// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 13.01.2021
Finanční příspěvek rodičů na plat asistenta pedagoga
I když státní rozpočet je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě však finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby, vykonávající činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů. V projednávané věci je takovou právnickou osobou Základní škola XY, jako příspěvková organizace. Pokud tedy měla tato škola zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou navštěvovala žalobkyně (jelikož tento plat již nepokryly prostředky ze státního rozpočtu), a to ze zákonem předpokládaných zdrojů (jak se v daném případě stalo), není jakýkoliv důvod stanovit tuto povinnost nad rámec zákona státu nebo kraji. Pokud § 160 odst. 6 školského zákona určuje, že další finanční zdroje škola získává zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob, takový výčet je demonstrativní, všechny v něm uvedené možnosti jsou si rovnocenné a nezakládají pro zmíněné subjekty žádné povinnosti.
Právní názor odvolacího soudu, že žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 je ve smyslu antidiskriminačního zákona přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče finančně přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, tak není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3821/2018, ze dne 14. 10. 2020
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 2 zák. č. 563/2004 Sb.
§ 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 561/2004 Sb. ve znění do 31. 8. 2016
§ 160 zák. č. 561/2004 Sb. ve znění do 31. 8. 2016
§ 1 odst. 1 písm. i) zák. č. 198/2009 Sb.
§ 2 odst. 3 zák. č. 198/2009 Sb.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 21 C 69/2015-228, řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému 1) zajistit financování veškerých nákladů s působením asistenta pedagoga ve třídě žalobkyně, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči všem žalovaným [1) kraj, 2) stát, 3) město] zaplacení 329.000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Žalobkyně se domáhala po žalovaných odstranění následků diskriminačního jednání, spočívajícího v tom, že její rodiče částečně nesli náklady spojené s působením asistenta pedagoga ve třídě, kterou žalobkyně jako jejich dcera navštěvovala, a náhrady nemajetkové újmy způsobené jí tímto diskriminačním jednáním. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je postižena atypickým autismem se středně těžkou symptomatikou a vývojovou poruchou řeči. Její postižení jí umožňuje zařazení do hlavního proudu vzdělávání, avšak pro efektivní výuku byla psychology doporučena přítomnost asistenta pedagoga. Od září 2012 žalobkyně navštěvovala Základní školu XY. Ředitel školy požádal o souhlas se zřízením pozice asistenta pedagoga pro třídu, kterou žalobkyně navštěvovala a žalovaný 1) tento souhlas udělil. Následně Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodl o poskytnutí finančního zabezpečení pracovního místa asistenta pedagoga nad rámec normativního financování, poskytnuté plnění však zcela nepokrývalo plat asistenta na celou dobu výuky. Škola rovněž neměla prostředky na dofinancování, proto byla rodičům ředitelem školy nabídnuta možnost na plat asistenta přispívat. Ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu ze strany soukromé nadace, ti však tuto možnost odmítli jako nesystémové řešení. Rodiče žalobkyně tak ve školním roce 2012/2013 přispěli na plat asistenta částkou 35.300 Kč, ve školním roce 2013/2014 částkou 38.600 Kč a ve školním roce 2014/2015 částkou 40.500 Kč (prostřednictvím občanského sdružení Rada rodičů). Od 1. 9. 2015 rodiče přispívat přestali z důvodu finanční tísně, asistent ve třídě žalobkyně však i nadále působil. Krajský úřad rozepisoval a přiděloval školám, které zřizují obce, finance na mzdové náklady z prostředků státního rozpočtu. V rozhodném období byly prostředky na plat asistenta pedagoga poskytovány normativně (základní zdroj financování – základní částka a příplatek) a nenormativně (jednotná částka podle disponibilních zdrojů z vytvořené rezervy). Krajské normativy vytvářel krajský úřad podle vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 492/2005 Sb., o krajských normativech, stejně tak i tvorba rezervy byla v kompetenci krajského úřadu. Škola mohla získat nadnormativní finance např. z vlastního rozpočtu, z rozpočtu zřizovatele, z rozvojového programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy apod. Soud uzavřel, že žalobkyně sice je žákyní se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění účinném do 31. 8. 2016 (dále jen „školský zákon“), a je jí podle § 16 odst. 6 téhož zákona zaručeno právo na vzdělání, jehož obsah, formy a metody budou odpovídat jejím vzdělávacím potřebám a možnostem, včetně práva na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, avšak na zřízení místa asistenta pedagoga není právní nárok a nejedná se ani o jediné podpůrné opatření pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami. Uvedené přitom neodporuje právu na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož toto právo není neomezené a lze se jej domáhat právě v mezích zákonů, které jej provádějí. Funkce asistenta pedagoga se navíc zřizuje pro školní třídu nebo studijní skupinu, nikoliv pro konkrétního žáka. Z žádného ustanovení školského zákona přitom nevyplývá, že prostředky ze státního rozpočtu jsou jediným způsobilým zdrojem financování zmíněné pracovní pozice. Finanční prostředky jdoucí nad rámec prostředků ze státního rozpočtu může škola hradit z jiných zdrojů, zejména z vlastních zdrojů, prostředků zřizovatele, sponzorských darů či z Evropského sociálního fondu. Jelikož v dané věci neměla škola dostatek financí na zvýšený úvazek asistenta pedagoga, přispívali na jeho plat rodiče žalobkyně, přičemž tak činili dobrovolně, tedy šlo o jejich soukromé rozhodnutí. Žalobkyně tedy nebyla diskriminována a vzhledem k tomuto závěru se již soud nezabýval požadovanou náhradou za nemajetkovou újmu ani věcnou pasivní legitimací.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 Co 466/2017-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II, III a V ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) [výrok I], změnil ve výroku II ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni 112.000 Kč, jinak (ohledně částky 217.000 Kč) tento výrok zrušil, stejně jako nákladový výrok IV mezi těmito účastníky (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) [výrok II]. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením, neboť tento soud zcela pominul právní úpravu obsaženou v zákoně č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, v rozhodném znění (dále jen „antidiskriminační zákon“). Odvolací soud vyloučil, že by žalobkyně byla diskriminována nepřímo ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona, jelikož ředitel základní školy žalobkyni ke studiu přijal, po souhlasu žalovaného 1) zřídil pozici asistenta pedagoga a umožnil jeho činnost po celou dobu výuky. Uzavřel však, že žalobkyně byla ze strany státu diskriminována přímo ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona tím, že při poskytování vzdělání, na které měla právní nárok, byli její rodiče nuceni k finančnímu příspěvku na vzdělání, ačkoliv rodiče ostatních dětí (bez zdravotního postižení) takový příspěvek poskytovat nemuseli. Na této úvaze pak dle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že v rozhodné době školský zákon umožňoval vícezdrojové financování platu asistenta pedagoga. Právě stát je garantem ústavního práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách a státní rozpočet je primárním zdrojem financování platu asistenta pedagoga. Jde tak o diskriminační jednání, které je přičitatelné státu bez ohledu na to, zda administraci finančních prostředků svěřil krajským úřadům, v dané věci žalovanému 1). Odvolací soud tak shledal ve sporu pasivně legitimovanou žalovanou Českou republiku, za kterou v řízení jedná Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (analogicky dle § 6 odst. 2 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem – dále jen „zákon o odpovědnosti státu“). U žalovaných 1) a 3) pak pasivní legitimaci neshledal, neboť z žádného právního předpisu nelze dovodit jejich povinnost poskytnout příspěvek na plat asistenta pedagoga ze svých prostředků.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výrokům I a II) žalobkyně podala dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce, zda je vedle státu založena povinnost kraje a veřejnoprávního zřizovatele základní školy zajistit úhradu nákladů potřebných na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona, konkrétně na zřízení funkce asistenta pedagoga ve třídě, v níž se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami. Dle žalobkyně jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Má za to, že žalovaný 1) měl povinnost zajistit financování podpůrných opatření podle § 181 odst. 1 školského zákona. Povinnost žalovaného 3) by pak nastala v případě, že by nebyla shledána pasivní legitimace žalovaných 1) a 2), a to na základě § 160 odst. 6 školského zákona. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku III v části, v níž je založena povinnost žalované 2) zaplatit žalobkyni 112.000 Kč podala také žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce dovolacím soudem dosud neřešené, zda je dána povinnost státu zajistit plné financování pozice asistenta pedagoga (zřízeného pro školní třídu v režimu školského zákona ve znění do 31. 8. 2016) na základě antidiskriminačního zákona. Její námitky v zásadě kopírují právní argumentaci a závěry soudu prvního stupně. Má za to, že zřízení pozice asistenta pedagoga je pouze jedním z možných podpůrných opatření při vzdělávání žáků, na které nebyl právní nárok (odkazuje zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 8 As 4/2013). Ředitel školy měl možnost zřídit tuto pozici i s vyšším pracovním úvazkem, než jaký vyplýval z výše příspěvku ze státního rozpočtu, přičemž náklady jdoucí nad jeho rámec mohly být hrazeny i z prostředků jiných osob, například z prostředků rodičů žalobkyně. Takový postup není odepřením ústavně zaručeného práva na vzdělání, neboť toto právo nepůsobí bezprostředně, ale je vydáno zákonodárci, aby jej naplnil obsahem; v tomto případě tak učinil prostřednictvím školského zákona. V daném případě se navíc jednalo o soukromé rozhodnutí rodičů připlácet na navýšený úvazek asistenta pedagoga, který podle stanoviska příslušného správního orgánu nebyl v tomto navýšeném rozsahu nezbytný. Namítá, že jelikož úprava školského zákona před 1. 9. 2016 umožňovala financování úvazku asistenta pedagoga nad rámec prostředků ze státního rozpočtu i z jiných zdrojů, zejména z příjmů školy, prostředků zřizovatele či jiných osob, nešlo v případě žalobkyně o přímou diskriminaci ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Takový postup prošel i testem ústavnosti, jak dle žalované 2) dokládá usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 365/14. I v případě, že by došlo k diskriminaci žalobkyně, není podle žalované 2) dána její pasivní legitimace, neboť neměla v rozhodné době jakýkoliv vliv na stanovení financování konkrétního asistenta pedagoga. Takové rozhodnutí je svěřeno řediteli školy, který dostává finanční prostředky od krajského úřadu; ministerstvo pouze provádí administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou normativů. Za zcela zmatečný pak žalovaná 2) považuje postup odvolacího soudu, který na danou věc analogicky aplikoval zákon o odpovědnosti státu, jelikož řízení podle tohoto zákona má svá specifika a nebylo předmětem projednávané věci. Odvolací soud tím ve své podstatě v této části hodnotil, zda se stát dopustil nesprávného úředního postupu, namísto toho, aby hodnotil, zda došlo k diskriminaci podle antidiskriminačního zákona, čímž vybočil z předmětu žaloby, potažmo odvolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku III, v níž je založena povinnost žalované 2) zaplatit žalobkyni 112.000 Kč, a vrátil jej v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání žalované 2) neobsahuje náležitosti předepsané občanským soudním řádem, neboť v něm není konkrétní vymezení dovolacího důvodu. Věcné argumenty v tomto dovolání obsažené se pak dle žalobkyně zcela míjí s důvody, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí. Ve věci nejde o posouzení otázky, zda existuje na zřízení pozice asistenta pedagoga právní nárok, ale otázky financování mzdových nároků v případě již zřízené pozice asistenta pedagoga. Opakuje, že je nositelkou ústavně zaručeného základního práva na bezplatné vzdělávání, přičemž jí náleží právo vzdělávat se v běžné základní škole. Navrhla, aby dovolání žalované 2) bylo odmítnuto.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a jsou přípustná pro řešení právních otázek, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jde o jednak o otázku, zda žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 je přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče finančně přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, a jednak otázku, zda je vedle státu založena povinnost kraje a zřizovatele základní školy zajistit úhradu nákladů potřebných na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona, konkrétně na zřízení funkce asistenta pedagoga ve třídě, v níž se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami. Dovolání žalované 2) je důvodné, dovolání žalobkyně důvodné není.
7. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud shledal, že obě dovolání obsahují zákonem stanovené dostatečně konkrétní vymezení způsobilého dovolacího důvodu, tj. nesprávné právní posouzení věci.
8. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pedagogických pracovnících“), je pedagogickým pracovníkem ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou, přímou speciálně pedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na základě zvláštního právního předpisu (dále jen „přímá pedagogická činnost“); je zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy, nebo zaměstnancem státu, nebo ředitelem školy, není-li k právnické osobě vykonávající činnost školy v pracovněprávním vztahu nebo není-li zaměstnancem státu. Podle odst. 2 písm. f) přímou pedagogickou činnost vykonává asistent pedagoga.
10. Podle § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona vzdělávání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana.
11. Podle § 160 odst. 1 písm. c) školského zákona ze státního rozpočtu se za podmínek stanovených tímto zákonem poskytují finanční prostředky vyčleněné na činnost škol a školských zařízení zřizovaných obcemi nebo svazky obcí, s výjimkou školských výchovných a ubytovacích zařízení podle § 117 odst. 1 písm. c) a jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky, a to na platy, náhrady platů, nebo mzdy a náhrady mezd, na odměny za pracovní pohotovost, odměny za práci vykonávanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a odstupné, na výdaje na úhradu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na úhradu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, na příděly do fondu kulturních a sociálních potřeb a ostatní náklady vyplývající ze základních pracovněprávních vztahů, na výdaje podle § 184 odst. 1 a 2, výdaje na nezbytné zvýšení nákladů spojených s výukou dětí, žáků a studentů zdravotně postižených, výdaje na učební pomůcky, výdaje na školní potřeby a na učebnice, pokud jsou podle tohoto zákona poskytovány bezplatně, a rovněž výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků, na činnosti, které přímo souvisejí s rozvojem škol a kvalitou vzdělávání.
12. Podle § 160 odst. 6 školského zákona finanční prostředky nad rozsah finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných podle odstavců 1 a 2 hradí právnické osoby, které vykonávají činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob.
13. Podle § 1 odst. 1 písm. i) antidiskriminačního zákona tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování.
14. Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.
15. Z výše citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že asistent pedagoga je pedagogickým pracovníkem [§ 2 odst. 1 a 2 písm. f) zákona o pedagogických pracovnících], na jehož plat se v zásadě poskytují finanční prostředky ze státního rozpočtu [§ 160 odst. 1 písm. c) školského zákona].
16. Zároveň z žádného ustanovení školského zákona nevyplývá, že prostředky ze státního rozpočtu jsou jediným způsobilým zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, přičemž finanční prostředky nad rozsah finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných za tímto účelem hradí právnické osoby, které vykonávají činnost škol, z dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob (§ 160 odst. 6 školského zákona).
17. V rámci vzdělávání je zakázána jakákoliv diskriminace [srov. § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona]. Domáhá-li se žalobkyně uplatněného nároku s tím, že její rodiče částečně nesli náklady na plat asistenta pedagoga ve třídě, kterou žalobkyně jako jejich dcera navštěvovala, ačkoliv jiní žáci téže třídy (jejich rodiče) takové náklady nenesli, jde o uplatnění rovnosti a zákazu diskriminace ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování. S ohledem na § 1 písm. i) antidiskriminačního zákona je tak třeba otázku, zda došlo k diskriminaci, posuzovat podle příslušných ustanovení tohoto zákona.
18. Diskriminace v občanskoprávních vztazích je ve smyslu antidiskriminačního zákona charakterizována jako jednání (komisivní nebo omisivní), které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jedné nebo i více osob ve srovnání s jinými osobami ve srovnatelné situaci, jejíž pohnutkou (motivem) jsou zákonem stanovené diskriminační důvody (srov. obdobně v pracovněprávních vztazích rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2754/2014). V občanskoprávních vztazích je zakázána přímá i nepřímá diskriminace osoby z důvodu zdravotního postižení; smyslem tohoto zákazu v oblasti vzdělávání je pak zabránit tomu, aby se zdravotní postižení stalo kritériem, které bude osoba poskytující vzdělávání nelegitimně uplatňovat vůči osobě se zdravotním postižením a porušovat tak její právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování. Takové jednání by bylo diskriminační.
19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla být dle odvolacího soudu vystavena diskriminaci přímé a proti tomuto závěru také brojí dovolání žalované 2), Nejvyšší soud se zabýval výkladem ustanovení § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona se zřetelem právě na její specifika. Posouzení, zda došlo k přímé diskriminaci, předpokládá provedení testu, spočívajícího v zodpovězení následujících otázek: 1) jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?, 2) je s nimi nakládáno odlišně na základě některého z diskriminačních důvodů?, 3) je jim odlišné zacházení k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?, 4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje legitimní zájem a b) je přiměřené? [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04, (N 160/47 SbNU 111; 341/2007 Sb.), bod 29; ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, (N 105/53 SbNU 313); ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 4/07, (N 249/55 SbNU 397; 10/2010 Sb.); rozsudek velkého senátu ESLP ve věci D. H. proti České republice ze dne 13. 11. 2007 č. 57325/00, § 175; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Carson proti Spojenému království ze dne 16. 3. 2010 č. 42184/05, § 61; Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 101; či Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1214). O přímou diskriminaci pak jde tehdy, jsou-li odpovědi na první tři otázky kladné a na čtvrtou záporná.
20. V posuzované věci odvolací soud porovnával žalobkyni jako žákyni se specifickými vzdělávacími potřebami s jinými žáky téže třídy bez specifických vzdělávacích potřeb. K tomu lze uvést, že jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupinu, neboť jakýkoliv z těchto žáků bez specifických vzdělávacích potřeb (bez zdravotního postižení) v rámci třídy, kterou žalobkyně navštěvovala, je tím subjektem (komparátorem), který zavádí určitý standard, jenž určuje odpovídající zacházení, v daném případě ohledně jeho přístupu a podmínek ke vzdělání v rámci své třídy. Odpověď na první otázku výše zmíněného testu je tedy kladná. Jde-li o druhou otázku, zda s nimi bylo ze strany žalované 2) nakládáno odlišně na základě některého z diskriminačních důvodů, Nejvyšší soud uzavírá, že nebylo, neboť žalovaná 2) v rozhodné době neměla jakýkoliv zákonný nástroj k ovlivnění financování konkrétního asistenta pedagoga, neboť toto bylo zákonem svěřeno řediteli školy, jenž pracoval s finančními prostředky poskytnutými od krajského úřadu, který je přiděloval školám a školským zařízením zřizovaným obcemi, svazky obcí, nebo krajem v souladu s § 160 odst. 1 písm. c) a d) školského zákona. Vzhledem k uvedenému a k tomu, že žalovaná 2) pouze prováděla administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou tzv. normativů, nelze dojít ani k závěru, že se dopustila vůči žalobkyni diskriminačního opomenutí (omisivního jednání), neboť zde k žádnému odlišnému zacházení se žalobkyní ze strany žalované 3) nedošlo a dojít ani nemohlo. I když státní rozpočet je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě však finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby, vykonávající činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů (§ 160 odst. 6 školského zákona). V projednávané věci je takovou právnickou osobou Základní škola XY, jako příspěvková organizace. Pokud tedy měla tato škola zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou navštěvovala žalobkyně (jelikož tento plat již nepokryly prostředky ze státního rozpočtu), a to ze zákonem předpokládaných zdrojů (jak se v daném případě stalo), není jakýkoliv důvod stanovit tuto povinnost nad rámec zákona žalované 2), jak to učinil odvolací soud. Již vyřešení druhé otázky zmíněného testu tedy vede k závěru, že k přímé diskriminaci žalobkyně ze strany žalované 2) nedošlo a závěr odvolacího soudu je v tomto směru chybný.
21. Pro dovolání žalobkyně a v něm vznesené námitky, že je dána povinnost kraje a zřizovatele základní školy zajistit úhradu nákladů potřebných na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona, konkrétně na zřízení funkce asistenta pedagoga ve třídě, v níž se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami, je třeba uvést, že platí výše zmíněné právní závěry. Finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu má v projednávané věci za povinnost hradit právnická osoba, vykonávající činnost školy, z dalších finančních zdrojů, tedy Základní škola XY. Pokud zde měla tato škola zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga, zřízeného pro třídu, kterou žalobkyně navštěvovala, není jakýkoliv důvod ani možnost stanovit tuto povinnost nad rámec zákona žalovaným 1) a 3). Pokud § 160 odst. 6 školského zákona určuje, že další finanční zdroje škola získává zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob, takový výčet je demonstrativní, všechny v něm uvedené možnosti jsou si rovnocenné a nezakládají pro zmíněné subjekty žádné povinnosti. Námitky žalobkyně ohledně jí tvrzené přímé diskriminace ze strany žalovaných 1) a 3) a jejich pasivní legitimace tedy nejsou důvodné. Jelikož se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalovaným 1) a 3), Nejvyšší soud její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
22. Jak dále vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu, že žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 je ve smyslu antidiskriminačního zákona přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče finančně přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, není správný. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je tedy naplněn; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo o tomto nároku rozhodnuto, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
23. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první a § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci samé (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným 1) a 3) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Autor: -mha-