// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 06.05.2021
Zjišťování existence důvodů vydědění potomka po 31. 12. 2013
Za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění za účinnosti obč. zák., je soud v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. povinen zabývat se i takovými skutkovými okolnostmi relevantními pro naplnění důvodů vydědění uvedených v listině o vydědění, které nastaly i po jejím sepsání. Jestliže v projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák., avšak zemřel za účinnosti o. z., je soud povinen zabývat se i okolnostmi směřujícími k naplnění důvodů vydědění, které nastaly až po sepsání listiny o vydědění do smrti zůstavitele.
Pokud totiž zákonodárce po 1.1.2014 „učinil platnými“ ta pořízení pro případ smrti a vydědění, které v době pořízení platnými právními úkony podle tehdejší právní úpravy nebyly (ať již z hlediska formy nebo obsahu), a postavil je tak na roveň právním jednáním učiněným podle o.z. (který neobsahuje žádné časové omezení, k němuž by měly být zjišťovány zákonné důvody pro vydědění, jež se za předcházející právní úpravy dovozovaly z ustanovení § 873 obč. zák.), nemůže s tím být v nesouladu zjišťování existence důvodů vydědění potomka nejen za dobu před pořízením vydědění, ale i poté.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1820/2020, ze dne 28. 1. 2021
Dotčené předpisy:
§ 3028 o. z.
§ 3070 o. z.
§ 3072 o. z.
§ 469a odst. 1 písm. a), b) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po A. T., narozeném dne XY a zemřelém dne 9.3.2016, posledně bytem ve XY (dále jen „zůstavitel“), Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 12.11.2018, č.j. 33 D 519/2016-70, uložil R. T., aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu ve Zlíně proti zákonnému dědici A. T., narozenému dne XY (dále jen „A. T.“), žalobu „na určení, že je dědicem“. Žalobu byl povinen podat proto, že „v průběhu pozůstalostního řízení došlo ke sporu mezi účastníky o to, zda byly dány důvody vydědění syna zůstavitele R. T.“. Podání žaloby bylo uloženo „dědici, který by připadal v úvahu jako zákonný dědic – pozůstalému synovi R. T., neboť listina o vydědění nemá žádné zjevné nedostatky a není ani zpochybňována její platnost“. V této souvislosti soud rovněž odkázal na ustanovení § 1673 odst. 2 občanského zákoníku, podle nějž uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem.
R. T. se žalobou podanou dne 21.12.2018 u Okresního soudu ve Zlíně, ve které označil jako žalovaného A. T., domáhal určení, že je dědicem po zůstaviteli. Uvedl, že „jeho otec A. T., který zemřel dne 9.3.2016, ho listinou ze dne 1.4.2008 vydědil“, že „jako důvod vydědění uvedl, že mu neprokazoval dostatečnou pozornost a zájem a neposkytl mu potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří a v jiných závažných případech“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že „s důvody vydědění nesouhlasí, protože nejsou pravdivé“, že „se k němu otec choval vždy odtažitě a své city směřoval hlavně k mladšímu bratrovi (žalovanému)“, že „se z rodného listu a zdravotní dokumentace dozvěděl, že se narodil svobodné matce“, že „ho matce ale brzy tehdejší sociálka odebrala a umístila do ústavu, kde se o něj do dvou a půl roku starali“, že „jeho otec si vzal jeho matku později, až v jeho cca 3 letech“, že „právě tato skutečnost (otcova svatba se svobodnou matkou) později utvářela jeho celoživotní vztah k němu“, že „otec se k němu negativně choval i v období dospívání, často ho vyhazoval z domu“, že „v posledních cca 15 letech se situace vystupňovala natolik, že měl otcem bez jakéhokoliv odůvodnění zakázané k nim jezdit“, že „se mu otec vyhýbal a odmítal komunikovat“, že „vysvětlitelným důvodem, který otce vedl k takovému jednání, byla jeho až chorobně utkvělá představa, že není jeho syn“, že tato představa vyústila až „v naléhání na vyhotovení krevní zkoušky“, kterou jeho matka nikdy nepřipustila s odůvodněním, že „je to jen otcova nepochopitelná představa“.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23.5.2019, č.j. 28 C 369/2018-59, určil, že žalobce je dědicem zůstavitele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že „je třeba vycházet ze situace, která byla v rodině nastolena“, že „zůstavitel se k žalobci choval odmalička velmi stroze a přísně“, že z provedeného dokazování je zřejmé, že „to byl zůstavitel, který přítomnost žalobce v jeho domě odmítal, stejně jako odmítal přítomnost jeho dětí“ a že „nelze přičítat k tíži žalobce, že vztahy zůstaly narušeny v době před podepsáním notářského zápisu o vydědění“. Co se týká neposkytnutí pomoci žalobcem zůstaviteli, dále uvedl, že „v době sepsání listiny o vydědění nebyl zdravotní stav zůstavitele tak naléhavý, aby potřeboval pomoc“, že „k amputaci prstů pravé dolní končetiny a následně pravé dolní končetiny došlo až po vydědění 5.5.2008“, že „i přesto lze uzavřít, že žalobce měl snahu zjistit vše o zdravotním stavu zůstavitele prostřednictvím své matky či prostřednictvím svých známých a od doktorů“, že „nebylo prokázáno, že by žalobce odmítl požadovanou pomoc poskytnout, naopak dostavil se za otcem do nemocnice opakovaně i po předchozím odmítnutí“. Dospěl proto k závěru, že důvody vydědění nebyly dány a žalobce je zákonným dědicem zůstavitele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opřel o ustanovení § 150 o.s.ř. s tím, že „jsou zde výjimečné důvody, pro něž nelze náhradu nákladů řízení přiznat jinak úspěšnému žalobci, jelikož tento spor o vydědění nevyvolal a nemůže nést k tíži vůli projevenou zůstavitelem“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.11.2019, č.j. 18 Co 124/2019-91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Aleše Dufka. V odůvodnění rozsudku přitom zdůraznil, že „při posuzování skutečnosti, zda žalobce byl zůstavitelem vyděděn po právu, je třeba posuzovat především skutečnosti, nastalé před sepsáním listiny o vydědění, tedy před 1.4.2008, neboť aby bylo vydědění důvodné, musely být splněny podmínky pro vydědění již k tomuto datu“, že proto „události následující po sepsání listiny o vydědění mohou sloužit jen okrajově k dokreslení celkové situace“, a tudíž „je nedůvodná námitka žalovaného v podaném odvolání, že se soud blíže nezabýval posledním obdobím života zůstavitele, zejména pak poté, co zemřela jeho manželka A. T.“. V odůvodnění uvedl, že „žalobce o zůstavitele neprojevoval zájem, který by jako potomek projevovat měl, ovšem takovýto zájem neprojevoval ani zůstavitel, když ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by sám zůstavitel projevil jakoukoliv snahu o kontakt či zlepšení vzájemného vztahu se žalobcem“, že sice „zůstavitel před 1.4.2008 měl řadu zdravotních problémů, avšak nebylo prokázáno, že by nějakou zásadnější pomoc potřeboval, neboť tuto mu příležitostně poskytovala jeho manželka A. T.“, a že „pokud žalovaný uváděl, že důvodem pro sepsání listiny o vydědění zůstavitelem mohla být skutečnost, že se zhoršil jeho zdravotní stav po amputaci nohy, ze zdravotní dokumentace vyplývá, že zůstaviteli byla noha amputována až dne 5.5.2008, tedy po sepsání listiny o vydědění“. Vycházel ze závěru, že „důvody pro vydědění, sepsané zůstavitelem dne 1.4.2008, nebyly dány, a proto je žalobce dědicem ze zákona“. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení zdůvodnil tak, že „pokud žalovaný přes podrobné a správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, nejsou již splněny podmínky pro postup dle § 150 o.s.ř.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které podle jeho názoru závisí na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešených, příp. již řešených otázek, které by měly být posouzeny jinak, a to, zda lze při posuzování oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (nezájem žalobce o zůstavitele) klást nezákonné, nepřiměřené a od reality odtržené požadavky na zůstavitele (konkrétně, aby se nadále snažil stýkat se synem, s nímž má dlouhodobě rozvrácený vztah), zda podmínkou pro platné vydědění dle ust. § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (neposkytnutí pomoci v nemoci) je to, aby tato pomoc zůstaviteli v době její potřeby nemohla být (či nebyla) poskytnuta jinou osobou, zda lze zůstaviteli klást k tíži (resp. žalobci k dobru), že zůstavitel výslovně svého potomka o pomoc nepožádal, a zda má oporu v zákoně požadavek, podle nějž skutečnosti, které nastaly po sepsání listiny o vydědění, nejsou pro posouzení důvodů relevantní. Žalovaný má za to, že odvolací soud při svém právním hodnocení zcela nedostatečně reflektuje specifický institut vydědění, resp. fakt, že ve sporech o splnění podmínek pro vydědění je přirozeně zásadně zvýhodněn potomek, neboť zůstavitel je po smrti a nemůže se tak k procesnímu vývoji aktivně vyjádřit. Podle jeho názoru nelze připustit, aby se v důsledku striktní soudní praxe stal institut vydědění prakticky nepoužitelný, ale je nutno přisuzovat mu význam jako součásti poslední vůle zůstavitele, a to i s ohledem na ustanovení § 3069 a § 3072 zákona č. 89/2012, občanský zákoník. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že oba uvedené rozsudky (soudu prvního stupně i soudu odvolacího) považuje za věcně naprosto správné a že v žádném případě nejsou v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR v obdobných věcech. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitel měl dva syny R. T. a A. T., a že jeho manželka A. T. zemřela dříve než zůstavitel, a to dne 30.3.2015. Zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou notářským zápisem dne 1.4.2008, v níž vydědil svého syna R. T. z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), tj. proto, že o něho trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, a že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytuje potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří a v jiných závažných případech. Blíže pak důvody vydědění skutkově rozvedl zejména tak, že „jeho syn, R. T., se s ním více jak 5 let nestýká, nekomunikuje s ním, nejeví o něj žádný zájem a po celou dobu mu nenabídl ani neposkytl žádnou pomoc“, že „mu nepřeje ani k narozeninám ani k svátkům a pokud dojde k osobnímu setkání mimo jeho bydliště, nikdy ho nepozdraví“, že „je dlouhodobě nemocný, několik dnů v měsíci pobývá v nemocnici“ a že „se přesto jeho syn R. T. o jeho zdravotní stav nezajímá a nesnaží se mu jeho těžkou osobní situaci ulehčit“. Účinky vydědění pak vztáhl i na potomky R. T. Jelikož R. T. s důvody vydědění nesouhlasil, Okresní soud ve Zlíně ho usnesením ze dne 12.11.2018, č.j. 33 D 519/2016-70, odkázal, aby se žalobou proti A. T., domáhal určení, že je dědicem zůstavitele. V průběhu řízení zahájeného žalobou R. T. podanou podle ustanovení § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), zůstaly mezi účastníky řízení sporné skutečnosti, zda žalobce projevoval o zůstavitele opravdový zájem a zda mu poskytl pomoc v jeho nemoci. Žalovaný v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vytýkal soudu i to, že „by měl zohlednit nejen pořízení samotné listiny o vydědění a okolnosti mu předcházející, ale i skutečnost, že zůstavitel měl dostatečný časový prostor změnit své rozhodnutí, přičemž žalobce měl současně možnost změnit své postoje a chování vůči svému otci“, a že „se při výslechu svědků vůbec nezabýval skutečnostmi po smrti manželky zůstavitele A. T., kdy péče o ovdovělého a nemocného zůstavitele byla pouze na bedrech žalovaného a jeho rodiny“. Z dokazování provedeného soudy (mimo jiné) vyplynulo, že po sepsání listiny o vydědění byly dne 5.5.2008 zůstaviteli amputovány prsty pravé dolní končetiny a následně pravá dolní končetina.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce po zůstaviteli významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění dne 1.4.2008, tj. za účinnosti obč. zák., je soud v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. povinen zabývat se i takovými skutkovými okolnostmi relevantními pro naplnění důvodů vydědění uvedených v listině o vydědění, které nastaly i po jejím sepsání. Protože tuto otázku dovolací soud po 1.1.2014 ve své rozhodovací praxi neřešil (jako otázku, na které by záviselo rozhodnutí ve věci samé), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 9.3.2016, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), účinný od 1.1.2014. Byl-li jeden z potencionálních dědiců podle zákonné posloupnosti zůstavitelem vyděděn listinou o vydědění pořízenou za účinnosti obč. zák., je třeba při posuzování platnosti této listiny a naplnění důvodů vydědění aplikovat nejprve přechodná ustanovení o.z.
Podle ustanovení § 3028 o.z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné (§ 3070 o.z.). Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu (§ 3072 o.z.).
Z výše uvedených přechodných ustanovení o.z. vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1.1.2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o.z. výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony, tak, aby byla respektována vůle zůstavitele, bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1.1.2014 nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, když byl úmysl zůstavitele v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 o.z., že závěť (a tedy i vydědění, srov. ust. § 1649 o.z.) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, i na dřívější právní úkony.
Pokud tedy zákonodárce po 1.1.2014 „učinil platnými“ ta pořízení pro případ smrti a vydědění, které v době pořízení platnými právními úkony podle tehdejší právní úpravy nebyly (ať již z hlediska formy nebo obsahu), a postavil je tak na roveň právním jednáním učiněným podle o.z. (který neobsahuje žádné časové omezení, k němuž by měly být zjišťovány zákonné důvody pro vydědění, jež se za předcházející právní úpravy dovozovaly z ustanovení § 873 obč. zák.), nemůže s tím být v nesouladu zjišťování existence důvodů vydědění potomka nejen za dobu před pořízením vydědění, ale i poté.
Považoval-li v projednávané věci odvolací soud za správný postup soudu prvního stupně, který nepřihlížel ke skutkovým zjištěním ohledně namítaných důvodů vydědění po smrti manželky zůstavitele A. T., a uvedl-li, že tato námitka žalovaného v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně je nedůvodná a že události následující po sepsání listiny o vydědění mohou sloužit jen okrajově k dokreslení celkové situace, neodpovídá to výše uvedenému výkladu přechodných ustanovení o.z. Bez zohlednění chování žalobce, i zůstavitele vůči němu, a případné potřeby pomoci na straně zůstavitele i v době po sepsání listiny o vydědění jsou závěry o nedůvodnosti vydědění žalobce předčasné, resp. neumožňují posouzení, zda byly naplněny předpoklady pro vydědění žalobce spočívající v neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele a neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří, a určení, zda je žalobce dědicem zůstavitele či není.
Namítá-li tedy žalovaný ve svém dovolání, že se soudy nezabývaly „skutečnostmi, které nastaly po sepsání listiny o vydědění, neboť nejsou pro posouzení důvodů relevantní“, dovolací soud shledal tuto námitku jako důvodnou. Vzhledem k nedostatečnosti skutkových zjištění (resp. neúplnosti jejich vyhodnocení) a z toho vyplývající předčasnosti závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem se prozatím nelze zabývat ostatními dovolacími námitkami směřujícími k posouzení naplnění ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není (v otázce, zda je soud v projednávané věci, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák., avšak zemřel za účinnosti o.z., povinen zabývat se i okolnostmi směřujícími k naplnění důvodů vydědění, které nastaly až po sepsání listiny o vydědění do smrti zůstavitele) správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Zlíně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Autor: -mha-