// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.02.2021

K účelnosti vynaložení nákladů na zdravotní pomůcku

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 přiklonil k závěru, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vyložit poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodní události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.

Obecně platí, že povaha nároku na náhradu nákladů léčení vylučuje, aby škůdce (či pojistitel jeho odpovědnosti) byl zatížen úhradou nákladů, pokud by je poškozený vynaložil tak, že by vůbec k zákonem zamýšlenému účelu nesloužily, nebo je vynaložil nehospodárně (bez racionální ekonomické úvahy), neúčelně či neadekvátně. Avšak současně je třeba účelnost nákladů poměřovat nejen hlediskem ekonomickým, ale i širším pohledem zohledňujícím udržení (nezhoršování) zdravotního stavu poškozeného se snahou o zachování co možná nejlepší kvality života. Takový výklad § 449 obč. zák. zohledňuje i snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Z těchto důvodů je při posouzení účelnosti nákladů na zdravotnické pomůcky, které umožňují výkon hendikepované osoby (tzv. facilitátory), slouží k co největšímu znovuzařazení poškozeného do života, udržení co nejvyšší úrovně jeho samostatnosti a uplatnění ve všech sférách života, jichž se může účastnit, potřeba zohlednit i další, v konkrétním případě podstatné okolnosti. Účelnost pořízení zdravotnické pomůcky je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem prokázaným okolnostem případu.

Touto optikou je třeba pohlížet i na posuzovaný případ. Žalobce se před nehodou aktivně věnoval cyklistice (denně jezdil 70 km) a se svými dětmi i dalším sportům (jízdě na kolečkových i klasicích bruslích, sjezdovému lyžování, turistice, florbalu, pravidelně navštěvoval bazén), jakož i dalším četným zájmům. V důsledku nehody v produktivním věku 44 let zcela ztratil možnost věnovat se těmto (i dalším) aktivitám včetně plnohodnotného výkonu povolání. Jestliže by bylo v řízení prokázáno, že užívání elektrického terénního invalidního vozíku napomáhá většímu zapojení žalobce do rodinného i společenského života (např. jeho účastí na výletech v přírodě apod.), což napomáhá k udržení (stabilizaci) jeho, zejména psychického, zdravotního stavu, sloužila by tato pomůcka v jeho případě zákonem zamýšlenému účelu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 357/2019, ze dne 20. 10. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 449 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 30 C 180/2016-28, zamítl žalobu na zaplacení částky 532 921 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2016 do zaplacení a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 8. 2013 způsobil řidič vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované dopravní nehodu tím, že nedal přednost žalobci, který jel na jízdním kole. Při této nehodě utrpěl žalobce mnohočetná zranění, jež zanechala trvalé následky spočívající v paraplegii, omezení hybnosti hrudníku, porušení funkce zažívacích orgánů, nedomykavosti řitních svěračů, poruše močení těžkého stupně včetně častých zánětů močového měchýře, ztrátě sexuálních funkcí, poruše úchopové funkce prstu, poúrazové atrofii svalstva dolních končetin a kosmetickém efektu jizev na viditelných partiích těla, v psychické rovině pak došlo u žalobce ke změně osobnosti po katastrofické zkušenosti, poruše přizpůsobení, k emočnímu narušení, narušení sociálního fungování a pocitu osobní pohody. Žalovaná zaplatila žalobci na náhradu za ztížení společenského uplatnění 6 762 000 Kč (část mimosoudně a zbytek na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2016, č. j. 22 C 108/2014-118, který nabyl právní moci dne 2. 1. 2017). Žalobce si v roce 2015 za kupní cenu 532 921 Kč zakoupil elektrický manipulační vozík pro paraplegiky Genny 2.0 Urban a úhrady ceny vozíku se v tomto řízení domáhá. Již před nákupem tohoto vozíku disponoval mechanickým invalidním vozíkem Champion, který obdržel od zdravotní pojišťovny, náklady na jeho pořízení uhradila žalovaná v částce 280 317 Kč. Od nadace EEP-Pomáhej pohybem dostal žalobce darem handbike. Po právní stránce soud posuzoval nárok podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. a § 449 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a uzavřel, že citovaná ustanovení zakládají nárok poškozeného pouze na náklady vynaložené účelně, které slouží k obnovení zdraví anebo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného a nezakládají žádné další nároky včetně nákladů vynaložených na komfortnější životní styl poškozeného. Žalobce rovněž neprokázal, že by elektrický vozík mohl zmírnit jeho psychický stav, který byl ohodnocen lékařem-psychiatrem maximální hodnotou a že by prokazatelně zmírnil či jinak zlepšil jeho fyzický stav.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 72 Co 449/2017-55, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Elektrický invalidní vozík poskytuje žalobci nesporně vyšší komfort, a proto se jedná o nárok, který je kryt mimořádným zvýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění, které mu bylo přiznáno a žalovanou uhrazeno. Na poskytnutí resp. zapůjčení elektrického invalidního vozíku nemá žalobce nárok ani z prostředků veřejného zdravotního pojištění, neboť je u něj zachována funkce horních končetin.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda zakoupení elektrického invalidního vozíku poškozenou osobou se považuje za účelně vynaložený náklad spojený s léčením, jestliže jeho užívání zlepšuje, případně nezhoršuje, její psychický i fyzický zdravotní stav. Občanský zákoník v § 449 vztahuje právo na náhradu nákladů léčení jen na náklady účelně vynaložené, tedy takové, které slouží k obnovení zdraví nebo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného, avšak není podmínkou, aby tohoto stavu bylo skutečně dosaženo. Rozhodné je, zda vynaložené náklady sloužily k léčení následků újmy a zda byly vynaloženy účelně. Obě tyto podmínky byly u dovolatele při pořízení elektrického vozíku splněny, neboť elektrický vozík zlepšuje, resp. udržuje jeho zdravotní stav. Tento vozík s velkými koly mu oproti mechanickému vozíku umožňuje výlety do přírody s rodinou, může jezdit i v nerovném terénu, po trávě, po hliněných cestách i v písku. To mechanický vozík ani handbike, který je určen pouze na silnici, neumožňuje. Díky elektrickému invalidnímu vozíku se dovolatel může pohybovat v přírodě a podnikat více aktivit s rodinou, což mu dodává elán do života. Je to pro něj velmi důležité, neboť si nepřipadá tak zbytečný a méněcenný, a prospívá to jeho psychickému stavu. Za nesprávný považuje dovolatel rovněž závěr soudu, že neprokázal, že by elektrický vozík mohl zlepšit jeho psychický i fyzický stav. K prokázání tohoto tvrzení navrhoval žalobce důkazy (výslechem svědků i svým vlastním a znaleckým posudkem z oboru psychiatrie), které soud pro údajnou nepotřebnost neprovedl, přestože k otázce výhod užívání elektrického vozíku a zlepšení zdravotního stavu paraplegiků žádný ze svědků ani žalobce vyslechnut nebyl a v předchozím řízení vypracovaný znalecký posudek se otázkou, zda užití takového vozíku může zlepšit zdravotní stav žalobce, nezabýval. Navíc se u žalobce objevují poruchy čití u horních končetin, což by do budoucna mohlo ztěžovat užívání mechanického vozíku. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že elektrický terénní vozík si zakoupil žalobce bez jakéhokoli doporučení odborného lékaře za situace, kdy měl k dispozici již mechanický invalidní vozík a handbike. Elektrický vozík není zdravotní pomůckou, bez které by se žalobce neobešel, většina osob s obdobným zdravotním postižením takový vozík nevlastní, což jim nebrání v přiměřeném rodinném, společenském a kulturním vyžití. Nejde tedy o pomůcku nutnou ke zlepšení či udržení zdravotního stavu žalobce.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro posouzení otázky účelnosti vynaložení nákladů na zdravotní pomůcku, jestliže by její užívání mohlo přispět k udržení zdravotního stavu poškozeného a k jeho lepšímu zapojení do rodinného a společenského života, která za daných skutkových okolností dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Žalobce v řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. uplatnil u žalované jako pojistitele vozidla, kterým mu byla způsobena škoda na zdraví, nárok na zaplacení nákladů léčení podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Rozsah náhrady se řídí úpravou občanského zákoníku.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen "o. z."), posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.

Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náklady léčení se hradí tomu, kdo je vynaložil.

Poškození zdraví člověka mívá vedle nemajetkových újem dopady rovněž do jeho majetkové sféry, která bývá snížena i vynucenými náklady na léčení a souvisejícími úkony, pokud nejsou zcela či zčásti hrazeny ze systému veřejného zdravotního pojištění. Právě na takovou situaci pamatuje ustanovení § 449 obč. zák. Nárok na náhradu tzv. nákladů léčení je speciálním nárokem, jehož smyslem je poskytnutí náhrady za náklady, které musel poškozený vynaložit na své léčení, udržení zdravotního stavu či zajištění pomoci při snížené soběstačnosti.

Dlouhodobě vychází soudní judikatura z toho, že k náhradě účelných nákladů spojených s léčením patří např. náklady na rehabilitaci, na nákup léčebných či ortopedických pomůcek, doplňky léčby, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“ pod C 2991), jež nejsou hrazeny ze systému veřejného zdravotního pojištění. Účelně vynaložené náklady léčení je možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, Soubor C 9042); nemůže se tak stát formou peněžitého důchodu (renty) stanoveného do budoucna, nýbrž pouze zpětně na základě prokázání skutečně vynaložených nákladů (zde srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1981, sp. zn. 6 Cz 14/81, publikovaný pod č. 26/1982 Sbírky).

Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaném pod č. 44/2015 Sbírky, přiklonil k závěru, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vyložit poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodní události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.

V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady nákladů na pořízení zdravotní pomůcky (elektrického invalidního vozíku), která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění, s tvrzením, že přispívá lépe k udržení jeho, zejména psychického, zdravotního stavu. Jde o náklad vynaložený po ukončení léčení žalobce, kdy se již nepředpokládá zlepšení jeho zdravotního stavu, a proto přichází v úvahu zvažovat účelnost nákladů i z hledisek uvedených ve shora citovaném rozhodnutí. Obecně platí, že povaha nároku na náhradu nákladů léčení vylučuje, aby škůdce (či pojistitel jeho odpovědnosti) byl zatížen úhradou nákladů, pokud by je poškozený vynaložil tak, že by vůbec k zákonem zamýšlenému účelu nesloužily, nebo je vynaložil nehospodárně (bez racionální ekonomické úvahy), neúčelně či neadekvátně. Avšak současně je třeba účelnost nákladů poměřovat nejen hlediskem ekonomickým, ale i širším pohledem zohledňujícím udržení (nezhoršování) zdravotního stavu poškozeného se snahou o zachování co možná nejlepší kvality života. Takový výklad § 449 obč. zák. zohledňuje i snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, publikované pod č. 10/2010 Sb. m. s., jíž je Česká republika vázána. Ostatně i Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13 nebo ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14) vyslovil, že citované ustanovení je v zájmu ústavní konformity nutno vykládat širším způsobem, a připustil tak možnost extenzivního výkladu. Z těchto důvodů je při posouzení účelnosti nákladů na zdravotnické pomůcky, které umožňují výkon hendikepované osoby (tzv. facilitátory), slouží k co největšímu znovuzařazení poškozeného do života, udržení co nejvyšší úrovně jeho samostatnosti a uplatnění ve všech sférách života, jichž se může účastnit, potřeba zohlednit i další, v konkrétním případě podstatné okolnosti.

Touto optikou je třeba pohlížet i na případ žalobce. Jak vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2016, č. j. 22 C 108/2014-118, jímž soud prvního stupně provedl důkaz, žalobce se před nehodou aktivně věnoval cyklistice (denně jezdil 70 km) a se svými dětmi i dalším sportům (jízdě na kolečkových i klasicích bruslích, sjezdovému lyžování, turistice, florbalu, pravidelně navštěvoval bazén), jakož i dalším četným zájmům. V důsledku nehody v produktivním věku 44 let zcela ztratil možnost věnovat se těmto (i dalším) aktivitám včetně plnohodnotného výkonu povolání. Jestliže by bylo v řízení prokázáno, že užívání elektrického terénního invalidního vozíku napomáhá většímu zapojení žalobce do rodinného i společenského života (např. jeho účastí na výletech v přírodě apod.), což napomáhá k udržení (stabilizaci) jeho, zejména psychického, zdravotního stavu, sloužila by tato pomůcka v jeho případě zákonem zamýšlenému účelu. Namítá-li žalovaná, že jiné obdobně postižené osoby se bez takového vozíku obejdou, a proto není důvod k náhradě nákladů na jeho pořízení, zcela pomíjí dané skutkové okolnosti, tedy to, že před škodní událostí byl žalobce ve srovnání s průměrem mimořádně aktivní člověk (sportovec) a o to víc mu aktivity, jež dříve provozoval, chybí (což zpětně negativně působí na jeho psychiku). Je třeba mít na paměti, že byť každý paraplegik musí překonávat v běžném životě velké obtíže, ne každý žil před postižením mimořádně aktivním životem a mnohdy ani nemá chuť a sílu k nějakým dalším aktivitám. Proto je třeba účelnost pořízení zdravotnické pomůcky posuzovat s přihlédnutím ke všem prokázaným okolnostem případu.

Právní názor odvolacího soudu o jednoznačné neúčelnosti pořízení elektrického invalidního vozíku je za tohoto stavu předčasný (a tedy nesprávný), neboť nebylo zjištěno (přestože žalobce řadu důkazů, včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, navrhoval), v jakém rozsahu umožňuje tato pomůcka žalobci (i vzhledem k jeho dalším zdravotním postižením) udržení jeho zdravotního stavu, lepší zapojení do rodinného či společenského života, případně zda pozitivně ovlivňuje jeho psychický stav, anebo naopak jde o pomůcku, která „pouze“ jeho život zpříjemňuje (v takovém případě by náklady na ni bylo nutno uhradit z vlastních zdrojů poškozeného, například z poskytnuté náhrady za ztížení společenského uplatnění). Při dokazování by soud měl věnovat pozornost i tvrzení (případně důkazním návrhům) žalobce ohledně zdravotních obtíží s horními končetinami.

Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, věcně nesprávnými, proto je zrušil včetně závislých nákladových výroků a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů