// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 28.04.2021

Zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby podle zák. č. 412/2005 Sb.

Vojenské zpravodajství ze zákona požívá postavení státního orgánu. Účelem jeho zřízení (a existence) je nepochybně ochrana (obrana) bezpečnosti státu. Zpravodajské služby v rámci své působnosti předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti. Poskytuje-li tedy Vojenské zpravodajství informace Národnímu bezpečnostnímu úřadu v souvislosti s řízením podle ustanovení § 89 a následující zákona č. 412/2005 Sb., k čemuž má zákonné zmocnění v ustanovení § 140 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, činí tak v rámci své působnosti, tedy vystupuje jako státní orgán při výkonu veřejné moci a případné pochybení při této činnosti se může projevit jen a pouze v rámci odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.; jinak řečeno, pakliže zde Vojenské zpravodajství poskytlo informace Národnímu bezpečnostnímu úřadu v souvislosti s řízením o odebrání žalobcova osvědčení pro stupeň utajení „tajné“, není to možno považovat za činnost, kterou by stát vykonával ve vztahu k žalobci (zaměstnanci ČR – Ministerstva obrany) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, a za niž by odpovídal podle obecné (pracovněprávní) úpravy deliktního práva.

Naprosto totožná situace je i v případě rozhodování Národního bezpečnostního úřadu o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby podle zákona č. 412/2005 Sb.; Národní bezpečnostní úřad vykonává státní správu v oblasti ochrany utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, je ústředním správním úřadem, pokud zákon nestanoví jinak, a mimo jiné rozhoduje o žádosti fyzické osoby, žádosti podnikatele a žádosti o doklad a o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele a dokladu, s výjimkou případů stanovených zákonem, a vydává osvědčení fyzické osoby podle § 56a. Rozhodnutí ve věci patřící do pravomoci Národního bezpečnostního úřadu je tak typickým rozhodnutím orgánu veřejné moci, podléhající přezkumu jak v rámci vnitřního řízení (rozhodnutí o rozkladu), tak i přezkumu soudnímu. Rozhodnutím, vydaným v rámci své pravomoci a působnosti, tak Národní bezpečnostní úřad rozhodně nevykonává práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů ve vztahu k žalobci, a stát tak nemůže za případnou škodu, vzniklou v důsledku nezákonnosti tohoto rozhodnutí, odpovídat podle obecné úpravy deliktního práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1632/2020, ze dne 29. 1. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 208 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2015 do 31. 10. 2017
§ 265 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 1. 1. 2015 do 31. 10. 2017
§ 2 předpisu č. 153/1994Sb.
§ 5 odst. 3 předpisu č. 153/1994Sb.
§ 8 odst. 3 předpisu č. 153/1994Sb.
§ 89 zák. č. 412/2005 Sb.
§ 136 odst. 1 zák. č. 412/2005 Sb.
§ 137 písm. a) zák. č. 412/2005 Sb.
§ 140 odst. 1 písm. a, b) zák. č. 412/2005 Sb.
§ 133 zák. č. 412/2005 Sb.
§ 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 3 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 15. 1. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.738.880,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalované od roku 2010, původně jako XY Ministerstva obrany. Od 7. 1. 2014 žalobce působil vXY jako XY, u žalované byl za tím účelem na základě dohody o změně sjednaných podmínek ze dne 18. 12. 2013 zařazen do funkce referenta zahraničních služeb a zahraničních vztahů s místem výkonu práce v Bruselu. Jedním z předpokladů výkonu této práce bylo osvědčení Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) pro stupeň utajení „tajné“, jehož držitelem žalobce byl od roku 2011. Rozhodnutím NBÚ ze dne 27. 1. 2015 byla platnost žalobcova osvědčení pro stupeň utajení „tajné“, zrušena. Žalovaná v návaznosti na to žalobci sdělila, že svou funkci nemůže dále vykonávat a že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce s tím, že jeho pracovní poměr skončí k 30. 4. 2015. Žalobce podal u soudu žalobu na určení, že jeho pracovní poměr trvá, tato žaloba byla nejprve soudem prvního stupně zamítnuta, následně však Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil toto rozhodnutí tak, že pracovní poměr žalobce k žalované trvá. Protože žalovaná nevyplácela žalobci plat, náleží mu za období od 1. 3. 2015 do 31. 10. 2017 dlužný plat ve výši 1.738.880,- Kč s příslušenstvím, neboť vznikla překážka na straně zaměstnavatele. Žalobce mohl být také převeden na jinou práci u žalované, neboť žalovaná disponuje množstvím pracovních pozic, na nichž není třeba mít prověrku pro vyšší stupeň utajení.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce pro ní pracoval jako referent zahraničních služeb a zahraničních vztahů obranných poradců vedoucího Stálé delegace ČR při NATO. Předpokladem pro výkon na tomto pracovním místě bylo oprávnění seznamovat se s informacemi stupně utajení „tajné“. Žalobce však toto oprávnění pozbyl na základě rozhodnutí NBÚ, které bylo žalované oznámeno 4. 2. 2015, a v uvedeném období žalobce nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 14 C 8/2018-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.738.880,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky (který vyčíslil) a na náhradě nákladů řízení částku 294.410,60 Kč k rukám zástupce žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem u žalované od 1. 9. 2010 do 28. 2. 2018, když pracovní poměr skončil výpovědí žalované podle § 52 písm. f) zákoníku práce, že dne 20. 2. 2015 se žalovaná pokoušela žalobci doručit výpověď z pracovního poměru, podle které měl pracovní poměr skončit 30. 4. 2015, že žalobce se následně obrátil na soud, mimo jiné, s návrhem na určení, že pracovní poměr trvá, o kterém bylo rozhodnuto, že se určuje, že pracovní poměr mezi účastníky založený dekretem ministerstva obrany ze dne 31. 8. 2010, trvá, a že žalobce začal od září 2015 provozovat samostatnou výdělečnou činnost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy byl neplatně rozvázán pracovní poměr se zaměstnancem a pracovní poměr nadále trvá a zaměstnavatel nepřiděluje zaměstnanci práci, má zaměstnanec právo na náhradu mzdy. V daném případě tedy „žalobci náleží nesnížená náhrada platu za rozhodné období z důvodu překážek na straně zaměstnavatele“. „Žalobce nevykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Žalobce mohl být také převeden na jinou práci u žalované, neboť žalovaná disponuje množstvím pracovních pozic, u nichž není třeba disponovat prověrkou pro vyšší stupeň utajení.“

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 30 Co 209/2019-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 1.738.880,- Kč s úrokem z prodlení z této částky, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.100,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 na soudním poplatku 86.994,- Kč. Dovodil, že o překážku v práci na straně zaměstnavatele se obecně může jednat i tehdy, pokud se zaměstnavatel mylně domnívá, že pracovní poměr zaměstnance u něj skončil, že ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy a že na náhradu platu podle § 208 zákoníku práce nemá zaměstnanec právo tehdy, pokud nebyl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Dospěl k závěru, že uvedená podmínka v případě žalobce nebyla splněna, neboť žalobce nebyl schopen konat práci podle pracovní smlouvy s ohledem na skutečnost, že nedisponoval osvědčením pro stupeň utajení „tajné“, a to od 2. 2. 2015, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, které doručením nabylo vykonatelnosti a které bylo nezbytným předpokladem pro výkon práce na pracovní pozici žalobce. V okamžiku, kdy žalobce osvědčení pozbyl, žalovaná nemohla žalobci nadále přidělovat práci na jeho dosavadní pracovní pozici. Žalovaná nebyla ani povinna nabídnout žalobci jinou pracovní pozici, resp. převést ho na jinou práci, neboť nabídková povinnost se vztahuje pouze na případy odvolání a vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance, a povinnost převést zaměstnance na jinou práci podle § 41 odst. 1 zákoníku práce se nevztahuje na situaci, v níž zaměstnanec pozbude zákonné předpoklady pro výkon sjednané práce. Na dané situaci nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 27. 1. 2015, kterým byla zrušena platnost osvědčení žalobce pro stupeň utajení „tajné“, bylo později zrušeno, neboť soudní rozhodnutí, kterým dojde ke zrušení správního aktu, působí pouze do budoucna. Žalobci proto nevzniklo právo na náhradu platu za rozhodné období, neboť v tomto období nebyl schopen vykonávat sjednanou práci s ohledem na absenci osvědčení pro stupeň utajení „tajné“, jakožto předpokladu pro výkon sjednané práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadl „v celém jeho rozsahu“. Namítá, že odvolací soud se napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016), když na právní postavení žalobce a žalované aplikoval ujednání pracovní smlouvy, ačkoli mezi stranami probíhal pracovněprávní spor o existenci pracovního poměru, a dovodil tak nesprávně, že žalobci nárok na náhradu platu nepřísluší, neboť nebyl schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Z uvedeného judikátu vyplývá, že „po dobu soudního sporu týkajícího se existence pracovního poměru se právní vztahy mezi stranami pracovního poměru nemohou, s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení, řídit pracovní smlouvou … ve stejné podobě, jako kdyby pracovní poměr nepochybně trval“. Domnívá se, že „jestliže v důsledku nesprávného postupu žalované nastala situace, kdy žalovaná (na základě svého nesprávného přesvědčení, že pracovní poměr mezi ní a žalobcem skončil) nepřidělovala žalobci práci (ač ji pro žalobce měla a žalobce se práce domáhal), a žalobce byl nucen domáhat se určení tohoto soudně, potom po dobu trvání daného soudního sporu by neměla být na daný případ plně aplikována ujednání pracovní smlouvy týkající se daného pracovního poměru, včetně všech podmínek pro výkon dané práce“. „Žalovaná pro žalobce práci měla, avšak z důvodů na své straně ji žalobci nepřidělovala, odmítala přes opakované žádosti přidělovat žalobci jinou, srovnatelnou práci, pro kterou měl kvalifikaci, jedná se tak o překážku v práci na straně žalované a žalobci náleží náhrada platu podle § 208 zákoníku práce.“ „Nesplnění podmínek pro výkon práce není definováno jako překážka v práci, a tedy se na toto nemohou aplikovat ustanovení překážek v práci na straně zaměstnance.“ Dále dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi nebyla dosud vyřešena, když se jedná o otázku „zda lze nepřiznat zaměstnanci náhradu platu v případě, že zaměstnanec nesplňoval podmínky pro výkon práce – nebyl schopen sjednanou práci konat – z důvodů zaviněných zaměstnavatelem“. Dovolatel celou situaci nezpůsobil (nezavinil), neboť bylo prokázáno (rozsudky Městského soudu v Praze, kterými byla zrušena rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ve věci odejmutí stupně utajení dovolateli), že k odebrání jeho osvědčení pro seznamování se s utajovanými skutečnostmi došlo ze strany České republiky nezákonně, bylo způsobeno Českou republikou, tj. zaměstnavatelem. Národní bezpečnostní úřad i žalovaná (Ministerstvo obrany) jsou složky jedné právnické osoby České republiky. „Byla to tedy sama žalovaná – Česká republika, která (byť prostřednictvím jiné organizační složky – Národního bezpečnostního úřadu) nezákonným rozhodnutím (založeným navíc převážně na informacích jí samotnou – prostřednictvím Ministerstva obrany, resp. jeho složky – Vojenského zpravodajství), zbavila dovolatele možnosti vykonávat činnost podle pracovní smlouvy.“ Zaměstnavatel svým nezákonným postupem způsobil, že zaměstnanec nemohl vykonávat danou práci, a tedy nelze přičítat k tíži žalobce, že sjednanou práci nemohl vykonávat, když tuto jeho „neschopnost“ zavinil sám zaměstnavatel. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek [§ 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.].

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce byl zaměstnancem žalované od roku 2010, původně jako generální sekretář Ministerstva obrany. Od 7. 1. 2014 žalobce působil v XYjakoXY, u žalované byl za tím účelem na základě dohody o změně sjednaných podmínek ze dne 18. 12. 2013 zařazen do funkce referenta zahraničních služeb a zahraničních vztahů s místem výkonu práce v Bruselu. Jedním z předpokladů výkonu této práce bylo osvědčení Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“ nebo „Národní bezpečnostní úřad“) pro stupeň utajení „tajné“, jehož držitelem žalobce byl od roku 2011. Rozhodnutím NBÚ ze dne 27. 1. 2015 byla platnost žalobcova osvědčení pro stupeň utajení „tajné“, zrušena.; rozhodnutí bylo vykonatelné okamžikem doručení žalobci (2. 2. 2015). Žalobce se bránil správní žalobou, které Městský soud v Praze vyhověl rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 9 A 131/2015-94. Žalovaná v návaznosti na rozhodnutí NBÚ ze dne 27. 1. 2015 žalobci sdělila, že svou funkci nemůže dále vykonávat a že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce s tím, že jeho pracovní poměr skončí uplynutím výpovědní doby k 30. 4. 2015. Žalobce podal u soudu žalobu na určení, že jeho pracovní poměr trvá, tato žaloba byla nejprve soudem prvního stupně zamítnuta, následně však Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil toto rozhodnutí tak, že pracovní poměr žalobce k žalované trvá. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 20. 7. 2017. Dne 20. 12. 2017 dala žalovaná žalobci druhou výpověď z pracovního poměru, a pracovní poměr účastníků skončil ke dni 28. 2. 2018. Žalovaná žalobci nepřidělovala práci a nevyplácela plat v období od 1. 3. 2015 do 31. 10. 2017, žalobce proto požaduje náhradu platu ve výši 1.738.880,- Kč s úrokem z prodlení.

Přípustnost dovolání tak nezakládají námitky dovolatele o nesprávné aplikaci ustanovení § 208 zákoníku práce v souvislosti s řešením otázky překážky v práci a náhrady mzdy, jejíž řešení má být podle dovolatele v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, tedy námitky koncentrované v dovolání v odstavci rubrikovaném III. /A (body 10. – 28.), neboť řešení této otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dosavadní soudní praxe, vztahující se k projednávané problematice, zastávala stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (§ 38 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce), a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 44/2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009. Uvedené závěry naposledy Nejvyšší soud potvrdil (ve vztahu k právní úpravě účinné po 31. 12. 2013) i v rozsudku ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020, ve kterém se vyjádřil i k důvodům, pro které neshledal důvod se odchýlit od výše uvedených judikaturních závěrů. Obecná platnost uvedených závěrů (tedy nejenom ve vztahu k zdravotním důvodům, které zaměstnanci znemožňují výkon práce podle pracovní smlouvy) pak byla potvrzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2233/2019, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu mzdy (platu) zaměstnanci nevzniká, nemůže-li mu zaměstnavatel přidělovat práci podle pracovní smlouvy proto, že zaměstnanec ztratil předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce.

Za daného skutkového stavu věci však závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké skutečnosti lze přičítat k tíži zaměstnavatele v souvislosti s činností Vojenského zpravodajství při sbírání informací pro účely rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákona č. 412/2005 Sb.“). Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že peněžitý nárok žalobce se upíná k období od 1. 3. 2015 do 31. 10. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů v době od 1. 1. 2015 do 31. 10. 2017 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. o zpravodajských službách“).

Podle ustanovení § 9 zák. práce za Českou republiku (dále jen „stát“) v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v základním pracovněprávním vztahu (§ 3) zaměstnance zaměstnává.

Podle ustanovení § 2 zák. o zpravodajských službách zpravodajské služby jsou státní orgány pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací (dále jen "zabezpečování informací") důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky.

Podle ustanovení § 3 písm. c) zák. o zpravodajských službách v České republice působí tyto zpravodajské služby:…c) Vojenské zpravodajství jako součást Ministerstva obrany.

Podle ustanovení § 5 odst. 3 zák. o zpravodajských službách Vojenské zpravodajství zabezpečuje informace a) mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky, b) o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, c) o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky, d) o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany České republiky.

V případě, že je zaměstnavatelem stát, vykonává práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů organizační složka státu, která zaměstnance zaměstnává (srov. ustanovení § 9 zák. práce), v případě žalobce je touto organizační složkou Ministerstvo obrany. Vojenské zpravodajství (jako státní orgán) organizačně též spadá pod Ministerstvo obrany [srov. ustanovení § 3 písm. c) zák. o zpravodajských službách v České republice].

Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle svého vymezení v § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) upravuje (mimo jiné) odpovědnost státu za škodu způsobenou státními orgány při výkonu státní moci. Úprava se tak nepoužije (pouze) v případě, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal podle obecné úpravy deliktního práva (tedy teoreticky v rámci pracovněprávních vztahů), neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 28/2018 (dále jen „R 28/2018“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011, či z odborné literatury VOJTEK, P. § 3 (Subjekty, za jejichž činnost stát odpovídá). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 34]. Výkon státní moci přitom může spočívat jak v rozhodování o právech a povinnostech určitých subjektů, tak v širším slova smyslu i v činnosti, při které se o právech a povinnostech dotčených osob nerozhoduje (srov. R 28/2018). Výkonem státní moci je tak výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán nadán, a výkon této pravomoci je třeba posuzovat jako úřední postup (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018).

Vojenské zpravodajství již ze zákona požívá postavení státního orgánu (srov. ustanovení § 2 zák. o zpravodajských službách). Účelem jeho zřízení (a existence) je nepochybně ochrana (obrana) bezpečnosti státu (ať již před vnitřním či vnějším ohrožením – srov. ustanovení § 5 odst. 3 zák. o zpravodajských službách). Zpravodajské služby v rámci své působnosti předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti (srov. ustanovení § 8 odst. 3 zák. o zpravodajských službách). Poskytuje-li tedy Vojenské zpravodajství informace Národnímu bezpečnostnímu úřadu v souvislosti s řízením podle ustanovení § 89 a následující zákona č. 412/2005 Sb., k čemuž má zákonné zmocnění v ustanovení § 140 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, činí tak v rámci své působnosti (srov. tamtéž), tedy vystupuje jako státní orgán při výkonu veřejné moci a případné pochybení při této činnosti se může projevit jen a pouze v rámci odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.; jinak řečeno, pakliže Vojenské zpravodajství poskytlo informace Národnímu bezpečnostnímu úřadu v souvislosti s řízením o odebrání žalobcova osvědčení pro stupeň utajení „tajné“, není to možno považovat za činnost, kterou by stát vykonával ve vztahu k žalobci práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, a za niž by odpovídal podle obecné (pracovněprávní) úpravy deliktního práva (srov. již citované R 28/2018).

Naprosto totožná situace je i v případě rozhodování Národního bezpečnostního úřadu o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby podle zákona č. 412/2005 Sb.; Národní bezpečnostní úřad vykonává státní správu v oblasti ochrany utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, je ústředním správním úřadem, pokud zákon nestanoví jinak (srov. ustanovení § 136 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb.), a mimo jiné rozhoduje o žádosti fyzické osoby, žádosti podnikatele a žádosti o doklad a o zrušení platnosti osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele a dokladu, s výjimkou případů stanovených zákonem [§ 140 odst. 1 písm. a) a § 141 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb.], a vydává osvědčení fyzické osoby podle § 56a [srov. ustanovení § 137 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb.]. Rozhodnutí ve věci patřící do pravomoci Národního bezpečnostního úřadu je tak typickým rozhodnutím orgánu veřejné moci, podléhající přezkumu jak v rámci vnitřního řízení (rozhodnutí o rozkladu – srov. ustanovení § 130 a násl. zákona č. 412/2005 Sb.), tak i přezkumu soudnímu (srov. ustanovení § 133 zákona č. 412/2005 Sb.). Rozhodnutím, vydaným v rámci své pravomoci a působnosti, tak Národní bezpečnostní úřad rozhodně nevykonává práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů ve vztahu k žalobci, a stát tak nemůže za případnou škodu, vzniklou v důsledku nezákonnosti tohoto rozhodnutí, odpovídat podle (stejně jako v předchozím případě) obecné úpravy deliktního práva.

Z uvedeného pak je nutno dovodit závěr, že nárok žalobci nelze přiznat ani z titulu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 zák. práce, kdy k tomuto právnímu hodnocení (zdá se) směřovala argumentace dovolatele v bodě III. /B obsahu dovolání (srov. argumentaci „…jde tak o situaci, kdy sám zaměstnavatel svým nezákonným postupem způsobil, že zaměstnanec nemohl vykonávat danou konkrétní práci…“).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení úspěšné žalované náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů