// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.03.2021

Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu

I. Význam slova „zpravidla“, užitého v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení) ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

II. V projednávané věci je nesporné, že žalobce úraz utrpěl dne 21. 1. 2015, podle skutkových okolností dále není sporu o tom, že se jednalo o úraz pracovní. Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne poprvé žalobce mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“, tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila 21. 1. 2019 (srov. ustanovení § 629 odst. 1 o. z., ustanovení § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit promlčení nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 16. 12. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.
§ 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.
§ 4 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 366 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 609 o. z.
§ 619 o. z.
§ 620 o. z.

Kategorie: pracovní úraz; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se žalobou došlou soudu dne 21. 1. 2019 domáhal zaplacení částky 200 500 Kč se „zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 200 500 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení“ z titulu odškodnění ztížení společenského uplatnění a náhrady za znalecký posudek. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 21. 1. 2015 utrpěl pracovní úraz – přetržení Achillovy šlachy, žalovaná uznala pracovní úraz a dne 20. 1. 2017 byla prostřednictvím vedlejšího účastníka plněna náhrada za bolest, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a účelně vynaložených nákladů spojených s léčbou. V prosinci 2018 lékař potvrdil, že u žalobce přetrvává omezení hybnosti levé nohy, lékařský posudek toto omezení vyhodnotil podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. celkem 800 body, žalobci tak přísluší na náhradě za ztížení společenského uplatnění 200 000 Kč a za lékařský posudek 500 Kč.

Žalovaná a vedlejší účastník shodně navrhli žalobu zamítnout, namítajíce promlčení nároku žalobce. Poukázali na závěry posudku, který předložil žalobce a podle nějž došlo k ustálení zdravotního stavu žalobce již dne 17. 5. 2015, byla-li žaloba podána až v lednu 2019, stalo se tak až po uplynutí tříleté promlčecí doby.

Okresní soud ve Svitavách rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 6 C 23/2019-87, tak, že výrokem I. žalobě zcela vyhověl, a dále zavázal žalovanou a vedlejšího účastníka nahradit žalobci náklady řízení ve výši 74 427 Kč k rukám JUDr. J. Č. (výrok II.), České republice, na účet Okresního soudu ve Svitavách ve výši 6 800 Kč (výrok III.) a zaplatit soudní poplatek ve výši 10 025 Kč (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 21. 1. 2015 utrpěl pracovní úraz – přetržení Achillovy šlachy, který mimo jiné zanechal trvalé následky v podobě omezení pohyblivosti levého hlezenního kloubu lehkého stupně, které lze podle vládního nařízení č. 276/2015 Sb. ohodnotit 800 body, a že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo ke dni 17. 7. 2015, jak to vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku. Dospěl k závěru, že žalobci přísluší nárok z titulu pracovního úrazu v podobě ztížení společenského uplatnění ve výši 200 000 Kč, námitku promlčení vznesenou žalovanou odmítl jako nedůvodnou; vycházeje z ustanovení § 7 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. uzavřel, že „…bodové ohodnocení mohlo být poprvé vyhotoveno až rok po úrazu a v tomto období potom žalobci začala běžet subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 o. z. k uplatnění případného nároku na ztížení společenského uplatnění…“, a že „… nebylo cílem zákonodárce rozmělnit počátek běhu promlčecí lhůty pro nároky za ztížení společenského uplatnění podle toho, zda se jedná o úraz lehčí či těžší. Stanoví-li nařízení vlády, že se bodové ohodnocení provádí zpravidla rok poté, kdy došlo k poškození zdraví, mělo by toto, z důvodu právní jistoty, platit pro všechny typy úrazů. Uplatnil-li žalobce svůj nárok dne 21. 1. 2019, přičemž ke vzniku škody došlo při pracovním úrazu dne 21. 1. 2015, uplatnil tak podle soudu svůj nárok včas…“.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, č. j. 23 Co 26/2020-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků, včetně státu, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. až IV.) a vedlejšímu účastníku vrátil zaplacený soudní poplatek z odvolání (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho řešením otázky promlčení nároku; na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „…(ustanovení § 7 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) nevylučuje provedení bodového ohodnocení dříve než rok po pracovním úrazu, stanoví pouze, že se tak děje zpravidla, může se však stát před i po této lhůtě. Podmínkou pro takové bodové ohodnocení je však mimo jiné i to, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu. I tato podmínka byla splněna pro provedení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v červenci 2015, případně nejpozději v říjnu 2015… nejpozději k datu října 2015 považuje odvolací soud za naplněné všechny podmínky pro bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění dle § 7 vyhlášky č. 276/2015 Sb., a tedy pro počátek běhu tříleté promlčecí doby dle ustanovení § 619 a § 620 odst. 1 o. s. ř. (správně o. z.), která tak proběhla nejpozději k období října 2018…“.

Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, „…od kdy začne běžet promlčecí doba pro nárok na ztížení společenského uplatnění v případě škody na zdraví způsobené pracovním úrazem, když se bodové ohodnocení stanovuje podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.“ a dovozuje též, že tuto otázku odvolací soudu vyřešil nesprávně. Má za to, že je správný názor soudu prvního stupně, že k ohodnocení následků pracovního úrazu v podobě ztížení společenského uplatnění lze přistoupit teprve až po roce od úrazu, a teprve od tohoto okamžiku (nejdříve) může začít běžet promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku, a to i v případech, kdy „léčení (ustálení zdravotního stavu) bylo ukončeno dříve“. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen a jemu budou přiznány náklady odvolacího a dovolacího řízení.

Vedlejší účastnice ve vyjádření obhajuje závěry odvolacího soudu, poukazuje na nepřípadnost argumentace žalobce a navrhuje odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce dne 21. 1. 2015 utrpěl pracovní úraz – přetržení Achillovy šlachy, který mimo jiné zanechal trvalé následky v podobě omezení pohyblivosti levého hlezenního kloubu lehkého stupně, které bylo ohodnoceno poprvé posudkem z prosince 2018 postupem podle vládního nařízení č. 276/2015 Sb. 800 body, a že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo ke dni 17. 7. 2015 a žaloba byla podána dne 21. 1. 2019.

Za uvedeného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za poškození zdraví v podobě ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu podle právní úpravy účinné po dni 31. 12. 2013, resp. po dni 26. 10. 2015, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody na zdraví vzniklé v důsledku pracovního úrazu, který žalobce utrpěl dne 21. 1. 2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony (dále jen „zák. práce“), zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády“).

Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ustanovení § 4 zák. práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

Podle ustanovení § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

Podle ustanovení § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

Podle ustanovení § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

Podle ustanovení § 10 nařízení vlády byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění podle tohoto nařízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

Při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou případů, na které se vztahuje § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. (ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016.

Se soudy obou stupňů tak je třeba souhlasit v tom, že je třeba, i když k pracovnímu úrazu došlo dne 21. 1. 2015, výši a způsob výpočtu náhrady za ztížení společenského uplatnění posoudit podle nařízení vlády, neboť před jeho účinností (tedy přede dnem 26. 10. 2015) nebyl vypracován lékařský posudek (podle dosavadní právní úpravy - vyhlášky č. 440/2001 Sb.) k výši náhrady odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění (srov. ustanovení § 10 nařízení vlády), a odškodnění této újmy podle právní úpravy náhrady za ztížení společenského uplatnění obsažené v o. z., ani v doporučující Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, nepřichází v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018).

S ohledem na znění ustanovení § 619 odst. 2 a § 620 o. z. jsou pro účely posouzení rozhodných skutečností pro stanovení počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění jakožto následku pracovního úrazu použitelné dosavadní judikaturní závěry, podle nichž škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného má jeho změněný (zhoršený) zdravotní stav, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Není tak rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského posudku, nýbrž okamžik, kdy je lékařský posudek za účelem bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění objektivně možné provést (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C 569 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 52, roč. 2006, nebo rozsudek ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, publikovaný pod číslem 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pakliže je pro posouzení počátku běhu promlčecí doby rozhodné (mimo jiné) zjištění, kdy mohlo být poprvé objektivně provedeno medicínské vyhodnocení zdravotní újmy jakožto trvalého následku a jeho převedení na peněžní ekvivalent (bodové vyhodnocení ve smyslu úpravy nařízení vlády, podle něhož se zjištění ohodnocení újmy provádí), představuje právní úprava tohoto okamžiku (této skutečnosti) v nařízení vlády zásadní interpretační hledisko pro posouzení okamžiku vzniku škody a možnosti poškozeného se o ní dozvědět ve smyslu předpokladů, upravených v ustanovení § 619 odst. 2 a § 620 o. z.

Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Citované ustanovení Ústavy České republiky nejen opravňuje soud k tomu, aby v případě, že zjistil rozpor mezi jiným právním předpisem a zákonem, k takovému podzákonnému ustanovení nepřihlížel, ale zároveň z tohoto ustanovení vyplývá, že soulad podzákonného předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis aplikován, posoudit vždy. Skutečnost, že soud aplikoval přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že rozpor mezi takovýmto předpisem a zákonem nezjistil. Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Teprve tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený zákonným zmocněním, byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit závěry (takové ustanovení by nemohl použít). O rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1084/2000).

Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by úprava nařízení vlády vybočila z limitů zákonného předpisu (srov. ustanovení § 271c odst. 2 zák. práce, ve znění zák. č. 205/2015 Sb., podle nějž vláda stanoví nařízením výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti).

Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu (§ 7 odst. 1 nařízení vlády).

Ve vztahu k otázce výkladu právní normy již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (§ 2 odst. 1 o. z.). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.) – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3822/2018.

Požadavek předvídatelnosti práva je jedním ze základních atributů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Vyplývá z něj nutnost, aby měl adresát právní regulace možnost v rozumné míře předvídat zákonnost či nezákonnost svého jednání, a tedy možnost předvídat právní důsledky svých činů a přizpůsobit tomu své chování [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/15, ze dne 13. 6. 2017 (245/2017 Sb.), bod 41].

Jazykový výklad uvedeného ustanovení řešení příliš nepodává, neboť z něj lze pouze dovodit, že autor předpisu považoval za nezbytné kumulativní splnění obou podmínek v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády (použitím souřadící spojky „a“), avšak za situace, kdy nezbytnost splnění první podmínky relativizoval slovem „zpravidla“, se samostatně stal pro účely vlastní interpretace jazykový výklad nepoužitelný.

Již ve vyhlášce č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, od samého počátku své účinnosti (1. 5. 1965) bylo stanoveno, že se posouzení (jak pro účely odškodnění bolesti, tak i pro účely odškodnění ztížení společenského uplatnění) provede, jakmile je možno považovat stav poškozeného za ustálený. Uvedené se též stalo určující pro (stabilně publikované) judikaturní závěry k otázce počátku běhu promlčecí lhůty v těchto případech (srov. již právní závěr, učiněný již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 9/1986). I když následně ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné od 1. 1. 2002, došlo formálně k rozštěpení podmínek, kdy poprvé bylo možno posoudit zdravotní stav poškozeného pro účely odškodnění bolesti [srov. ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky – „jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený“], od posouzení zdravotního stavu pro účely odškodnění ztížení společenského uplatnění [srov. ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky – „zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví“], pro účely posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty uvedená změna zjevně nic neznamenala (zůstává stěžejní zjištění o ustálení zdravotního stavu poškozeného – srov. mimo jiné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010; lhůta „zpravidla jednoho roku“ nehrála v úvahách o podmínkách počátku běhu promlčecí doby žádnou roli). Naposledy nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ponechalo rozdílnou úpravu posouzení zdravotního stavu pro účely odškodnění bolesti [srov. ustanovení §5 odst. 1 nařízení vlády („bodové ohodnocení bolesti se provádí v době, kdy je zdravotní stav ustálený“)] a odškodnění ztížení společenského uplatnění [srov. ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády („…zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu“)]. Nelze přehlédnout, že nařízení vlády ponechalo pravidlo pro možnost posouzení zdravotního stavu poškozeného za účelem odškodnění bolesti uvedené v předchozí právní úpravě, kdežto ve vztahu k možnosti posouzení zdravotního stavu poškozeného za účelem odškodnění ztížení společenského uplatnění se vůči úpravě provedené v předchozím předpisu významně vymezilo právě dodáním (doposud neexistující) podmínky, že jde o „trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu“, která není zcela identická s podmínku „ustálení zdravotního stavu“. Lze proto usoudit, že v důsledku odchýlení od dosavadní úpravy se otevírá prostor, ve vztahu k posouzení pracovněprávních nároků, pro jinou úvahu o významu jednotlivých podmínek pro možnost posouzení zdravotního stavu poškozeného a tím i pro posouzení počátku běhu promlčecí doby.

Je třeba též přednostně vycházet z toho, že adresátem posuzované právní normy je (také) poškozený, který uplatňuje (hodlá uplatňovat) nároky z pracovněprávního vztahu, a ve vztahu k němuž se uplatní též i zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [srov. ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]; i v současné době je možné považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva a uplatní se jako významné interpretační hledisko (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 140/2018).

Dále je třeba při výkladu právní normy ctít premisu, že je třeba upřednostnit takový výklad, který smysl a význam pravidla, stanoveného v právní normě, nalezne, před výkladem, který posuzované pravidlo učiní obsoletním [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018 a zde vyjádřený závěr, že „…výklad zákona, vedoucí k nesmyslnosti zákonné úpravy, je vždy výkladem nepřípustným (je mimo rozumný výklad zákona)…“].

Po zvážení všech uvedených teoretických východisek dospěl dovolací soud k závěru, že význam slova „zpravidla“, užitého v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády, tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení) ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

Je tomu tak proto, že takový výklad jednak z hlediska formálně logického a jazykového výkladu vyhovuje více, než závěr odvolacího soudu, který podmínku „jednoho roku od poškození zdraví pracovním úrazem“ staví do pozice podmínky obsoletní, neboť podle tohoto výkladu by mohlo být posouzení následků provedeno kdykoliv, pokud by bylo již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu; takový výklad tak naprosto rezignuje na vysvětlení účelu, smyslu a významu jednoroční lhůty jakožto kumulativní podmínky možnosti posouzení zdravotního stavu pro účely ohodnocení trvalých následků.

Přijatý výklad též, jak již bylo zmíněno, umožňuje poměrně výrazná změna dotčené právní úpravy oproti doposud platící [již předeslaný formulační rozdíl ve znění ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.], jakož i to, že z hlediska legislativní techniky není přístup, spočívající v odkladu počátku běhu lhůty, neznámý, a to zejména v situaci, kdy uplatnění nároku je odvislé od (pro)šetření okolností, na nichž je vznik nároku závislý [srov. ustanovení § 626 o. z. v návaznosti na ustanovení § 2796 o. z.; v této souvislosti nelze přehlédnout, že i v případě odškodnění pracovního úrazu bývá poškozený zpravidla odkázán na šetření pojistitele (pojišťovny odpovědného zaměstnavatele) s ohledem na zákonné pojištění těchto událostí (srov. ustanovení § 365 zák. práce)].

Je tomu tak dále (a to především) proto, že je třeba zohlednit jednak zvláštní postavení poškozeného, k jehož ochraně je koncepce subjektivní promlčecí lhůty vytvořena (srov. Též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18), a jednak především zvláštní postavení zaměstnance z hlediska jeho ochrany prostřednictvím základních zásad pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]; nyní přijatá interpretace těmto zásadám jednoznačně koresponduje, bere v úvahu taktéž to, že zdravotní stav poškozeného, ačkoliv to subjektivně nepociťuje, objektivně může být již ustálen, a nadto může být i pro něj znění nařízení vlády matoucí v tom, že nemá jistotu (neuběhl-li rok od úrazu), zda již je oprávněn posouzení vyžadovat, či nikoliv.

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že právní názor odvolacího soudu, že „…(ustanovení § 7 nařízení vlády) nevylučuje provedení bodového ohodnocení dříve než rok po pracovním úrazu, stanoví pouze, že se tak děje zpravidla, může se však stát před i po této lhůtě…“, není správný.

Je nesporné, že žalobce úraz utrpěl dne 21. 1. 2015, podle skutkových okolností dále není sporu o tom, že se jednalo o úraz pracovní (srov. ustanovení § 366 odst. 1 a násl. zák. práce). Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne poprvé žalobce mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“, tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila 21. 1. 2019 (srov. ustanovení § 629 odst. 1 o. z., ustanovení § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit promlčení nároku. Výše nároku není sporná a vyplývá ze znaleckého posudku.

Uvedená zjištění vedla dovolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobě zcela vyhověl; věcně správné je i jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.), náhradě nákladů státu (srov. ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř.), jakož i přenosu poplatkové povinnosti [srov. ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích].

Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [§ 243d písm. b), § 219 o. s. ř.].

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů