// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.10.2021
K výkladu obsahu závěti pořízené po 01.01.2014
I. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti.
Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí názor, že výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji.
II. V projednávané věci zůstavitel určil vnuka za dědice „rodinného domku a související nemovitosti ve XY, vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení“; je tak evidentní, že pro tohoto dědice zůstavitel určil zcela konkrétní majetek. Z textu závěti současně vyplývá, že si zůstavitel byl vědom toho, že tento majetek je v jeho společném jmění s manželkou, a i když projevil přání, že by v jejím portfoliu neměly zůstat žádné nemovitosti, neobsahuje závěť žádné ustanovení o případném jiném určení věcí pro vnuka, pokud pozůstalé manželce podíl na nemovitých věcech při vypořádání společného jmění zůstane a součástí pozůstalosti se stane jen polovina věcí.
Za situace, kdy společné jmění manželů bylo vypořádáno rozhodnutím soudu (s účinky ke dni smrti zůstavitele) tak, že do pozůstalosti připadla jen ideální jedna polovina předmětných věcí a druhá polovina připadla pozůstalé manželce, nemá požadavek vnuka, aby mu polovina uvedených věcí, které při vypořádání společného jmění připadly pozůstalé manželce, byla vykompenzována jiným majetkem, resp. podílem na majetku z pozůstalosti, oporu v závěti. Absenci „náhradního řešení“ přímo v závěti, nelze nahradit výkladem podle ustanovení § 1494 odst. 2 o. z. – šlo by zcela zjevně o nahrazení vůle zůstavitele, která nebyla v závěti projevena.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 750/2021, ze dne 28. 7. 2021
Dotčené předpisy: § 1494 odst. 1, 2 o. z.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po V. L., zemřelém dne 22.4.2017 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9.5.2017, č.j. 25 D 479/2017-5. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. K. L., notářka v P.
V průběhu řízení byli jako dědici zůstavitele zjištěni pozůstalá manželka J. L., pozůstalý vnuk O. L., pozůstalý syn V. L. a pozůstalé dcery J. Š. a J. K., všichni jako dědici podle „poslední vůle“, napsané vlastní rukou zůstavitele, datované dne 12. dubna 2017.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 20.5.2020, č.j. 25 D 479/2017-696, určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti 24,922.268,93 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti 3.075,90 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti 24,919.193,03 Kč (výrok I.), rozdělil pozůstalost mezi dědice podle nařízení zůstavitele – závěti ze dne 12.4.2017, tj. mezi pozůstalého vnuka O. L., pozůstalého syna V. L., pozůstalé dcery J. Š. a J. K. a pozůstalou manželku J. L. (výrok II.), uložil jednotlivým dědicům povinnost zaplatit notářce Mgr. K. L. odměnu a hotové výdaje, včetně DPH, celkem 67.430,- Kč (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání V. L. a O. L. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1.10.2020, č.j. 24 Cdo 170/2020-821, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil s tím, že doplnil výrok II. o potvrzení nabytí dědictví podle uvedeného rozdělení pozůstalosti, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o rozdělení pozůstalosti mezi více dědiců provedené soudem prvního stupně shledal jako správné, odpovídající nařízení zůstavitele v jeho závěti ze dne 12.4.2017 při současném respektování rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky J. L., podle něhož do pozůstalostního jmění připadla jen ideální polovina nemovitých věcí, ohledně nichž bylo závětí pořízeno ve prospěch O. L. a V. L.. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pokud zůstavitel závětí povolal O. L. za dědice konkrétního majetku, nemůže tento dědic nabýt i jiné věci z pozůstalosti, když to ze závěti nijak nevyplývá. Při rozdělování ostatního majetku soud prvního stupně postupoval zcela správně i ve vztahu k ostatním dědicům, správně stanovil výši jejich dědických podílů a věci rozdělil tak, jak to zůstavitel nařídil. Ohledně v závěti zmíněné částky 100.000,- Kč v souvislosti se správou pozůstalosti („správou závěti“) a částky 120.000,- Kč v souvislosti s vypravením pohřbu a opatřením zůstavitelova hrobu dospěl odvolací soud k závěru, že toto ustanovení nemá vliv na zůstavitelem určenou velikost dědických podílů ani na zůstavitelem nařízené rozdělení pozůstalosti, jak bylo správně provedeno soudem prvního stupně; jde jen o určité pořízení ve vztahu k pasivům pozůstalosti, za které mohou nést odpovědnost dědici podle pravidel uvedených v občanském zákoníku, a věřitel se úhrady těchto pasiv může domáhat v občanském soudním řízení.
O. L. podal dovolání „proti 1) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č.j. 24 Co 170/2020-821, 2) usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. května 2020, č.j. 25 D 479/2017-696, Nd 146/2017“, protože „je přesvědčen, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č.j. 24 Co 170/2020-821, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. května 2020, č.j. 25 D 479/2017-696, Nd 146/2017, jsou rozhodnutími nesprávnými, neboť jsou v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR“. Podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu vyjádřené zejména v rozhodnutích sp. zn. 4 Cz 61/86, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015 a závěry Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2146/2014. Především část výroku II. odst. 4 usnesení soudu prvního stupně, podle něhož rozdělovaný majetek z pozůstalosti nabývá J. L. podílem 2990/10000, J. K. podílem 3231/10000, J. Š. podílem 2897/10000 a V. L. podílem 882/10000, není v souladu s vůlí zůstavitele vyjádřenou v jeho závěti ze dne 12.4.2017. Podíl pozůstalé manželky J. L. na majetku měl být nižší (1554/10000) a on sám měl na uvedeném majetku nabýt podíl odpovídající částce 3,579.475,- Kč, tj. 1436/10000, když při rozdělení pozůstalosti nabyl jen polovinu domu čp. XY a jeho zařízení, která do pozůstalosti připadla rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění manželů, podle závěti však měl nabýt tuto nemovitost celou, a o této vůli zůstavitele a jeho manželky, aby byl výlučným vlastníkem nemovitostí v k.ú. XY, svědčí i to, že již byla sepsána a dne 21.4.2017 jím podepsána darovací smlouva, zůstavitel a jeho manželka smlouvu však již před smrtí zůstavitele nestačili podepsat. Je přesvědčen, že za situace, kdy ve vztahu k nemovitým a movitým věcem má nárok jen na jejich jednu polovinu, má mu být zbývající hodnota, odpovídající částce 3,579.475,- Kč, kompenzována jiným způsobem, např. zůstatkem na účtu, resp. podílovými listy, které by mohl následně prodat, za získané peníze odkoupit druhou polovinu předmětných nemovitostí od pozůstalé manželky a naplnit tak vůli zůstavitele. Jiné finanční prostředky na odkoupení spoluvlastnického podílu nemá, proto by vůli zůstavitele splnit nemohl, dům by musel být prodán. Poukazuje na to, že v závěti projevil zůstavitel i přání, že by v portfoliu pozůstalé manželky neměly zůstávat žádné nemovitosti, když přihlížel ke skutečnosti, že zdravotní stav manželky zcela vylučuje, aby mohla dům užívat a pečovat o něj. V této situaci dovolatel připomíná, že před soudy obou stupňů poukazoval na současnou právní úpravu, zejména ustanovení § 1494 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, což je základní zásada při výkladu závěti. Touto zásadou se soudy neřídily nejen v případě rozdělení pozůstalosti, ale také ohledně v závěti vyčleněných 100.000,- Kč na správu pozůstalosti pro V. L. a 120.000,- Kč na péči o hrob, čehož se má podle odvolacího soudu domáhat V. L. po dědicích, přitom však jde o odkaz ve prospěch V. L.. Protože se soudy podle názoru dovolatele odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č.j. 24 Co 170/2020-821, ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
V. L. podal dovolání „proti 1) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č.j. 24 Co 170/2020-821, 2) usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. května 2020, č.j. 25 D 479/2017-696, Nd 146/2017“, s návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že „usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č.j. 24 Co 170/2020-821, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení“. Přípustnost a důvodnost dovolání spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nerespektoval závěry Nejvyššího soudu České republiky vyjádřené zejména v rozhodnutích sp. zn. 4 Cz 61/86, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015 a závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2146/2014. Namítá, že se soudy nevypořádaly správně s ustanovením závěti zůstavitele o nároku V. L. na odměnu za správu pozůstalosti ve výši 100.000,- Kč a nárok na náklady péče o hrob ve výši 120.000,- Kč, při výkladu tohoto projevu vůle zůstavitele nepřihlédly ke všem okolnostem, aby, podle zavazující judikatury soudů, bylo nalezeno spravedlivé řešení věci. Přitom po celou dobu od úmrtí zůstavitele v roce 2017 správu majetku, který je předmětem dědictví, řádně vykonává, především ve vztahu k nemovitosti čp. XY, což je časově i finančně náročné (náklady na vytápění domu, péče o zahradu, práce vykonávané jím osobně, jeho manželkou a dvěma syny), jde o náklady v řádech desítek tisíc korun. Stejně on i celá jeho rodina pečuje o hrob v Paračově (cesta autem z Příbrami a zpět cca 140 km), jak si zůstavitel přál a na úhradu těchto nákladů v závěti odkázal 120.000,- Kč, aby je nemusel nést ze svého dovolatel, jehož dědický podíl je nejnižší ze všech dědiců. Se závěry odvolacího soudu, že tato ustanovení závěti zásadně nemají vliv na zůstavitelem určenou velikost dědických podílů, ani na zůstavitelem nařízené rozdělení pozůstalosti, že svou povahou jde o pasivum pozůstalosti, nikoli o náklady řízení, ani o žádnou formu odkazu (i v takovém případě by šlo jen o pohledávku za dědictvím), dovolatel nesouhlasí, neboť nejsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu k výkladu projevu vůle zůstavitele, kterou výše uvedl a argumentoval s ní i v řízení před odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Dále dovolatel uvedl, že nesouhlasí ani se způsobem rozdělení pozůstalosti, neboť také není v souladu s vůlí zůstavitele vyjádřenou v závěti ze dne 12.4.2017. Má za to, že podíl pozůstalé manželky J. L. na majetku měl být nižší (jen 1554/10000), naproti tomu pozůstalý vnuk O. L. měl nabýt podíl odpovídající částce 3,579.475,- Kč na majetku, který je uveden v čl. II. odst. 4 rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. podíl na majetku 1436/10000), když mu byl podle závěti zůstavitele určen celý dům čp. XY, včetně souvisejících pozemků a veškerého příslušenství a vybavení, rozdělením pozůstalosti však nabyl pouze polovinu těchto věcí, zatímco druhá polovina připadla na základě rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů pozůstalé manželce. Za situace, kdy má pozůstalý vnuk nárok pouze na jednu polovinu těchto věcí, měla mu být zbývající hodnota ve výši 3,579.475,- Kč kompenzována jiným způsobem, např. zůstatkem na účtu, podílovými listy apod., aby z těchto prostředků mohl od pozůstalé manželky odkoupit polovinu předmětných nemovitých věcí v k.ú. XY, připadlou jí z vypořádání společného jmění manželů, tak, aby byla splněna vůle zůstavitele, že výlučným vlastníkem bude O. L. a že „v portfoliu pozůstalé manželky by neměly zůstávat žádné nemovitosti“, čímž zůstavitel zohledňoval zdravotní stav pozůstalé manželky a skutečnost, že jí připadnou finanční prostředky ze životních a důchodových spoření. Zůstavitel pořizoval závěť právě z důvodu zdravotního stavu pozůstalé manželky, která byla v té době již 4 roky upoutána na lůžko, její fyzický stav neumožňuje návrat do běžného života a zcela vylučuje užívání nemovitostí a péči o ně. V závěru dovolání dovolatel zrekapituloval své výhrady k názorům odvolacího soudu uvedeným v odůvodnění jeho rozhodnutí a zdůraznil, že je přesvědčen, že se v případě částky 120.000,- Kč jedná o odkaz, který by mu měl být „přidán“ nad rámec dědického podílu z onoho „zbytku“ dědictví.
J. Š. ve vyjádření k dovolání O. L. a V. L. uvedla, že k dovolání neshledává žádné důvody, usnesení Krajského soudu v Praze i usnesení Okresního soudu v Příbrami považuje za správné a zcela se s nimi ztotožňuje. Výklad závěti zůstavitele oběma dovolateli by nutně vedl k poškození ostatních dědiců.
J. K. ve vyjádření k dovolání V. L. i ve vyjádření k dovolání O. L. uvedla, že podle ní jsou dovolání nepřípustná, i kdyby přípustná byla, jsou nedůvodná, neboť jednak mají vady (namísto právní argumentace dovolatelé vyjadřují svou nespokojenost s rozdělením pozůstalosti, protože nezdědili hodnoty podle svých představ), jednak je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, podle jejího názoru řádně aplikoval a interpretoval právní výkladová pravidla, včetně pravidel zakotvených v judikátech dovolacího soudu, o které dovolatelé opřeli svá dovolání, tj. co nejvíce respektoval skutečnou vůli zůstavitele v závěti skutečně projevenou, kterou nedotvářel, jak to činí dovolatelé. Dovolání jsou pak zcela nedůvodná v té části, kde se dovolatelé snaží bránit nejen svá práva, ale angažují se i v zájmu druhého dovolatele, což je vyloučeno. Pokud dovolání směřují i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud není nadán pravomocí přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nutno dovolání směřující proti němu „odmítnout“. Uvedla také, že je přesvědčena, že zůstavitel záměr uzavřít darovací smlouvu na nemovitosti s pozůstalým vnukem O. L. krátce před svou smrtí neměl, navíc nemovitosti byly ve společném jmění manželů, a tedy by je zůstavitel sám darovat ani nemohl, pozůstalá manželka byla již delší dobu fakticky nezpůsobilá právně jednat s ohledem na svůj zdravotní stav. Za nesprávný považuje výklad závěti ze strany dovolatelů, že by pozůstalý vnuk měl nabýt také podíl 1436/10000 na majetku v pozůstalosti uvedeném v čl. II. odst. 4 rozhodnutí soudu prvního stupně, taková vůle v závěti projevena není a není možné, aby byla následně dotvářena. V případě částek 100.000,- Kč a 120.000,- Kč uvedených v závěti jde podle § 171 odst. 2 z.ř.s. o pasivum pozůstalosti, nemá to žádný vliv na rozdělení pozůstalosti a stejně by tomu bylo i tehdy, pokud by se jednalo o odkaz, jak se nesprávně domnívají dovolatelé (podle všeho neznaje dobře právní úpravu odkazů zakotvenou v § 1621 odst. 1 o.z.). S ohledem na uvedené závěrem J. K. v obou vyjádřeních navrhla, aby dovolací soud dovolání směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl, dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, popř. zamítl, a jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Zvláštní opatrovník J. L. ve vyjádřeních k dovolání O. L. a V. L. poukázal na to, že dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, proto by dovolání směřující proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20.5.2020, č.j. 25 D 479/2017-696, měla být „odmítnuta“. Pokud jde o části dovolání, která směřují proti usnesení odvolacího soudu, pak ani v této části nepovažuje dovolání za důvodná. Námitky ohledně částek 100.000,- Kč určených na správu závěti a 120.000,- Kč určených na vypravení pohřbu a opatření zůstavitelova hrobu uplatnil dovolatel V. L. již v rámci odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal, zcela v souladu s platnou právní úpravou. Opakováním odvolacích důvodů jsou i oběma dovolateli uvedené další důvody dovolání, tj. přesvědčení, že O. L. měl na základě závěti zůstavitele ze dne 12.4.2017 obdržet nemovité věci v k.ú. XY jako celek a nikoli jen spoluvlastnický podíl o velikosti ½. Vzhledem k tomu, že uvedené nemovité věci byly součástí společného jmění manželů, které ke dni smrti zůstavitele nebylo vypořádáno, a bylo-li usnesením soudu v řízení o pozůstalosti rozhodnuto (když se nepodařilo o vypořádání společného jmění uzavřít dohodu dědiců a pozůstalé manželky) tak, že do pozůstalosti patří jen spoluvlastnický podíl ½ (druhá polovina připadla pozůstalé manželce), bylo tím postaveno na jisto, že jen tento podíl může být jako součást dědictví vypořádán za účasti všech dědiců a že jen s tímto podílem na nemovitých věcech mohl zůstavitel závětí disponovat. Argumentace, že ohledně předmětných nemovitých věcí jako celku měla být dne 21.4.2017 uzavřena darovací smlouva ve prospěch O. L, nemá pro rozdělení pozůstalosti žádný význam, když taková darovací smlouva nebyla zůstavitelem nikdy podepsána, nehledě na to, že v uváděné době již byla pozůstalá manželka stižena takovou duševní poruchou, že by zřejmě nebyla schopna řádně posoudit následky takového jednání. Z uvedených důvodů je zvláštní opatrovník toho názoru, že obě dovolání by měla být dovolacím soudem odmítnuta, a pokud by byla shledána přípustným, pak zamítnuto, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je ve věci samé věcně správné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho vyplývá, že občanský soudní řád (ani jiný právní předpis) neumožňuje podání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. O. L. i V. L. podali k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání nejen proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně také proti rozhodnutí soudu prvního stupně. K rozhodnutí o takovém „dovolání“ není dovolací sozud funkčně příslušný (srov. § 10a o.s.ř.), a protože nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud České republiky řízení o „dovolání“ směřujícím proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), se Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabýval tím, zda jsou dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu přípustná.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci byl pro rozhodnutí soudů v řízení o pozůstalosti významný výklad projevu poslední vůle zůstavitele v závěti datované dnem 12.4.2017, kterou byli za dědice zůstavitele povoláni vnuk O. L., syn V. L., dcery J. Š. a J. K. a manželka J. L., a to jak z hlediska určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců na rozdělované pozůstalosti, tak i z hlediska posouzení charakteru v závěti uvedených částek 100.000,- Kč a 120.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že otázka výkladu závěti pořízené po 1.1.2014 (tj. po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“) nebyla dovolacím soudem dosud ve všech souvislostech vyřešena, jsou dovolání přípustná.
Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (§ 1475 odst. 1 o.z.). Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe (§ 1476 o.z.).
Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva (§ 1477 odst. 1 o.z.). Odkazovník není dědicem (§ 1477 odst. 2 o.z.).
Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (§ 1494 odst. 1 věta první o.z.). Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl (§ 1494 odst. 2 o.z.).
Odkaz zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu (§ 1594 odst. 1 věta první o.z.).
Z obsahu spisu, v němž je v dané věci zachycen průběh řízení o pozůstalosti, vyplývá, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že listinu označenou jako „Poslední vůle“, datovanou ve XY 12. dubna 2017, vlastní rukou sepsal a podepsal zůstavitel. Listina má tento obsah: „ Správcem závěti ustanovuji syna V. L.. Pokud by z nějakých důvodů nemohl pak vnuka O. L. Na správu vyčleňuji 100 tis Kč. Přeji si standartní rozloučení v obřadní síni. Pro smuteční hosty bude zajištěno občerstvení v dobré restauraci. Pohřben chci být spolu s manželkou J. nejlépe v rodinném hrobě v Paračově. Přál bych si aby o hrob pečovali syn V. a následně jeho další potomci. Na úhradu nákladů nakladů odkazuji 120 tis Kč. Polovina našeho majetku bezpodílového patří manželce J. L.. K tomu jí připadnou veškerá životní pojištění a důchodová spoření. V jejím portfoliu by neměly zůstávat žádné nemovitosti. Rodinný domek a související nemovitosti ve XY vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení odkazuji vnukovi O. L.. Majetek v hodnotě poloviny dědického podílu odkazuji
synovi V. L., v tom pozemky v obci XY. Majetek v hodnotě dědického podílu pro dceru J. Š., v tom pozemky XY a zahradu v XY. Majetek ve výši dědického podílu pro dceru J. K.. Ostatní majetek zdědí manželka J. L.. Přeji si aby aby se o manželky majetek staral syn V. tak aby jeho hodnota, co nejméně utrpěla. Dále si přeji, aby manželce J. byla zajištěna nejlepší možná péče a v souvislosti s tím byly hrazeny i náklady dcer a vnoučat“.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.1.2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015, na které odkázali v dovolání oba dovolatelé). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1.1.2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o.z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, nebo dovolateli označené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.1.2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
V dané věci nelze dovodit, že by uvedená pravidla pro výklad „poslední vůle“ zůstavitele nebyla respektována, zejména když soudy obou stupňů vycházely z toho, že vůlí zůstavitele bylo ustanovit vnuka O. L. a syna V. L. za dědice označeného majetku, nikoli jen za odkazovníky, třebaže u obou použil termín „odkazuji“.
Vnuka O. L. určil zůstavitel za dědice „rodinného domku a související nemovitosti ve XY, vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení“. Vzhledem k tomu, že nikdo z účastníků řízení nezpochybnil, že se jedná o dům čp. XY, který je součástí pozemku p.č. XY v k.ú. XY, a o další nemovité i movité věci, které jsou uvedeny ve výroku II. bod 1/ usnesení soudu prvního stupně, lze i tomto směru uzavřít, že soudy provedly (mlčky) výklad závěti odpovídající ustanovení § 1494 odst. 2 o.z. – co do určitosti označení toho, co má zdědit pozůstalý vnuk. Je tak evidentní, že pro tohoto dědice zůstavitel určil zcela konkrétní majetek. Z textu závěti současně vyplývá, že si zůstavitel byl vědom toho, že tento majetek je v jeho společném jmění s manželkou J. L., a i když projevil přání, že by v jejím portfoliu neměly zůstat žádné nemovitosti, neobsahuje závěť žádné ustanovení o případném jiném určení věcí pro vnuka O. L., pokud pozůstalé manželce podíl na nemovitých věcech při vypořádání společného jmění zůstane a součástí pozůstalosti se stane jen polovina pozemku p.č. XY, včetně domu č.p. XY v k.ú. XY. Za situace, kdy společné jmění manželů bylo vypořádáno rozhodnutím soudu (s účinky ke dni smrti zůstavitele) tak, že do pozůstalosti připadla jen ideální jedna polovina předmětných věcí a druhá polovina připadla pozůstalé manželce, nemá požadavek dovolatele O. L., aby mu polovina uvedených věcí, které při vypořádání společného jmění připadly pozůstalé manželce, byla vykompenzována jiným majetkem, resp. podílem na majetku z pozůstalosti, oporu v závěti. Absenci „náhradního řešení“ přímo v závěti, nelze nahradit výkladem podle ustanovení § 1494 odst. 2 o.z. – šlo by zcela zjevně o nahrazení vůle zůstavitele, která nebyla v závěti projevena. V této souvislosti lze odkázat na podobnou situaci řešenou v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.11.1982, sp. zn. 4 Cz 64/82, v němž byl vyjádřen právní názor, že uvedla-li zůstavitelka v závěti výslovně jen konkrétní nemovitost, jež má připadnout závětní dědičce, ale později tuto nemovitost prodala, takže v době smrti již nebyla její vlastnicí, nestává se takto určená osoba platně dědičkou jiných věcí z tohoto dědictví.
Dovolatel V. L. v dovolání požadoval, aby při rozdělení pozůstalosti byl o v závěti uvedené částky 100.000,- Kč a 120.000,- Kč zvýšen jeho dědický podíl, když prostřednictvím výkladu závěti podle ustanovení § 1494 odst. 2 o.z. dovozuje, že tyto částky zůstavitel mínil jako odkaz v jeho prospěch. Dovolací soud vychází z toho, že odkaz je právní jednání obsažené v pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel nařizuje dědici, aby vydal určitou věc z pozůstalosti (popř. i z vlastního majetku) třetí osobě, nebo zřizuje odkazovníkovi pohledávku a osobě stižené odkazem zřizuje dluh. Jestliže není odkazovník dědicem (ust. § 1477 odst. 2 o.z.), je zřejmé, že právo na odkaz nemůže při rozdělení pozůstalosti zvýšit dědický podíl dědice, který je současně i odkazovníkem. Proto, i kdyby v daném případě o odkaz ve prospěch dovolatele V. L. šlo, nemělo by to žádný vliv na stanovení výše dědických podílů, jak jeho, tak i ostatních dědiců. Dovolací soud je však toho názoru, že pokud závěť zůstavitele ze dne 12.4.2017 neobsahuje výslovné ustanovení o zřízení odkazu (kterým by bylo některému z dědiců zůstavitelem nařízeno vydání předmětných částek z pozůstalosti, resp. zřízena pohledávka ve prospěch dovolatele), nelze takové právní jednání dovozovat jen na základě výkladu jiného právního jednání – závěti, byť ustanovení § 1594 odst. 1 o.z. umožňuje, aby odkaz byl součástí pořízení pro případ smrti, tedy i závěti (což samozřejmě předpokládá, že nebudou absentovat základní náležitosti odkazu – viz shora).
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska dovolateli uplatněných dovolacích důvodů je dovoláními napadené usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání O. L. i dovolání V. L. podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů, které v dovolacím řízení vznikly účastníkům řízení, rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 128 z.ř.s. (podle něhož v řízení o pozůstalosti soud přizná účastníku náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva zcela nebo zčásti proti ostatním účastníkům, nebo některým z nich, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo jsou-li tu důvody zvláštního zřetele), když v dané věci neshledal okolnosti ani důvody, pro které by platila výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o pozůstalosti (stejně jako další řízení, která lze zahájit i bez návrhu, srov. § 23 z.ř.s.), tj. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; pro výjimečné přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení nesvědčí ani to, že odvolací soud své usnesení, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně, odůvodnil zcela přesvědčivě, a to jak ohledně výkladu závěti ve vztahu k výši dědického podílu O. L., tak i ohledně V. L. namítaného „odkazu“ finančních prostředků na správu pozůstalosti a péči o hrob, ani to, že oba dovolatelé ve svých dovoláních vedle dovolacího důvodu, který se týkal jejich dědického podílu, poukázali také na nesprávnost stanovení dědického podílu druhého z nich.
Autor: -mha-