// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 23.09.2020

Obsah služebnosti; vedlejší plnění vlastníka služebné věci

I. Není-li rozsah a obsah služebnosti přesně sjednán, může povinný za účelem ochrany majetku, popř. i jiné právem chráněné hodnoty (např. života a zdraví apod.) učinit i jednostranně nezbytná opatření k ochraně těchto hodnot omezující výkon služebnosti; tato omezení však musí být přiměřená, nesmí tedy podstatně ztížit nebo přímo znemožnit oprávněnému výkon služebnosti. Při výkonu práv a povinností vyplývajících z věcného břemene je přitom třeba dbát jak na to, aby bylo realizováno právo odpovídající věcnému břemeni, tak i na to, aby výkon vlastnického práva k věci břemenem obtížené byl omezen jen v nezbytně nutné míře. V případě existence pochybností o skutečném rozsahu povinností má být povinný omezován spíše méně než více.

II. Ustanovení § 1258 rozšiřuje rozsah služebnosti podle § 1257 odst. 1. Zatímco z hlediska svého vymezení zahrnuje služebnost především povinnost povinné osoby něco strpět nebo něčeho se zdržet, plyne z § 1258, že rozsah povinností povinné osoby může být i širší, než je pouhé strpění nebo zdržení se ve smyslu § 1257 odst. 1. Posouzení, co je potřebné k výkonu služebnosti, bude nutné učinit v závislosti na individuálních podmínkách a konkrétní služebnosti. V tomto ohledu ostatně i důvodová zpráva uvádí, že se zřízením služebnosti bývají spojena i určitá vedlejší plnění vlastníka služebné věci.

Odvolací soud se v projednávané věci svou právní kvalifikací dostal zcela mimo rámec žalobou vymezeného skutku (určujícího s uplatněným nárokem předmět řízení), pokud analogicky aplikoval ustanovení § 1029 o. z. o povolení nezbytné cesty (řešící vztahy mezi vlastníky sousedních nemovitých věcí, umožňující založení práva cesty do té doby neexistujícího a vycházející z předpokladu absence dostatečného spojení s veřejnou cestou). Žalobce se přitom domáhal ochrany tvrzených práv plynoucích mu z existujícího věcného břemene s tím, že nerušený výkon tohoto práva od jeho vzniku zahrnuje i právo užívání výtahu usnadňujícího nájemcům do značné míry přístup ke služebným bytům a atelierům v nástavbě, které jsou povinni žalovaní jako vlastníci domu zajišťovat, avšak od roku 2003 tak nečiní. Domáhal se tedy ochrany tvrzených práv, pro něž má o. z. speciální úpravu v §§ 1258 a 1259. Je tak zcela zřejmé, že odvolací soud aplikoval nesprávnou právní normu (§ 1029 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1234/2020, ze dne 24. 6. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1257 o. z.
§ 1258 o. z.

Kategorie: věcná břemena; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 29 C 139/2017-275, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vypracovat dokumentaci v míře potřebné pro zprovoznění výtahu v budově č. p. XY, která je součástí pozemku par. č. XY, v obci XY, katastrální území XY, zapsané na LV č. XY (výrok I), uložil žalovaným povinnost uvést výtah v této budově vedoucí ze zvýšeného přízemí do 4. nadzemního podlaží do provozu do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok II) a povinnost strpět užívání tohoto výtahu „žalobci“ (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV).

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou vlastníky předmětného pozemku s bytovým domem, v němž na základě hospodářské smlouvy s jejich předchůdcem a jejích dodatků předchůdce žalobce vybudoval nástavbu bytových jednotek a atelierů. V hospodářské smlouvě se předchůdce žalobce zavázal, mimo jiné, k vybudování osobního výtahu v domě. Nástavba bytů a atelierů tak byla vybudována s tím, že částečný přístup k nim bude možný pomocí výtahu. Podle § 28d zákonného opatření č. 297/1992 Sb., kterým byl (mimo jiné) doplněn zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), vzniklo na budově věcné břemeno omezující vlastníka budovy ve prospěch družstva. Žalovaní nemovitost koupili v roce 1994 s vědomím o existenci věcného břemene a povinnostech z toho plynoucích. Účastníci uzavřeli v roce 2000 dohodu o úpravě vztahů (obsahující povinnost žalovaných zajišťovat správu, provoz a opravy společných částí domu, včetně výtahu, a povinnost žalobce podílet se na nákladech s tím spojených), kterou žalovaní v roce 2017 vypověděli. Od 16. 12. 2003 není výtah v provozu z důvodu odtržení roštu od podlahy strojovny s nutností rekonstrukce uchycení stroje a s doporučením jeho nahrazení výtahem novým.

Právně posoudil soud prvního stupně věc podle § 1257 až § 1259 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“. Užívání bytu znamená nejen umožnění oprávněnému subjektu v bytě bydlet, ale ze své podstaty zahrnuje i možnost se k předmětu užívání dostat. Žalobce (jeho předchůdce) a jeho členové mohli legitimně očekávat, že je užívání bytů spojeno s možností se dopravit k bytům ve vyšších patrech výtahem, a žalovaní mají povinnost udržovat předmět vlastnictví v takovém stavu, aby nebylo znemožněno oprávněným osobám ze služebnosti tuto služebnost užívat, a to po ukončení smlouvy na základě § 1257 o. z. Poměry mezi účastníky byly nastaveny tím, že v době zbudování bytové nástavby byly přesně stanoveny podmínky, mezi nimiž bylo i zřízení výtahu. Žalobci zůstává povinnost se na nákladech na zachování a opravách budovy (i se zprovozněním výtahu či jeho novým zbudováním) podílet. Bez zprovoznění výtahu dojde k podstatnému ztížení možnosti vykonávání práva užívání bytů a atelierů, tedy výkonu práv z věcného břemene. Proto žalobě o zprovoznění výtahu a strpění užívání vyhověl podle § 1003 o. z. Žalobu o povinnost vypracovat projektovou dokumentaci soud zamítl, protože je věcí žalovaných, jakým způsobem výtah do provozu uvedou.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 Co 130/2019-318, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 7. 2019, č. j. 12 Co 130/2019-323 (opraveno bylo č. j. přezkoumávaného rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích II a III tak, že žalobu i v části o uvedení do provozu výtahu a o uložení povinnosti strpět jeho užívání zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli však s právním posouzením věci. Právo užívat výtah již nevyplývá ze smlouvy ani ze zákona. Přístup ke služebnosti výslovně neupravuje platný občanský zákoník, proto je třeba posoudit věc podle ustanovení týkajícího se právního případu co do obsahu a účelu nejbližšího (viz § 10 odst. 2 o. z.), a to § 1029 o. z. (jde o rozhodnutí o povolení za náhradu nezbytné cesty přes pozemek a dům žalovaných k výkonu služebnosti žalobce). Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku (§ 1029 odst. 2 o. z.). Zřídit cestu lze jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť nepůjde o užívání komfortní. Obsahem věcného břemene žalobce není užívání výtahu a užívané prostory jsou přístupné po schodech. Princip legitimního očekávání je nepřípadný, neboť žalobce uplatňuje právo na užívání cizího majetku. Není namístě ani provádění tzv. testu proporcionality, neboť prostory, které jsou předmětem služebnosti, jsou nerušeně užívány. Ke služebnosti jsou vedeny funkční schody. Nelze proto souhlasit s tím, že je bez výtahu žalobci ztíženo užívání závažným způsobem. Výtah nikdy nevedl až do bytů v nástavbě, část cesty byla pouze po schodech. Zprovoznění lze provést pouze vybudováním nového výtahu, což by vlastníky domu zatížilo nepřiměřeně finančně a omezilo po nikoli nevýznamnou dobu užívání společných prostor (omezilo by to vlastníky nad míru přiměřenou). V souvislosti s výstavbou nástavby měly být provedeny stavební práce na celém domě, výlučně však na náklad vlastníka domu. Žalobci žádná újma nenastala a neděje se mu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zopakoval skutkový stav věci a vytkl odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci bez zohlednění prokázaných skutkových zjištění, a to výhradně optikou § 1029 o. z., jako zřízení nezbytné cesty (aplikace této normy se žalobce nedomáhal), ačkoli nemůže být naplněna hypotéza dané normy. Oproti tomu se nezabýval argumentací dovolatele a soudu prvního stupně stran aplikace §§ 1258 a 1259 o. z. Rozhodl tak v rozporu s právními předpisy i judikaturou. Podle § 1258 o. z. služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu, a není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místních zvyklostí. Z důvodové zprávy vyplývá, že se zřízením služebnosti bývají spojena i určitá vedlejší plnění vlastníka služebné věci. Povinnost udržovat služebnou věc v dobrém stavu potvrdil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4146/2016. Podle soudu prvního stupně byl výtah vybudován v příčinné souvislosti se stavbou půdní nástavby za účelem obslužnosti těchto bytů a jediným důvodem investice bylo zjednodušení překonání výškového rozdílu. Žalovaní nesplnili povinnost udržovat služebnou věc v dobrém stavu, způsobili, že není zachován původní rozsah přístupu ke služebnosti, čímž zasáhli do práva dovolatele odpovídajícího služebnosti. Současný stav je v rozporu s aktuálním stavem techniky a posuzováním toho, co je obvyklé a přiměřené v bytovém domě se sedmi nadzemními podlažími. Výkon služebnosti je odvislý od okolností existujících v okamžiku vzniku služebnosti. Výtah byl zbudován za účelem obslužnosti družstevních bytů v půdní vestavbě, čímž současně došlo ke zhodnocení budovy ve vlastnictví právního předchůdce žalovaných. V dohodě z roku 2000 strany zakotvily povinnost žalovaných výtah udržovat v provozuschopném stavu a povinnost dovolatele na provoz a opravy výtahu přispívat (což plnil). Účelové odstavení výtahu a další jednání žalovaných by nemělo požívat právní ochrany, žalovaní jím podstatně ztížili užívání bytových jednotek. V tomto se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. věci sp. zn. 22 Cdo 1457/99, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004 a sp. zn. 22 Cdo 4442/2009). Při posouzení, zda jde o opatření zamezující či podstatně ztěžující výkon služebnosti, je třeba přihlédnout k veškerým relevantním okolnostem případu. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu i s názorem dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4491/2016. Jednání žalovaných je dlouhodobě v rozporu s dobrými mravy, nikdo však nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Zde poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV 262/10, sp. zn. I. ÚS 643/04, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, a na § 8 o. z. Dospěje-li dovolací soud k závěru, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, má být podle dovolatele dovolacím soudem vyřešena tato otázka jinak. Stejná argumentace platí, pokud by otázka ještě nebyla vyřešená. Dále vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl překvapivě a nepředvídatelně, pokud své rozhodnutí založil na zcela jiném právním posouzení věci, aniž účastníky seznámil se svým právním názorem, a to v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2750/2009 a Ústavního soudu sp. zn. „TZ 42/2016“.

Žalovaní považují napadený rozsudek za správný. Navrhli odmítnutí dovolání, případně zamítnutí. Vyjádřili se ke skutkovým okolnostem věci, zejména k tomu, že v hospodářské smlouvě strany nepovažovaly vybudování výtahu za práce vyvolané výstavbou bytových jednotek a byly plně hrazeny žalovanými (jejich předchůdci), tedy v jejich prospěch. Výtah nebyl vybudován v příčinné souvislosti s půdní nástavbou za účelem obslužnosti těchto bytů. Práce na výtahu byly provedeny nekvalitně a již po nabytí domu žalovanými byl výtah značně poruchový. V roce 2003 musel být pro poruchu odstaven bez možnosti jeho opravy. Výstavba nového výtahu není v jejich možnostech. Důvodem výpovědi dohody z roku 2000 bylo dlouhodobé neplnění povinností žalobce z dohody mu plynoucích, konkrétně hradit podíl na nákladech na opravy, údržbu a zachování domu, kterého se museli domáhat u soudu. Poukázali též na další soudní spory vedené mezi účastníky. Žalobce v dovolání nepředkládá žádné právní otázky způsobilé k zobecnění. Dovolání je primárně polemikou se zjištěným skutkovým stavem a není tudíž přípustné ani důvodné. Odvolací soud posuzoval jen skutečnosti účastníky tvrzené, jeho rozhodnutí proto nemůže být nepředvídatelné a překvapivé. Právní posouzení odvolacím soudem je správné. Podle judikatury dovolacího soudu musí být oprávnění z věcného břemene vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně, a věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována. Povinnost zřizovat a provozovat výtah v domech se starou městskou zástavbou nevyplývá z žádného zákonného předpisu a je záležitostí spíše výjimečnou.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolání proti části výroku I odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a zamítl žalobu o povinnosti žalovaných strpět užívání výtahu „žalobci“, není přípustné, neboť v této souvislosti nevymezil dovolatel vůbec žádnou právní otázku ani přípustnost dovolání. Nejde přitom (posuzováno výlučně z procesního hlediska) o výrok závislý na části výroku I napadeného rozsudku o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II (o povinnosti zprovoznit výtah), nýbrž o dva nároky se samostatným skutkovým základem. Dovolací soud proto dovolání v této části odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Předpoklad přípustnosti dovolání vymezený tím, že otázka hmotného práva nebyla dosud dovolacím soudem vyřešená, je (pojmově) neslučitelný s jejím vymezením odchýlením se napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tyto dva předpoklady se navzájem vylučují). Stejně tak vymezení přípustnosti dovolání tím, že má být dovolacím soudem jím již vyřešená otázka posouzena jinak, dovolává-li se dovolatel současně rozporu napadeného rozhodnutí s touto judikaturou.

Z dovolání (jeho obsahu) je nicméně zřejmé, že dovolatel se primárně dovolává rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou praxí dovolacího soudu (s jím označenými rozhodnutími) z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem založeného na aplikaci nesprávné právní normy (§ 1029 o. z.), na rozhodování o žalobě vycházející z povinnosti žalovaných umožnit žalobci (jeho členům) ničím nerušený výkon práv ze služebnosti, a to v daném případě zprovozněním výtahu poskytujícím pohodlnější přístup k věcným břemenem zatíženým bytům. Dále dovolatel namítá překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu změnou rozhodnutí soudu prvního stupně bez seznámení účastníků s jiným právním názorem odvolacího soudu (tedy vadu v řízení).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (k důvodům přípustnosti viz níže), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění), přičemž o mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry (tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1515/2018).

Nalézací soudy správně věc posoudily podle ustanovení o. z. (viz § 3028 odst. 2 o. z.).

Podle § 1029 vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odst. 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty (odst. 2).

Podle § 1257 odst. 1 o. z. věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet. Podle § 1258 služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší. Podle § 1259 kdo je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva; § 1040 až 1043 se použijí obdobně.

Ustanovení § 1258 rozšiřuje rozsah služebnosti podle § 1257 odst. 1. Zatímco z hlediska svého vymezení zahrnuje služebnost především povinnost povinné osoby něco strpět nebo něčeho se zdržet, plyne z § 1258, že rozsah povinností povinné osoby může být i širší, než je pouhé strpění nebo zdržení se ve smyslu § 1257 odst. 1. Posouzení, co je potřebné k výkonu služebnosti, bude nutné učinit v závislosti na individuálních podmínkách a konkrétní služebnosti. V tomto ohledu ostatně i důvodová zpráva uvádí, že se zřízením služebnosti bývají spojena i určitá vedlejší plnění vlastníka služebné věci (k tomu srov. komentář k § 1258, Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013].

Současný občanský zákoník neupravuje způsob výkonu a rozsah práv odpovídajících věcnému břemeni. Oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě existence pochybností o skutečném rozsahu povinností tak platí i bez výslovné úpravy, že povinný má být omezován spíše méně než více (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004). Uvedený závěr platí i v podmínkách o. z. (viz § 1258 o. z.).

Obecným korektivem výkonu práv a povinností vyplývajících z věcných břemen je jejich soulad s dobrými mravy. K § 151n odst. 1 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb.) ustálená judikatura pojí obecný požadavek, podle něhož sice vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemene oprávněné, aby vykonávala své právo i za jiných okolností, vlastníkem vytvořených, avšak jen takových, které výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni podstatně neztíží, případně neznemožní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4442/2009, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 869/2011). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, k uvedenému závěru dodal, že „naproti tomu, jestliže vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, šlo by ze strany vlastníka pozemku o neoprávněný zásah do jejího práva. Proti takovému zásahu přísluší soudní ochrana jen osobě oprávněné z věcného břemene.“

Z judikatury dovolacího soudu lze tedy učinit závěr, že není-li rozsah a obsah služebnosti přesně sjednán, může povinný za účelem ochrany majetku, popř. i jiné právem chráněné hodnoty (např. života a zdraví apod.) učinit i jednostranně nezbytná opatření k ochraně těchto hodnot omezující výkon služebnosti; tato omezení však musí být přiměřená; nesmí tedy podstatně ztížit nebo přímo znemožnit oprávněnému výkon služebnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016). Při výkonu práv a povinností vyplývajících z věcného břemene je přitom třeba dbát jak na to, aby bylo realizováno právo odpovídající věcnému břemeni, tak i na to, aby výkon vlastnického práva k věci břemenem obtížené byl omezen jen v nezbytně nutné míře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1457/1996, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 6, str. 189).

Odvolací soud (ač vázán žalobou, viz § 153 odst. 2 contrario o. s. ř.) se svou právní kvalifikací dostal zcela mimo rámec žalobou vymezeného skutku (určujícího s uplatněným nárokem předmět řízení), pokud analogicky (§ 10 o. z.) aplikoval ustanovení § 1029 o. z. o povolení nezbytné cesty (řešící vztahy mezi vlastníky sousedních nemovitých věcí, umožňující založení práva cesty do té doby neexistujícího a vycházející z předpokladu absence dostatečného spojení s veřejnou cestou). Žalobce se přitom domáhal ochrany tvrzených práv plynoucích mu z existujícího věcného břemene s tím, že nerušený výkon tohoto práva od jeho vzniku zahrnuje i právo užívání výtahu usnadňujícího nájemcům do značné míry přístup ke služebným bytům a atelierům v nástavbě, které jsou povinni žalovaní jako vlastníci domu zajišťovat, avšak od roku 2003 tak nečiní. Domáhal se tedy ochrany tvrzených práv, pro něž má o. z. speciální úpravu v §§ 1258 a 1259 (aplikovaných soudem prvního stupně).

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Obdobně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, vyplývá, že překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. K uvedeným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012, v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 a v usnesení ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016.

Při promítnutí výše předestřených úvah na posuzovaný případ je tak zcela zřejmé, že odvolací soud aplikoval nesprávnou právní normu (§ 1029 o. z.). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak byl uplatněn právem. Řízení před odvolacím soudem je též zatíženo namítanou vadou, k níž za dané situace musí dovolací soud přihlížet (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Odvolací soud zcela jiným právním posouzením zjištěného skutku vycházejícím z aplikace právní normy založené na splnění jiných předpokladů, než posuzoval soud prvního stupně, neumožnil účastníkům skutkově a právně argumentovat. V důsledku chybného právního názoru se tak odvolací soud nezabýval předpoklady, které pro vyhovění žalobě vyžaduje správná právní norma a které bude muset v dalším průběhu řízení i s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře dovolacího soudu posoudit. Odvolací soud též zváží, zda závěr soudu prvního stupně o vyhovění žalobě na základě § 1003 o. z., upravujícího posesorní (nikoli petitorní) žalobu, o níž soud rozhoduje ve zvláštním, zkráceném řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.), se v daném případě (s ohledem na ostatní závěry soudu prvního stupně) mohl (či nikoli) promítnout do věcné správnosti jeho rozhodnutí.

Dovolací soud proto ve zbývajícím rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů