvořil souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi, je zřejmé, že v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace sdělení třetí osoby“, jak má na mysli výjimka stanovená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. I když takto zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli.

Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2547/2021, ze dne 23. 3. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 35 zák. č. 231/2001 Sb.
§ 40 odst. 1 písm. c) zák. č. 231/2001 Sb.

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 C 46/2019-174, ve výroku I zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zveřejnit v pořadu XY nejblíže následujícím po právní moci rozsudku následující odpověď:

„Dne 21. 1. 2019 byl v pořadu XY odvysílán díl s názvem XY, který se týkal podnikání společností A. b. a O. r., které provozují autopůjčovnu easyrent.cz. Prezentovány byly zejména zkušenosti s uvedenou autopůjčovnou jejích zákaznic paní J. a paní W.. Společnost A. b. se na nás obrátila s žádostí o uveřejnění odpovědi ohledně části Pořadu, který se týkal paní J., kterou tímto uveřejňujeme.

Paní J. si objednala vozidlo XY, když v nabídce naší autopůjčovny je, jak je zřejmé i z webové stránky, i řada levnějších vozidel. Jak vyplývá i z písemné objednávky paní J., nájemné za vozidlo mělo původně činit 19.952,- Kč (včetně DPH), paní J. si nicméně již dopředu dohodla slevu, po které bylo nájemné již od okamžiku objednávky stanoveno na 13.960,- Kč (včetně DPH). Stejně tak bylo dopředu písemně sjednáno, že nájemné bude uhrazeno již při převzetí vozidla, tj. dopředu.

Jelikož daný den nebyl vůz XY k dispozici, zavolal několik hodin před sjednanou dobou převzetí vozidla jednatel, pan A. K., paní J., obeznámil ji se situací a nabídl zapůjčení vozidla XY za shodných podmínek. Paní J. změnu akceptovala. Výše nájemného tak byla zachována a nájemné za 11 dní činilo celkem 13.960,- Kč (včetně DPH). Nejednalo se tedy o dvojnásobek původně sjednaného nájemného, jak uvedla paní J. Vozidlo bylo následně předáno, přičemž předání se kromě paní J. účastnili také její dva dospělí synové, pro které bylo podle informací od paní J. vypůjčené auto určeno. Předloženou smlouvu paní J. podrobně nestudovala, proto s ní pan K., který vozidlo předával, její text prošel a upozornil ji na důležité pasáže, tj. zejména povinnosti hlásit veškeré škody či dopravní nehody, ustanovení týkající se smluvních pokut atd.

V rámci vypůjčení vozidla byla paní J. složena kauce 20.000,- Kč. Tato měla být dle dohody pouze blokována na platební kartě paní J., transakci však na kartě paní J. nebylo možno provést. Proto si paní J. musela hotovost vybrat v nedaleké čerpací stanici, a uhradila kauci v hotovosti. Výše kauce ve smlouvě uvedena nebyla, což bylo způsobeno právě tím, že částka neměla být předávána, ale pouze blokována na platební kartě.

Při vrácení vozidla bylo objeveno jeho poškození – dolík na kapotě, přičemž z fotodokumentace stavu vozidla před a po zapůjčení je zřejmé, že ke vzniku poškození došlo v době, kdy měla paní J. vozidlo vypůjčené. Ostatně, i paní J. v reportáži uvedla, že dolík na vozidle skutečně byl. Za situace, kdy dojde k poškození vozidla, není kauce nikdy vracena na místě, neboť je třeba vyčkat na stanovení výše způsobené škody. Na úhradu vyčíslené škody je pak používána kauce, a zbylá část je případně vrácena klientovi.

Paní J. bylo následně fakturováno celkem 33.874,- Kč, z toho na náhradu poškození kapoty částka 12.853,- Kč (kapota nebyla měněna, ale opravou uvedena do původního stavu). Dále byly, vedle výše uvedeného nájemného, které bylo hrazeno předem, nárokovány částky za odstavení vozidla v servisu po dobu opravy (5.247,90 Kč za 3 dny), a 1.813,79 Kč za mytí a čištění vozidla, které bylo vráceno znečištěné, jak lze opět doložit pořízenou fotodokumentací. Veškeré fakturované nároky jsou v souladu s nájemní smlouvou, kterou paní J. uzavřela.

Na úhradu výše uvedených byla použita složená kauce; zbylá část kauce ve výši 126,- Kč byla paní J. dne 12. 10. 2018 bezhotovostně vrácena. Paní J. společnost A. b. ve věci opakovaně kontaktovala telefonicky i e-mailově, přičemž tato na její podněty vždy reagovala, a to až do doby, kdy paní J. společnost nepravdivě obvinila z toho, že vozidlo poškodila sama.

Konečně společnost A. b. uvádí, že pro reportérku pořadu nemohlo být překvapením, když v provozovně komunikovala s panem M. K., neboť již před svou návštěvou s ním telefonovala a jeho přítomnost na místě si výslovně vyžádala.

V reportáži bylo současně uvedeno, že na společnost A. b. bylo podáno trestní oznámení. K tomu lze doplnit, že není možné nijak zabránit tomu, aby kdokoli podal trestní oznámení na kohokoliv. Společnost A. b., ani její zástupci či zaměstnanci však nikdy nebyli obviněni z žádného trestného činu a veškerá trestní oznámení byla vždy po podání vysvětlení odložena.“, výrokem II zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zveřejnit v pořadu XY nejblíže následujícím po právní moci rozsudku následující odpověď:

„Dne 21. 1. 2019 byl v pořadu XY odvysílán díl s názvem XY, který se týkal způsobu podnikání společností A. b. a O. r., které provozují autopůjčovnu easyrent.cz. Prezentovány byly zejména zkušenosti s uvedenou autopůjčovnou jejích zákaznic paní J. a paní W. Společnost O. r. se na nás obrátila s žádostí o uveřejnění odpovědi ohledně části Pořadu, který se týkal paní W., kterou tímto uveřejňujeme.

Paní V. W. si pronajala vozidlo XY, tedy vůz typu „van,“ který je určen především k převozu nákladů. Vozidlo bylo zcela nové, nájezd ke dni zapůjčení byl 205 km. Ve smlouvě byl vedle základního nájemného stanoven také maximální denní nájezd 150 km, přičemž za každý nadlimitní kilometr byla – opět přímo ve Smlouvě a v předávacím protokolu – sjednána částka 8,- Kč.

K žádnému ujištění o tom, že paní W. za nadlimitní kilometry platit nebude, nedošlo. Takové ujištění by ostatně bylo v rozporu se zněním smlouvy. Úkolem autopůjčovny není posuzovat, zda je pro zákazníka ekonomicky vhodné pronajmout si vůz k stěhování věcí do Velké Británie, kam měla dle svého vyjádření namířeno paní W. Paní W. nicméně smlouvu před jejím uzavřením určitě studovala, neboť si vyžádala výslovný souhlas společnosti O. r. s tím, aby mohla s vozem Českou republiku opustit, jak vyžaduje smlouva. V souvislosti s udělením souhlasu s možností jet s vozem do zahraničí, byla na existenci limitu navíc výslovně upozorněna.

V daném případě došlo k nadlimitnímu nájezdu 2.800 km (vůz byl vypůjčen na 8 dní, tj. maximální nájezd 1.200 km, a celkový nájezd činil 4.000 km). Dle smlouvy měla společnost O. r. nárok na částku 22.400,- Kč (2.800 km á 8,- Kč), přičemž na částečnou úhradu byl použit depozit, respektive kauce, ve výši 20.000,- Kč.

Pokud nemá společnost O. r. vůči klientovi pohledávky např. z titulu neuhrazeného nájemného, nadlimitních kilometrů nebo způsobené škody, vrací kauci v souladu se smlouvou v řádu dnů. V tomto případě byly ale pohledávky klienta vyšší než nárok klienta na vrácení kauce.

Na závěr společnost O. r. uvádí, že stejně jako je na internetu možné najít její zákazníky s negativními zkušenostmi, jejich drtivá většina je se službami společnosti spokojena a ve svých recenzích to dává najevo.“, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhaly uveřejnění takto formulovaných odpovědí podle § 35 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále též jen „vysílací zákon“), s poukazem na to, že žalovaná v pořadu XY v reportáži ze dne 21. 1. 2019 s názvem „XY“ vylíčila žalobkyně jako nepoctivé subjekty zkracující práva spotřebitelů, a to na základě nepravdivých, neúplných či hrubě zkreslených tvrzení. Žalobkyně a) uvedla následující výroky z reportáže, které měly poškodit její dobrou pověst: „Zaplatila kauci 20.000,- Kč, zpátky ji ale nedostala, protože prý auto poškodila." (tvrzení redaktora žalované), „Paní J. z XY se loni v červnu porouchalo auto. Bohužel zrovna v době, kdy ho nutně potřebovala, protože si její maminka zlomila ruku." (tvrzení redaktora žalované), „Já jsem se potřebovala dostat z bodu A do bodu B, jo, odvézt tu maminku sem, tam, na ty rehabilitace, občas na nějaký nákup, takže opravdu nejlevnější auto z té nabídky." (tvrzení paní J.), „Jenže hodinu před ním zavolali paní J. z půjčovny, že vybraný vůz není k dispozici a že si bude muset půjčit jiný." (tvrzení redaktora žalované), „Ale to je drahý auto a to já Vám prostě nemůžu zaplatit. Furt jsem to opakovala, protože už jsem z toho měla divnej pocit, fakt divnej pocit. On říkal dobře, dám Vám 30% slevu, protože je to naše chyba." (tvrzené paní J.), „Při placení ale nastal problém. Takže jsem mu říkala: Potřebuji ho na 11 dní a možná na dýl. A on říkal: No tak dobře, tak mi dejte 14 tisíc. A já jsem říkala, 14 tisíc, no to je dvojnásobek toho, co jsme se domluvili a co máte na stránkách." (tvrzení paní J.), „Je to zvláštní, protože ve smlouvě je napsáno, že kauce je 0,- Kč." (tvrzení redaktora žalované), „Jako 34 tisíc je strašně moc peněz a já jsem je tam samozřejmě neměla, vystresovaná jsem byla, protože už mě tlačil ten čas, a on říkal, no to nevadí, tady v benzince naproti, tam je bankomat a tam si můžete dojít." (tvrzení paní J.), „Paní J. spěchala pro nemocnou maminku, a tak smlouvu podepsala a v hotovosti zaplatila." (tvrzení redaktora žalované), „Já jsem teda hlavně chtěla, aby mi vrátili kauci a zbytek těch peněz." (tvrzení paní J.), „Ten pán mi řekl, že tam žádné peníze nemá, a druhej den že mi to pošlou na účet." (tvrzení paní J.), „Ale najednou se objevil další pracovník autopůjčovny, který tvrdil, že auto je poškozené." (tvrzení redaktora žalované), „A já jsem říkala, na té kapotě žádný dolík není, já jsem to čtvrt hodiny před tím, než jsem to vracela, tak jsem to čistila a ještě jsem to vlastnoručně myla to auto." (tvrzení paní J.), „Tak jsem se šla podívat, úplně neznatelnej dolík tam byl, ale až po důkladné prohlídce." (tvrzení paní J.), „Já s tím nesouhlasím s tím dolíkem. On říká: Ne, s tím si nedělejte starosti s tím dolíkem, jdeme." (tvrzení paní J.), „Za opravu vozu, tý kapoty, vlastně toho dolíku údajnýho, a za mytí auta, a za odstavení vozu, faktura přišla téměř na 34.000, - Kč. " (tvrzení paní J.), „ Měli mi vrátit 126, - Kč a ty mi taky dodneška nepřišly. " (tvrzení paní J.), „On říkal, no, s tím se nedá nic dělat, a položil telefon. A napsala jsem mu to do e-mailu a na ten mi nikdo dodneška neodpověděl. " (tvrzení paní J.), „My jsme autopůjčovnu navštívili se skrytou kamerou jako klienti. Zajímalo nás, jak takové půjčení auta probíhá ... Tady nás čekalo překvapení. Věnoval se nám M. K. Už v roce 2008 jsme natáčeli o jeho podnikání, tehdy šlo o asistenční službu XY." (tvrzení redaktora žalované). Žalobkyně b) se ohradila proti následujícím výrokům: „Odevzdala jsem auto a říkám, a teďka, jak to bude s penězi, já jsem Vám dala hotovost, tak očekávám hotovost zpátky, a on mi pán řekl, že do tří dnů se to vyřeší, že do tří dnů mi to pošlou na účet." (tvrzení paní W.), „Já jsem to nevěděla (o limitu na denní nájezd kilometrů - pozn.), když jsem s nimi hovořila po telefonu, tak mi tahle informace nebyla řečena, na to jsem se ptala několikrát, protože jsem věděla, že ta cesta je opravdu třeba 4.000 km, že mi zabere vlastně dva dny řízení tam a dva dny řízení zpátky." (tvrzení paní W.), „Já jsem žádnou dopravní nehodu nezpůsobila, takže nevím, proč je mi účtováno 1 km 8 korun." (tvrzení paní W.), „... a potom Vy to zaplatíte, i když ten člověk Vás evidentně okradl." (tvrzení paní W.), „My jsme na internetu našli další nespokojené zákazníky." (tvrzení redaktora žalované). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 21. 1. 2019 odvysílala díl pořadu XY, který se zabýval zákaznickou zkušeností M. J. a V. W. se zapůjčením vozidel v autopůjčovnách provozovaných žalobkyněmi. Pořad XY má stabilně značnou sledovanost, je dostupný i na jiných platformách (např. na XY) a cílem tohoto pořadu je boj za práva spotřebitelů, obsahující v sobě i varování před nepoctivými podnikateli. Paní J. si u žalobkyně a) chtěla půjčit auto, ovšem v důsledku toho, že jí vybraný model ani druhá jeho alternativa nakonec nebyly k dispozici, půjčila si model jiný, dražší. Ve smlouvě byla uvedena kauce 0 Kč, ovšem v den předání vozu se žalobkyně a) po paní J. domáhala složení 20.000 Kč. Když M. J. vůz vrátila, žalobkyně a) namítla, že vozidlo je poškozené a téměř celá kauce, kterou M. J. složila, byla ze strany žalobkyně a) konzumována na opravu vozidla. V. W. si půjčila automobil u žalobkyně b), přičemž chtěla půjčit automobil bez placení tzv. „nadlimitních kilometrů“. V předávacím protokolu pak bylo zaškrtnuto políčko 1km - 8 Kč v rubrice spoluúčast a V. W. nadlimitní kilometry vyúčtovány byly. Odvysílání pořadu mělo negativní dopad na recenze obou žalobkyň. Podle soudu prvního stupně je legitimním cílem takového pořadu budit veřejnou diskuzi o společensky významném tématu. Žalovaná postupovala s náležitou žurnalistickou péčí, neboť její redaktorka se na žalobkyně obrátila s žádostí o poskytnutí vyjádření audiovizuální formou; pokud žalobkyně zaslaly žalované jejich rozsáhlé písemné vyjádření, nemohly po žalované rozumně očekávat, že celé vyjádření bude přečteno v rámci pořadu. Žalovaná postupovala tak, aby dostála požadavku svojí neutrality a vyváženosti. Shora uvedenými výroky třetích osob (M. J. a V. W.) se soud prvního stupně s odkazem na § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona nezabýval s tím, že v případě citací je chráněn nejenom citovaný zdroj, ale rovněž i citující. Totéž platí o přímých sděleních třetích osob v rámci pořadu žalované. U výroků vyslovených redaktory žalované dovodil, že jde o pravdivá sdělení či hodnotící soudy.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 22 Co 4/2021-235, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, změnil jej ve výroku III jen tak, že žalobkyně nahradí žalované náklady řízení rovným dílem, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná není povinna odpovědi žalobkyň uveřejnit s ohledem na § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Skutková tvrzení, na nichž pořad stojí a k nimž požadují žalobkyně uveřejnění odpovědí, byla sdělena třetími osobami - M. J. a V. W. (zákaznicemi žalobkyň). To, co pro pořad tyto zákaznice uvedly a co bylo následně v pořadu použito a zveřejněno, je citací sdělení třetí osoby pro veřejnost, jak má na mysli uvedené ustanovení. Hranici, za níž již sdělení třetích osob určená veřejnosti (pokud nejde o nějaké zcela zjevné excesy nepožívající právní ochrany) nespadají pod výjimku § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona, tato norma nestanoví. Sdělení redaktora žalované jsou velmi kusá, okrajová a nepodstatná, proto uveřejnění odpovědi jen na sdělení redaktora podle odvolacího soudu nepřipadá v úvahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že závisí na otázce výkladu § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona, a to zejména na posouzení, zda je provozovatel vysílání povinen uveřejnit odpověď v případě, že napadené sdělení či jeho část je přímým sdělením jakékoli třetí osoby. Mají za to, že toto ustanovení zákona nelze vykládat tak široce, že jakákoli citace či vyjádření třetí osoby je chráněno touto výjimkou; stále platí, že odpovědnost za obsah vysílání má jeho provozovatel, v této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4281/2008, sp. zn. 30 Cdo 214/2000, a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 73/02. Závěr odvolacího soudu by podle dovolatelů ad absurdum znamenal, že se provozovatel vysílání jakékoli odpovědnosti zprostí vždy, když potenciální konfliktní informace nechá ve vysílání přeříkat třetí osobu. Žalovaná jako vysílatel má nést odpovědnost v co nejširším rozsahu, jelikož má možnost oslovit široké spektrum adresátů, tvořit jejich názory, v důsledku ovšem také poškozovat v pořadu zmíněné subjekty. Odvolací soud svým názorem postavení žalované excesivně posiluje. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř. neboť otázka výjimky z povinnosti uveřejnit odpověď v televizním vysílání [§ 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona] nebyla v daných souvislostech judikaturou dovolacího soudu dosud řešena. Dovolání je důvodné.

Podle § 35 odst. 1 vysílacího zákona jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru, nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

Podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona provozovatel vysílání není povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení, jestliže napadené sdělení, popřípadě jeho napadená část je citací sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno.

Citovaná ustanovení vysílacího zákona odpovídají (mimo části textu vyjadřující způsob šíření sporného tvrzení a označení subjektu šiřitele) úpravě odpovědi v § 10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon). V zásadě shodná koncepce i dikce předmětných norem přitom značí, že i jejich výklad by se měl do značné míry ubírat stejným směrem. Závěry rozhodovací praxe vyslovené k úpravě v tiskovém zákoně tak lze přiměřeně vztáhnout i na výklad § 35 odst. 1 a 2 vysílacího zákona. I při aplikaci § 35 odst. 2 vysílacího zákona je možno v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2159/2008 (publikovaný pod C 8155 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), dovodit, že účelem požadované odpovědi je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit.

Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4322/2019).

Žalovaná na svých webových stránkách označuje XY za „investigativní publicistický pořad, který bojuje za práva spotřebitelů“. Publicistický záměr reportérů vyplývá z tématu a z charakteru tohoto pořadu je očividné, že obsah reportáže má vyznít ve prospěch spotřebitele, resp. že reportáže se týkají případů, kdy byla práva spotřebitelů krácena. Náměty do redakce pořadu posílají sami diváci, kteří pak, týká-li se téma XY jejich vlastní záležitosti, zkušenosti či vlastního problému, v pořadu vystupují, hovoří na kameru a popisují reportérům v terénu to, co se jim jako spotřebitelům přihodilo, optikou jejich zpravidla negativní zkušenosti s podnikateli. Byť jde o informace sdělované veřejnosti, nelze právě pro osobní zainteresovanost považovat autory sdělení za tzv. třetí osoby, na něž by se vztahovala výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. V nyní souzené věci M. J. a V. W. vystoupily v pořadu XY jako zákaznice dvou autopůjčoven (žalobkyň) s tím, že byly dotčeny jejich jednáním, a chtěly poukázat na údajné nekalé obchodní praktiky žalobkyň při zapůjčení a vrácení vozidel. Je proto logické, že měly zájem na tom, aby reportáž vylíčila žalobkyně v negativním světle, a to bez ohledu na to, zda sdělení, která v pořadu zákaznice učinily, byla pravdivá či nikoli. Pak je třeba považovat tyto osoby za zainteresované na řešeném tématu, které je předmětem pořadu. Z provedeného dokazování vyplývá, že reportáž byla koncipována tak, že v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu vozidla se střídaly obě zákaznice s reportérkou a že výsledné sdělení tvořil souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi. Je tedy zřejmé, že v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace sdělení třetí osoby“, jak má na mysli zákonem stanovená výjimka. I když takto zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli.

Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud posoudí, zda v žalobě označená sdělení M. J., V. W. a reportérů žalované jsou pravdivá či nikoli a zda požadované odpovědi jsou schopny dosáhnout jejich účelu, tj. uvést na pravou míru skutkové tvrzení týkající se dotčené osoby, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů