// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.11.2020
Absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek
I. Postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována (není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné). Jinak řečeno, na postupníka nemůže přejít více práv nebo práva (oprávnění) v lepší kvalitě, než jaká svědčila postupiteli.
II. Insolvenční správce se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 235 a násl. ins. zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil. Převede-li však ten, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil, majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon (jednání) ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. - za podmínek uvedených v ustanovení § 588 o. z. neplatný absolutně, který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem (jednáním).
Absolutně neplatným je podle ustanovení § 588 o. z. – mimo jiné – právní jednání (úkon), které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jestliže v dané věci k postoupení pohledávek, jejichž úhrada je složena v soudní úschově, došlo v době, kdy již byla proti postupiteli podána žaloba na určení, že právní úkony (jednání) dlužníka (postoupení stejných pohledávek na postupitele) nejsou vůči věřiteli právně účinné, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby a tedy obejít celý díl 2 Neúčinnost právních úkonů hlavy VII části první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je zřejmé, že šlo o právní úkon (jednání), který odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4036/2019, ze dne 3. 8. 2020
Dotčené předpisy:
§ 1879 o. z.
§ 1880 odst. 1 o. z.
§ 588 o. z.
§ 235 a násl. IZ
Kategorie: právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2014, č. j. 13 Sd 2/2014-45, které nabylo právní moci (podle potvrzení obsaženého ve spise) dne 26. 2. 2014 [odvolání příjemců 1) a 2) bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 24 Co 72/2014-71, odmítnuto], byla na návrh složitele EUROPE Cargo Trans s. r. o. se sídlem ve Frýdku - Místku, Svazarmovská č. 317, IČO 28586212 (dále též jen „Složitel“), přijata do úschovy soudu částka 26.862 EUR pro příjemce 1) V. L. se sídlem XY, IČO XY (dále též „Dlužník“), a 2) V. se sídlem XY, IČO XY [dále též „Příjemce 2)“]. Složitel návrh na přijetí uvedené částky do soudní úschovy zdůvodnil zejména tím, že je společností zabývající se spediční činností a že na základě objednávek příjemce 1) byly uzavřeny smlouvy o přepravě. Složiteli však bylo zasláno oznámení D. V., jednatelky příjemce 1) - a zároveň i jednatelky Příjemce 2), podle něhož se mění obchodní partner – dodavatel na nového dodavatele Příjemce 2). Následně byla jednatelkou obou společností (příjemců) zaslána Složiteli inventarizace pohledávek ke dni 31. 10. 2013, ve které žádá, aby úhrady faktur byly poskytovány Příjemci 2). Současně byla Složiteli zaslána příloha 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky mezi příjemcem 1) a Příjemcem 2) datovaná ke dni 6. 12. 2012. Složitel si není vědom toho, že by takovou přílohu někdy obdržel a navíc si není jist, zdali nemohlo dojít k antidatování tohoto dokumentu, a tvrdí, že žádnou smlouvu o postoupení pohledávek od příjemce 1) neobdržel, nezná ji a má důvodné pochybnosti o tom, zdali došlo mezi oběma společnostmi (příjemci) k platnému postoupení pohledávek. Veden záměrem předejít pochybnostem ohledně řádného plnění svých závazků žádá o přijetí uvedené částky do úschovy, neboť má důvodné pochybnosti, kdo z příjemců je jeho věřitelem.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, 1 VSPH XY (dovolání dlužníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. MSPH 89 INS XY, 29 NSČR 84/2014-A 118, odmítnuto) – mimo jiné – zjistil úpadek dlužníka V. L., IČO XY, se sídlem XY, ustanovil insolvenčním správcem JUDr. B. K., se sídlem P., a na majetek Dlužníka prohlásil konkurs.
Podáním ze dne 1. 12. 2014 sdělila VAREMAT PRO s. r. o. se sídlem v Ostravě - Porubě, Slavíkova č. 6143/18e, IČO 02334704 (žalovaná), Obvodnímu soudu pro Prahu 9 ke sp. zn. 13 Sd 2/2014, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2014 jí byla postoupena pohledávka, jejíž úhrada je složena v soudní úschově vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 2/2014 a že se jako přihlašovatelka přihlašuje do uvedeného řízení o úschově a uplatňuje nárok na vydání úschovy.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. 5. 2016, č. j. 13 Sd 2/2014-122, rozhodl, že „na místo příjemce 2) V., IČ: XY se sídlem XY, do řízení vstupuje VAREMAT PRO s. r. o., IČ 02334704 se sídlem Slavíkova č. 6143, Ostrava“, a usnesením ze dne 23 8. 2016, č. j. 13 Sd 2/ 2014-124, žádost příjemce 2) VAREMAT PRO s. r. o., IČO 02334704, „se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1019/27“ o vydání předmětu úschovy zamítl, neboť „příjemce 1) JUDr. B. K., insolvenční správce úpadce“ (žalobce) vyslovil nesouhlas s vydáním předmětu úschovy „příjemci 2) VAREMAT PRO s. r. o.“ (žalované).
Žalobce se domáhal, aby soud nahradil souhlas žalované [původně Příjemce 2)] s vydáním předmětu úschovy (částky 26.862 EUR), který byl přijat do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 9 usnesením ze dne 4. 2. 2014, č. j. 13 Sd 2/2014-45, od Složitele. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je insolvenčním správcem Dlužníka, že Dlužník postoupil své pohledávky za Složitelem společnosti V., IČO XY [Příjemci 2)], avšak vůči žalobci jsou smlouvy o postoupení pohledávek ze dnů 2. 11. 2013, 30. 9. 2013 a 31. 8. 2013 neúčinné, jak rozhodl i insolvenční soud rozsudkem č. j. MSPH 189 ICm XY. Žalovaná v probíhajícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 2/2014 svůj nárok odvozuje pouze od smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. 11. 2014 mezi společností V., IČO XY [Příjemcem 2)], jako postupitelem a jí coby postupníkem.
Podáním ze dne 11. 5. 2017 žalovaná navrhla, aby soud vydal „náhradní souhlas příjemce 1) JUDr. B. K. se sídlem v Praze 7, Bubenská 25, insolvenčního správce společnosti V. L., IČ: XY se sídlem XY“ (žalobce), s vydáním úschovy „příjemci 2)“ – žalované, „a to na předmět úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 2/2014 na částku 26.862 EUR“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 7 C 121/2017 – 60, „vydal náhradní souhlas žalované VAREMAT PRO s. r. o., IČ 02334704 s vydáním předmětu úschovy, tj. částky 26.862 EUR, složené do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 9 složitelem EUROPE Cargo Trans s. r. o., IČ 28586212, pod č. j. 13 Sd 2/2014-45 ze dne 4. 2. 2014, žalobci, jako příjemci 1)“, návrh žalované na „vydání náhradního souhlasu příjemce 1) JUDr. B. K., se sídlem P., insolvenčního správce společnosti V. L., IČ XY, se sídlem XY, s vydáním předmětu úschovy, tj. částky 26.862 EUR složené do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 9 složitelem EUROPE Cargo Trans s. r. o., IČ 28586212 pod č. j. 13 Sd 2/2014-45 ze dne 4. 2. 2014 příjemci 2), a to společnosti VAREMAT PRO s. r. o., IČ 02334704, se sídlem Slavíkova 6143, Ostrava“, zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.500 Kč a českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Vyšel z toho, že mezi účastníky řízení je nesporné, že Obvodní soud pro Prahu 9 přijal usnesením ze dne 4. 2. 2014, č. j. 13 Sd 2/2014-45, do úschovy částku 26.862 EUR, že ani jeden z účastníků tohoto řízení nedal souhlas s vydáním předmětu úschovy druhému z účastníků řízení a předmět úschovy dosud nebyl vydán nikomu, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. MSPH 189 ICm XY, byly mj. smlouvy o postoupení pohledávek z Dlužníka na společnost V. [Příjemce 2)] ze dnů 30. 9. 2013, 31. 8. 2013 a 2. 11. 2013 prohlášeny vůči žalobci (v nynějším řízení) za neúčinné (rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, č. j. 104 VSPH XY) a že smlouvou ze dne 21. 11. 2014 byly žalované „postoupeny pohledávky a pod jejich výčtem (a ze součtu pohledávek) vychází, že do celkové výše všech pohledávek zde uvedených činící 26.862 EUR jsou tyto pohledávky předmětem soudní úschovy u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 Sd 2/2014“. Uzavřel, že bylo prokázáno, že postoupení předmětných pohledávek, z nichž bylo plněno do soudních úschov, z Dlužníka na společnost V. [Příjemce 2)], bylo vůči žalobci podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. MSPH 189 ICm XY, neúčinné a že plnění z těchto pohledávek tak náleží „podle § 236 odst. 1 InsoZ“ do majetkové podstaty Dlužníka, a to dnem právní moci rozsudku insolvenčního soudu, tedy dnem 5. 3. 2018. Společnost V. [Příjemce 2)] však ještě před uvedeným datem předmětné pohledávky dále postoupila na žalovanou smlouvami o postoupení pohledávek ze dnů „31. 8. 2013, 30. 9. 2013, 2. 11. 2013 (a 21. 11. 2014)“. „Ve smyslu § 236 odst. 1 InsoZ. Je nutno tyto cesní smlouvy ve prospěch žalované považovat za platné“, což však ničeho nemění na tom, že plnění ze smluv náleží do majetkové podstaty Dlužníka. Námitku žalované, že ji chrání dobrá víra i pro případ, že by soud shledal, že pohledávku nabyla od neoprávněného vlastníka, považoval za vyvrácenou „již časovým sledem událostí a obsahem smluv o postoupení pohledávek mezi společností V. a žalovanou“. Žalovaná totiž postupované pohledávky nabývala již za situace, kdy bylo plnění na postupované pohledávky složeno v soudní úschově, a jako „oprávnění“ (příjemci) byli označeni Dlužník a společnost V. [Příjemce 2)]. Žalovaná tak nemohla být v dobré víře, že Příjemce 2) je jediným a nezpochybnitelným věřitelem postupovaných pohledávek.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 21 Co 19/2019-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč. Nesouhlasil s názorem žalované, že hmotněprávní podmínky pro složení předmětu plnění do soudní úschovy podle ustanovení § 1953 odst. 1 o. z. nebyly dány, neboť, tvrdil-li Složitel, že si není vědom, že by obdržel přílohu obsahující smlouvu o postoupení pohledávky mezi firmami V. L. a V. [Dlužníkem a Příjemcem 2)], že si není jist skutečností, zdali např. nemohlo dojít k antidatování tohoto dokumentu, a tvrdil-li, že žádnou smlouvu o postoupení pohledávek od příjemce 1) - Dlužníka neobdržel, nezná ji a má proto důvodné pochybnosti o tom, zdali došlo mezi těmito dvěma společnostmi k platnému postoupení pohledávek, mohl být Složitel bez své viny v nejistotě (mít pochybnosti), kdo je skutečným věřitelem pohledávky. Sdílel závěry soudu prvního stupně, že se insolvenční správce Dlužníka (žalobce) může domáhat jeho nároku proti Složiteli vydáním plnění z úschovy soudu, do které je Složitel, jako dlužník Dlužníka, složil, protože plnění ze smluv do majetkové podstaty Dlužníka náleží [a odkázal přitom na ustanovení § 236 odst. 1 a § 239 odst. 4 zák. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů,– dále též jen „ins. zák.“], přičemž postoupení pohledávek, z nichž bylo plněno do soudní úschovy, bylo vůči žalobci neúčinné. Žalovaná se naopak úspěšně vydání předmětu plnění z úschovy soudu formou nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy domáhat nemůže, protože soluční jednání společnosti EUROPE Cargo Trans s. r. o. (Složitele) se týkalo závazku věřitele, kterým byl V. L. se sídlem XY, IČO XY.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že institut soudní úschovy neměl být uplatněn, jelikož byl věřitel dle smlouvy o postoupení bez pochybností od počátku jasný. Tato smlouva byla Složiteli předložena a Složitel byl vyzván k plnění na účet nového věřitele. Tvrzení Složitele, že je zde objektivní důvod pochybnosti o místě plnění dluhu, je tedy „zcela liché“. Domnívá se dále, že neúčinnost úkonů dle insolvenčního zákona se nevztahuje na jednání třetích osob, od Dlužníka odlišných, a odkazuje při tom na to, že v „řízení 104 VSPH XY Vrchní soud shledal nesprávným názor, že neúčinností jsou dotčena i všechna následující právní jednání třetích osob, vztahující se ke spornému předmětu, insolvenční zákon jasně stanoví, že se musí jednat o úkony Dlužníka“. Navíc Městský soud v Praze „svým rozsudkem s č. j. MSPH 189 IC, XY ze dne 29. 2. 2016 zamítl žalobu na neplatnost postoupení pohledávek, kterou žalobce v daném řízení podával, a tedy potvrdil, že postoupeno bylo platně“. Opakuje také znovu, že pohledávku za žalobcem nabyla v dobré víře, neboť ji sice nabývala za situace, kdy již bylo plnění na postupované pohledávky složeno v soudní úschově a jako oprávnění (příjemci) byli označeni Dlužník a Příjemce 2), „nicméně tato okolnost byla vysvětlena oběma oprávněnými jako nedorozumění, které mělo být v krátké lhůtě odstraněno“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 10. 2018 s č. j. 7 C 121/2017-60“ zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně „ke znovu projednání“.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žalovaná „nepředkládá žádné nové skutečnosti či důkazy, kterými by prokázala svá dřívější mylná tvrzení“, a ohledně tvrzené dobré víry žalované bylo „v předchozích řízeních jednoznačně prokázáno, že za žalovanou jednala na základě generální plné moci D. V., která byla současně majitelkou a jednatelkou jejího právního předchůdce (V.)“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, jaké důsledky má skutečnost, že byla postoupena pohledávka, jejíž předchozí postoupení bylo ve vztahu k insolvenčnímu správci původního věřitele prohlášeno za neúčinné, která dosud nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2014, č. j. 13 Sd 2/2014-45, byla na návrh složitele EUROPE Cargo Trans s. r. o. se sídlem se sídlem ve Frýdku - Místku, Svazarmovská č. 317, IČO 28586212 (Složitel), přijata do úschovy soudu částka 26.862 EUR pro příjemce 1) V. L. se sídlem XY, IČO XY (Dlužník), a příjemce 2) V. se sídlem XY, IČO XY [Příjemce 2)]. Usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, 1 VSPH XY (dovolání Dlužníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, č. j. MSPH 89 INS XY, 29 NSČR 84/2014-A-118, odmítnuto), Městský soud v Praze – mimo jiné – zjistil úpadek dlužníka V. L., IČO XY, se sídlem XY (Dlužník), ustanovil insolvenčním správcem JUDr. B. K. se sídlem P., a na majetek Dlužníka prohlásil konkurs. Podáním ze dne 1. 12. 2014 sdělila žalovaná Obvodnímu soudu pro Prahu 9 ke sp. zn. 13 Sd 2/2014, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2014 (též „Smlouva“) jí byla postoupena pohledávka, jejíž úhrada je složena v soudní úschově vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 2/2014, a že se jako přihlašovatelka přihlašuje do uvedeného řízení o úschově a uplatňuje nárok na vydání úschovy. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. 5. 2016, č. j. 13 Sd 2/2014-122, rozhodl, že „na místo příjemce 2) V., IČ: XY, se sídlem XY, do řízení vstupuje VAREMAT PRO s. r. o., IČ 02334704 se sídlem Slavíkova č. 6143, Ostrava“ (žalovaná), a usnesením ze dne 23 8. 2016, č. j. 13 Sd 2/ 2014-124, „žádost příjemce č. 2 VAREMAT PRO s. r. o., IČ 02334704, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1019/27“, o vydání předmětu úschovy zamítl. Žalobce se domáhá, aby soud nahradil souhlas žalované s vydáním předmětu úschovy (částky 26.862 EUR), který byl přijat do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 9 usnesením ze dne 4. 2. 2014, č. j. 13 Sd 2/2014-45, od Složitele, a žalovaná navrhla, aby soud vydal „náhradní souhlas příjemce 1) JUDr. B. K. se sídlem v P., insolvenčního správce společnosti V. L., IČ: XY, se sídlem XY“, s vydáním úschovy „příjemci 2)“ – žalované, „a to na předmět úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 2/2014 na částku 26.862 EUR“.
Podle ustanovení § 568 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o splnění závazku vzniklého před 1. 1. 2014) - dále též jen „obč. zák.“, nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy.
Podle ustanovení § 290 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů – řízení o úschově bylo zahájeno po 31. 12. 2013 (dále též jen „z. ř. s.“), u soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku.
Podle ustanovení § 291 odst. 2 z. ř. s. návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení složitele, který peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná; to neplatí, jde-li o povinnou úschovu.
Podle ustanovení § 298 odst. 1 z. ř. s. předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 299 odst. 1 z. ř. s.). Pro řízení o nahrazení souhlasu podle § 299 odst. 1 z. ř. s. je příslušný soud, u něhož probíhá řízení o úschově (srov. § 299 odst. 2 z. ř. s.).
Složitel má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží. U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 290 z. ř. s.). Důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy. Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s ustanovením § 563 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá; příjemce ani přihlašovatel proto nemá (nemůže mít) právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu (srov. například ve vztahu k předchozí – obsahově obdobné právní úpravě - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013).
Z uvedených závěrů vyšly i soudy, jestliže dovodily, že za situace, kterou složitel v návrhu na přijetí do soudní úschovy popsal [nebyl si vědom toho, že by „přílohu 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky mezi příjemcem 1) a Příjemcem 2) datovanou ke dni 6. 12. 2012 kdy obdržel“, není si jist, zdali nemohlo dojít k antidatování tohoto dokumentu, žádnou smlouvu o postoupení pohledávek od příjemce 1) neobdržel, nezná ji a má důvodné pochybnosti o tom, zdali došlo mezi oběma společnostmi (příjemci) k platnému postoupení pohledávek], byl důvod pro vyhovění uvedenému návrhu. Ani v průběhu řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, která by mohla vést k úvaze, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány. Námitka dovolatelky, že „věřitel byl dle Smlouvy o postoupení bez pochybností od počátku jasný“, že „tato smlouva byla složiteli předložena“ a že tak nebyly splněny podmínky pro složení plnění do soudní úschovy, nemůže obstát, neboť v průběhu řízení žalovaná nijak toto své tvrzení nedoložila.
Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013, srov. Též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Soudy se tedy v projednávané věci správně zabývaly tím, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy.
Správně též soudy uzavřely, že se insolvenční správce Dlužníka (tedy žalobce) může domáhat jeho nároku proti Složiteli vydáním plnění z úschovy soudu, do které je Složitel, jako dlužník, složil. Plnění ze smluv mezi Dlužníkem a Složitelem totiž náleží do majetkové podstaty Dlužníka. Neúčinností právního úkonu [zde smluv o postoupení pohledávek mezi Dlužníkem a Příjemcem 2) ze dnů 30. 9. 2013, 31. 8. 2013 a 2. 11. 2013] není sice dotčena jeho (jejich) platnost, avšak v insolvenčním řízení Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (srov. § 236 odst. 1 ins. zák.) a není-li možné vydat do majetkové podstaty původní Dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (srov. § 236 odst. 2 ins. zák.). Právo k předmětu úschovy tak nepochybně svědčí žalobci.
Souhlasit lze i s tím, že soudy zamítly návrh žalované na „vydání náhradního souhlasu“ žalobce s vydáním úschovy „příjemci 2)“ – žalované, „a to na předmět úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 2/2014 na částku 28.862 EUR“.
Soudní praxe již dříve dovodila, že pravomocný rozsudek soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nahrazuje ve smyslu § 185e o. s. ř. (nyní § 299 odst. 1 z. ř. s.) žalobcem odepřený souhlas s vydáním předmětu úschovy žalovanému, bylo-li důvodem pro zamítnutí žaloby prejudiciálně učiněné rozhodnutí o tom, že žalovaný má právo na vydání předmětu úschovy (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012), a stejně platí obráceně, že výrok o uložení povinnosti žalovaného souhlasit s vydáním předmětu úschovy zároveň znamená, že žalovaný nemá právo na vydání předmětu úschovy. Výslovný výrok o zamítnutí návrhu žalované se tak může jevit jako nadbytečný. Námitku žalované, že „neúčinnost úkonů dle insolvenčního zákona se nevztahuje na jednání třetích osob, od Dlužníka odlišných“, a že Městský soud v Praze, „svým rozsudkem s č. j. MSPH 189 IC, XY ze dne 29. 2. 2016 zamítl žalobu na neplatnost postoupení pohledávek, kterou žalobce v daném řízení podával, a tedy potvrdil, že postoupeno bylo platně“, je však třeba vypořádat.
K otázce, zda pohledávka, kterou má věřitel proti příjemci nebo přihlašovateli úschovy, zakládá věřiteli právo na vydání věci z úschovy, srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982, sp. zn. 3 Cz 24/82, který byl uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV.) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp zn. 21 Cdo 3697/2018, a v nich přijatý právní závěr, že má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy; nejde ovšem o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách, a způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení § 320 o. s. ř.
Pro posouzení, komu ze složitelem označených příjemců [zde Dlužník, potažmo žalobce a Příjemce 2) potažmo žalovaná] má být složená částka vydána, je podstatné, komu svědčí právo k předmětu úschovy. Takové právo ale musí vycházet ze vztahu mezi složitelem a příjemcem, neboť právě pro příjemce (zde pro dva označené příjemce) je určena částka složená v úschově. Důvodem jejího složení byla totiž nejistota Složitele (jeho odůvodněné pochybnosti), kdo je věřitelem (srov. § 291 odst. 2 z. ř. s. a § 563 větu první obč. zák.) a komu z příjemců má tedy být plněno. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se tak musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu.
V projednávané věci žalovaná dovozuje své právo k předmětu úschovy ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2014 uzavřené mezi Příjemcem 2) a žalovanou, kterou jí byla postoupena pohledávka, jejíž úhrada je složena v soudní úschově vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 2/2014.
Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
I nadále tedy platí, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována (není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné) - srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1822/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1634/2012. Jinak řečeno, na postupníka nemůže přejít více práv nebo práva (oprávnění) v lepší kvalitě, než jaká svědčila postupiteli.
Smlouva o postoupení pohledávek, z níž žalovaná dovozuje své právo k předmětu úschovy, byla uzavřena dne 21. 11. 2014. Žalovaná tudíž touto smlouvou mohla nabýt jen taková práva a v takové kvalitě, jež tehdy svědčila jejímu postupiteli, tedy Příjemci 2). Plnění na postupované pohledávky však v té době bylo pro spornost, komu vlastně má být plněno, složeno do soudní úschovy (srov. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2014, č. j. 13 Sd 2/2014-45) a postoupení stejných pohledávek ze dnů 30. 9. 2013, 31. 8. 2013 a 2. 11. 2013 na Příjemce 2) [ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2014 postupitele] bylo již napadeno žalobami žalobce na určení neúčinnosti všech tří smluv o postoupení pohledávek (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. MSPH 189 ICm XY). Jen v takovéto podobě [tedy plnění složené v soudní úschově, pochybnost o právu Příjemce 2) ke složenému plnění a probíhající řízení o určení neúčinnosti smluv, kterými Příjemce 2) měl nabýt pohledávky převáděné na žalovanou] mohla žalovaná postupované pohledávky nabýt.
Insolvenční správce se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 235 a násl. ins. zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil. Převede-li však ten, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil, majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon (jednání) ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. - za podmínek uvedených v ustanovení § 588 o. z. neplatný absolutně (k tomu srov. za obdobné předchozí právní úpravy například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015), který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem (jednáním).
Absolutně neplatným je podle ustanoven í § 588 o. z. – mimo jiné – právní jednání (úkon), které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Pojem „veřejný pořádek“ není zákonem definován; důvodová zpráva k občanskému zákoníku v obecné rovině veřejný pořádek v poměrech soukromého práva chápe jako jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu článku 9 odst. 2 Ústavy. Lze jej chápat jako soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat a která mají původ v samotném právním řádu. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Veřejný pořádek – jako kritérium omezující autonomii vůle – se občanský zákoník nepokouší blíže definovat, neboť to v právní normě není možné, stejně jako není možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná (srov. závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Jestliže k postoupení pohledávek, jejichž úhrada je složena v soudní úschově, došlo v době, kdy již byla proti postupiteli podána žaloba na určení, že právní úkony (jednání) dlužníka (postoupení stejných pohledávek na postupitele) nejsou vůči věřiteli právně účinné, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby a tedy obejít celý díl 2 Neúčinnost právních úkonů hlavy VII části první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je zřejmé, že šlo o právní úkon (jednání), který odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
Protože žalovaná dovozuje své právo k předmětu úschovy ze smlouvy o postoupení pohledávek, jež byla uzavřena dne 21. 11. 2014 mezi ní jako postupníkem a Příjemcem 2) jako postupitelem, přičemž již dne 25. 8. 2014 žalobce podal žalobu na určení, že smlouvy o postoupení stejných pohledávek ze dnů 30. 9. 2013, 31. 8. 2013 a 2. 11. 2013 z Dlužníka na Příjemce 2) jsou vůči němu neúčinné (a této žalobě bylo vyhověno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. MSPH 189 ICm XY), je odůvodněn závěr, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2014 byla uzavřena zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, a že jde – z důvodů výše uvedených - o absolutně neplatný právní úkon (jednání), které nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem (jednáním).
Na uvedeném nemůže nic změnit ani námitka dovolatelky, že „Městský soud v Praze, svým rozsudkem s č. j. MSPH 189 IC, XY ze dne 29. 2. 2016 zamítl žalobu na neplatnost postoupení pohledávek, kterou žalobce v daném řízení podával, a tedy potvrdil, že postoupeno bylo platně“. Přehlíží totiž, že soud uvedeným rozsudkem rozhodoval o platnosti smlouvy o postoupení pohledávek „ze dne 01. 08. 2011 ve znění dodatku č. 1 z 06. 12. 2012“, nikoli o platnosti smluv o postoupení pohledávek „ze dnů 30. 9. 2013, 31. 8. 2013 a 2. 11. 2013“
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl k zákonu odpovídajícímu závěru, že žalobce má právo na vydání předmětu úschovy a že žalovaná je povinna s jeho vydáním žalobci souhlasit; tento závěr je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a proto je povinna nahradit žalobci jeho náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, tj. paušální náhradu ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř.
Autor: -mha-