// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.11.2020
Průtahy v řízení ve věci skončení služebního poměru
Na řízení ve věcech skončení služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2188/2020, ze dne 19. 8. 2020
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá zaplacení 72 600 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Rozhodnutím ředitele útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 29. 12. 2011 byl propuštěn ze služebního poměru, jeho odvolání proti uvedenému rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím náměstka policejního prezidenta ze dne 11. 5. 2012, následně byla obě rozhodnutí zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 6 Ad 12/2012-69, a věc byla vrácena k dalšímu řízení (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 30 C 296/2017-41, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, dovodil, že vzhledem k tomu, že posuzované řízení probíhalo před správním orgánem i před soudem, je organizační složkou, která je příslušná jednat za stát v řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, Ministerstvo financí.
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že posuzované správní řízení splňuje judikaturou dovozená kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť v něm šlo primárně o to, zda žalobce setrvá ve služebním poměru k Policii ČR, tedy zda bude nadále „zaměstnán“ u Policie ČR, zda bude nadále vykonávat svou profesi a pobírat za to odměnu, což jsou práva soukromoprávní (zaměstnanecké) povahy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (dovolatelka) včasným dovoláním.
5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1405/2016, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, neboť v rozporu s těmito rozhodnutími uzavřel, že na posuzované správní řízení lze použít čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Měla za to, že z označené judikatury vyplývá naopak závěr, že nároky na náhradu nemajetkové újmy za nesprávní úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení ve věcech služebního poměru jsou nároky veřejnoprávní, které nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a řízení o nich proto nelze brát jako jeden celek. Tato otázka má přitom význam pro určení organizační složky státu, která je oprávněna jednat za stát, a tím i pro určení místní příslušnosti.
6. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, vyplývající z obsahu dovolání, zda na řízení ve věcech skončení služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť uvedená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání
13. Dovolání není důvodné.
14. V dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1405/2016, uveřejněném pod číslem 42/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud přijal závěr, že projednání a rozhodnutí o nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení ve věcech služebního poměru podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, případně průtahy v tomto řízení, patří do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. K samotné povaze posuzovaného správního řízení se nijak nevyjádřil, pouze v souvislosti se zrušením napadených rozhodnutí uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, zda posuzované správní řízení splňuje judikaturou dovozená kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Tato kritéria byla formulována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, podle něhož závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá.
16. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Evropský soud“ nebo „ESLP“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
17. Evropský soud pro lidská práva se již zabýval otázkou, zda ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá na řízení ve věcech služebního poměru, a dospěl k závěru, že ve věcech služebního poměru není článek 6 Úmluvy aplikovatelný, jen pokud jsou splněny následující podmínky: a) vnitrostátní právo neumožňuje stěžovateli přístup k soudům, b) taková výjimka je ospravedlnitelná (srov. Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, Igor Vasilchenko proti Rusku, č. 6571/04, rozsudek ze dne 3. února 2011, Jokšaš proti Litvě, č. 25330/07, rozsudek ze dne 12. 11. 2013).
18. V projednávané věci se jednalo o právo pokračovat ve služebním poměru, což je ze své podstaty občanské právo (pracovní právo), spor o toto právo je opravdový a vážný a výsledek řízení má přímý vliv na existenci tohoto právo. Současně vnitrostátní právo žalobci umožňuje podat v dané věci žalobu ke správnímu soudu. Lze proto uzavřít, že čl. 6 Úmluvy je na řízení ve věcech skončení služebního poměru aplikovatelný.
19. Jestliže tedy odvolací soud považoval judikaturou dovozená kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy za splněná, je jeho právní posouzení správné.
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
21. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Autor: -mha-