// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.07.2021
Ušlý zisk zaměstnance z jeho právního vztahu s třetí osobou
Byla-li v posuzované věci podstatným jevem, který vyvolal škodu, tedy nemožnost zaměstnance odvést práci na studii pro třetí osobu a získat za ni odměnu, skutečnost, že zaměstnavatelka neplatně rozvázala se zaměstnancem pracovní poměr a následně mu znemožnila i vstup na pracoviště, kde mimo jiné byla prováděna i předmětná studie, nelze při posuzování příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti zaměstnavatele vyplývající ze základního pracovněprávního vztahu a škodou aplikovat teorii ochranného účelu, neboť porušené zájmy zaměstnance neleží věcně ve směru a v rámci povinností převzatých (pracovní) smlouvou. Ochrana těchto zájmů zaměstnance nebyla zcela jistě účelem pracovní smlouvy, jíž byl založen základní pracovněprávní vztah mezi účastníky.
Je tedy třeba posoudit, zda může být dána příčinná souvislost podle teorie adekvátnosti kausálního nexu, která je postavena na kritériu předvídatelnosti. Podstatné přitom je, že jde-li o odpovědnost za škodu pro porušení obligační povinnosti, musí být okamžikem, k němuž je vztaženo posuzování předvídatelnosti, okamžik vzniku závazkového vztahu. Je tedy nutné se ptát, zda by zmíněný následek (nedosažení příjmu z důvodu neprovedení studie) nebyl pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný v době, kdy se účastníci vůči sobě navzájem smlouvou zavazovali.
V daném případě není pochyb o tom, že při uzavření pracovního poměru nebyl takový následek podle uvedených kritérií předvídatelný. Nicméně nelze přehlédnout skutkový závěr, že ve smlouvě s třetí osobou zaměstnavatelka souhlasila s provedením klinické studie v čele se zaměstnancem, a že mu zaměstnavatelka udělila výslovný souhlas s prováděním studie, přičemž věděla, že zaměstnanec bude studii provádět za odměnu stanovenou v samostatné smlouvě. Od tohoto okamžiku bylo tedy pro zaměstnavatelku předvídatelné, že uvedené porušení povinností vyplývajících ze základního pracovněprávního vztahu se zaměstnancem bude mít pro zaměstnance důsledky spočívající v nemožnosti vykonání činnosti, k níž se zavázal ve vlastní smlouvě s třetí osobou, a ve vzniku ušlého zisku spočívajícího v nedosažení odměny za tuto činnost.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2124/2020, ze dne 27. 4. 2021
Dotčené předpisy:
§ 265 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 38 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29. 6. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 1 981 083,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 6. 2017 do zaplacení s tím, že se souhlasem žalované uzavřel se společností CRO: ICON Clinical Research Ltd. (dále jen „CRO“) dne 24. 1. 2012 smlouvu, jejímž předmětem bylo provedení klinické studie, na níž žalobce pracoval jako hlavní zkoušející. Smlouvu s CRO uzavřela dne 16. 1. 2012 rovněž žalovaná s tím, že v čele studie bude stát jako hlavní zkoušející žalobce. Přestože si žalovaná byla vědoma, že žalobce jako hlavní zkoušející uzavřel s CRO smlouvu a jaké finanční prostředky měly žalobci za zastřešení studie náležet, udělila žalobci účelovou výpověď z pracovního poměru. Neplatnost výpovědi ze dne 21. 11. 2012, doručené žalobci dne 6. 12. 2012, byla určena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 38 C 28/2013-140, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 17. 1. 2017 č. j. 15 Co 230/2016-164. Žalobce se na provádění studie od 1. 3. 2013 aktivně nepodílel, neboť mu to bylo žalovanou znemožněno, ač se opakovaně domáhal přidělení práce. Neplatná výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána z důvodu dlouhodobě nepříznivých vztahů žalobce s tehdejším ředitelem žalované mimo jiné i proto, aby mu žalovaná úmyslně znemožnila účast na předmětné studii. Žalovaná zjevně porušila smluvní ujednání s CRO, kde se zavázala zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Udělením neplatné výpovědi z pracovního poměru bylo žalobci úmyslně znemožněno získat odměnu ze studie. Kdyby nedošlo k porušení povinnosti, byla by žalobci na odměnách vyplacena částka 1 981 083,83 Kč, která byla vyplacena jinému řešiteli. Příčinná souvislost je dána proto, že možnost žalobce podílet se na studii byla vázána na existenci pracovního poměru žalobce u žalované.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2019 č. j. 49 C 73/2018-122 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 981 083,83 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 632 442,68 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení (řízení o úroku z prodlení z částky 346 641,15 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení bylo zastaveno usnesením vyhlášeným dne 12. 9. 2019) a na náhradě nákladů řízení 207 439,40 Kč k rukám advokátky JUDr. M. N. Vyšel ze skutkového závěru, že žalobce vykonával u žalované práce na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 10. 1989. Ve smlouvě s CRO ze dne 16. 1. 2012 žalovaná souhlasila s provedením klinické studie v čele s žalobcem jako hlavním zkoušejícím, který byl jejím zaměstnancem, a žalovaná mu touto smlouvou udělila výslovný souhlas s prováděním studie, přičemž věděla, že žalobce bude studii provádět za odměnu stanovenou v samostatné smlouvě. Žalovaná se zavázala zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Smlouvu s CRO uzavřel žalobce dne 24. 1. 2012 s dodatkem ze dne 13. 12. 2012, v němž byla maximální částka za jednoho pacienta zařazeného do studie navýšena na 142 391,70 Kč. Dne 6. 12. 2012 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru, tento s výpovědí nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání. Dne 6. 8. 2013 došlo nakonec k vyklizení a předání inspekčního pokoje (pracovny) žalobce žalované. Nicméně soud prvního stupně vzal za prokázané, že již od 1. 3. 2013 žalovaná odmítala žalobci přidělovat práci a znemožnila mu vstup na pracoviště. Přípisem ze dne 7. 11. 2013 požádala žalovaná o provedení změny osoby hlavního zkoušejícího. Žádost zopakovala dne 3. 3. 2014 a zdůvodnila ji tím, že žalobce již není jejím zaměstnancem. Dne 18. 3. 2014 uzavřela s CRO novou smlouvu o provedení klinické studie, kde již jako hlavní zkoušející byla uvedena I. K., která provedla práci na klinické studii a v období od 15. 5. 2013 do 5. 12. 2017 jí bylo vyplaceno 1 981 083,83 Kč. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce s tím, že žalovaná porušila jednak povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a umožnit mu její výkon, a jednak povinnost podle smlouvy uzavřené s CRO, totiž umožnit žalobci provedení klinické studie a zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Tím vznikla žalobci škoda v podobě ušlého zisku, jenž odpovídá výši, která byla v rozhodném období vyplacena K.. Podle soudu prvního stupně je rozhodné, že žalované bylo známo, že žalobci má být vyplacena odměna za práci na klinické studii, a je naopak nevýznamné, že jí nebyla známa její výše. Na straně žalované bylo dáno zavinění ve formě úmyslu, neboť věděla, že neumožněním výkonu práce na klinické studii může žalobci vzniknout škoda, a pro případ jejího vzniku byla s tím přinejmenším srozuměna.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 15 Co 269/2019-171 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a k odvolání žalobce jej změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradě 227 768,60 Kč. Žalované uložil dále povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 50 275,50 Kč k rukám advokátky JUDr. M. N. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (jen korigoval, že smlouvu s CRO uzavřela žalovaná dne 19. 3. 2012). Porušení povinnosti žalované shledal v tom, že dala neplatnou výpověď žalobci a znepřístupnila mu jeho pracoviště, a proto žalobce nemohl realizovat činnost hlavního zkoušejícího. Žalobci tím vznikla škoda ve výši odměny, která mu nebyla vyplacena, neboť byla vyplacena jiné osobě, která místo něj činnost hlavního zkoušejícího realizovala. Odvolací soud dále uzavřel, že jde o škodu způsobenou úmyslně, neboť žalovaná věděla o existenci smlouvy mezi CRO a žalobcem a o tom, že žalobci náleží v souvislosti s činností hlavního zkoušejícího odměna, aniž by bylo podstatné, zda žalovaná znala její výši. Žalovaná tedy věděla o tom, že žalobci může vzniknout škoda, a s tímto byla srozuměna. Namítla-li žalovaná v odvolacím řízení promlčení, nebyla její námitka shledána důvodnou, neboť podle odvolacího soudu jde o škodu způsobenou úmyslně a dosud neuběhla promlčecí lhůta 10 let pro částky odměny vyplacené do 31. 12. 2013, případně lhůta 15 let pro částky odměn vyplacené od 1. 1. 2014.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které směřuje jak proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tak proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí v prvé řadě s posouzením námitky promlčení. Ta mohla být uplatněna i v odvolacím řízení, neboť nemá charakter skutkového tvrzení. Odvolací soud posuzoval pouze objektivní promlčecí lhůtu a pominul existenci lhůty subjektivní. Pro její běh je rozhodující, aby se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, přičemž není třeba, aby znal přesně výši škody. Znalost o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy má poškozený dostatek informací, na jejichž základě může vyvodit, kdo škodu způsobil. Vzájemný vztah obou lhůt je takový, že skončí-li běh jedné z nich, nárok se promlčí i tehdy, běží-li ještě druhá lhůta. Za počátek běhu jak objektivní, tak subjektivní lhůty považuje žalovaná den 1. 3. 2013, kdy podle skutkových závěrů soudu prvního stupně a soudu odvolacího znemožnila žalovaná žalobci vstup na pracoviště a neumožnila mu výkon práce a žalobce nemohl pokračovat v činnostech spojených s klinickou studií. Od tohoto okamžiku žalobce věděl, že mu vnikla škoda, neboť znal částku, která měla náležet za jednoho pacienta zařazeného do studie se současným uvedením maximálního počtu pacientů. Proto je nerozhodné, že ze strany CRO mělo být fakturováno postupně. Podle žalované se při řešení otázky promlčení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (uvádí rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 151/2016, 25 Cdo 2573/2012, 21 Cdo 2423/2006). Dále žalovaná namítá, že v době, kdy žalobce uzavíral smlouvu s CRO, neměl písemný souhlas zaměstnavatele. Protože je tento souhlas zákonnou podmínkou pro výkon jiné výdělečné činnosti, je smlouva uzavřená mezi žalobcem a CRO absolutně neplatnou. Udělení souhlasu není přitom povinností zaměstnavatele. Žalovaná na sebe nepřevzala ani závazek nemožnosti změny hlavního zkoušejícího; i CRO změnu hlavního zkoušejícího připustila. Žalovaná sice věděla, že žalobce získá odměnu za provedení studie, avšak nemohla předpokládat, že v odměnách pro žalobce a žalovanou existuje tak „neuvěřitelný“ rozdíl. Ačkoliv žalovaná umožňuje provádění klinických studií, žádná z uzavřených smluv mezi zkoušejícími a zadavateli takto nepoměrné podmínky nastavené nemá. Žalovaná nesouhlasí se závěrem, že musela žalobci provedení studie umožnit; k této povinnosti se nezavázala ani vůči CRO, ani vůči žalobci. Žalobce participoval na provádění studie i po ukončení pracovního poměru u žalované, měl tedy nárokovat případnou odměnu vůči K.. Nesprávný je podle žalované i závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Žalovaná nebyla srozuměna s tím, že dostane-li žalobce výpověď, může mu tímto jednáním způsobit škodu v podobě ušlého zisku. Soudy se nevěnovaly ani problematice ušlého zisku, kde nestačí pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnu. Není jasné, zda by žalobce dosáhl stejného zisku jako K., ani není zohledněno, že se na studii podílel i poté, co dostal výpověď.
Žalovaná následně podáním ze dne 19. 6. 2020 (v zachované lhůtě k podání dovolání) změnila formulaci dovolacího důvodu spočívajícího v nedostatku souhlasu žalované s činností žalobce pro CRO tak, že tento nebyl vůbec třeba, neboť se jednalo o vědeckou činnost. Žalovaná tak nikdy neadresovala žalobci projev vůle směřující k udělení souhlasu podle § 304 zákoníku práce, pouze udělila souhlas CRO k tomu, aby v prostorách a na zařízení žalované mohla provádět výzkum. Neexistuje tedy závazek žalované vůči žalobci umožnit mu provedení výzkumu. Přípustnost dovolání tak shledává v dosud neřešené otázce, zda bylo odvolacím soudem správně aplikováno a interpretováno ustanovení § 304 zákoníku práce. Dále žalovaná formuluje jako dosud neřešenou otázku, zda bylo odvolacím soudem správně na daný skutkový stav aplikováno ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce. Podle názoru žalované dopadají na daný případ toliko obchodní zákoník a po 1. 1. 2014 občanský zákoník. Tvrzená škoda nevznikla při plnění pracovních povinností žalobce a jednání spočívající v neplatné výpovědi nemůže mít dopad do soukromoprávních vztahů zaměstnance. Dále žalovaná doplnila, že žalobce se nikdy nedomáhal, aby mu bylo umožněno provádět zmíněný výzkum, žalovanou k takovému kroku nevyzval a vždy se domáhal toliko zrušení neplatné výpovědi a dalšího zaměstnávání. Za dosud neřešenou považuje žalovaná rovněž otázku příčinné souvislosti, neboť se hradí škoda, kterou mohl škůdce rozumně předvídat s ohledem na informace, které v době jednání považovaného za protiprávní měl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že by mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Ohledně běhu promlčecích lhůt uvedl, že objektivní počala běžet v okamžiku poskytnutí jednotlivých dílčích plnění jinému řešiteli. Žalobce nemohl uplatnit své právo u soudu dříve, než bylo soudem pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Žalobce trval na tom, že smlouvu s CRO uzavřela žalovaná dne 16. 1. 2012. Žalobce se však nedomáhá náhrady škody z důvodu odejmutí souhlasu s prováděním studie, ale z důvodu, že mu účast na studii byla znemožněna udělením neplatné výpovědi z pracovního poměru a faktickým zamezením vstupu na pracoviště. Skutečnost, že žalovaná nebyla seznámena s výší sjednané odměny a že podle svého tvrzení nepředpokládala takový rozdíl v odměnách, nemá vliv na její odpovědnost za způsobenou škodu. Žalovaná věděla, že neumožněním výkonu práce a práce na klinické studii žalobci vznikne škoda, neboť věděla, že žalobci měla být za práci na studii vyplacena odměna, a pro případ, že vznikne, s tím byla přinejmenším srozuměna.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Dovolává-li se žalovaná nesprávné aplikace § 304 zákoníku práce, pak je třeba uvést, že na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Zabýval-li se odvolací soud souhlasem žalované s činností žalobce v rámci předmětné studie, činil tak za účelem posouzení vědomí žalované a jejího zavinění (viz bod 14 odůvodnění jeho rozsudku). V původně podaném dovolání žalovaná namítá, že souhlas neudělila; jde však o námitky proti skutkovému závěru odvolacího soudu, které nejsou ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustným dovolacím důvodem.
Povinnost formulovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) neplní žalovaná tam, kde namítá, že se k povinnosti umožnit žalobci provedení studie nezavázala, ani tam, kde v dovolání tvrdí, že žalobce se účastnil provádění studie i po ukončení pracovního poměru u žalované. U svého nesouhlasu s posouzením nepřímého úmyslu žalovaná sice cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, avšak nevysvětluje, jakým právním posouzením se měl odvolací soud od této rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. K námitce žalované, že při posuzování ušlého zisku nestačí pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnu a že není jisté, že by žalobce dosáhl stejného zisku jako K., je třeba uvést, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je ušlý zisk újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970 sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněného pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008). Srovnání s K., která podle skutkových závěrů soudu prvního stupně (na něž odvolací soud odkázal) vstoupila (na žádost žalované) do pozice žalobce a realizovala činnost místo něho, využil odvolací soud k odůvodnění závěru, jaká odměna by byla žalobci jinak (při pravidelném běhu věcí) vyplacena.
Namítá-li žalovaná, že při posouzení námitky promlčení pominul odvolací soud existenci subjektivní promlčecí lhůty, musí být v prvé řadě zdůrazněno, že žalovaná uplatnila námitku promlčení až v rámci odvolacího řízení, konkrétně v podání doručeném odvolacímu soudu dne 4. 3. 2020, v jehož závěru uvedla, že „v návaznosti na rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Odo 631/2004, uplatňuje … námitku promlčení s ohledem na dobu, od kdy mohl žalobce svůj domnělý nárok uplatňovat“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se však již ustálila v závěru, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 uveřejněný pod č. 101 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008). V posuzovaném případě však soud prvního stupně nezjišťoval (a k této otázce nebyla žalovanou ani uvedena skutková tvrzení, ani nebyly navrženy důkazy), kdy se poškozený dozvěděl skutkové okolnosti, z nichž bylo možné dovodit vznik škody a orientačně její rozsah. Postup odvolacího soudu, který běh subjektivní promlčecí lhůty nehodnotil, tak ve svém výsledku není odchýlením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 10. 1989. Ve smlouvě s CRO ze dne 19. 3. 2012 žalovaná souhlasila s provedením klinické studie v čele s hlavním zkoušejícím – žalobcem, který byl jejím zaměstnancem, a žalovaná mu touto smlouvou udělila výslovný souhlas s prováděním studie, přičemž věděla, že žalobce bude studii provádět za odměnu stanovenou v samostatné smlouvě. Žalovaná se zavázala zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Smlouvu s CRO uzavřel žalobce dne 24. 1. 2012 s ujednáním, že platby budou žalobci poskytovány podle harmonogramu sjednaného ve smlouvě, a to v částce maximálně 138 769,30 Kč za jednoho pacienta, který splnil kritéria pro zařazení do studie, s omezením na maximálně 18 pacientů zařazených do studie. Dodatkem ze dne 13. 12. 2012 byla maximální částka za jednoho pacienta zařazeného do studie navýšena na 142 391,70 Kč. Dne 6. 12. 2012 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru, tento s výpovědí nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru byla určena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 38 C 28/2013-140, který byl potvrzen odvolacím soudem (ve věci vedené pod sp. zn. 15 Co 230/2016 u Krajského soudu v Brně). Již od 1. 3. 2013 odmítala žalovaná žalobci přidělovat práci a znemožnila mu vstup na pracoviště. Přípisem ze dne 7. 11. 2013 požádala žalovaná o provedení změny osoby hlavního zkoušejícího. Žádost zopakovala dne 3. 3. 2014 a zdůvodnila ji tím, že žalobce již není jejím zaměstnancem. Dne 18. 3. 2014 uzavřela s CRO novou smlouvu o provedení klinické studie, kde byla již jako hlavní zkoušející uvedena I. K., která provedla práci na klinické studii a které bylo v rozhodném období vyplaceno 1 981 083,83 Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může být dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnavatele vyplývající ze základního pracovněprávního vztahu a škodou – ušlým ziskem zaměstnance spočívajícím v nezískaném plnění z jeho právního vztahu s třetí osobou. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že neplatné rozvázání pracovního poměru bylo učiněno dne 6. 12. 2012 a že od 1. 3. 2013 znemožnila žalovaná žalobci vstup na pracoviště – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2204/2011). Podle tohoto ustanovení odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak, než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností zaměstnavatele; porušením právní povinnosti zaměstnavatele v rámci plnění jeho úkolů může být i neplatné rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 21 Cdo 498/2000).
V posuzované věci vyšly soudy ze skutkového závěru, že dne 6. 12. 2012 byla žalobci doručena výpověď, s níž žalobce nesouhlasil a jejíž neplatnost byla určena pravomocným rozhodnutím soudu. Dále skutkově uzavřely, že již od 1. 3. 2013 odmítala žalovaná přidělovat žalobci práci a znemožnila mu vstup na pracoviště. S ohledem na shora uvedené je nutné tento skutkový stav právně hodnotit tak, že v obou případech se jednalo o porušení právních povinností zaměstnavatele v rámci plnění jeho pracovních úkolů [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Vztah příčinné souvislosti je dán tehdy, kdyby bez porušení povinnosti nevznikla škoda tak, jak vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Při posuzování příčinné souvislosti jde nejprve o zjištění faktické příčinné souvislosti.
Podle závěrů odvolacího soudu byla podstatným jevem, který vyvolal škodu, tedy nemožnost žalobce odvést práci na studii a získat za ni odměnu, skutečnost, že žalovaná rozvázala s žalobcem pracovní poměr a následně mu znemožnila i vstup na pracoviště (kde mimo jiné byla prováděna i předmětná studie). Bez této skutečnosti by se následek neuskutečnil; ze skutkových zjištění soudů obou stupňů není známa jiná příčina, jež by žalobci měla zabránit v odvedení práce na studii. Jde však dále o to, zda se jedná o příčinu právně významnou (dovolatelka v tomto směru argumentovala, že se nijak nezavázala vůči žalobci povinností umožnit mu provedení studie a že si od samého počátku vůbec nepřipouštěla, že by mohla žalobci jakoukoliv škodu způsobit).
Při posuzování příčinné souvislosti jde tak o odlišení právně podstatných příčin od příčin právně nepodstatných. Řešení této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu, a jednak teorie adekvátnosti kausálního nexu. Teorie ochranného účelu je založena na tom, že dlužník neodpovídá za všechny následky porušení smlouvy, nýbrž jen za porušení těch zájmů, jejichž ochrana byla účelem příslušné smlouvy, přičemž ohledně ochranného účelu není rozhodné výslovné vyjádření smluvních stran, nýbrž to, zda tyto zájmy leží věcně ve směru a v rámci smlouvou převzatých povinností. Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle které se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05).
Při vědomí, že pracovní poměr je závazkovým vztahem (srov. rovněž zařazení pracovní smlouvy mezi soukromoprávní smluvní typy v ustanovení § 2401 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), jedná se tak o porušení právních povinností zaměstnavatele vyplývajících ze smlouvy se zaměstnancem; jinými slovy, zaměstnavatel se je zavázal plnit vůči smluvnímu partnerovi – zaměstnanci (v tomto ohledu je nevýznamné, že nebyly upraveny přímo smlouvou, ale zákonem).
Teorie ochranného účelu není v tomto případě aplikovatelná, neboť porušené zájmy žalobce neleží věcně ve směru a v rámci povinností převzatých smlouvou, zde smlouvou pracovní. Ochrana těchto zájmů žalobce nebyla zcela jistě účelem pracovní smlouvy, jíž byl založen základní pracovněprávní vztah mezi účastníky.
Je tedy třeba posoudit, zda může být dána příčinná souvislost podle teorie adekvátnosti kausálního nexu, která je postavena na kritériu předvídatelnosti. Podstatné přitom je, že jde-li o odpovědnost za škodu pro porušení obligační povinnosti, musí být okamžikem, k němuž je vztaženo posuzování předvídatelnosti, okamžik vzniku závazkového vztahu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2001/99). Je tedy nutné se ptát, zda by výše zmíněný následek (nedosažení příjmu z důvodu neprovedení studie) nebyl pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný v době, kdy se účastníci vůči sobě navzájem smlouvou zavazovali.
V daném případě není pochyb o tom, že při uzavření pracovního poměru v roce 1989 nebyl takový následek podle výše uvedených kritérií předvídatelný. Nicméně nelze přehlédnout skutkový závěr, že ve smlouvě s CRO ze dne 19. 3. 2012 žalovaná souhlasila s provedením klinické studie v čele s hlavním zkoušejícím – žalobcem, který byl jejím zaměstnancem, a že žalovaná mu udělila výslovný souhlas s prováděním studie, přičemž věděla, že žalobce bude studii provádět za odměnu stanovenou v samostatné smlouvě. Od tohoto okamžiku bylo tedy pro žalovanou předvídatelné, že shora uvedené porušení povinností vyplývajících ze základního pracovněprávního vztahu se žalobcem bude mít pro žalobce důsledky spočívající v nemožnosti vykonání činnosti, k níž se zavázal ve vlastní smlouvě s CRO, a ve vzniku ušlého zisku spočívajícího v nedosažení odměny za tuto činnost.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo ve věci samé zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k bránění práva.
Autor: -mha-