// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.09.2020

Započtení pohledávky za jedním ze spoluvlastníků při správě domu

Pohledávka všech spoluvlastníků domu s jednotkami za jedním ze spoluvlastníků při správě domu a pozemku ve smyslu ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. není započitatelná proti pohledávce tohoto spoluvlastníka na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem vůči části (nikoliv všem) spoluvlastníků, kteří neuspěli s požadavkem, aby jim tento spoluvlastník zaplatil dluh, jenž mu měl vzniknout při správě, údržbě a obhospodařování spoluvlastněného domu a pozemku ve smyslu ustanovení § 1189 odst. 1 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1658/2020, ze dne 1. 7. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 1189 odst. 1 o. z.

Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 19. 9. 2019, č. j. 48 EXE 1093/2018-148, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. D. K., Exekutorský úřad C., pod sp. zn. 74 EX 6191/18, na základě pověření Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 7. 2018, č. j. 48 EXE 1093/2018-16, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů exekuce. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 4. 2016, č. j. 13 C 8/2014-162, kterým byla odmítnuta žaloba povinných 1) – 9) jako žalobců, o zaplacení dluhu oprávněného jako žalovaného, z titulu neuhrazených úhrad do fondu oprav a služeb, a současně jim byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 54 280 Kč. Dále zjistil, že oprávněný, povinní 1) – 9) a dále L. H., manželé K., S. M. a L. P. jsou podílovými spoluvlastníky domu XY a že dne 15. 11 2016 se konala schůze spoluvlastníků, jíž se zúčastnili spoluvlastníci s podílem v rozsahu 5240/10000 včetně oprávněného a povinných 1), 5), 6) a 8), na níž se přítomní spoluvlastníci dohodli na narovnání sporů mezi oprávněným a dalšími spoluvlastníky tak, že se proti sobě započtou pohledávky oprávněného z titulu vynaložených nákladů na výměnu oken v jeho bytech ve výši 266 853 Kč a z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 54 280 Kč (přiznaných exekučním titulem), oproti dluhu oprávněného na nedoplatcích do fondu oprav a služeb ve výši 324 348 Kč s tím, že oprávněný doplatí na úplné vyrovnání dluhů částku 3 485 Kč a nebude po ostatních spoluvlastnících požadovat částku 116 636 Kč z titulu náhrady nákladů dalšího soudního řízení, a spoluvlastníci již poté vůči sobě nebudou míti dalších dluhů či pohledávek. Oprávněný následně na účet spoluvlastníků uhradil částku 3 485 Kč a dne 28. 6. 2018 podal proti povinným návrh na nařízení exekuce na základě exekučního titulu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka oprávněného, která je vymáhána v exekuci, zanikla v důsledku započtení vzájemných pohledávek oprávněného a ostatních spoluvlastníků na schůzi spoluvlastníků dne 15. 11. 2016. Spoluvlastníci účastnící se schůze byli oprávnění se dohodnout na zápočtu pohledávky, která vznikla všem spoluvlastníkům vůči oprávněnému a (mimo jiné) nyní exekvované pohledávky oprávněného vůči některým spoluvlastníkům (povinným), neboť pohledávka oprávněného vůči povinným je pohledávkou, která vznikla v rámci vztahů mezi spoluvlastníky při nakládání se společnou věcí. Pohledávka oprávněného totiž vznikla v důsledku sporu spoluvlastníků při nakládání se společnou věcí a žalobu podali spoluvlastníci (povinní) na základě rozhodnutí většiny spoluvlastníků. Závazek povinných tedy sice spočívá v povinnosti úhrady nákladů řízení úspěšnému oprávněnému a oprávněný je z pohledu vydaného exekučního titulu oprávněn pohledávku vymáhat pouze vůči spoluvlastníkům, kteří se řízení účastnili (povinným), v hmotněprávní rovině však za splnění této povinnosti odpovídají všichni spoluvlastníci, i ti, kteří se nalézacího řízení neúčastnili. Z tohoto důvodu byla exekvovaná pohledávka platně započtena proti pohledávce oprávněného a zanikla, soud prvního stupně proto exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu zastavil.

2. K odvolání oprávněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 15 Co 353/2019-192, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. D. K., Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 74 EX 6191/18, na základě pověření Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 7. 2018, č. j. 48 EXE 1039/2018-16, se nezastavuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka oprávněného byla pohledávkou pouze za některými spoluvlastníky (povinnými) a nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že z hmotněprávního hlediska by za ni měli odpovídat všichni spoluvlastníci. Pohledávka byla oprávněnému přiznána rozhodnutím o nákladech řízení, které má konstitutivní povahu, týká se pouze účastníků řízení a nezakládá odpovědnost osob na řízení nezúčastněných. Vzhledem k tomu, že u započítávaných pohledávek nebyla shoda v jejich subjektech a nešlo tedy o vzájemné pohledávky, nemohlo dojít ani k jejich platnému a účinnému zápočtu.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 1), 3), 5) a 9) dovolání. Namítají, že započtení pohledávek bylo účinné, neboť postačuje, pokud zápočet uskuteční pouze někteří ze společně a nerozdílně zavázaných dlužníků [v projednávané věci povinní 1) – 9), kteří byli k plnění zavázáni společně a nerozdílně]. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3569/2013 dovozují, že započtení nebrání okolnost, že pohledávku oprávněného mělo splnit společně a nerozdílně několik spoluvlastníků a pohledávku všech spoluvlastníků měl splnit oprávněný sám. Povinní 1) – 9) vyčerpali zápočtem část svých pohledávek a jak si poté upraví vztahy s dalšími spoluvlastníky, je již na jejich dohodě. Započítávané pohledávky jsou vzájemně započitatelné, neboť jde o pohledávky stejného druhu, které byly v době zápočtu splatné a jasně definované v kompenzačním projevu, kterým je zápis ze schůze spoluvlastníků ze dne 15. 11. 2016. Povinní 1), 3), 5) a 9) dále namítají, že se odvolací soud navzdory námitkám povinných nezabýval otázkou, zda jednání oprávněného spočívající ve vymáhání dluhu, který měl zaniknout započtením na schůzi spoluvlastníků dne 15. 11. 2016, se kterým oprávněný souhlasil, není v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti ve smyslu § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Oprávněný v projednávané věci namítá neplatnost právního jednání (započtení pohledávky), které sám inicioval a souhlasil s ním a podle kterého sám plnil, proto je jeho jednání v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé konečně namítají, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda je běžnou správou společné věci ve smyslu § 1128 o. z. i narovnání vztahů mezi spoluvlastníky nemovité věci. Vzhledem k tomu, že na schůzi spoluvlastníků dne 15. 11. 2016 byli přítomní spoluvlastníci s nadpoloviční většinou podílu na společné věci, mohli o běžné správě, kterou je i uspořádání vztahů mezi spoluvlastníky a narovnání, rozhodnout. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelé v dovolání rovněž navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

4. Oprávněný ve svém vyjádření namítá, že pro platné a účinné započtení nebyly splněny podmínky podle § 1982 o. z., neboť nebyla dána totožnost subjektů a nešlo tak o vzájemné pohledávky oprávněného a povinných. V projednávané věci nejde o správu společné věci, neboť v takovém případě by podle § 1127 o. z. za splnění povinnosti nahradit oprávněnému náklady řízení odpovídali všichni spoluvlastníci, tedy i oprávněný. Závěry odvolacího soudu žádným způsobem neodporují zásadám zakotveným v § 6 a 8 o. z. a jsou v souladu s účinnou právní úpravou. Skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou běžné správy společné věci ve smyslu § 1128 o. z. je nerozhodná, neboť odvolací soud uzavřel a řádně odůvodnil, že dotčené pohledávky nejsou vzájemně započitatelné z důvodu nedostatku totožnosti subjektů a řešení dovolateli namítané otázky by bylo nadbytečné a vedlo k absurdním závěrům o povinnosti oprávněného platit náhradu nákladů řízení sám sobě. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání povinných 1), 3), 5) a 9) odmítl, popřípadě zamítl.

5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

6. V projednávané věci byla exekučním titulem odmítnuta žaloba povinných 1) – 9) o zaplacení 116 636 Kč a 34 112,50 Kč a současně byla povinným 1) – 9) uložena povinnost zaplatit oprávněnému „společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 54 280 Kč“. Právě povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 54.280,- Kč je předmětem nynější exekuce. Odvolací soud uzavřel, že tato pohledávka oprávněného za povinnými 1) – 9) není pohledávkou započitatelnou proti pohledávce všech spoluvlastníků domu vůči oprávněnému, neboť pohledávka oprávněného není pohledávkou vůči všem spoluvlastníkům domu. Proto není na místě exekuci zastavit. Pro rozhodnutí odvolacího soudu tedy bylo podstatné řešení právní otázky, zda pohledávka všech spoluvlastníků domu s jednotkami za jedním ze spoluvlastníků vzniklá při správě společného domu a pozemku ve smyslu § 1189 odst. 1 o. z., je započitatelná proti pohledávce tohoto spoluvlastníka na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem vůči části (nikoliv všem) spoluvlastníkům, kteří neuspěli s požadavkem, aby přímo jim tento spoluvlastník takový dluh zaplatil.

7. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, je dovolání povinných 1), 3) 5) a 9) přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a zabýval se otázkou důvodnosti podaného dovolání.

8. Odvolací soud se nezabýval tím, zda má být projednávaná věc posuzována podle ustanovení § 1191 a násl. o. z., nebo podle ustanovení § 1194 o. z., tedy zda je dům ve spoluvlastnictví spravován bez vzniku společenství vlastníků, nebo za situace, kdy existuje společenství vlastníků. V obou případech se však uplatní zásada, že právní jednání při správě společné věci podle ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. se utváří a povinnosti z něho vzniklé se prosazují způsobem předepsaným buď v ustanovení § 1191 a násl. o. z., nebo v ustanovení § 1194 a násl. o. z.

9. Podle ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.

10. V rozsudku ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017, Nejvyšší soud vyložil ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. tak, že definuje správu domu a pozemku jednak negativně jako vše, co nenáleží vlastníku jednotky, a jednak pozitivně jako vše, co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí; pozitivní vymezení současně doplňuje o výčet činností, které se rovněž považují za správu domu a pozemku (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019).

11. Z právě uvedeného je zřejmé, že peněžitá pohledávka spoluvlastníků domu a pozemku s jednotkami z titulu neuhrazených úhrad do fondu oprav a služeb je pohledávkou za správou domu a pozemku ve smyslu ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. [srov. i s ustanovením § 1208 odst. 1 písm. d) o. z.].

12. Režim uplatnění těchto pohledávek a dispozice s nimi se řídí buď ustanoveními § 1191 a násl. o. z. (neexistuje-li společenství vlastníků), nebo § 1194 a násl. o. z. (došlo-li ke vzniku společenství vlastníků). Z ustanovení § 1191 a § 1192 odst. 2 o. z. se přitom podává, že osobou, která uplatňuje práva vzniklá v souvislosti se správou domu a pozemku, je správce domu a pozemku. Právě správce svým jednáním zavazuje přímo spoluvlastníky, kteří naopak nemají oprávnění v těchto věcech jednat za sebe přímo, ale svými rozhodnutími analogicky učiněnými jako na shromáždění limitují jednání správce (srov. s Novotný M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J. Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva, 1. vydání, 2016). Totéž platí v případě, že ve společném domu a pozemku vzniklo tzv. společenství vlastníků, které jako samostatná právnická osoba zastupuje vlastníky těchto jednotek při uplatňování těchto práv (§ 1194 odst. 1, § 1196 odst. 1,2 o. z.). Nelze si tedy představit, že by pohledávky za správu domu a pozemku ve smyslu § 1189 odst. 1 o. z. uplatňoval nikoliv správce, případně společenství vlastníků, ale jednotliví spoluvlastníci (srov. se Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 1. vydání, 2013, s. 768).

13. Jestliže tedy povinní jako spoluvlastníci uplatnili v nalézacím řízení vůči oprávněnému svým vlastním jménem požadavek z titulu neuhrazených úhrad do fondu oprav a služeb, jednali mimo rámec ustanovení § 1191 a násl. o. z., případně i mimo rámec ustanovení § 1194 a násl. o. z. Uložil-li jim nalézací soud posléze povinnost k náhradě nákladů řízení, zatěžuje tato povinnost pouze je a nikoliv ostatní spoluvlastníky. Uzavřel-li v nyní posuzované věci odvolací soud, že pohledávku oprávněného na náhradu nákladů nalézacího řízení nelze ve smyslu § 1191 a násl. či § 1194 a násl. o. z. započíst proti údajné pohledávce všech spoluvlastníků za oprávněným, vzniklou podle ustanovení § 1189 odst. 1 o. z., protože okruh dlužníků a věřitelů těchto pohledávek není totožný, je jeho právní závěr správný.

14. Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudku ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3569/2013, pomíjejí, že dovolací soud se v tomto rozhodnutí zabýval pouze otázkou započtení pohledávky žalovaného, kterou měli společně a nerozdílně splnit dva dlužníci a pohledávku jen jednoho z dlužníků měl splnit naopak žalovaný sám, tedy započtením, kdy na straně jedné byli dlužníci zavázáni společně a nerozdílně. Na projednávanou věc však tyto závěry dovolacího soudu nedopadají. V ustanovení § 1127 o. z. je sice zakotvena solidarita spoluvlastníků při právním jednání, které se týká společné věci, avšak jde-li o správu domu a pozemku, jakož i o mechanismus pro uplatnění těchto práv, stanoví zákon zvláštní pravidla a proces pro naplnění práv a povinností podílových spoluvlastníků domu a pozemku (§ 1189 a násl. o. z.). Z tohoto důvodu se obecná pravidla pro solidaritu spoluvlastníků, resp. pro dlužnickou solidaritu v nyní posuzované věci nepoužijí. Právní režim nakládání a využití prostředků podle ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. je totiž oddělený od právního režimu využití prostředků, které náleží výhradně některému ze spoluvlastníků. Jinak by docházelo ke zkrácení prostředků na správu, údržbu a obhospodařování společného domu (např. tzv. fondu oprav) pouze za účelem uspokojení dluhu jen některého (některých) ze spoluvlastníků, což zákon právě vzhledem ke speciální úpravě podle ustanovení § 1191 a násl. a § 1194 a násl. o. z. nepřipouští.

15. Dovolatelům nelze přisvědčit ani v námitce, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda je běžnou správou věci ve smyslu § 1128 o. z. i narovnání vztahů mezi spoluvlastníky nemovitosti, ke kterému započtení pohledávek mělo směřovat. Jak již dovolací soud uvedl shora, zápočet předmětných pohledávek nebyl možný proto, že pohledávka oprávněného vůči povinným 1) - 9) nevznikla při správě společného domu a pozemku, a proto nelze uzavřít, že ji lze „narovnat“ zápočtem proti pohledávce všech spoluvlastníků (nikoliv jen povinných) na správě společného domu a pozemku ve smyslu § 1189 odst. 1 o. z.

16. Lze tedy shrnout, že pohledávka všech spoluvlastníků domu s jednotkami za jedním spoluvlastníků při správě domu a pozemku ve smyslu ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. není započitatelná proti pohledávce tohoto spoluvlastníka na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem vůči části (nikoliv všem) spoluvlastníků, kteří neuspěli s požadavkem, aby jim tento spoluvlastník zaplatil dluh, jenž mu měl vzniknout při správě, údržbě a obhospodařování spoluvlastněného domu a pozemku ve smyslu ustanovení § 1189 odst. 1 o. z.

17. Protože dovolání je přípustné, musel dovolací soud též zkoumat, zda řízení není zatíženo procesní vadou (u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení z úřední povinnosti, viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). V rámci tohoto přezkumu došel k závěru, že je namístě dovoláním napadené rozhodnutí zrušit.

18. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, je odvolací soud povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení. Jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevypořádal a řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rovněž např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, dle kterého se tyto sice týkají nalézacího řízení, jsou ovšem plně použitelné i pro řízení exekuční).

19. V posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran možnosti zápočtu pohledávek. Pominul však, že povinní ve svém návrhu na zastavení exekuce navrhovali zastavení exekuce i z dalších důvodů, kterými se soud prvního stupně nezabýval, neboť exekuci zastavil již z důvodu zániku vymáhané pohledávky v důsledku započtení. Povinní 1), 3), 5), 6), 7), 8) a 9) ve svém podání ze dne 2. 10. 2018 (č. l. 42 – 43 spisu) a v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně č. l. 146) rovněž namítali, že jednání povinného je nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy. Nepoctivost jednání oprávněného měla spočívat v podání exekučního návrhu na vymožení pohledávky povinných 1) – 9), a to přesto, že oprávněný souhlasil se zánikem pohledávek započtením, a teprve poté, co byly pohledávky ostatních spoluvlastníků za oprávněným promlčeny, podal exekuční návrh. I tuto námitku je nezbytné vyhodnotit, protože by, pokud by byla shledána důvodnou, mohla založit důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř..

20. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu nelze vzhledem k právě popsanému opomenutí vyhodnotit jako správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu (Krajskému soudu v Plzni) vrátil k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

21. Dovolatelé v dovolání navrhují odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinných 1), 3), 5) a 9) rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhy povinných 1), 3), 5) a 9) na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci a vykonatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018).

22. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

23. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů