// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 05.11.2020
Zásah do výkonu vlastnických práv v případě těsné blízkosti staveb
Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívajících v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. Obsahem vlastnického práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny pozemky přístupny.
Podle uvedených závěrů by bylo možné se negatorní žalobou domáhat ochrany vlastnického práva, pokud by se zásahy ze strany žalované přímo projevovaly na pozemku žalobců. Tato podmínka zde ovšem není naplněna, neboť se ze zjištěných skutečností tohoto případu nepodává, že by žalovaná svými stavbami zasahovala na pozemek žalobců, resp., že by se umístění staveb žalobkyně jakkoliv negativně promítalo do vlastnického práva žalobců. Jsou-li stavby v těsné blízkosti, nejde bez dalšího o nepřípustný přímý zásah do vlastnického práva některé ze stran, proti kterému by poskytovala ochranu negatorní žaloba.
Skutečnost, zda jsou stavby z pohledu veřejného práva povolené, či nikoliv, je při posuzování negatorní žaloby (zásahu do vlastnického práva) zásadně bez významu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, ze dne 13. 8. 2020
Dotčené předpisy: § 1042 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 9 C 41/2010-484, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zdržet se zásahů do výkonu vlastnických práv žalobců spočívajících ve stavebním napojení a umístění staveb žalované, a to stavby garáže a staveb kůlen umístěných na pozemcích st. parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. XY – zahrada, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY (dále pouze „garáž“ a „kůlny“), na stavbu rodinného domu žalobců č. p. XY, způsob využití rodinný dům, na pozemku st. parc. č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY (dále také „rodinný dům“) – (výrok I). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky II–III).
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 27 Co 121/2019-525, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Vymezuje následující otázky: 1) Otázka extrémního vybočení při provádění dokazování a hodnocení důkazů – porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalobci zpochybňují hodnocení důkazů nalézacími soudy a spatřují jejich skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle nich z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že jsou stavby garáže a kůlen na pozemku žalované přistaveny až na rodinný dům žalobců. 2) Otázka vypořádání se se všemi námitkami, resp. příčinami vzniku neoprávněných zásahů v řízení uvedených. Odvolací soud se nevypořádal s tvrzením, že je garáž stavebně napojena na dům žalobců. Jde o neoprávněný zásah, k němuž žalovaná nemá žádný občanskoprávní titul. 3) Otázka, zda jde o neoprávněný zásah do výkonu vlastnických práv k nemovité věci i v případě dotyku jedné stavby na druhou, resp. postavení jedné stavby do nejtěsnější blízkosti stavby druhé určené pro rodinné bydlení. 4) Otázka, jaký správní akt lze již považovat za akt nicotný, resp. kdy ještě lze považovat správní akt za akt, u nějž lze presumovat jeho správnost a být jím vázán. Žalobci namítají, že stavební povolení vydané ke stavbě garáže žalované je nicotným rozhodnutím. 5) Otázka střetu vlastnických práv a požívání právní ochrany v případě nelegálních a neoprávněných staveb garáže a kůlen. 6) Otázka vázanosti soudu vadným a nepřezkoumatelným znaleckým posudkem. Navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci v dovolání vymezují řadu otázek procesního či hmotného práva; založení přípustnosti dovolání ve vztahu k nim je však potřeba poměřovat především ve vztahu k žalobnímu požadavku žalobců a skutkovým závěrům, ke kterým dospěly nalézací soudy.
Žalobci se v žalobě domáhali uložení povinnosti žalované zdržet se zásahů do výkonu vlastnických práv žalobců, spočívajících ve stavebním napojení a umístění staveb žalované, a to stavby garáže a staveb kůlen umístěných na pozemcích st. parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. XY – zahrada… na stavbu rodinného domu žalobců č. p. XY…na pozemku st. parc. č. XY.
Nalézací soud učinily dvě zásadní skutková zjištění:
A) Všechny stavby žalované byly postaveny na jejím pozemku, resp. pozemku jejího právního předchůdce.
Toto zásadní skutkové zjištění není dovoláním v žádném ohledu napadeno. Jestliže by tedy stavby žalované měly být „stavebně napojeny a umístěny na stavbě rodinného domu žalobců“, jak žalobci sami tvrdí, znamenalo by to v zásadě, že rodinný dům žalobců zasahuje na pozemky žalované. Již tato skutečnost by musela vést k zamítnutí žaloby, protože by ze strany žalované v takovém případě nemohlo pojmově být zasahováno do vlastnického práva žalobců způsobem, proti kterému by se bylo možno domáhat ochrany prostřednictvím negatorní žaloby, kterou v této věci žalobci uplatnili.
B) Nalézací soudy dále učinily skutkový závěr, že ze znaleckého dokazování „jednoznačně plyne, že stavby žalované dům žalobců staticky nevyužívají, neopírají se o něho, nejsou do něho zakotveny. Všechny posuzované stavby žalované mají vlastní nosnou konstrukci, nejsou na domu č. p. XY závislé, resp. nevyužívají jeho nosný systém, potažmo dům č. p. XY netvoří jejich zadní, opěrnou stěnu.“
V zásadě veškerá dovolací polemika vychází z nesouhlasu s druhým uvedeným skutkovým závěrem, který se dovolatelé snaží zpochybnit prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek.
1) Otázka extrémního vybočení při provádění dokazování a hodnocení důkazů – porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť k tvrzenému zásahu do práva žalobců na spravedlivý proces nedošlo.
K přezkoumávání skutkových otázek Nejvyšším soudem se vyjádřilo ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné stejně jako níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), plénum Ústavního soudu. Podle něj je zřejmé, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podobně koneckonců ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech.
Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.
Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nebo nález ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13]. K tomu dovolací soud dodává, že nestačí obecné tvrzení o takovém extrémním nesouladu, v dovolání je třeba jasně a konkrétně uvést, v čem se takový extrémní rozpor spatřuje [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp zn. 22 Cdo 3646/2018 (dostupný na www.nsoud.cz)], což může být např. námitka, že skutkový závěr nevyplývá z žádného provedeného důkazu, resp. skutkový závěr soudu nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolání žalobců v této otázce nemůže být přípustné již proto, že neuvádějí, v čem by měl být proces nalézacích soudů při zjišťování skutkového stavu v této věci vadný. Ve svých námitkách se omezují toliko na prosté zpochybňování skutečností zjištěných nalézacími soudy tím, že provedené důkazy hodnotí sami žalobci odlišně od toho, jak je zhodnotily nalézací soudy. Dovolací řízení však v souladu s náhledem pléna Ústavního soudu neslouží ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu a ani sloužit nemůže.
To v dané věci platí tím spíše, že skutkové závěry učinily soudy za pomoci znaleckého dokazování. Byť i důkaz znaleckým posudkem je nutno hodnotit jako každý jiný důkaz např. z pohledu jeho souladu s ostatními provedenými důkazy, přece jen nelze přehlédnout, že v případě znaleckého dokazování jde o nutnost posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, jimiž soudce nedisponuje.
Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Konkrétně Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Jeho rozhodnutí je – s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – založeno (shodně) na závěru, že na základě provedených důkazů byla vyvrácena tvrzení žalobců o napojení garáže a kůlen žalované na rodinný dům žalobců i tvrzení o jeho statickém využívání stavbami žalované. Tyto závěry vyplynuly ze dvou znaleckých posudků (znalce Ženky a znaleckého ústavu Česká znalecká a. s.) i z místního šetření soudu prvního stupně. Závěry znaleckého posudku znalce Brodského sice měly vyznívat ve prospěch žalobců, soudy však ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč z tohoto posudku nevyšly (zejména proto, že vycházel jen z tvrzení žalobců a sporem dotčené objekty prohlédl jen z vnějšku). Znalci pak byli v řízení v souladu s procesními pravidly vyslechnuti a vypořádali se s připomínkami účastníků. Lze uzavřít, že soudy postupovaly při dokazování v mezích procesních pravidel a není tedy možné přisvědčit námitce o tvrzeném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Výtkám dovolatelů stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejich práv v důsledku hodnocení provedených důkazů tedy přisvědčit nelze, neboť k újmě na jejich základních právech nedošlo.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že již v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jej lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4332/2018, dostupná na www.nsoud.cz).
2) Otázka vypořádání se se všemi námitkami, resp. příčinami vzniku neoprávněných zásahů v řízení uvedených. Podle odvolatelů se odvolací soud nevypořádal s tvrzením, že garáž žalované je stavebně napojena na rodinný dům žalobců.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání a přímo souvisí s dovolací námitkou 1), neboť i zde se dovolatelé ve skutečnosti nepřípustně domáhají přezkumu skutkového závěru učiněného soudy sub B).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06).
Odvolací soud v bodě 18 napadeného rozsudku uvedl, že stavby žalované rodinný dům žalobců staticky nevyužívají, neopírají se o něho, nejsou do něho zakotveny. Všechny posuzované stavby žalované mají vlastní nosnou konstrukci, nejsou na rodinném domu závislé, resp. nevyužívají jeho nosný systém, potažmo rodinný dům netvoří jejich zadní, opěrnou stěnu. Žalobci namítaná nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně v naznačeném směru tedy neobstojí.
Z citované části je zcela patrné, že odvolací soud se s námitkou „stavebního napojení“ vypořádal. Dovolací soud proto nepovažuje ani tuto námitku námitkou zakládající přípustnost dovolání a rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelné; namítaná nepřezkoumatelnost je ostatně v zásadě vadou řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě, kdy by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
3) Otázka, zda jde o neoprávněný zásah do výkonu vlastnických práv k nemovité věci i v případě dotyku jedné stavby na druhou, resp. postavení jedné stavby do nejtěsnější blízkosti stavby druhé určené pro rodinné bydlení.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání již vzhledem k formulaci žalobního požadavku, kdy se žalobci domáhají ochrany proti tvrzenému „stavebnímu napojení“ a umístění staveb žalované na rodinný dům žalobců.
Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, lze odkázat na řešení dovolací otázky 2) a citovaný bod 18 rozsudku odvolacího soudu. Z něj je totiž zcela zřejmé, že se odvolací soud i touto otázkou, podloživ ji přitom konkrétními skutkovými závěry, zabýval. V této části proto tato otázka opětovně nemůže založit přípustnost dovolání. S touto úvahou se ostatně dovolací soud ztotožňuje. V řízení bylo prokázáno, že garáž nebo kůlny žalované stojí na pozemku žalované a nepřesahují na pozemek žalobců.
Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívajících v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1]. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. Obsahem vlastnického práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny pozemky přístupny [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Podle uvedených závěrů by bylo možné se negatorní žalobou domáhat ochrany vlastnického práva, pokud by se zásahy ze strany žalované přímo projevovaly na pozemku žalobců. Tato podmínka ovšem není naplněna, neboť se ze zjištěných skutečností tohoto případu nepodává, že by žalovaná svými stavbami zasahovala na pozemek žalobců, resp., že by se umístění staveb žalobkyně jakkoliv negativně promítalo do vlastnického práva žalobců. Jsou-li stavby v těsné blízkosti, nejde bez dalšího o nepřípustný přímý zásah do vlastnického práva některé ze stran, proti kterému by poskytovala ochranu negatorní žaloba.
4) Otázka, jaký správní akt lze již považovat za akt nicotný, resp. kdy ještě lze považovat správní akt za akt, u nějž lze presumovat jeho správnost a být jím vázán.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť její vyřešení je pro danou věc bezvýznamné. Byť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stavební povolení nepovažuje za nicotný správní akt, je současně z odůvodnění rozhodnutí zcela zjevné, že posouzení případné nicotnosti nemělo vliv na právní závěry, které ve věci učinil.
Judikatura Nejvyššího soudu v různých případech zdůrazňuje potřebu od sebe navzájem odlišovat problematiku soukromoprávního a veřejnoprávního oprávnění k provedení stavby či realizaci jiné činnosti na pozemku sousedního vlastníka. Konkrétně to Nejvyšší soud uvedl například v souvislosti s posouzením, zdali je stavba oprávněná, či nikoliv [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 (uveřejněný pod č. C 1 909 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016 (dostupný na www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003 (uveřejněné pod č. C 2 660 v Souboru), či ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013 (uveřejněné pod č. C 13 595 v Souboru)], v souvislosti s možností provozovat letiště na cizích pozemcích bez soukromoprávního titulu při současné existenci veřejnoprávního povolení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)], nebo v souvislosti s možností těžit nerosty na cizím pozemku bez soukromoprávního titulu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].
V této věci není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se mohlo do poměrů této věci pro žalobce pozitivně promítnout, že by stavební povolení ke stavbě staveb žalované bylo nicotné a to i s přihlédnutím k § 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vymezujícím vzájemný vztah soukromého a veřejného práva. Skutečnost, zda jsou stavby žalované z pohledu veřejného práva povolené, či nikoliv, je totiž při posuzování negatorní žaloby (zásahu do vlastnického práva) zásadně bez významu. Jinými slovy, i kdyby z hlediska správního práva nebyly stavby žalované povolené ani zkolaudované, samo o sobě by to nemělo význam na možný zásah do vlastnického práva žalobců. Občanskoprávním titulem ke zřízení staveb v dané věci pak bylo zjevně vlastnické právo právního předchůdce žalované.
5) Otázka střetu vlastnických práv a požívání právní ochrany v případě nelegálních a neoprávněných staveb.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Výše dovolací soud uvedl, proč není pro posouzení zásahu do vlastnického práva zásadně rozhodující, zda je z hlediska správního práva stavba povolena, či nikoli. Na stavby žalované nelze pohlížet ani jako na neoprávněné a v řízení nebylo prokázáno, že by přesahovaly na pozemek žalobců. I řešení této otázky je proto zcela bezpředmětné.
Namítaný možný průmět do § 6 občanského zákoníku pak není namístě z tohoto důvodu, že toto ustanovení žádné nároky samostatně nezakládá a je jen výkladovým pravidlem vycházejícím ze základních zásad soukromého práva [srovnej usnesení Nejvyššího sudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 224/2019 (dostupné na www.nsoud.cz)].
6) Otázka vázanosti soudu vadným a nepřezkoumatelným znaleckým posudkem.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolací soud i na tomto místě opakuje, že přípustnost dovolání nelze založit skutkovými otázkami ani vytýkanými vadami řízení (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V dovolacím řízení – a ostatně ani před nalézacími soudy – nelze věcně přezkoumat závěry znalců, neboť soudy těmito odbornými znalostmi nedisponují. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Námitky dovolatelů (znalec své závěry opřel o pouhé domněnky a neodůvodněné poznatky, jeho závěry jsou nepřesvědčivé a teoretické, fotodokumentace je v rozporu se skutkovými závěry) jsou však zcela nekonkrétní. Po procesní stránce pak bylo již výše uvedeno, že nalézacím soudům nelze v této rovině ničeho vytknout. Znalecké posudky provedly, znalce předvolaly a stranám byl dán prostor se znalců dotazovat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Autor: -mha-