// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.05.2022

Diskriminace žáka se speciálními vzdělávacími potřebami

I. Diskriminaci z důvodu zdravotního postižení výslovně upravuje § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Tato speciální forma nepřímé diskriminace se podle výslovného znění zákona uplatní v pracovněprávních oblastech a v přístupu ke službám určeným veřejnosti. Služby určené veřejnosti v sobě zahrnují nejen služby dostupné (nabízené) veřejnosti jako je přístup ke zboží a službám typu péče o tělo (např. kadeřnictví, pedikúra), o domácnost (např. úklid, prádelna, čistírna), bydlení nebo přepravy, ale i služby poskytované veřejnoprávními subjekty (např. zdravotní péče, vzdělávání apod).

II. Jestliže žák se speciálními vzdělávacími potřebami vynaložil finanční částky pouze na osobní asistenci a současně škola zajistila mimo jiné i pro tohoto žáka odbornou pomoc asistenta pedagoga při procesu jeho vzdělávání, neopomněla (neodmítla) přijmout přiměřená opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. K diskriminaci žáka podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona tak nedošlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 244/2020, ze dne 13. 1. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 3 zák. č. 198/2009 Sb.

Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Žalobce se domáhal náhrady majetkové i nemajetkové újmy včetně relutárního zadostiučinění za to, že byl ze strany žalované školy diskriminován v přístupu ke vzdělání z důvodu svého zdravotního postižení.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 12 C 447/2015-249, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 12 C 447/2015-287, zamítl žalobu na určení, že se žalovaná dopustila porušení práva žalobce na rovné zacházení z důvodu nezajištění bezplatného vzdělávání, z důvodu odepření bezplatné přiměřené úpravy, eventuálně porušení práva žalobce na rovné zacházení (výrok I), na uložení povinnosti zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění „Milý AAAAA, omlouváme se ti za trápení, které jsme ti způsobili diskriminačním postupem školy“ (výrok II), na náhradu škody ve výši 165 880 Kč (výrok III) a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 65 000 Kč (výrok IV), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok V). Vyšel ze zjištění, že žalobce je dítětem s autismem a lehkým mentálním postižením. V září roku 2011 nastoupil do 1. třídy žalované školy. Na základě žádosti žalované a doporučení pedagogické poradny bylo v té době se souhlasem krajského úřadu zřízeno místo asistenta pedagoga vzhledem k tomu, že školu navštěvovaly děti se speciálními potřebami (mimo jiné i žalobce). Funkci tohoto asistenta vykonávala J. M. jako zaměstnanec žalované, přičemž náplní její práce bylo zejména pracovat s žákem podle individuálního vzdělávacího plánu, zprostředkovávat pochopení učební látky, být přítomen s žákem po celou dobu vyučování, monitorovat jeho pracovní vypětí a zajistit funkční relaxaci, zprostředkovat komunikaci mezi žákem a učitelem, spolužáky a pracovníky školy a pomáhat se orientovat v sociálních vztazích kolektivu. Finanční prostředky na její plat byly krajským úřadem poskytnuty pouze na část úvazku – v rozsahu 0,3 pro školní rok 2011/2012 vzhledem ke dvěma dětem se speciálními potřebami v 1. třídě (žalobce a BBBBB (pseudonym)), pro školní rok 2012/2013 byl stanoven úvazek asistenta pedagoga v rozsahu 0,45 pro 2. třídu (s ohledem na stejné děti jako v 1. třídě) a 0,55 s ohledem na děti v dalších třídách. Následně byl žalované poskytován jednotný příspěvek na plat asistenta pedagoga (44 000 Kč pro školní rok 2013/2014 a 52 000 Kč pro školní rok 2014/2015) a příplatky na postižení žáka (mezi těmito žáky byl zahrnut i žalobce). Finanční prostředky na plat asistenta pedagoga, které nebyly pokryty částkou od státu, byly ve školním roce 2011/2012 hrazeny Úřadem práce Kolín a městem Týnec nad Labem, v dalších letech již nikoli. J. M. na základě ústní i písemné smlouvy (písemná smlouva byla uzavřena pouze na období od 1. 9. 2012 do 31. 8. 2013) s žalobcem (zastoupeným matkou) vykonávala pro něj osobní asistenci při pomoci s integrací v základní škole (vedení při výuce, dopomoc, dohled, doprovod mezi domovem a školou), a to do roku 2015. Za to jí byla od 1. 9. 2012 poskytována měsíční odměna 5 900 Kč (v létě 2012 jí byla matkou poskytnuta 2 x částka 5 390 Kč), a to do ledna 2015 včetně, hrazená z příspěvku na péči o žalobce. Fakticky zajišťovala dopravu do školy a ze školy podle potřeb matky, pomáhala žalobci ve škole s oblékáním, hygienou, doprovázela ho po chodbách a na obědy, absolvovala s ním veškeré školní aktivity včetně výletů a školy v přírodě v 1. a ve 4. třídě, příležitostně ho doprovázela i na mimoškolní aktivity (zařízení Volno). Vztahy mezi nimi byly dobré. Ve 4. třídě došlo k celkovému zhoršení žalobce, které se projevilo únavou, nenaladěností, odmítáním práce ve škole; přičemž v tomto období se na žalobce přenášely spory mezi rodiči. Soud věc posoudil podle § 3, § 4 a § 10 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době let 2012 až 2015 (dále též jen „antidiskriminační zákon“) se závěrem, že žalobce nebyl žalovanou diskriminován z důvodu svého zdravotního postižení tím, že mu nebyla bezplatně poskytnuta přiměřená opatření ze strany žalované tak, aby byl zajištěn jeho přístup ke vzdělání. Soud porovnal obě funkce asistenta pedagoga a osobního asistenta s tím, že asistent pedagoga není povinen pracovat pouze s konkrétním žákem (je zaměstnancem školského zařízení a jeho plat je hrazen ze státního rozpočtu), tuto povinnost má pouze osobní asistent, který vykonává služby pouze pro určitou osobu, jíž je také placen za pomoci příspěvku na péči. Osobní asistence se uplatňuje při doprovodu žáka do školy nebo do zájmových kroužků, dopomoci o přestávkách i v průběhu výuky, kde působí buď v kombinaci s asistentem pedagoga, a pokud ten není přítomen ve třídě, poskytuje pomoc sám osobní asistent. Jestliže matka na základě smlouvy poskytovala finanční prostředky J. M., jednalo se o placení služeb osobní asistence. Žalovaná zajistila podmínky pro vzdělání žalobce, neodmítla jej vzhledem k jeho postižení vzdělávat a integrovat jej mezi ostatní žáky, nedošlo tak k jeho diskriminaci. V řízení nebylo prokázáno obtěžování žalobce ze strany zaměstnanců žalované, jež tvrdila pouze matka žalobce, která však nebyla přítomna ve třídě, přičemž z jiných důkazů tyto skutečnosti nevyplynuly. Změna chování žalobce a problémy s učivem nastaly na konci 3. a začátku 4. třídy v souvislosti s neshodami mezi rodiči a následným rozvodem, což nezletilý žalobce velmi těžce nesl. Ohledně omluvy a přiměřeného finančního zadostiučinění podle § 10 antidiskriminačního zákona proto soud uzavřel, že ze strany žalované nedošlo k diskriminaci žalobce podle § 3 antidiskriminačního zákona ani k jeho obtěžování podle § 4 antidiskriminačního zákona. Ohledně požadované náhrady škody uzavřel, že jde o nárok podle občanského zákoníku, k jehož uplatnění však není žalobce aktivně legitimován, neboť finanční prostředky za osobní asistenci zasílala jeho matka ze svého účtu na účet J. M. na základě smlouvy. Žalovaná proto není ve sporu pasivně legitimována a nedošlo ani k jejímu bezdůvodnému obohacení, neboť žádné prostředky od žalobce ani jeho matky neobdržela.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 21 Co 329/2018-305, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích (I, II, III a IV), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil zákonné zástupkyni žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, že žalobce nebyl žalovanou diskriminován ani přímo ani nepřímo (§ 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 a 2 antidiskriminačního zákona) ani obtěžován ve smyslu § 4 antidiskriminačního zákona a není dán nárok na náhradu škody. Uzavřel dále, že návrh na omluvu tak, jak byl i po opakovaných změnách formulován, nemohl být úspěšný i proto, že v textu omluvy absentuje konkrétní popis jednání, za něž se měla žalovaná omluvit. Určovací výrok byl za situace, kdy se žalobce domáhal omluvy, nadbytečný. Ohledně náhrady nákladů řízení, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal okolnosti podle § 150 o. s. ř. a přiznal žalované jejich náhradu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázkách dovolacím soudem dosud neřešených, jež soudy po právní stránce posoudily nesprávně. Tvrdí, že žalobce byl diskriminován formou odmítnutí přiměřených úprav (opatření) podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona ve vztahu k pedagogické asistenci na základní škole, a předkládá k řešení otázku, zda je přípustné za tato opatření platit, s čímž souvisí i otázka vztahu osobní asistence a asistence pedagoga. Namítá, že jako dítě s postižením má právo na bezplatná přiměřená opatření podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona a čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, mezi které patří i zajištění pedagogické asistence v potřebném rozsahu. Pedagogickou asistenci nelze zpoplatnit, a to ani formou zástupné smlouvy o osobní asistenci.

Je-li přesto zpoplatněna, jedná se o její odmítnutí, a proto musí být povinnou osobou uneseno břemeno důkazu existence nepřiměřeného zatížení. Na půdě školy je asistent pedagoga jak asistentem pedagogickým, tak asistentem osobním, čemuž odpovídají jeho kompetence vymezené v § 5 vyhlášky č. 27/2016 Sb. (současné znění) i v § 7 vyhlášky č. 73/2004 Sb., účinné v době podání žaloby. Nesprávný výklad dovolatel proto spatřuje v závěru, že asistent pedagoga neposkytuje žákovi s postižením individuální pomoc a podporu a působí toliko ve vztahu k celé třídě jako pomoc pedagogickému pracovníku. Z právních předpisů i vnitřních předpisů školy totiž vyplývá, že náplň práce asistenta pedagoga je mnohem širší a má zahrnovat rovněž individuální podporu žákovi s postižením, který potřebuje dopomoci s oblékáním, pohybem po škole, nácvikem návyků apod. Přesně tak byla přitom pomoc asistenta pedagoga ve vztahu k žalobci poskytována v minulých letech, aniž by byla definována jako osobní asistence. Ve funkci asistenta pedagoga se tak snoubí obecné opatření, zajišťující podporu pedagogovi při práci s třídním kolektivem, ve kterém je žák s postižením, a opatření individuální, zajišťující i úkony individuální asistence, kterou na půdě školy potřebuje žák s takovým zdravotním postižením, např. doprovody, pomoc se sebeobsluhou, vytváření návyků, apod. Podmínkou pro výkon funkce asistenta pedagoga je proto jeho pracovněprávní vztah ke škole a pozice pedagogického pracovníka, fakticky však asistent pedagoga vykonává rovněž tuto individuální podporu jako přiměřenou úpravu (opatření) v přístupu ke vzdělání, která v jiném kontextu odpovídá pozici osobního asistenta. Odmítla-li tedy žalovaná tuto podporu, a bylo tak nutné ji zajistit formou uzavření smlouvy o poskytování osobní asistence, za kterou dovolatel zaplatil, jedná se ze strany školy o odmítnutí přiměřené úpravy. Žalovaná v průběhu řízení netvrdila ani neprokázala, že by poskytnutím smlouvy na plný úvazek asistentce pedagoga J. M. tak, aby část jejího času stráveného na škole s dovolatelem nemusela být pokryta smlouvou o osobní asistenci, došlo k nepřiměřenému zatížení. To, zda škola měla potřebné prostředky, či to, zda je mohla nějakým způsobem získat, v průběhu řízení nebylo zjišťováno, byť právě tuto otázku dovolatel opakovaně namítal. Jako další neřešenou předkládá dovolatel otázku participace dítěte v řízení jako jeho základního práva podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a § 100 odst. 3 o. s. ř., nikoli jako důkazního prostředku v řízení a s tím související zajištění úprav řízení pro jeho bezpečné slyšení. Namítá, že soudy nesprávně právně posoudily povahu slyšení nezletilého v řízení, které se ho bezprostředně týká. Toto slyšení nemá povahu účastnického výslechu a není jej možno odmítnout s odůvodněním, že s ohledem na provedené dokazování jeho výslech není nutný. Dovolatel se opakovaně domáhal toho, aby byl v řízení jakožto dítě s postižením slyšen přímo, za přijetí procesních úprav, které zajistí bezpečný a efektivní průběh (případně prostřednictvím specialistů). S odkazem na Principy justice přátelské k dětem, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy, čl. 5 odst. 3 a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením se domnívá, že na takový postup soudu má právo. Odkázal rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 725/18 s tím, že se soudy dopustily nepřípustné redukce jeho participačních práv jako důkazního prostředku, což mělo rovněž vliv na výsledek řízení. Navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná dovolání žalobce označila za nepřípustné a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 365/14 uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynula žádná forma diskriminace žalobce či to, že by mu bylo odmítnuto vzdělávání v základní škole nebo bylo podmíněno platbou třetí osobě. Naopak přístup k němu byl vždy vstřícný a přátelský, jeho potřeby byly žalovanou dlouhodobě dofinancovávány, i když matka čerpala státní příspěvek na úhradu právě souvisejících sociálních služeb. Ohledně otázky participace dítěte v řízení jako jeho základního práva uvedla, že dovolatel až v rámci mimořádného opravného prostředku modifikuje svůj důkazní návrh. Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.

Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž svou žalobou uplatnil více odlišných nároků. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné v zamítavých výrocích ohledně žaloby na určení, že žalovaná porušovala práva žalobce na rovné zacházení, na uložení omluvy, na náhradu škody ve výši 165 880 Kč s příslušenstvím a na náhradu nemajetkové újmy v penězích za diskriminaci obtěžováním ve smyslu § 4 odst. 1 antidiskriminačního zákona (výroky I, II, III a částečně výrok IV rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k těmto žalobou uplatněným nárokům však dovolatel žádným způsobem v dovolání nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu trpí dovolání vadou, pro kterou nelze, ve vztahu k těmto nárokům, v dovolacím řízení pokračovat. Proto Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Napadl-li dovolatel výroky o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a bylo proto rovněž podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je žák se speciálními vzdělávacími potřebami ze strany školy diskriminován, jestliže finančně přispívá na plat asistenta pedagoga, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Řešení dovolatelem položené otázky se týká období před novelou školského zákona provedenou zákonem č. 82/2015 Sb., který nabyl účinnosti 1. 9. 2016, a kterým byla mimo jiné podstatně změněna dosavadní právní úprava ve vztahu k inkluzivnímu vzdělávání a přístupu k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Právní hodnocení dané věci proto vychází z právní úpravy účinné v rozhodném období let 2012 až 2015.

Podle čl. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jež pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 28. 10. 2009, (dále jen „Úmluva“), pro účely této úmluvy:

„diskriminace na základě zdravotního postižení“ znamená jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě zdravotního postižení, jehož cílem nebo důsledkem je narušit nebo zrušit uznání, užívání nebo uplatnění, na rovnoprávném základě s ostatními, všech lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti. Zahrnuje všechny formy diskriminace, včetně odepření přiměřené úpravy;

„přiměřená úprava“ znamená nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a které jsou prováděny, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními.

Podle čl. 4. písm. a) Úmluvy státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, se zavazují zajistit a podporovat plnou realizaci všech lidských práv a základních svobod všem osobám se zdravotním postižením bez jakékoli diskriminace na základě zdravotního postižení. Za tímto účelem se státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zavazují přijmout veškerá odpovídající legislativní, administrativní a jiná opatření pro provádění práv uznaných v této úmluvě.

Podle čl. 5 bodu 2 Úmluvy státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zakazují veškerou diskriminaci na základě zdravotního postižení a zaručují osobám se zdravotním postižením rovnoprávnou a účinnou právní ochranu před diskriminací z jakýchkoli důvodů. S cílem podpořit rovnoprávnost a odstranit diskriminaci, státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou veškerá příslušná opatření pro zajištění poskytování přiměřené úpravy (čl. 5 bod 3. Úmluvy).

Podle čl. 24 bodu 2 Úmluvy při uskutečňování práva osob se zdravotním postižením na vzdělání státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí aby:

a) osoby se zdravotním postižením nebyly z důvodu svého postižení vyloučeny ze všeobecné vzdělávací soustavy a aby děti se zdravotním postižením nebyly z důvodu svého postižení vyloučeny z bezplatného a povinného základního vzdělávání nebo středního vzdělávání;

b) osoby se zdravotním postižením měly na rovnoprávném základě s ostatními přístup k začleňujícímu, kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání a střednímu vzdělávání v místě, kde žijí;

c) byla jim poskytována přiměřená úprava podle individuálních potřeb;

Podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., (dále jen "Listina") má každý právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon (odst. 1). Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách (odst. 2).

Podle § 1 odst. 1 písm. i) antidiskriminačního zákona tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování.

Podle § 2 odst. 1 antidiskriminačního zákona se pro účely tohoto zákona právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie v oblasti volného pohybu pracovníků. Diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci (odst. 2). Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti (odst. 3).

Podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního postižení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla využít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla využít služeb určených veřejnosti, ledaže by takové opatření představovalo nepřiměřené zatížení (odst. 2). Při rozhodování o tom, zda konkrétní opatření představuje nepřiměřené zatížení, je třeba vzít v úvahu a) míru užitku, kterou má osoba se zdravotním postižením z realizace opatření, b) finanční únosnost opatření pro fyzickou nebo právnickou osobu, která je má realizovat, c) dostupnost finanční a jiné pomoci k realizaci opatření a d) způsobilost náhradních opatření uspokojit potřeby osoby se zdravotním postižením (odst. 3). Za nepřiměřené zatížení se nepovažuje opatření, které je fyzická nebo právnická osoba povinna uskutečnit podle zvláštního právního předpisu (odst. 4).

Podle § 2 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění účinném do 30. 4. 2015, (dále jen „školský zákon“) je vzdělávání založeno na zásadě rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana a bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí.

Podle § 16 odst. 1 školského zákona dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. Zdravotním postižením je pro účely tohoto zákona mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování (odst. 2).

Podle § 160 odst. 1 písm. c) školského zákona se ze státního rozpočtu za podmínek stanovených tímto zákonem poskytují finanční prostředky vyčleněné na činnost škol a školských zařízení zřizovaných obcemi nebo svazky obcí, s výjimkou školských výchovných a ubytovacích zařízení podle § 117 odst. 1 písm. c) a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky, a to na platy, náhrady platů, nebo mzdy a náhrady mezd, na odměny za pracovní pohotovost, odměny za práci vykonávanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a odstupné, na výdaje na úhradu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na úhradu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, na příděly do fondu kulturních a sociálních potřeb a ostatní náklady vyplývající z pracovněprávních vztahů, na výdaje podle § 184 odst. 1 a 2, výdaje na nezbytné zvýšení nákladů spojených s výukou dětí, žáků a studentů zdravotně postižených, výdaje na učební pomůcky, výdaje na školní potřeby a na učebnice, pokud jsou podle tohoto zákona poskytovány bezplatně, a rovněž výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků, na činnosti, které přímo souvisejí s rozvojem škol a kvalitou vzdělávání. Podle § 106 odst. 6 školského zákona finanční prostředky nad rozsah finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných podle odstavců 1 a 2 hradí právnické osoby, které vykonávají činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob.

Podle § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění účinném v rozhodné době, se vzdělávání dětí, žáků a studentů (dále jen "žák") se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen "speciální vzdělávání") a vzdělávání žáků mimořádně nadaných se uskutečňuje s využitím vyrovnávacích a podpůrných opatření. Vyrovnávacími opatřeními při vzdělávání žáků se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním se pro účely této vyhlášky rozumí využívání pedagogických, popřípadě speciálně pedagogických metod a postupů, které odpovídají vzdělávacím potřebám žáků, poskytování individuální podpory v rámci výuky a přípravy na výuku, využívání poradenských služeb školy a školských poradenských zařízení, individuálního vzdělávacího plánu a služeb asistenta pedagoga. Škola tato opatření poskytuje na základě pedagogického posouzení vzdělávacích potřeb žáka, průběhu a výsledků jeho vzdělávání, popřípadě ve spolupráci se školským poradenským zařízením (odst. 2). Podpůrnými opatřeními při vzdělávání žáků se zdravotním postižením se pro účely této vyhlášky rozumí využití speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání, kompenzačních, rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických materiálů, zařazení předmětů speciálně pedagogické péče, poskytování pedagogicko-psychologických služeb, zajištění služeb asistenta pedagoga, snížení počtu žáků ve třídě nebo studijní skupině nebo jiná úprava organizace vzdělávání zohledňující speciální vzdělávací potřeby žáka (odst. 3).

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 73/2005 Sb. hlavními činnostmi asistenta pedagoga jsou: a) pomoc pedagogickým pracovníkům školy při výchovné a vzdělávací činnosti, pomoc při komunikaci se žáky a zákonnými zástupci žáků a komunitou, ze které žák pochází, b) podpora žákům při přizpůsobení se školnímu prostředí, c) pomoc žákům při výuce a při přípravě na výuku, d) nezbytná pomoc žákům s těžkým zdravotním postižením při sebeobsluze a pohybu během vyučování a při akcích pořádaných školou mimo místo, kde škola v souladu se zápisem do školského rejstříku uskutečňuje vzdělávání.

Podle § 39 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném v rozhodném období, osobní asistence je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje. Služba podle odst. 1 obsahuje zejména tyto základní činnosti: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, b) pomoc při osobní hygieně, c) pomoc při zajištění stravy, d) pomoc při zajištění chodu domácnosti, e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, f) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (odst. 2).

Podle § 5 odst. 1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, základní činnosti při poskytování osobní asistence se zajišťují v rozsahu těchto úkonů: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu: 1. pomoc a podpora při podávání jídla a pití, 2. pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek, 3. pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru, 4. pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík, b) pomoc při osobní hygieně: 1. pomoc při úkonech osobní hygieny, 2. pomoc při použití WC, c) pomoc při zajištění stravy: pomoc při přípravě jídla a pití, d) pomoc při zajištění chodu domácnosti: 1. pomoc s úklidem a údržbou domácnosti a osobních věcí, 2. nákupy a běžné pochůzky, e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti: 1. pomoc a podpora rodině v péči o dítě, 2. pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob, 3. pomoc s nácvikem a upevňováním motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, f) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: doprovázení do školy, školského zařízení, zaměstnání, k lékaři, na zájmové a volnočasové aktivity, na orgány veřejné moci a instituce poskytující veřejné služby a doprovázení zpět, g) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí: 1. pomoc při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů, 2. pomoc při vyřizování běžných záležitostí.

Žalobce se soudní cestou domáhá ochrany proti tvrzenému diskriminačnímu jednání žalované. V návaznosti na předpisy Evropské unie a Listinu obsahuje bližší úpravu zákazu diskriminace antidiskriminační zákon. Jde o předpis, který dává diskriminovaným osobám za podmínek stanovených tímto zákonem aktivní žalobní legitimaci v civilním řízení. V rámci vzdělávání je zakázána jakákoliv diskriminace [srov. § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona]. Domáhá-li se žalobce uplatněného nároku s tím, že žalovaná odmítla (opomenula) přijmout přiměřené opatření představující bezplatnou asistenci pedagoga při výuce žalobce jako osoby se zdravotním postižením na základní škole, jde o uplatnění rovnosti a zákazu diskriminace v přístupu ke vzdělání a jeho poskytování. S ohledem na § 1 písm. i) antidiskriminačního zákona je proto třeba otázku, zda došlo k diskriminaci, posuzovat podle příslušných ustanovení tohoto zákona.

Diskriminaci z důvodu zdravotního postižení výslovně upravuje § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Tato speciální forma nepřímé diskriminace se podle výslovného znění zákona uplatní v pracovněprávních oblastech a v přístupu ke službám určeným veřejnosti. K diskriminaci žalobce nedošlo v pracovněprávním vztahu, avšak je třeba se zabývat výkladem termínu „služby určené veřejnosti“. V komentáři (Šamánek in: Kvasnicová Jana, Jiří Šamánek a kol. Antidiskriminační zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 178–179, ISBN 978-80-7478-879-6) k citovanému ustanovení se autoři zabývají otázkou, zda "služba určená veřejnosti" je totéž co "služba nabízená veřejnosti" obsažená v § 1 odst. 1 písm. j) antidiskriminačního zákona. Dovozují, že služba, která je veřejnosti "určená", nemusí být jen služba, která je veřejnosti nabízená například formou inzerce, neboť veřejnosti určené jsou i "služby" poskytované subjekty veřejné správy, a proto by uvedený termín bylo možné teleologickým výkladem interpetovat šířeji. Ve shodě s tímto názorem Nejvyšší soud dovozuje, že služby určené veřejnosti v sobě zahrnují nejen služby dostupné (nabízené) veřejnosti jako je přístup ke zboží a službám typu péče o tělo (např. kadeřnictví, pedikúra), o domácnost (např. úklid, prádelna, čistírna), bydlení nebo přepravy, ale i služby poskytované veřejnoprávními subjekty (např. zdravotní péče, vzdělávání apod). Tento výklad odpovídá účelu citovaného ustanovení, jímž je eliminovat diskriminaci osob se zdravotním postižením, ale i závazku České republiky v Úmluvě přijmout odpovídající legislativní opatření k realizaci všech lidských práv osob se zdravotním postižením [čl. 4, čl. 5, bod 2 a 3 a ve vztahu ke vzdělávání pak zejména čl. 24 bod 2 písm. b) a c) Úmluvy]. Ostatně opačný (úzký) výklad by vedl k absurdním situacím, kdy by zdravotně postižený měl právo domáhat se přijetí přiměřeného opatření ve vztahu ke službám menší závažnosti (např. při přístupu ke službě spočívající v úpravě vlasů, restauračním službám či čištění oděvů), avšak nikoli přijetí přiměřených opatření ve vztahu ke službám pro život podstatnějším, např. k přístupu ke zdravotní nebo sociální péči či vzdělávání. Takový výklad by byl absurdní, a tedy nesprávný. Stran úmyslu zákonodárce lze rovněž připomenout, že ve vztahu ke vzdělání bylo na zdravotně postižené pamatováno v novele školského zákona účinné od 1. 9. 2016, jež podstatně rozšířila „přiměřená opatření“ ve vztahu k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Širší výklad citovaného ustanovení zaujímá i Veřejný ochránce práv, jak je patrno i z jeho vyjádření v posuzované věci ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 7075/2015/VOP/JKV- 8311/2017.

Ve smyslu výše uvedeného výkladu považuje dovolací soud za službu určenou veřejnosti i vzdělání, a proto je třeba otázku diskriminace žalobce posuzovat podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. K závěru, že došlo k diskriminaci podle citovaného ustanovení, lze dospět za splnění zákonných předpokladů, které představují zodpovězení následujících otázek: 1) zda je osoba uplatňující nárok na rovné zacházení zdravotně postižena a jak, 2) jaká přiměřená opatření měla být přijata (břemeno tvrzení i důkazní nese osoba žalující) a 3) zda přijata byla či nikoli (břemeno tvrzení i důkazní nese osoba žalovaná). Prokáže-li žalovaný, že přiměřená opatření přijal, k porušení práva na rovné zacházení (diskriminaci) zdravotně postižené osoby nedošlo. V opačném případě je na něm aby prokázal, že potřebné přiměřené opatření by pro něj představovalo nepřiměřené zatížení (§ 3 odst. 3 a 4 antidiskriminačního zákona).

Na základě dosud zjištěného skutkového stavu (který nepodléhá dovolacímu přezkumu) lze uzavřít, že žalobce byl v rozhodné době osobou se zdravotním postižením, neboť trpěl autismem a lehkým mentálním postižením. Po zahájení školní docházky byl tak ve smyslu § 16 odst. 1 a 2 školského zákona žákem se speciálními vzdělávacími potřebami [odpověď na otázku ad 1)]. Při posouzení otázky, jaká přiměřená opatření měla být přijata, je nutno vycházet z definice zakotvené v čl. 2 Úmluvy s přihlédnutím k tomu, že každé zdravotní postižení je zcela individuální, z čehož vyplývá, že i přiměřené opatření se musí odvíjet právě od individuálních potřeb osoby se zdravotním postižením, tedy od druhu, míry a projevů postižení. Žalobci byla s ohledem na jeho zdravotní stav odborníky doporučena při jeho výuce přítomnost asistenta pedagoga. Přiměřeným opatřením v daném případě bylo proto zajištění přítomnosti asistenta pedagoga při procesu vzdělávání žalobce, jež by, vzhledem k čl. 33 Listiny i § 2 odst. 1 písm. d) školského zákona, mělo být bezplatné [odpověď na otázku ad 2)]. Lze proto uzavřít, že první dva předpoklady ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona byly splněny.

Dále je třeba zodpovědět otázku ad 3), zda přiměřené opatření bylo žalovanou přijato. Žalovaná službu asistenta pedagoga pro žalobce zajistila, neboť na základě její žádosti bylo příslušným krajským úřadem místo tohoto pedagogického pracovníka zřízeno (kromě potřeb jiných dětí i s ohledem na potřeby žalobce). Žalobce však tvrdí, že nikoli bezplatně, neboť na tuto službu finančně přispíval. Soud prvního stupně (na jehož zdůvodnění odvolací soud bezezbytku odkázal) porovnal funkci a činnost asistenta pedagoga s činností osobního asistenta zdravotně postižené osoby. Asistenta pedagoga charakterizoval jako zaměstnance školského zařízení, který je zřízen pro třídu již navštěvuje žák (žáci) se speciálními vzdělávacími potřebami (nikoli přidělen jednotlivým žákům), jehož úkolem je pomoc učiteli při výuce, výchovné činnosti, komunikaci s žáky, pomoc a podpora žáku se speciálními potřebami a integrace třídy. Naproti tomu osobní asistenci charakterizoval jako terénní sociální službu poskytovanou osobám, které mají sníženou soběstačnost, u dětí se zdravotním postižením se uplatňuje zejména při doprovodu z a do školy, do zájmových kroužků, dopomoci při přestávkách nebo v průběhu vyučování v kombinaci s asistentem pedagoga. Služby osobního asistenta hradí osoba, která je potřebuje, především za pomoci příspěvku na péči. S takovou charakteristikou lze souhlasit s doplněním, že asistent pedagoga je pedagogickým pracovníkem [§ 2 odst. 1 a 2 písm. f) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících], na jehož plat se v zásadě poskytují finanční prostředky ze státního rozpočtu [§ 160 odst. 1 písm. c) školského zákona], případně je podle § 160 odst. 6 školského zákona mohou hradit i právnické osoby, které vykonávají činnost škol, z dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3821/2018). Těžiště jeho povinností je v odborné pedagogické práci představující práci s žákem se speciálními vzdělávacími potřebami podle individuálního vzdělávacího plánu, zprostředkování mu pochopení učební látky, monitorování jeho pracovního vypětí a v návaznosti na to zajištění funkční relaxace, zprostředkování komunikace takového žáka s učitelem i spolužáky apod. Může přirozeně vykonávat i další činnosti potřebné k integraci žáka (např. pomoc v orientaci ve škole, doprovázení na akcích školy), avšak s přihlédnutím k možnostem omezeným potřebami dalších žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, jež má na starosti.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a vycházeje ze shora uvedeného porovnání uzavřel, že finanční částky, které na smluvním základě byly poskytovány osobní asistentce žalobce J. M. (která byla současně i asistentkou pedagoga) pokrývaly pouze osobní asistenci a nikoli činnost, kterou vykonávala jako asistentka pedagoga. S tímto právním závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Ze smlouvy o osobní asistenci uzavřené mezi žalobcem a J. M. vyplývá, že osobní asistence měla spočívat v pomoci s integrací v základní škole – vedení při výuce, dopomoc, dohled, doprovod mezi domovem a školou, a to jen v pracovních dnech. Je-li smyslem a účelem osobní asistence pomoc při činnostech, které osoba se zdravotním postižením potřebuje (§ 39 odst. 1 věta druhá zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), potom v případě, že tato osoba je žákem základní školy a potřebuje pomoc při výuce, ale i pobytu ve škole včetně dopomoci při hygieně, stravování, oblékání či začlenění mezi ostatní žáky, naplňuje taková činnost smysl osobní asistence [§ 39 odst. 2 písm. e) a f) zákona č. 108/2006 Sb.], a to přestože prováděcí předpis (§ 5 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.) tyto činnosti nezahrnuje. Ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se totiž týká pouze základních činností osobní asistence, přičemž uvádí činnosti ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím zdravotním postižením ve všech věkových kategoriích. Tento příkladmý výčet nevylučuje, aby s ohledem na individuální potřeby osoby se zdravotním postižením byla osobní asistence jejich potřebám přizpůsobena. Je-li osobou se zdravotním postižením žák základní školy, potom účel osobní asistence naplňuje i pomoc při úkonech, jež s přítomností žáka ve škole souvisí, včetně účasti (pomoci) osobního asistenta při výuce. Jestliže rodiče žalobce považovali za vhodné využít služeb osobní asistence i při základní školní docházce (ostatně těchto služeb využívali i při předškolní přípravě) a náklady na tuto sociální službu hradili z příspěvku na péči o žalobce (tedy z prostředků poskytnutých státem žalobci právě za účelem pomoci v činnostech, v nichž pomoc potřebuje), potom i pomoc osobního asistenta při fungování žalobce ve škole, ale i při výuce, nevybočuje z mezí osobní asistence. V řízení pak bylo prokázáno, že J. M. se žalobci při výuce plně věnovala (ve větším rozsahu, než by bylo povinností asistenta pedagoga) a osobní asistenci ve vztahu k žalobci vykonávala nejen ve škole (pomocí při oblékání, hygieně, o přestávkách, při obědě i na škole v přírodě), ale i mimo školu (doprovodem do a ze školy a na mimoškolní aktivity). Byť se činnosti osobního asistenta a asistenta pedagoga v daném případě částečně překrývaly, je nepochybné, že jako asistent pedagoga by se J. M. žalobci nemohla věnovat v takovém rozsahu, jak tomu skutečně bylo.

Jestliže žalobce vynaložil finanční částky pouze na osobní asistenci a současně žalovaná zajistila mimo jiné i pro žalobce odbornou pomoc asistenta pedagoga při procesu jeho vzdělávání, neopomněla (neodmítla) přijmout přiměřená opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Odpověď na otázku ad 3) je tedy kladná, a proto závěru odvolacího soudu, že k diskriminaci žalobce podle § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona nedošlo, nelze ničeho vytknout. Rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedených důvodů správné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že pominul základní právo žalobce podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte participovat na řízení, které se ho přímo týká. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 725/18, vyslovil, že právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, se ve smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, ale zahrnuje také další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak bylo v jeho záležitosti rozhodnuto a jak byl zohledněn jeho názor (byl-li zjištěn), přičemž za dodržení tohoto práva odpovídá soud. Je-li dítě způsobilé být v řízení vyslechnuto přímo soudem a není-li to rozporné s jeho nejlepším zájmem, pak by to měl být rovněž přímo soud, kdo dotčenému dítěti přístupnou formou vysvětlí, jak v jeho záležitosti bylo rozhodnuto a jak přitom byl zohledněn jeho názor. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který posuzoval návrh na výslech nezletilého žalobce z procesního hlediska (dovodil, že tento důkaz není potřeba), avšak z hlediska namítané absence participace nezletilého na řízení se věcí nezabýval. Lze přisvědčit dovolateli, že soudy se měly zabývat řešením otázky, zda a případně jakým způsobem by měly nezletilého žalobce vyslechnout a o probíhajícím řízení a jeho výsledku informovat. Avšak při zvažování závažnosti chybného postupu soudu je třeba přihlédnout k druhu zdravotního postižení nezletilého žalobce. Pro autistu navíc s lehkým mentálním postižením by bylo nepochybně náročné porozumět čistě právní problematice v řízení řešené a zjišťovat jeho názor ve věci tohoto druhu (která se zejména v části dotčené dovoláním svou povahou zásadně liší od případů péče, kde má smysl nezletilého o řízení informovat a jeho názor zjišťovat) je z hlediska Ústavním soudem zdůrazňovaného nejlepšího zájmu dítěte velmi problematické. Ostatně ani rodiče nezletilého o probíhajícím sporu neinformovali nepochybně proto, že usoudili, že by to nebylo v jeho zájmu. Soudy sice právo žalobce na účast v soudním řízení porušily, avšak jedná se o vadu, jež není tzv. zmatečnostní vadou řízení uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., ani nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci týkající se nároku, ohledně něhož je dovolání přípustné. Skutečnost, že žalobce osobně na řízení neparticipoval, totiž neměla vliv na samotný výsledek soudního řízení. Jiné vady řízení dovolací soud neshledal.

V dovolacím řízení byla úspěšná žalovaná a měla by tak podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Avšak v okolnosti, že žalobu jménem nezletilého žalobce podala jeho matka jako zákonná zástupkyně, přičemž však žalobce v krátké době dosáhne zletilosti a povinnost hradit náklady řízení by stíhala přímo jeho, spatřuje dovolací soud důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které náhradu nákladů dovolacího řízení úspěšné žalované nepřiznal.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů