// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.04.2021
Doručení návrhu na zvýšení nájemného oběma nájemcům (manželům)
V hmotněprávní oblasti se nedílnost společného nájmu bytu manželů projevuje i tak, že pronajímatel musí navrhnout zvýšení nájemného oběma nájemcům (manželům) a oběma musí být návrh také doručen. Doručení návrhu oběma manželům pak není na překážku, že zásilku může fyzicky převzít pouze jeden z nich, neboť ten druhého adresáta (manžela) s jejím obsahem může seznámit. Neučiní-li tak (a podaří-li se tato skutečnost také prokázat), je na místě považovat zásilku vůči neinformovanému manželu za nedoručenou.
V projednávané věci se návrh pronajímatelky na zvýšení nájemného ze dne 20. ledna 2014 se dostal do dispozice nájemců (manželů) dne 21. ledna 2014, kdy jim bylo do jejich poštovní schránky vhozeno oznámení o uložení zásilky na poště. Za vadný nelze považovat postup pronajímatelky, která návrh adresovala a doručovala oběma manželům současně, tedy jako jedno právní jednání. Ze skutkového stavu vyplývá, že pronajímatelka návrh na zvýšení nájemného doručovala nájemcům hned dvakrát, a v každém případě je potvrzeno, že poštovní doručovatelka vhodila do jejich poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště. Nájemci – každý z nich – tudíž měli objektivní příležitost se s doručovanou písemností seznámit a nelze klást k tíži pronajímatelky, že tak neučinili. Ostatně na uvedeném by se nezměnilo nic ani v případě, kdyby se na místo jednoho oznámení nacházely v poštovní schránce nájemců oznámení dvě – pro každého z nich na zvláštní listině.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3398/2020, ze dne 26. 1. 2021
Dotčené předpisy: § 2249 o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. června 2019, č. j. 28 C 186/2014-161, ve znění usnesení ze dne 20. září 2019, č. j. 28 C 186/2014-168, zvýšil nájemné z tam specifikovaného bytu s účinností od 23. dubna 2014 na 96 Kč/m2 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 2020, č. j. 84 Co 348/2019-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že a/ nájemné z tam specifikovaného bytu zvýšil s účinností od 23. dubna 2014 na 65,50 Kč/m2 a s účinností od 7. prosince 2018 na 96 Kč/m2 a b/ žalobu zamítl v části, v níž žalobkyně požadovala zvýšení nájemného s účinností od 23. dubna 2014 do 6. prosince 2018 nad 65,50 Kč/m2 (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky I. a IV.) a státu (výroky II. a III.).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalovaní (dovolatelé) včasné dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. června 2019, č. j. 28 C 186/2014-161, ve znění usnesení ze dne 20. září 2019, č. j. 28 C 186/2014-168, který byl rovněž dovoláním napaden, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (žalovaní uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. června 2019, č. j. 28 C 186/2014-161, ve znění usnesení ze dne 20. září 2019, č. j. 28 C 186/2014-168 (§ 243b ve spojení s ustanovením § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2020, č. j. 84 Co 348/2019-202, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř.
Krajský soud v Českých Budějovicích již v rozsudku ze dne 7. června 2013, sp. zn. 5 Co 624/2013, uveřejněném pod č. 32/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 615/2017), v poměrech dřívější právní úpravy dovodil, že návrh na zvýšení nájemného z bytu byl jednostranným adresovaným hmotněprávním úkonem, musel splňovat obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále též jen „obč. zák.“) a musel být adresován a doručen (dojít – § 45 odst. 1 obč. zák.) druhé straně právního vztahu nájmu bytu, to je nájemci či v jiných případech oběma manželům jako společným nájemcům bytu. Nájemné (sjednání či určení jeho výše) bylo (a je i nyní) jednou z nejpodstatnějších složek obsahu nájemního vztahu.
Ustálená soudní praxe již dříve rovněž dovodila, že právo společného nájmu bytu manžely podle § 703 odst. 1 a § 704 odst. 1 obč. zák. bylo zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívala v tom, že svědčilo oběma manželům společně a nedílně, což se projevovalo jak pokud jde o výkon tohoto práva, tak pokud jde o jeho zánik; v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevovala tím, že výpověď z nájmu bytu musela směřovat vůči oběma manželům a oběma musela být také doručena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněné pod č. 55/1997 a 56/1997 časopisu Soudní judikatura). Výpověď z nájmu bytu daná a adresovaná oběma manželům – společným nájemcům bytu se pokládala za řádně doručenou i v případě, převzal-li listinu obsahující výpověď pouze jeden z nich a druhého s jejím obsahem seznámil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněné pod C 917 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudky z 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, či z 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004). Závěry týkající se účinnosti jednostranných adresovaných hmotněprávních úkonů (jakým je i výpověď z nájmu bytu) přijaté v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, sdílí Nejvyšší soud i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, neboť povaha výpovědi z nájmu bytu jako adresného jednostranného hmotněprávního jednání zůstala nedotčena a i nadále platí, že právní jednání působí vůči nepřítomné osobě v okamžiku, kdy jí projev vůle dojde – viz § 570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 22. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018, ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1660/19/, či z 1. července 2020, sp. zn. 26 Cdo 979/2020. Je-li pak návrh na zvýšení nájemného (§ 2249 o. z., jež je obdobou § 696 odst. 2 obč. zák.) rovněž jednostranným adresovaným hmotněprávním jednáním, není jediný rozumný důvod, aby se výše citované závěry ohledně doručení výpovědi z nájmu neuplatnily i na něj. V hmotněprávní oblasti se nedílnost společného nájmu bytu manželů tedy projevuje i tak, že pronajímatel musí navrhnout zvýšení nájemného oběma nájemcům (manželům) a oběma musí být návrh také doručen. Doručení návrhu oběma manželům pak není na překážku, že zásilku může fyzicky převzít pouze jeden z nich, neboť ten druhého adresáta (manžela) s jejím obsahem může seznámit. Neučiní-li tak (a podaří-li se tato skutečnost také prokázat), je na místě považovat zásilku vůči neinformovanému manželu za nedoručenou.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že návrh žalobkyně na zvýšení nájemného ze dne 20. ledna 2014 se dostal do dispozice žalovaných dne 21. ledna 2014, kdy jim bylo do jejich poštovní schránky vhozeno oznámení o uložení zásilky na poště. Za vadný nepovažoval ani postup žalobkyně, která návrh adresovala a doručovala oběma dovolatelům současně, tedy jako jedno právní jednání. V těchto ohledech je rozhodnutí odvolacího soudu výrazem standardní soudní praxe. Ze skutkového stavu, jenž je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, vyplývá, že žalobkyně návrh na zvýšení nájemného doručovala dovolatelům hned dvakrát (poprvé dne 20. ledna 2014, a po neúspěšném prvním pokusu také dne 19. února 2014), a v každém případě je potvrzeno, že poštovní doručovatelka vhodila do jejich poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště. Dovolatelé – každý z nich – tudíž měli objektivní příležitost se s doručovanou písemností seznámit a nelze klást k tíži žalobkyně, že tak neučinili. Ostatně na uvedeném by se nezměnilo nic ani v případě, kdyby se na místo jednoho oznámení nacházely v poštovní schránce dovolatelů oznámení dvě – pro každého z nich na zvláštní listině. V této souvislosti nelze ani ztratit ze zřetele, že podle obsahu spisu žalobkyně tímto způsobem doručuje dovolatelům veškeré písemnosti a oba jsou s jejich obsahem vždy seznámeni. K jejich odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 615/2017, zbývá pro úplnost dodat, že v tam projednávaném případě nebylo oznámení o zvýšení nájemného žalovanému 2/ ani adresováno, naproti tomu v souzené věci – jak již bylo řečeno výše – žalobkyně návrh na zvýšení nájemného adresovala a doručovala oběma žalovaným, byť v podobě jedné listiny.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolací námitka o nesprávném rozložení důkazního břemene. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněném pod č. 7/1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (k otázce rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene srov. také rozsudky Nejvyššího soudu z 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, z 22. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008, či z 14. srpna 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020). Dovolatelé přehlížejí, že odvolací soud ve skutečnosti postupoval v souladu s tímto závěrem. Na žalobkyni totiž bylo, aby prokázala, že návrh na zvýšení nájemného dovolatelům doručila, jelikož tako skutečnost je pro úspěch žaloby stěžejní. To také učinila, neboť předložila vrácené nevyzvednuté zásilky spolu se záznamem poštovní doručovatelky o vhození oznámení o jejich uložení na poště a o úložní době. Nebylo tudíž na dovolatelích, aby tuto – již prokázanou – skutečnost dokazovali znovu, jak se – vzhledem k argumentaci předestřené v dovolání – snad mylně domnívali. Jejich úkolem naopak bylo tvrdit a prokázat, že návrh na zvýšení nájemného (oznámení o uložení zásilky na poště) jim přes výše uvedené doručen být nemohl, což se jim však nepodařilo. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se ani při posouzení takto nastolené otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (bez ohledu na to, zda napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně lze – vzhledem k jeho charakteru – vykonat) za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-