// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 19.01.2021
Důsledky započtení v případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity
V případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity založené souběhem práva poškozeného na náhradu škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému.
Pokud totiž poškozený obdrží od obohaceného plnění, zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, protože věřitelův nárok bývá uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. I na zánik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku platného započtení je tak třeba obdobně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 že poškozenému se celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3273/2019, ze dne 7. 10. 2020
Dotčené předpisy:
§ 373 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 454 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 28 C 207/2014-354, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2018, č. j. 28 C 207/2014-407, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 705 744,30 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 842 705,60 Kč od 5. 4. 2014 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 822 218,70 Kč od 5. 4. 2014 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 40 820 Kč od 26. 4. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok pod bodem III). Doplňujícími rozsudky ze dne 28. 2. 2018, č. j. 28 C 207/2014-377, a ze dne 6. 4. 2018, č. j. 28 C 207/2014-389, soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 346 678,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 4. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku ze dne 28. 2. 2018.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako mandantem a žalovanou jako mandatářem byla uzavřena dne 17. 10. 2008 mandátní smlouva v souladu s ustanovením § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Předmětem této smlouvy byl úplný rozšířený inženýring na akci DKS Žinkovy – stavební úpravy objektu A a výstavba nového pavilonu A1. V této smlouvě byly stanoveny povinnosti žalované jako mandatáře při výkonu tzv. rozšířeného inženýringu. Následnou kontrolou finančního úřadu bylo zjištěno, že žalovaná nedodržela tzv. dotační rámec, když byla zjištěna pochybení spočívající v duplicitní fakturaci prací a vyfakturování prací, které nebyly provedeny, a dále v rozporu s projektem byl v rámci shora uvedeného objektu umístěn výtah s menší nosností. Za shora uvedená zjištěná pochybení byl žalobkyni vyměřen ze strany finančního úřadu odvod ve výši 45 134 000 Kč a penále v téže výši. Žalobkyně neprodleně začala jednat s příslušnými veřejnoprávními orgány o zmírnění vzniklé škody, čímž splnila svoji zákonnou povinnost vyplývající jí z § 384 odst. 1 obch. zák. Výsledkem jednání bylo částečné prominutí odvodu i penále tak, že konečný odvod za neprovedené práce byl ve výši 577 797,74 Kč, za duplicitně vyfakturované práce ve výši 417 760,20 Kč a ve výši 20 487 Kč za umístění výtahu s nižší nosností. Dále bylo prominuto částečně penále, když konečná částka činila 995 558 Kč. Žalobkyně svým přičiněním taktéž snížila výši účtovaného úroku, který byl následně po uhrazení částek představujících odvod a penále ze strany finančního úřadu vyměřen jako úrok z posečkání ve výši 40 820 Kč. Žalobkyně tak uhradila celkem částku 2 052 423 Kč.
Ke splnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu soud prvního stupně uvedl, že újma, která nastala v majetkové sféře žalobkyně, činí 2 052 423 Kč. Následně se zabýval námitkou žalované, že s ohledem na řízení, v němž se žalobkyně domáhala uhrazení částky 1 016 045 Kč po společnosti Bögl a Krýsl, a. s. (správně BÖGL a KRÝSL, k.s.), jako zhotoviteli z titulu bezdůvodného obohacení představující duplicitně vyfakturované práce a neprovedené práce v celkové částce 1 016 045 Kč, by se žalobkyni v případě úspěchu v obou těchto řízeních dostalo dvojího plnění. I přesto, že bylo zjištěno, že žalobkyně se svým požadavkem vůči zhotoviteli byla zcela úspěšná, když žaloba byla zamítnuta co do částky 889 859 Kč pouze z důvodu vznesené procesní obrany z titulu skutečně provedených prací, dospěl soud k závěru, že výsledek této věci nemá na řízení vedené u tohoto soudu žádný vliv. Požadavek vznesený v rámci řízení u Okresního soudu Plzeň – jih byl z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo zhotoviteli v souvislosti s tím, že v rozporu s uzavřenou smlouvou o dílo žalobkyni vyfakturoval práce, které vůbec provedeny nebyly, a dále vyfakturoval některé provedené práce duplicitně. Požadavek žalobkyně vůči žalované je však zcela odlišným nárokem na náhradu škody, která měla vzniknout žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením smluvních povinností žalované, v důsledku čehož vznikla žalobkyni povinnost vrátit část poskytnuté dotace s následnou povinností uhradit penále a úrok z posečkání.
K porušení smluvní povinnosti žalované soud prvního stupně uzavřel, že pochybení související s fakturováním některých prací duplicitně spočívají v tom, že žalovaná v rozporu se smluvním ujednáním řádně neprováděla kontrolu správnosti vystavených faktur, neboť přehlédla, že zhotovitel vyfakturoval některé práce dvakrát. Podle soudu prvního stupně žalovaná dále porušila svoji povinnost vyplývající jí ze smlouvy, když neupozornila žalobkyni na to, že byl umístěn výtah s nižší hmotností, než bylo uvedeno v projektu stavby, když žalovaná jako technický dozor investora měla povinnost toto pochybení zjistit a učinit veškeré kroky k jeho nápravě. V souvislosti s vyfakturovanými pracemi, které vůbec nebyly provedeny, soud prvního stupně uvedl, že se nejednalo o přehlédnutí žalované ani o úmysl žalobkyně se tímto způsobem obohatit, ale o snahu žalobkyně i žalované o nalezení účelnějšího řešení pro investici dotačních prostředků. I přesto, že šlo o společnou domluvu obou stran, stále trvala povinnost žalované z mandátní smlouvy vykonávat technický dozor ve stanoveném rozsahu a smlouvou se řídit, neboť řešení, na kterém se obě strany dohodly, nemohlo mít za následek změnu předmětné smlouvy, neboť Z. (který tuto dohodu za žalovanou uzavřel) byl pouze zaměstnancem žalované a nebylo potvrzeno, že by byl pověřen uzavírat případné dodatky ke smlouvám. Žalovaná namísto ujišťování všech stran o tom, že se na to nepřijde, měla upozornit žalobkyni, že navrhované řešení je v rozporu s ujednáním ve smlouvě o dílo a upozornit žalobkyni na možné následky s tím související. Pokud žalovaná poskytuje služby v oblasti dotací, musela si být vědoma toho, jak přísné sankce hrozí při porušení dotační kázně. Soud prvního stupně současně zdůraznil, že žalobkyně byla plně srozuměna s tím, že se nepostupuje dle schváleného projektu, když sama toto řešení dle svých slov navrhla. V tomto případě tak i jednání žalobkyně částečně způsobilo nesplnění povinnosti žalované ze smlouvy. Soud dospěl k závěru o větší spoluodpovědnosti žalované na vzniklé škodě, přičemž za přiměřené považoval, aby se žalovaná podílela na vzniku této škody ve výši 70 % a žalobkyně ve výši 30 %.
K příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalované soud prvního stupně uvedl, že v řízení bylo doloženo, že nebýt protiprávního úkonu žalované, nevznikla by povinnost žalobkyně vrátit část poskytnutých dotačních prostředků a uhradit penále a ke škodě by nedošlo. V řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by vyloučily odpovědnost žalované za škodu.
V souvislosti s požadavkem na uhrazení částky 40 820 Kč představující úrok z posečkané částky soud prvního stupně uvedl, že i tento požadavek je důvodný, když se jedná o příslušenství pohledávky, která byla vyměřena v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované. Nelze klást za vinu žalobkyni, že výměr v částce 45 134 000 Kč v době splatnosti neuhradila, když se jedná o příspěvkovou organizaci, která s prostředky v tak vysoké výši nedisponuje. Žalobkyně učinila veškeré nezbytné kroky ke snížení vyměřeného úroku, čímž splnila svoji povinnost vyplývající jí z § 384 obch. zák.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 13 Co 147/2018-433, zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 20 487 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok pod bodem I), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 288 104,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 598 405,20 Kč od 5. 4. 2914 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 648 879,30 Kč od 5. 4. 2014 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky 40 820 Kč od 26. 4. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II/1); co do částky 734 831,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II/2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Po zopakování některých důkazů odvolací soud uvedl, že mezi účastníky bylo v řízení nesporné uzavření mandátní smlouvy ze dne 17. 10. 2008, na základě níž se žalovaná pro žalobkyni zavázala k výkonu technického dozoru ve vztahu k následně uzavřené smlouvě o dílo mezi žalobkyní jako objednatelem a společností BÖGL a KRÝSL, k.s., jako zhotovitelem ze dne 3. 12. 2008 k provedení dodávky stavby (DKS Žinkovy – stavební úpravy objektu A a výstavba nového pavilonu A1) podle označené projektové dokumentace. Mezi účastníky bylo také nesporné, že uvedená mandátní smlouva byla platně uzavřena v režimu § 566 obch. zák. Podle předmětné mandátní smlouvy ve znění jejích dodatků výkon technického dozoru investora, k němuž se žalovaná uvedenou smlouvou zavázala, spočíval zejména v provádění kontroly dodržování technologií, smluvních podmínek a projektu stavby, v bezodkladném informování investora o všech závažných okolnostech, v kontrole jejich souladu s podmínkami smluv, v kontrole a stanovení množství prací, výkonů a dodávek podle zadávacích podkladů a výkazu výkonů. V řízení bylo nesporným, že v důsledku provedení kontroly finančním úřadem z důvodu, že na stavbu byly čerpány dotační prostředky, bylo na straně žalobkyně v souvislosti s realizací uvedené smlouvy o dílo, realizované zhotovitelem BÖGL a KRÝSL, k.s., a dozorované žalovanou jako technickým dozorem na základě předmětné mandátní smlouvy, zjištěno porušení rozpočtové kázně a z toho důvodu byl (v konečném výsledku) nařízen žalobkyni odvod dotace v částce 577 797,74 Kč za fakturaci neprovedených prací, odvod dotace ve výši 417 760,20 Kč za duplicitní fakturaci některých prací, odvod dotace ve výši 20 487 Kč za nesplnění parametru výtahu, a dále bylo vyměřeno žalobkyni penále ve výši 995 558 Kč, rovnající se částce 577 797,74 Kč ve vztahu k fakturaci neprovedených prací a částce 417 760,20 Kč ve vztahu k duplicitní fakturaci některých prací. Dále byl žalobkyni vyměřen úrok z posečkání ve výši 40 820 Kč. Celkem šlo o částku 2 052 423 Kč, kterou žalobkyně finančnímu úřadu uhradila.
Odvolací soud vyjádřil souhlas s právním posouzením ze strany soudu prvního stupně o tom, že žalovaná porušila povinnosti plynoucí jí z uvedené mandátní smlouvy, v níž se zavázala k výkonu technického dozoru investora spočívající mimo jiné i v kontrole věcné a cenové správnosti a úplnosti oceňovacích podkladů a faktur zhotovitelů, a tak odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni, která spočívá v povinnosti úhrady do státního rozpočtu na základě rozhodnutí finančního úřadu. Povinností žalované bylo mimo jiné kontrolovat a odsouhlasovat správnost faktur vystavovaných zhotovitelem, když sama žalovaná prostřednictvím K. Z. v dopise ze dne 25. 4. 2012 pochybení spočívající v nedostatečné kontrole fakturace provedené zhotovitelem také uznávala a žalobkyni se za uvedené omluvila. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud též za to, že pochybení žalované spočívající v odsouhlasení faktur vystavených zhotovitelem neodpovídajících skutečnému stavu, je zásadní a hlavní příčinou následné škody vzniklé žalobkyni, uplatňované žalobkyní po žalované v tomto řízení.
Ve vztahu k částce 20 487 Kč včetně příslušenství za nesplnění parametru výtahu vzala žalobkyně v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět, žalovaná s částečným zpětvzetím souhlasila a odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
K námitce žalované, že nárok žalobkyně na náhradu škody sestávající z částky 577 797,74 Kč (odvod dotace v případě fakturace neprovedených prací) a z částky 417 760,20 Kč (odvod dotace v případě duplicitní fakturace některých prací) není důvodný proto, že v tomto nároku byla žalobkyně již uspokojena v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – jih a dostalo se jí uvedené částky od společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., z titulu bezdůvodného obohacení, a tudíž že se žalobkyni téhož nároku nemůže nyní z titulu náhrady škody duplicitně dostat od žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že zčásti je tato námitka důvodná. V této souvislosti odkázal na závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Ze spisu Okresního soudu Plzeň – jih sp. zn. 9 C 156/2014 vyplývá, že žalobkyně uplatnila po společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., nárok na zaplacení částky 1 016 045 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo této společnosti vzniknout v souvislosti s realizací projektu DKS Žinkovy – stavební úpravy objektu A a výstavba nového pavilonu A1 na základě smlouvy o dílo z 3. 12. 2008 (odvolací soud nesprávně uvedl 2018) s tím, že uvedená společnost jako zhotovitel díla vyfakturovala žalobkyni jako objednateli v rozsahu částky 577 797,74 Kč práce, které nebyly provedeny a v rozsahu částky 417 760,20 Kč vyfakturovala některé práce dvakrát. V této věci Okresní soud Plzeň – jih pravomocným rozsudkem uložil žalované (BÖGL a KRÝSL, k.s.) zaplatit žalobkyni částku 126 186 Kč s příslušenstvím a v rozsahu částky 889 859 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl z důvodu, že do této výše se žalovaná společnost BÖGL a KRÝSL, k.s., ubránila žalobě důvodně vznesenou námitkou započtení za provedení jiných prací ve prospěch žalobkyně v souvislosti s realizací předmětného projektu, které však žalobkyní nebyly uhrazeny. Pokud bylo žalobkyni finančním úřadem stanoveno vrácení dotace za neprovedené a duplicitně fakturované práce a žalobkyně uvedenou povinnost splnila, došlo tím nepochybně ke vzniku škody, avšak pokud z titulu povinnosti k vrácení bezdůvodného obohacení byla v důsledku vyinkasování platby za neprovedené práce uložena povinnost společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., k jejich vrácení v částce 126 186 Kč, pak do této částky byl nárok žalobkyně již uspokojen a nemůže jej po žalované, tentokrát z titulu odpovědnosti za škodu, požadovat dvakrát. Odvod dotace co do částky 126 185 Kč je uvedeným plněním společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., pokryt v této výši, proto žalobkyně není oprávněna po žalované uplatnit náhradu škody. Ve vztahu k částce 889 859 Kč odvolací soud uzavřel, že je situace jiná, když v této výši je namístě uplatnění tohoto nároku žalobkyní po žalované z titulu náhrady škody, neboť v této výši žalobkyně odvod dotace provedla, ale na její úhradu se jí plnění nedostalo.
Ohledně posouzení plné odpovědnosti žalované za škodu ve vztahu k určitým položkám a ve vztahu k dovození spoluodpovědnosti žalobkyně za vzniklou škodu, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ve vztahu ke škodě vázající se k odvodu dotace a stanovení penále za duplicitní fakturaci některých provedených prací je dána 100% odpovědnost žalované. K námitce žalované ve vztahu k náhradě škody za duplicitní fakturaci některých prací, kdy dle žalované i u této položky měla být shledána spoluodpovědnost žalobkyně, odkázal odvolací soud na obsah výslechu svědka T. E., z nějž vyplývá, že tzv. „fakturační“ dohoda zúčastněných stran se výslovně týkala pouze fakturace neprovedených prací, ohledně nichž se v průběhu výstavby ukázala nedůvodnost jejich provedení dle stávajícího projektu, přičemž pokud došlo k duplicitní fakturaci některých prací, stalo se tak omylem fakturujícího. Odvolací soud tak tuto námitku neshledal důvodnou.
Námitku žalované k nedostatečně stanovené míře spoluodpovědnosti žalobkyně ve vztahu k náhradě škody za fakturaci neprovedených prací shledal odvolací soud zčásti důvodnou. Podle odvolacího soudu bylo v řízení bezpečně prokázáno, že fakturaci neprovedených prací zhotovitelem předcházela dohoda odpovědných zástupců žalobkyně a žalované o tom, že aby mohly být uhrazeny vícepráce provedené zhotovitelem, budou fakturovány práce, které podle projektu ve skutečnosti provedeny nebyly s ohledem na to, že nevyvstala potřeba jejich provedení, a tím způsobem budou pokryty vícepráce, neboť jinak by prostředky na méněpráce, na které byly poskytnuty dotace, musely být vráceny. Uvedená dohoda směřovala k zakrytí porušení rozpočtové kázně, když rozpočtová kázeň je předpokladem pro naplnění dotačního programu. Porušení rozpočtové kázně mělo za následek vznik škody v podobě odvodu dotace a uhrazení penále; dle názoru odvolacího soudu je to především žalobkyně (která byla účastníkem dohody znamenající porušení rozpočtové kázně ve vztahu k dotačnímu programu) jako žadatel o dotaci a příjemce dotace, kdo nese vyšší míru odpovědnosti za vzniklou škodu než žalovaná. Na druhé straně nelze pominout ani to, že žalovaná jako profesionál provádějící výkon technického dozoru za úplatu, jehož součástí byla kontrola fakturace prováděné zhotovitelem při zcela prokazatelně existujícím vědomí žalované o financování projektu z části dotačních prostředků, měla žalobkyni na nevhodnost takového postupu upozornit a nikoli se podílet na obcházení podmínek dotačního programu schvalováním fakturace prokazatelně neprovedených prací. Odvolací soud dovodil spoluodpovědnost žalobkyně za vzniklou škodu v rozsahu 60 % a odpovědnost žalované za škodu v rozsahu 40 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla ve „výroku pod bodem II - 1 v rozsahu částky 598 405,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do zaplacení, kterážto částka představuje odvod dotace za neprovedené práce a za duplicitně fakturované práce a s ohledem na akcesorickou povahu dovolání též ve výroku pod bodem III“. Podle žalované závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zda v případě tzv. falešné dlužnické solidarity (kdy poškozený je oprávněn vyžadovat vydání bezdůvodného obohacení od obohaceného nebo náhradu škody od škůdce, případně i od obou, s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel) zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému. Žalovaná namítala, že odvolací soud omezil účinky zániku pohledávky na náhradu škody spočívající v odvodu dotace za neprovedené práce a odvodu dotace za duplicitně fakturované práce pouze na faktické plnění spočívající ve vydání bezdůvodného obohacení společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., v penězích žalobkyni, avšak pominul žalobkyni poskytnutou majetkovou hodnotu spočívající ve zproštění vzájemného dluhu vůči společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s. Podle žalované se započtení proti vzájemné pohledávce vůči společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s. projevuje úplně stejně jako přijaté věcné (peněžité) plnění. Žalovaná v této souvislosti odkázala na závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II/1 v rozsahu částky 598 405,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do zaplacení a ve výroku pod bodem III zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání opětovně vyjádřila nesouhlas s tvrzením žalované, že předmětné řízení o náhradu škody souvisí s pravomocně skončeným řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň – jih o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky, zda v případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity založené souběhem práva poškozeného na náhradu škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému. Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Žalovaná odvolacímu soudu vytýkala, že omezil účinky zániku pohledávky na náhradu škody pouze na faktické plnění spočívající ve vydání bezdůvodného obohacení v penězích společností BÖGL a KRÝSL, k.s., žalobkyni, nikoli však na majetkovou hodnotu spočívající ve zproštění závazku žalobkyně v důsledku započtení vzájemného dluhu společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., (z titulu bezdůvodného obohacení) a žalobkyně (z titulu víceprací).
Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud z titulu povinnosti k vrácení bezdůvodného obohacení byla v důsledku vyinkasování platby za neprovedené práce uložena povinnost společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., k jejich vrácení v částce 126 186 Kč, pak byl do této částky nárok žalobkyně již uspokojen a nemůže jej po žalované, tentokrát z titulu odpovědnosti za škodu, požadovat podruhé. Ve vztahu k částce 889 859 Kč, ohledně níž byla žaloba žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení směřující proti společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., pravomocně zamítnuta pro důvodně uplatněnou námitku započtení náhrady za jiné zhotovitelem provedené vícepráce, je podle odvolacího soudu situace jiná, neboť se jí nedostalo plnění v předmětné výši.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, uzavřel, že právo na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo přijal plnění z neplatné smlouvy, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu tím, že umožnila odčerpání peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud dále v tomto rozsudku dovodil, že jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita).
V rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, Nejvyšší soud dovodil, že „i když započtení (kompenzace) je zařazováno mezi způsoby zániku závazku jinak než splněním, z hlediska věřitele je tento způsob zániku srovnatelný se splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen. Započtení splnění nahrazuje.“
V rozsudku ze dne 27. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2091/2016, Nejvyšší soud vyložil, že „započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek.“
V rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že započtení je způsob současného zániku alespoň dvou vzájemných pohledávek zúčtováním (odpočtem), při němž dochází k oboustrannému uspokojení účastníků závazkového vztahu. Ve vztahu k pohledávce, proti které je započtení uplatněno (pasivně započítávaná pohledávka), jde o náhradní způsob uspokojení věřitele, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění, namísto něj je poskytnuta hodnota spočívající ve zproštění vzájemného dluhu. Ve vztahu k pohledávce, která je k započtení použita (aktivně započítávaná pohledávka), představuje započtení faktické vymožení této pohledávky, a to bez souhlasu protistrany, případně i proti její vůli.
Ze shora uvedeného se podává, že pokud poškozený obdrží od obohaceného plnění, zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť jak shora uvedeno, započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. Oboustranné splnění vzájemných (započitatelných) pohledávek započtením odpadá.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení vůči zhotoviteli díla společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., byl uspokojen pouze co do částky 126 186 Kč, neboť v tomto rozsahu se jí dostalo faktického peněžitého plnění, zatímco v rozsahu částky 889 859 Kč k uspokojení nároku nedošlo, neboť se jí fakticky žádného plnění nedostalo, neboť na tuto částku žalobkyně důvodně započetla jinou svoji (vzájemnou) pohledávku, je jeho právní posouzení nesprávné. Jak Nejvyšší soud uvedl ve shora citovaném rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, v případě platného započtení pasivní pohledávky jde o náhradní způsob uspokojení věřitele, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění.
I na zánik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku platného započtení je třeba obdobně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, že poškozenému se celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel. Jestliže totiž právo poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení zaniklo v důsledku započtení pohledávky obohaceného, představuje tato skutečnost faktické uspokojení pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu, v němž došlo k platnému započtení, a ve svém důsledku zánik pohledávky na náhradu škody vůči škůdci v odpovídajícím rozsahu, neboť v tomto rozsahu poškozený nemusí hradit svůj dluh vůči obohacenému, který by jinak hradit musel.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, tedy ve výroku pod bodem II/1 v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 598 405,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do zaplacení, a ve výroku pod bodem III, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Autor: -mha-