// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.03.2021

Pojistné plnění za nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením

Pojistitel odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla je povinen poskytnout pojistné plnění za nemajetkovou újmu podle § 2959 o. z., i když byla způsobena pojištěným škůdcem, k němuž má poškozený vztah osoby blízké.

Pojistitel je totiž povinen poskytnout poškozenému plnění za odpovědnou osobu tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky. Základním předpokladem pro úspěšné uplatnění přímého nároku pozůstalého proti odpovědnostnímu pojistiteli ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je prokázání existence práva na náhradu nemajetkové újmy spojené s usmrcením osoby blízké vůči pojištěnému škůdci. Naopak okolnost, zda poškozený (by) uplatnil toto právo proti škůdci soudní cestou, postrádá z hlediska vzniku povinnosti pojistitele k poskytnutí pojistného plnění jakoukoli relevanci, neboť zákon takové počínání ze strany poškozeného nevyžaduje, resp. na něm nečiní nárok vůči pojistiteli nikterak závislým. Ani konkrétní důvody provázející rozhodnutí poškozeného (ne)domáhat se vůči škůdci svých práv, ať už by měly ryze racionální podklad (tj. odvíjející se např. od majetkové situace škůdce), či charakter převážně osobní (tj. zohledňující např. povahu a intenzitu vztahu ke škůdci), proto nebudou mít v daném ohledu žádný význam.

Toto pojetí je mimo jiné jednoznačně podpořeno rovněž dikcí ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 168 /1999 Sb., jež vymezuje výluky z pojištění vůči konkrétním blízkým osobám, a které stanoví, že manžel pojištěného, potažmo osoby žijící s ním ve společné domácnosti, nemají právo žádat po pojistiteli náhradu za pojištěným způsobené újmy uvedené v § 6 odst. 2 písm. b), c), s výjimkou újmy podle § 6 odst. 2 písm. c), souvisí-li s újmou vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením. Sám zákon tedy zjevně vychází z toho, že jiné v § 6 vypočtené újmy (nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením nevyjímaje) pojistitel i těmto nejbližším osobám hradit má, neboť v opačném případě by výslovná úprava § 7 odst. 1 písm. b) postrádala jakýkoliv smysl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, ze dne 15. 12. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 2959 o. z.
§ 6 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb.
§ 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb.

Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 13 C 45/2019-64, zamítl žalobu o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o pojistné plnění podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), vyšel soud ze zjištění, že žalobce je pozůstalým zetěm po M. R., jež zahynula při dopravní nehodě dne 7. 5. 2016. Havárii způsobil manžel zesnulé (otec žalobcovy manželky, resp. tehdy ještě přítelkyně) V. R. tím, že pochybil při řízení a nezvládl předjíždění. Bylo prokázáno, že žalobce si s rodiči své partnerky vybudoval blízký vztah téměř jako k vlastním rodičům, několikrát do měsíce se navštěvovali, pravidelně si telefonovali, účastnili se různých společenských akcí a byli spolu i na dovolené. M. R. pracovala (měla uzavřenu dohodu o provedení práce) pro obchodní společnost, jejímž je žalobce společníkem. Na něj událost zapůsobila natolik, že vyhledal odbornou pomoc psychologa a docházel k němu v měsíčních intervalech do prosince 2016. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoli žalobci nepochybně náleželo ve vztahu k zemřelé postavení osoby blízké, jíž obecně svědčí právo na náhradu podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nelze přesto shledat uplatněný nárok oprávněným. Žalobce totiž považoval manžela zemřelé v podstatě za „druhého otce“, ten nepochybně nehodu způsobit nechtěl, sám při ní zahynul a pro případ, že by ji přežil, jistě by způsobeného následku litoval. Uplatněný nárok je proto podle soudu v rozporu se zásadou slušnosti zmíněnou v § 2959 o. z., neboť nikdo slušný, kdo má dobrý vztah se svým rodičem, by jej jistě kvůli nezvládnutému předjíždění nežaloval. Nemorálnost takového postupu je pro žalobce zřejmě zastřena tím, že žalobu podal proti pojišťovně, k níž nemá osobní vztah, přehlíží však, že pojistitel odpovědnosti vždy plní právě za osobu škůdce. Vzhledem k tomu, že podle zásad slušnosti žalobci v daném případě nárok na náhradu vůči škůdci nenáleží, není, co by za něj pojišťovna měla plnit.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 13 Co 80/2020-79, rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že uložil žalované, aby žalobci zaplatila 265.000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 135.000 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními obvodního soudu, za nesprávný však označil jeho závěr o rozporu postupu žalobce s dobrými mravy. Žalobce v řízení prokázal, že byl osobou usmrcené blízkou, a má tudíž právo domáhat se náhrady podle § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. přímo po pojistiteli odpovědnosti řidiče, který újmu vyvolal; ostatně i dceři obou zemřelých žalovaná z téhož titulu vyplatila 400.000 Kč. Při stanovení výše náhrady vyšel odvolací soud zejména ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (publikován pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“), podle něhož lze za základní částku náhrady v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) považovat dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného; pro rozhodné datum se jedná o 530.000 Kč. Uvedl, že manžela dítěte zemřelého je podle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1421/2015) nutno považovat za osobu blízkou, nikoli však za osobu spadající do kategorie osob nejbližších. Vztah žalobce jako osoby blízké byl prokázán celou řadou důkazů, v tomto ohledu odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v případě sourozence, jenž nebyl na zemřelé osobě nijak závislý, má podle ustálené soudní praxe náhrada představovat zhruba tři čtvrtiny základní částky, a s ohledem na to, že vztah žalobce se zemřelou nebyl natolik dlouhodobý a nešlo o pokrevní příbuzenství, dospěl k závěru, že jako adekvátní okolnostem věci se v daném případě jeví náhrada ve výši jedné poloviny základní částky, tedy 265.000 Kč. Přihlédl rovněž k tomu, že viník nehody byl manželem zemřelé, který způsobil dopravní nehodu z nedbalosti a nehodu taktéž nepřežil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v dosud neřešené otázce vzniku nároku na náhradu za ztrátu osoby blízké, je-li pozůstalý osobou blízkou též s viníkem dopravní nehody. Namítá, že poškozený může uplatnit přímý nárok proti pojistiteli ve smyslu § 6 odst. 2, § 9 zákona č. 168/1999 Sb. pouze tehdy, svědčí-li mu současně nárok na náhradu vzniklé újmy vůči osobě škůdce. V řízení bylo prokázáno, že žalobce měl s otcem své partnerky minimálně stejně dobrý, ne-li těsnější vztah jako se zemřelou, že jej považoval v podstatě za „druhého otce“. Není tedy pochyb o tom, že mu rovněž vůči němu svědčilo postavení osoby blízké. S ohledem na zásadu slušnosti, na níž je občanský zákoník postaven, je pak zřejmé, že svého „druhého otce“ by žalobce kvůli nezvládnutému předjíždění nikdy nežaloval. Nárok mu tedy vůči němu vůbec nevznikl, v důsledku čehož nemohl být uplatněn ani proti jeho odpovědnostnímu pojistiteli. Bez bližší argumentace označila za nepřiměřeně vysokou výši přiznaného odškodnění. Odkázala v dalším na svá dosavadní písemná a ústní vyjádření ve věci a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.

Žalobce vyslovil v podaném vyjádření k dovolání nesouhlas s předestřenou dovolací argumentací a napadený rozsudek označil za správný po skutkové i právní stránce. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), právnickou osobou, za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním ve smyslu § 241odst. 2 písm. b) o. s. ř., je nepřípustné, pokud směřuje proti potvrzující části výroku ve věci samé a proti výroku o náhradě nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu bez jakékoli bližší konkretizace, směřuje dovolání i proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. K dovolání proti takovému výroku ovšem není žalovaná subjektivně legitimována, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto v její prospěch a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, či ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu odmítl.

Dovolání proti části výroku, jíž odvolací soud změnil zčásti rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 265.000 Kč s příslušenstvím, je pak podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodná právní otázka povinnosti pojistitele odpovědnosti poskytnout pojistné plnění za újmu podle § 2959 o. z. způsobenou škůdcem, k němuž má poškozený vztah osoby blízké, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému mimo jiné způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením.

Podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u České kanceláře pojistitelů, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

Ustanovení § 2959 o. z. stanoví s účinností od 1. 1. 2014 nově široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých při ztrátě osoby blízké. Jde o právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, č. 50/2019 Sbírky). Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod. [srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1721, bod V, marg. 22]. U újmy, která nemá majetkový charakter, je vyloučeno uvedení do původního stavu, exaktní vyčíslení peněžité náhrady za tuto újmu je z povahy věci vyloučeno, a normativní požadavek „plného vyvážení utrpení“ je tedy iluzorní a nelze jej vykládat v tom smyslu, že by náhrada měla být „co největší“. Nastupuje proto satisfakce (zadostiučinění), která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život (srov. např. citované dílo, s. 1683, bod IV, marg. 25-26, či Doležal/Melzer in Melzer F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 1028 – 1029, marg. 55; z judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019).

Povinné smluvní pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla upravené zákonem č. 168/1999 Sb. má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta možnost dosáhnout náhrady za utrpěnou škodu či nemajetkovou újmu, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít dobrodiní pojištění odpovědnosti za újmu vyvolanou relativně nebezpečnou činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla. Pojistitel je povinen za odpovědnou osobu plnit poškozenému tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Vedle toho, že pojistným plněním mohou být hrazeny pouze ty újmy, za které odpovídá řidič či provozovatel vozidla v rozsahu stanoveném občanským zákoníkem, je zákonný výčet nároků, které jsou pokryty pojištěním odpovědnosti (§ 6), doplněn i o negativní výčet, který taxativně uvádí újmy, na jejichž náhradu prostřednictvím pojistného plnění není nárok (§ 7). Jde vlastně o návaznost na návětí § 6 odst. 2, podle nějž má pojištěný nárok, aby za něj pojistitel nahradil škodu, nestanoví-li tento zákon jinak.

Je-li újma spojená s usmrcením osoby blízké způsobena provozem dopravního prostředku, k němuž se váže povinné pojištění odpovědnosti ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., může poškozený uplatnit svůj nárok na peněžitou náhradu jak proti přímému škůdci (provozovatel či řidič vozidla), tak přímo proti pojistiteli toho, kdo mu za újmu odpovídá (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.). To ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé újmy vůči škůdci (§ 2910, § 2927 a násl. o. z., dříve § 420 a § 427 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.) je totiž třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, či ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, č. 64/2019 Sbírky, jejichž závěry se uplatní rovněž za účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb.). Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. tehdy, jestliže mu vznikl nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla) a uplatnil je a prokázal vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit je zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru (srov. opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, či rozsudek téhož soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017).

Z nastíněných závěrů vyjádřených v odborné literatuře a ustálené soudní judikatuře plyne, že pojistitel je povinen poskytnout poškozenému plnění za odpovědnou osobu tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky. Základním předpokladem pro úspěšné uplatnění přímého nároku pozůstalého proti odpovědnostnímu pojistiteli ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je prokázání existence práva na náhradu nemajetkové újmy spojené s usmrcením osoby blízké vůči pojištěnému škůdci. Naopak okolnost, zda poškozený (by) uplatnil toto právo proti škůdci soudní cestou, postrádá z hlediska vzniku povinnosti pojistitele k poskytnutí pojistného plnění jakoukoli relevanci, neboť zákon takové počínání ze strany poškozeného nevyžaduje, resp. na něm nečiní nárok vůči pojistiteli nikterak závislým. Za dané situace pak není pochyb o tom, že ani konkrétní důvody provázející rozhodnutí poškozeného (ne)domáhat se vůči škůdci svých práv, ať už by měly ryze racionální podklad (tj. odvíjející se např. od majetkové situace škůdce), či charakter převážně osobní (tj. zohledňující např. povahu a intenzitu vztahu ke škůdci), nebudou mít v daném ohledu žádný význam. Jedná se o výraz důsledného uplatnění § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož je pojistitel povinen bez dalšího uhradit poškozenému ve výši podle občanského zákoníku veškeré zde vyjmenované újmy, není-li zákonem stanoveno jinak, a taktéž o důsledek již zmíněného odlišení povinnosti škůdce k náhradě způsobené újmy od povinnosti pojistitele k poskytnutí pojistného plnění.

Toto pojetí je mimo jiné jednoznačně podpořeno rovněž dikcí ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 168 /1999 Sb., jež vymezuje výluky z pojištění vůči konkrétním blízkým osobám, a které stanoví, že manžel pojištěného, potažmo osoby žijící s ním ve společné domácnosti, nemají právo žádat po pojistiteli náhradu za pojištěným způsobené újmy uvedené v § 6 odst. 2 písm. b), c), s výjimkou újmy podle § 6 odst. 2 písm. c), souvisí-li s újmou vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením. Sám zákon tedy zjevně vychází z toho, že jiné v § 6 vypočtené újmy (nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením nevyjímaje) pojistitel i těmto nejbližším osobám hradit má, neboť v opačném případě by výslovná úprava § 7 odst. 1 písm. b) postrádala jakýkoliv smysl. Popsané řešení, navazující vznik povinnosti pojistitele výhradně na splnění konkrétních zákonem stanovených podmínek, bez ohledu na případný subjektivní postoj poškozeného vůči osobě škůdce, odráží samotnou podstatu institutu pojištění a nelze na něm shledat nic neslušného ani nemravného.

Neobstojí tedy dovolací námitky zpochybňující správnost rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce. Odvolací soud se náležitě zabýval tím, zda byly na straně žalobce dány zákonné předpoklady vzniku nároku podle § 2959 o. z. vůči V. R., a dospěl ke kladnému závěru, neboť žalobce byl prokazatelně osobou blízkou zemřelé tchýni ve smyslu § 22 části věty první za středníkem o. z. a v důsledku její ztráty, způsobené právě viníkem dopravní nehody, prožil hluboké duševní útrapy v intenzitě odůvodňující poskytnutí přiměřené finanční náhrady. Dovodil-li tedy za dané situace, že důvodným je tak i nárok uplatněný proti žalované ve stávajícím řízení, je jeho právní posouzení věci v základu nároku zcela správné.

Dovolatelka dále považuje výši stanovené náhrady za nepřiměřeně vysokou v porovnání s ustálenou judikaturou, aniž by k tomu uvedla relevantní argumenty, navíc v rozporu s výslovnou úpravou § 241a odst. 4 o. s. ř. odkazuje nepřípustně na svá předešlá podání, k nimž tak není možno přihlížet. Lze proto jen ve stručnosti konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto ohledu souladné s judikaturou dovolacího soudu k určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z., reprezentovanou zejména již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18) a na něj navazujícími rozhodnutími (srov. především rozsudek ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, týkající se pozůstalého sourozence). Odvolací soud důvodně vyšel ze základního východiska opřeného o statistický ukazatel, kopírující vývoj cen a mezd v zemi, jímž je průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, a za základní částku náhrady považoval v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek této průměrné mzdy, tedy pro rok 2016 částku 530.000 Kč. V souladu s pravidlem, že u ostatních blízkých osob je zpravidla náhrada odstupňována směrem dolů, respektoval i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015 (publikován v časopise Trestněprávní revue č. 2/2018, s. 47), řešícího právě vztah pozůstalého zetě s tchánem, a odůvodnil tak sníženou částku. Zároveň přihlédl i k prokázanému nadstandardně pozitivnímu a intenzivnímu vztahu žalobce k zemřelé (žalobce měl rodiče své partnerky považovat za „druhé rodiče“), proto nelze náhradu odpovídající ve výsledku jedné polovině základní částky používané pro případy nejbližších pozůstalých osob, označit za nepřiměřeně vysokou. V souladu s principem předvídatelnosti soudní judikatury a legitimního očekávání podle § 13 o. z. je nyní přezkoumávané rozhodnutí zcela souměřitelné s posledně citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Konečně odvolací soud tímto postupem dostál i požadavku Ústavního soudu (viz nález ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19) na dostatečně odůvodněné a diferencované rozhodování, aniž by se uchýlil k mechanické rozhodovací činnosti, trpící deficitem ústavnosti.

Vzhledem k tomu, že měnící část napadeného výroku ve věci samé je z pohledu dovolatelkou předestřené právní otázky, pro niž byla založena přípustnost dovolání, věcně správná, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání v tomto rozsahu zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů