// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 19.04.2021

Popření otcovství domnělým biologickým otcem

Právní úprava nepřiznává putativnímu otci aktivní legitimaci k popření otcovství manžela matky.

Ani za okolností daných v projednávané věci, spočívajících v tom, že matka byla v rozvodovém řízení, v době těhotenství žila s domnělým biologickým otcem, a žila s ním ještě i po několik měsíců po porodu, než vzala návrh na rozvod zpět a vrátila se i s nezletilým ke svému manželovi, nepředstavuje neumožnění domnělému biologickému otci popřít otcovství manžela matky porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16 předestřel dvě varianty, jak se může domnělý biologický otec domoci práva udržovat vztah s dítětem, o němž tvrdí, že je jeho. Jednak může podat návrh na určení příbuzenství podle ustanovení § 771 o. z., na který by v případě úspěchu mohl navazovat návrh na určení styku podle ustanovení § 927 o. z., druhou možností je přímé podání návrhu podle ustanovení § 927 o. z., kdy by se otázka příbuzenství podle ustanovení § 771 o. z. řešila již přímo v rámci řízení o návrhu podle ustanovení § 927 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1679/2020, ze dne 14. 1. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 785 odst. 1 o. z.
§ 789 o. z.
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí výrokem I. rozsudku ze dne 13. 3. 2019, č. j. 0 Nc 3503/2019-49, zamítl návrh J. J. na popření otcovství V. P. a určení otcovství J. J. k nezletilému AAAAA, výrokem II. zamítl návrh J. J., na určení, že je stejně jako právní rodiče nezletilého oprávněn za něj jednat v běžných i významných záležitostech, a výrokem III. vyloučil k samostatnému řízení návrh na úpravu styku J. J. s nezletilým. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že nezletilý se narodil v srpnu 2018 v době, kdy matka nezletilého žila s navrhovatelem, avšak byla provdána za svého manžela V. P. a již v lednu 2018 zahájila rozvodové řízení. Z důvodu trvajícího manželství nemohl být navrhovatel zapsán jako otec nezletilého. Asi po 4,5 měsících od narození nezletilého se matka i s nezletilým odstěhovala od navrhovatele zpět ke svému manželovi, návrh na rozvod manželství vzala zpět v lednu 2019. V rozvodovém řízení matka uvedla, že biologickým otcem je nynější navrhovatel. Navrhovatel vypověděl, že se s matkou nezletilého seznámil v srpnu 2017, plánovali spolu rodinu, podrobil se testu, jestli s ohledem na svůj věk ještě může mít dítě. Věděl, že matka je vdaná, v prosinci 2018 se od něj odstěhovala zpět k manželovi. Původně se na styku s nezletilým dohodli, poslední dobou vídá nezletilého zhruba na 2 hodiny týdně. Matka vypověděla, že v době kritické pro početí měla pohlavní styky s navrhovatelem i s manželem, za biologického otce nezletilého považuje navrhovatele, ale 100% si jistá není. S manželem se zná od roku 2006, měli krizi, návrh na rozvod podávala v době, kdy byla těhotná. S navrhovatelem plánovala společnou budoucnost, v těhotenství si to ale rozmyslela. Matrikový otec uvedl, že manželce odpustil a převzal odpovědnost za nezletilého, s manželkou mají ještě jedno dítě, nezletilý žije v úplné rodině, pokud by se navrhovatel s nezletilým vídal, mělo by to dopad i na jejich druhé dítě a fungování rodiny. O nezletilého se stará a věnuje se mu, proto považuje za logické, že chce mít také práva. Matka i matrikový otec se dále vyjádřili, že v rámci možností jsou ochotni umožnit pravděpodobnému biologickému otci v rámci možností styk s nezletilým, případně v budoucnu styk rozšířit, matka by akceptovala styk jednou týdně na 3 hodiny, protože nezletilému je teprve 7 měsíců. Soud konstatoval, že žádná z osob s aktivní legitimací návrh na popření otcovství matrikového otce nepodala, a proto nemůže být návrhu na popření otcovství vyhověno, neboť domnělému biologickému otci zákon aktivní legitimaci k podání návrhu na popření otcovství manžela matky nepřiznává. K námitce navrhovatele ohledně porušení jeho základních lidských práv poukázal soud na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/2016, podle nějž nelze dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „Úmluva“ nebo „EÚLP“) vyplýval pozitivní závazek, aby byl biologický otec zapsán jako matrikový. Právní úprava určování rodičovství stojí na silném akcentu právní jistoty a Ústavní soud konstatoval, že nemůže jít tak daleko, aby zastoupil zákonodárce. Soud nezahájil z moci úřední řízení o popření otcovství ve smyslu § 793 o. z., neboť uvedené ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy je otcovství určeno souhlasným prohlášením.

K odvolání navrhovatele J. J. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 27 Co 183/2019-108, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu znaleckého posudku, podle kterého je navrhovatel s pravděpodobností vyšší než 99,99 % biologickým otcem nezletilého. Podle sdělení opatrovníka nezletilého se navrhovatel s nezletilým vídá jednou týdně na 3 až 4 hodiny, chtěl by ho vídat častěji. Ačkoli Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i Ústavní soud upřednostňují, aby právní určení otcovství odpovídalo biologickému otcovství, nelze podle odvolacího soudu pominout aktuální právní úpravu popírání otcovství provedenou v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Ačkoli vypuštění popěrného práva Nejvyššího státního zástupce nebylo doplněno popěrným právem dítěte, jak stanovoval věcný záměr občanského zákoníku, právní úprava umožňuje bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, jen pokud bylo otcovství určeno souhlasným prohlášení. Dále soud vyložil, že sdílí právní závěry ohledně nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16, v němž se Ústavní soud vyrovnal s judikaturou ESLP, na niž navrhovatel ve svém odvolání poukazuje. V předmětném nálezu Ústavní soud vyslovil, že okruh aktivně legitimovaných osob k podání přinejmenším popěrné žaloby se jeví jako nepřiměřeně úzký, a že má pochybnosti, zda česká právní úprava spravedlivě upravuje zájmy biologických otců, zájem na jistotě právního postavení dítěte a obecně jeho nejlepší zájem, přesto však nemůže ztratit ze zřetele principy dělby moci mezi institucemi státu a zasahovat do věcí, které by měl řešit demokraticky zvolený zákonodárce. Nedojde-li k revizi okruhu aktivně legitimovaných osob k podání popěrné žaloby v případě určení otcovství podle první domněnky, zůstává podle Ústavního soudu podstatnou otázka možností kontaktu biologického otce s dítětem, k jehož otcovství se tento hlásí. Ačkoli v citovaném nálezu na rozdíl od projednávaného případu navrhovatel neplánoval s matkou a nezletilým společný život, jsou závěry Ústavního soudu použitelné i v této věci. K tomu z uvedeného nálezu odvolací soud odcitoval, že tento nález bude mít širší dopad i na další případy z oblasti ochrany rodinného života mužů, kteří nejsou matrikovými otci, ale tvrdí o sobě, že jsou otci biologickými. K tíži navrhovatele lze uvést, že o manželství matky věděl již na začátku mimomanželského vztahu a mohl si být vědom následků, které po narození dítěte nastanou, tj. že otcem dítěte se stane manžel matky. Přisvědčit nelze ani námitce porušení práva na rodinný život, neboť judikatura ESLP ohledně rodinného života vyžaduje, aby spolu dotčené osoby žily, navrhovatel však s nezletilým a matkou nezletilého spolu již nežijí. Navrhovateli přesto nelze upřít právo na styk s nezletilým, řízení o úpravě styku je stále v běhu, když návrh na úpravu styku byl vyloučen k samostatnému řízení. Navrhovatel nemá aktivní legitimaci k podání návrhu na popření otcovství, a zároveň nelze určit otcovství na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, jestliže již došlo k určení otcovství na základě § 776 až 779 o. z. Závěrem odvolací soud konstatoval, že i jemu se jeví současná právní úprava popírání otcovství s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci jako nedostatečná.

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel J. J. dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že jde o věc v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Napadené rozhodnutí je podle dovolatele též nepřezkoumatelné, neboť má za to, že soud pouze odkázal na nález Ústavního soudu a mechanicky jej aplikoval bez právně kvalifikační úvahy a bez zohlednění konkrétních okolností, k přípustnosti dovolání proti takto nepřezkoumatelného rozhodnutí odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1277/2013. Dovolatel argumentuje, že právo na určení rodičovství spadá pod ochranu podle čl. 8 EÚLP. Právní určení otcovství má význam, který nemůže být nahrazen určením co nejširším konkrétních práv mezi žalobcem a nezletilým. Mezi dovolatelem a nezletilým byl vytvořen rodinný vztah podřaditelný pod ochranu čl. 8 EÚLP. Kde již byly vytvořeny rodinné vazby, je stát povinen postupovat tak, aby se tyto vazby mohly rozvíjet a je povinen poskytnout jim ochranu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06, dále odkazuje na rozhodnutí ESLP Kutzner proti Německu, Kroon(ová) a další proti Nizozemí a Paulík proti Slovensku. Zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život je podle dovolatele neproporcionální, neboť je otcem biologickým, sociálním, usilujícím a rozšíření styku, s nezletilým se stýká, takže vazby s nezletilým nejsou zpřetrhány. Právní domněnka otcovství manžela matky proti dovolateli působí jako právní fikce, aniž by zásah do jeho práv jako biologického otce byl nezbytný. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/2016 považuje dovolatel pro projednávaný případ za nepřiléhavý z důvodu existence trvajících vazeb mezi jím a nezletilým. Dále odkazuje na judikaturu k popírání otcovství právním otcem dítěte. Aplikace práva v projednávané věci podle dovolatele uráží obyčejné lidské cítění. Úmysl zákonodárce ohledně právní úpravy určování a popírání otcovství je nejasný, a jestliže do jeho práva na určení jeho otcovství zasahuje samotná právní úprava, je nutné dosáhnout spravedlivého rozhodnutí na základě analogie zákona (např. určovací žalobou podle § 80 o. s. ř., analogickým užitím § 793 o. z., nebo rozhodnout na základě zásad o. z.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, zda nepřiznání aktivní legitimace domnělému biologickému otci k podání návrhu na popření otcovství manžela matky dítěte představuje porušení čl. 8 EÚLP v situaci, kdy si již domnělý biologický otec vytvořil za několikaměsíční dobu soužití ve společné domácnosti spolu s nezletilým a jeho matkou citovou vazbu k nezletilému. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Předně dovolací soud konstatuje, že nelze přisvědčit námitce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, není opodstatněný, neboť v něm dovolací soud vyložil, že absentuje-li v odůvodnění rozhodnutí právní posouzení věci, příp. obsahuje-li pouhý odkaz na právní názor obsažený v přísl. rozhodnutí Ústavního soudu, je dovolacímu soudu upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikační úvahy byla odvolacím soudem vyřešena otázka hmotného nebo procesního práva. V projednávané věci však právní posouzení neabsentuje, soudy v řízení jednoznačně vyložily, že neexistuje ustanovení právního předpisu, které by navrhovatele jako domnělého otce opravňovalo k podání návrhu na popření otcovství manžela matky, pročež návrhu nemohlo být vyhověno. Dovolatel se v projednávané věci domáhá postupu contra legem, k čemuž by stran přezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí bylo možné z výše zmíněného rozsudku naopak citovat, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy“. Odvolací soud se přitom argumenty dovolatele zabýval a vysvětlil, že nedošlo k porušení čl. 8 EÚLP, neboť je ještě vedeno řízení o úpravu styku s nezletilým, jehož prostřednictvím může dovolatel dosáhnout svých práv k nezletilému, a přiléhavě odkázal na nález Ústavního soudu.

Podle ustanovení § 785 odst. 1 o. z., manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.

Podle ustanovení § 789 o. z., matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně.

Podle ustanovení § 793 o. z., vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Soud zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.

Žalobou domnělého otce na popření otcovství manžela matky se Nejvyšší soud zabýval již za účinnosti předešlé právní úpravy, která stejně jako ta současná nepřiznávala putativnímu otci aktivní legitimaci k popření otcovství manžela matky, a to v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, v němž dospěl k závěru, že odepření aktivní věcné legitimace biologickému otci v přezkoumávané věci sledovalo legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů dětí, a bylo též relevantním důvodem rozdílného zacházení mezi žalobcem, kterému platné právo žádný účinný prostředek k prosazení biologického otcovství neposkytovalo, na straně jedné, a žalovaným manželům, kteří otcovství manžela matky v zákonné lhůtě popřít mohli, na straně druhé. Tento závěr podložil dovolací soud tím, že zájem dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí svědčil ve prospěch matrikového otce, tudíž preference matky nepopřít otcovství manžela nebyla v rozporu se zájmem nezletilé, a nebyl tak shledán důvod, aby čistě biologické rodičovství v dané věci převážilo nad sociálním a právním stavem.

V projednávané věci navrhovatel s matkou nezletilého plánovali společnou budoucnost, probíhalo řízení o rozvod manželství matky, po porodu spolu navrhovatel, matka a nezletilý žili ve společné domácnosti zhruba po dobu 4,5 měsíců, s matkou nezletilého žil již v době jejího těhotenství, a i poté, co od něj matka s nezletilým odešli, zůstává na základě dohody s matkou a jejím manželem v omezeném kontaktu s nezletilým. Od výše uvedeného rozhodnutí se tudíž situace do určité míry odlišuje především v tom, že si domnělý biologický otec již utvořil citové pouto s nezletilým.

Otázkou postavení tzv. putativních otců se v poměrech nynější právní úpravy již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16 (dále také jen „nález“), na nějž odkázaly již oba soudy nižších stupňů. Ústavní soud v tomto nálezu zároveň konstatoval, že předmětná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto bude mít tento nález širší dopad i na další případy z oblasti ochrany rodinného života mužů, kteří nejsou matrikovými otci, ale tvrdí o sobě, že jsou otci biologickými.

V tomto nálezu se Ústavní soud podrobně zabýval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k právům putativních otců. Přestože v uvedené věci se stěžovatel žalobou domáhal rovnou určení otcovství, aniž by předtím bylo popřeno otcovství manžela matky, lze z tohoto nálezu vycházet i v nyní projednávané věci, neboť se Ústavní soud detailně věnoval i otázce aktivní legitimace putativního otce k podání návrhu na popření otcovství manžela matky, založeného tzv. první domněnkou.

Pod bodem 38 nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že z judikatury ESLP nevyplývá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založené první domněnkou otcovství, neboť státům se v těchto otázkách s odkazem na absenci konsenzu mezi evropskými zeměmi ponechává širší míra posuzovací volnosti. Jelikož se v dané věci stěžovatel domáhal přímo určení otcovství, ani by předtím bylo popřeno otcovství manžela matky, Ústavní soud dále pod bodem 49 nálezu navázal, že z judikatury ESLP a komparace právních úprav ani nelze dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy plynul pozitivní závazek, aby byl putativní otec zapsán jako matrikový otec, bylo-li otcovství založeno první domněnkou.

Ústavní soud se však kriticky vyjádřil k dotčené národní právní úpravě, když uvedl, že má „pochybnosti, zda česká právní úprava spravedlivě upravuje zájmy biologických otců, zájem na jistotě právního postavení dítěte a obecně jeho nejlepší zájem“, neboť „při srovnání s německým a rakouským soukromým právem se v obecné rovině jeví okruh aktivně legitimovaných osob k podání přinejmenším popěrné žaloby jako nepřiměřeně úzký“, a vyzval proto zákonodárce „k revizi okruhu aktivně legitimovaných osob k podání návrhu na popření otcovství, je-li toto otcovství založeno první domněnkou“ (body 53 a 60 nálezu).

Jelikož k apelu Ústavního soudu nebyl dosud okruh osob aktivně legitimovaných k podání návrhu na popření otcovství založeného první domněnkou zákonodárcem nikterak revidován, i při vědomí toho, že II. senát Ústavního soudu pod bodem 54 nálezu konstatoval, že v dané věci nemohl předložit plénu Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 785 a 789 o. z. z důvodu, že tato ustanovení přímo neaplikoval (jelikož stěžovatel podal návrh na určení otcovství, aniž by podal návrh na popření otcovství manžela matky), kdy tato ustanovení jsou oproti tomu v projednávané věci určující, je zapotřebí vycházet ze závěrů, které Ústavní soud vyslovil pro případ, že k jím předestřené revizi právní úpravy nedojde. Ústavní soud totiž rovněž vyložil, že „nemůže ztratit ze zřetele principy dělby moci mezi institucemi státu a ve své rozhodovací činnosti ctí v tomto ohledu princip sebeomezení. Ve vztahu k legislativním aktům se tato zdrženlivost projevuje jeho nezasahováním do věcí, které by měl primárně řešit demokraticky zvolený zákonodárce“, jakož i to, že „Ústavní soud proto nemůže sám do práva na respektování soukromého života "dopsat" ústavní nárok, o který se stěžovatel domněle opírá. Z toho důvodu nemůže ani do občanského zákoníku "doplnit" aktivní legitimaci stěžovatele k podání popěrné žaloby. Stěžovatel jednoduše požaduje po státu konání, které z jinak ústavně zaručeného práva na respektování soukromého a rodinného života neplyne“ (bod 50 nálezu).

Jestliže Ústavní soud již nalezl ústavně konformní řešení střetu práv domnělého biologického otce a matrikového otce, neshledává dovolací soud důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu České republiky k posouzení rozpornosti příslušných ustanovení občanského zákoníku s ústavním pořádkem, což dovolatel ani nenavrhuje. Krom toho, Ústavní soud již sám ozřejmil, jak uvedeno výše, že s ohledem na princip sebeomezení nehodlá do občanského zákoníku doplňovat aktivní legitimaci domnělého biologického otce k podání popěrné žaloby.

S ohledem na nevyslyšený apel Ústavního soudu k revizi dotčené právní úpravy je proto stěžejní závěr Ústavního soudu ohledně toho, jakým způsobem lze za současné právní úpravy zohlednit práva putativních otců, k čemuž v bodě 56 nálezu Ústavní soud vyložil, že „nedojde-li k revizi okruhu aktivně legitimovaných osob k podání popěrné žaloby v případě určení otcovství podle první domněnky, zůstává podstatnou otázka možností kontaktu biologického otce s dítětem, k jehož otcovství se tento hlásí. Jak nepochybně plyne z výše shrnuté judikatury ESLP, čl. 8 Úmluvy ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit vztah mezi nimi, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. Biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života svého dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte“.

Ústavní soud předestřel dvě varianty, jak se může domnělý biologický otec domoci práva udržovat vztah s dítětem, o němž tvrdí, že je jeho. Jednak může podat návrh na určení příbuzenství podle ustanovení § 771 o. z., na který by v případě úspěchu mohl navazovat návrh na určení styku podle ustanovení § 927 o. z., druhou možností je přímé podání návrhu podle ustanovení § 927 o. z., kdy by se otázka příbuzenství podle ustanovení § 771 o. z. řešila již přímo v rámci řízení o návrhu podle ustanovení § 927 o. z.

V projednávané věci navrhovatel podal i návrh na úpravu styku s nezletilým, který byl vyloučen k samostatnému řízení. Z uvedeného je patrné, že otázka udržování vztahů mezi dítětem a jeho domnělým biologickým otcem bude z hlediska nejlepšího zájmu dítěte ještě posuzována.

V posledním bodě 62 předmětného nálezu Ústavní soud závěrem konstatoval, že „v této svým dosahem statusové věci nemůže jít tak daleko, aby zastoupil zákonodárce. Skutkové okolnosti této věci, jakkoli výjimečné, nebyly takového rázu, aby dal Ústavní soud výjimečně průchod individuální spravedlnosti contra verba legis“. V projednávané věci, byť zde jsou mimořádné okolnosti, spočívající v tom, že matka byla v rozvodovém řízení, v době těhotenství žila s domnělým biologickým otcem, a žila s ním ještě i po několik měsíců po porodu, než vzala návrh na rozvod zpět a vrátila se i s nezletilým ke svému manželovi, lze k těmto skutkovým okolnostem uvést, že se nejedná o situaci, kdy by právní domněnka zakládající otcovství manžela matky navodila stav, který by byl v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a současně i v rozporu s přáním všech dotčených, aniž by z něj měl kdokoli prospěch (srov. bod 40 rozsudku ESLP ve věci Kroon(ová) a ostatní proti Nizozemí, stížnost č. 18535/91).

Ústavním soudem zmiňovaná zahraniční komentářová literatura uvádí jako jediný hypotetický případ, kdy by absence aktivní legitimace biologického otce domáhat se popření otcovství manžela matky proti vůli ostatních zúčastněných osob byla protiústavní, situaci, ve které by dítě fakticky nemělo žádné sociální vazby na matku a jejího manžela (právního otce), a naopak by žilo se svým biologickým otcem, ke kterému by však v důsledku dané právní úpravy nebylo v žádném právním poměru (bod 46 nálezu). Takové okolnosti v projednávané věci nejsou dány. Naopak lze vzhledem k podobnostem případů podpůrně poukázat na Ústavním soudem rovněž zmíněné rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu sp. zn. 1 BvR 1154/10 ze dne 4. 12. 2013, v němž domnělý biologický otec namítal, že v době porodu a v měsících po porodu si s dítětem vybudoval silné sociálně-rodinné pouto, žaloba na popření otcovství byla přesto zamítnuta kvůli existenci sociálně-rodinného pouta mezi dítětem a jeho právním otcem. Pouze omezené oprávnění biologického otce k popírání otcovství bylo v citované věci shledáno ústavně konformním (podle německé právní úpravy bylo jednou z podmínek, za níž mohl putativní otec popírat otcovství manžela matky, absence jakéhokoli sociálně-rodinného pouta mezi dítětem a jeho právním otcem; body 42 a 43 nálezu).

Jelikož judikatura ESLP s ohledem na neexistenci shody mezi smluvními státy Úmluvy v otázce možnosti domnělých otců popřít otcovství jiných mužů přiznává státům širší míru posuzovací volnosti, nepředstavuje neumožnění domnělému biologickému otci popřít otcovství manžela matky ani s ohledem na mimořádné okolnosti porušení čl. 8 EÚLP, skutkové okolnosti projednávané věci přitom nejsou ani srovnatelné s rozsudkem ESLP ve věci Kroon(ová) a ostatní proti Nizozemí. ESLP ve své judikatuře akcentuje právo biologického rodiče na kontakt s dítětem (srov. rozsudek ESLP ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07). Otázka kontaktu domnělého biologického otce s dítětem je řešena v samostatném řízení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání navrhovatele podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Protože navrhovatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly, nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů