// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.09.2020

Náhrada za omezení vlastnického práva dle § 59a vodního zákona

Ke vzniku zákonného věcného břemene dochází až účinností zákona, kterým je příslušná právní norma včleněna do právního řádu; v případě § 59a vodního zákona je tímto zákonem zákon č. 303/2013 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. K tomuto datu je proto nutné zkoumat naplnění podmínek vzniku věcného břemena (služebnosti), jakož i posouzení vzniku případného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva.

Z textu ustanovení § 59a vodního zákona, jakož i z účelu dané právní normy (kterým je řešení situací vzniklých v důsledku právní úpravy účinné před 1. 1. 2002), vyplývá, že pro vznik služebnosti podle § 59a vodního zákona je významné, zda k rozhodnému datu (tj. k 1. 1. 2014) bylo na dotčeném pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku.

Z obdobného pohledu je přitom nutné pohlížet i na vznik nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku vzniku zákonné služebnosti dle § 59a vodního zákona. Vlastník pozemku je omezen existencí zákonné služebnosti od 1. 1. 2014, a to s účinky ex nunc, pro futuro. Jednorázová náhrada ve smyslu § 59a vodního zákona vlastníkovi pozemku náleží za budoucí omezení vlastnického práva. Skutečnost, zda vodní dílo bylo zřízeno (v době před 1. 1. 2002) na cizím pozemku, proto není pro posouzení vzniku nároku na náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona významná. Významné je však to, zda k rozhodnému datu (tj. k 1. 1. 2014) existovalo, v porovnání s omezením vyplývajícím ze zákonné služebnosti § 59a vodního zákona, obsahově (rozsahem a kvalitou) shodné omezení vlastnického práva vlastníka pozemku.

V nyní projednávané věci byly předmětné pozemky v době vzniku zákonné služebnosti podle § 59a vodního zákona zatíženy pouze reálně, faktickým umístěním kanalizační stoky. Právní omezení vlastnického práva k pozemkům v podobě věcného břemena, případně jiného právního titulu, neexistovalo. Je proto nutné uzavřít, že se vznikem zákonné služebnosti ve smyslu § 59a vodního zákona bylo založeno kvalitativně zcela jiné omezení vlastnického práva – reálné vedení kanalizační stoky (bez existence právního důvodu k jejímu umístění na pozemku a užívání) představuje nesrovnatelně jiné omezení práv vlastníka pozemků než v případě zatížení pozemků služebností. Závěr nalézacích soudů, že žalobkyně nabyla vlastnické právo již omezené, a to ve stejném rozsahu omezení, jaké představuje zákonná služebnost ve smyslu § 59a vodního zákona, proto není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, ze dne 23. 6. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 59a zák. č. 254/2001 Sb. ve znění od 1. 1. 2014

Kategorie: věcná břemena; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 372 900 Kč s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Uvedla, že dne 20. 6. 2001 uzavřela s žalovaným (jako prodávajícím) kupní smlouvu, na jejímž základě nabyla do vlastnictví pozemky parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětné pozemky“, nebo „pozemky“). V roce 2006 při výstavbě garáže zjistila, že na předmětných pozemcích je umístěna kanalizace žalovaného, vybudovaná v době, kdy pozemky byly v jeho vlastnictví (tj. před uskutečněním prodeje). Tvrdila, že existence kanalizační stoky nebyla v kupní smlouvě nijak zohledněna a ani tuto skutečnost nebylo možné zjistit z žádné jí předložené nebo dostupné dokumentace. Měla za to, že kanalizace je vodním dílem, na které dopadá ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „vodní zákon“), na jehož základě došlo ke vzniku věcného břemena a náleží jí proto náhrada za omezení vlastnického práva (čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.). Žalobkyně usilovala o mimosoudní vyřešení sporu (mimo jiné i uzavřením smlouvy o úplatném zřízení věcného břemena), nicméně zaplacení náhrady bylo žalovaným po několika jednáních odmítnuto. Výši požadované náhrady určila jako desetinásobek ročního tržního nájemného.

Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 12. 2017, č. j. 4 C 47/2017-98, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2018, č. j. 4 C 47/2017-112, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vyšel ze zjištění, že kanalizační stoka je vodním dílem ve vlastnictví žalovaného nacházejícím se na pozemcích žalobkyně. Její existence není v kupní smlouvě – uzavřené mezi účastníky dne 20. 6. 2001 – nijak zohledněna, z ničeho však ani nevyplývá, že by faktické zatížení pozemků vedlo ke snížení kupní ceny. Dále měl za prokázané, že mezi účastníky proběhlo několik jednání, k mimosoudnímu vyřešení sporu však pro rozdílné požadavky účastníku nedošlo.

Při právním posouzení věci se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona. Měl za to, že náhrada podle citovaného ustanovení vlastníkovi pozemku náleží při kumulativním naplnění těchto předpokladů: a) existence vodního díla, b) vodní dílo bylo zřízeno před 1. 1. 2002, c) vodní dílo bylo zřízeno bez dohody s vlastníkem pozemku, popřípadě s právním předchůdcem vlastníka pozemku, a d) za strpění užívání vodního díla nebyla vlastníkovi pozemku poskytnuta finanční náhrada. Uzavřel, že ačkoli je kanalizační stoka žalovaného vodním dílem vybudovaným před 1. 1. 2002, nejsou v projednávané věci naplněny další předpoklady vzniku náhrady dle citovaného ustanovení [bod c) a d)]. Uvedl, že zákon nárok na finanční náhradu přiznává vlastníkům pozemků pouze tehdy, nebyla-li náhrada v minulosti vypořádána. V projednávané věci však „žalovaný zřizoval vodní dílo tehdy na svém pozemku (před prodejem žalobkyni), nikoli na cizím pozemku, a proto lze mít za to, že tato skutečnost sama o sobě konzumovala případný nárok dalšího vlastníka pozemku, tzn. že tato náhrada byla již v minulosti vypořádána. Žalovaný tudíž nemá povinnost poskytovat náhradu ani žalované, ani žádnému dalšímu budoucímu vlastníku předmětného pozemku, na němž se vodní dílo nachází.“ Uzavřel proto, že žalobkyni náhrada za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona nenáleží.

Dále – z pohledu jiného právního posouzení věci – uvedl, že žalobkyni nenáleží ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu dovodil, že obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení mají subsidiární povahu a přicházejí do úvahy pouze tam, kde nárok nelze dovodit z jiného právního titulu. Protože vodní zákon obsahuje speciální úpravu jednorázové náhrady za vznik zákonného věcného břemena (§ 59a vodního zákona), je režim bezdůvodného obohacení vyloučen. Současně uzavřel, že žalobkyni nevznikl ani nárok na náhradu škody z titulu předsmluvní odpovědnosti, neboť neshledal naplnění zákonných podmínek.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 19 Co 90, 91/2018-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že výši náhrady stanovil částkou 62 170 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Při právním posouzení věci se nejdříve zabýval otázkou, zda to, že se na pozemcích žalobkyně, která je jejich vlastníkem od roku 2001, nachází vodní dílo ve vlastnictví žalovaného, zakládá mezi účastníky vztah z bezdůvodného obohacení, nebo nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona.

Vyšel ze závěru, že zákonné věcné břemeno ve smyslu § 59a vodního zákona vzniklo účinností zákona č. 303/2013 Sb., tedy k 1. 1. 2014. Po tomto datu měl vztah bezdůvodného obohacení za vyloučený již proto, že právním důvodem užívání pozemků žalobkyně k umístění kanalizační stoky žalovaného bylo (a nadále je) zákonné věcné břemeno. Navíc přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že od 1. 1. 2014 je bezdůvodné obohacení vyloučeno taktéž jeho subsidiární povahou, neboť žalobkyně se mohla domáhat jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva dle § 59a vodního zákona. Současně zdůraznil, že žalovaný užíval pozemky žalobkyně i v období od jejich prodeje v roce 2001 do vzniku zákonného věcného břemena. V daném období však žalovanému k umístění vodního díla na pozemcích žalobkyně nesvědčil žádný právní důvod. Od prodeje pozemků do 31. 12. 2013 proto vztah mezi účastníky posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Následně uzavřel, že v projednávané věci nelze žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat, neboť žalovaný důvodně namítl jeho promlčení.

Dále měl za to, že žalobkyni nesvědčí ani nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona. Z účelu předmětné právní normy dovodil, že nárok na náhradu vzniká vlastníkovi pozemku pouze v rozsahu, který odpovídá rozšíření omezení vlastnického práva. Byla-li kanalizační stoka dobudována již v době před uzavřením kupní smlouvy, nabyla žalobkyně vlastnické právo k pozemkům již omezené. Uzavřel, že byť dané omezení nemělo podobu věcného břemena, odpovídá svým rozsahem omezení vyplývajícímu z § 59a vodního zákona, a žalobkyni proto náhrada za omezení vlastnického práva nenáleží.

Ve vztahu k případnému právnímu posouzení věci podle ustanovení o náhradě škody odvolací soud zdůraznil, že tento nárok nebyl žalobkyní řádně uplatněn, a nebyl proto učiněn předmětem soudního řízení. Uvedl, že návrh na náhradu škody „stojí na jiných skutkových okolnostech a nejde tedy o jiné právní posouzení věci. Žaloba takový návrh vůbec neobsahuje, a proto bylo třeba, aby v tomto rozsahu žalobkyně žalobu o další nárok rozšířila, což se nestalo.“ Nadto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v projednávané věci nebyly naplněny zákonné předpoklady předsmluvní odpovědnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, zda „nárok na náhradu podle ust. § 59a vodního zákona je dán vlastníku pozemku i v případě, že vodní dílo bylo původně vybudováno vlastníkem pozemku, když následně je pozemek prodán bez toho, aniž by byl kupující o existenci vodního díla na pozemku informován.“ V této souvislosti poukazuje na své postavení ve sporu, kdy má za to, že je slabší stranou. Otázku, zda v případě soudního sporu občana (fyzické osoby) a územně samosprávného celku (města), je nutné k občanovi přistupovat jako ke chráněně (slabší) straně sporu, a to jak v souvislosti s rozhodnutím o meritu sporu, tak případně v části rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, přitom považuje taktéž za doposud dovolacím soudem neřešenou. K tomu odkazuje na obecné zásady občanského práva (§ 2 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ochranu spotřebitele, ustanovení § 150 o. s. ř., jakož i na skutečnost, že žalovaný (město) disponuje dostatečným personálním aparátem a není účelné, aby byl v soudním řízení zastoupen advokátní kanceláří. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný v dovolacím vyjádření v prvé řadě namítá nepřípustnost dovolání v části směřující do výroku o nákladech soudního řízení. Dále uvádí, že dovolatelkou formulovaná otázka výkladu § 59a vodního zákona byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto (příp. zamítnuto) a aby žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud předně uvádí, že otázka, zda v soudním řízení, kde na jedné straně vystupuje územně samosprávný celek a na straně druhé fyzická osoba (občan), je nutné fyzickou osobu považovat za slabší stranu sporu a z tohoto důvodu jí přiznat výjimečné postavení, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takto formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Z dovolání ostatně není ani zcela zjevné, zda dovolatelka v této části brojí proti výroku o věci samé nebo proti výroku o nákladech řízení. Pro úplnost lze dodat, že odkazuje-li dovolatelka na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), týkající se ochrany spotřebitele, je třeba zdůraznit, že předmětem řízení není spotřebitelský spor. Taktéž pouze obecný odkaz na základní zásady občanského práva nelze považovat za řádné vymezení dovolacího důvodu. Směřuje-li pak argumentace dovolatelky proti výroku o nákladech řízení, je přípustnost dovolání objektivně vyloučena [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu je však založeno na otázce předpokladů vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Pro její řešení je proto dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.

Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností nového vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015).

Aplikační podmínkou ustanovení § 59a vodního zákona, spočívající v naplnění existence „vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002“, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, a v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019. V rozhodovací praxi dovolacího soudu však nebyla doposud vyřešena (v projednávané věci rozhodující) otázka, zda podmínkou vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona je i skutečnost, že vodní dílo bylo – v době dobudování vodního díla – umístěno na cizím pozemku.

K řešení nastíněné otázky je nutné předně zdůraznit, že ke vzniku zákonného věcného břemene dochází až účinností zákona, kterým je příslušná právní norma včleněna do právního řádu. V případě § 59a vodního zákona je tímto zákonem zákon č. 303/2013 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. K tomuto datu je proto nutné zkoumat naplnění podmínek vzniku věcného břemena (služebnosti), jakož i posouzení vzniku případného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva.

Z textu ustanovení § 59a vodního zákona, jakož i z již naznačeného účelu dané právní normy (kterým je řešení situací vzniklých v důsledku právní úpravy účinné před 1. 1. 2002), vyplývá, že pro vznik služebnosti podle § 59a vodního zákona je významné, zda k rozhodnému datu (tj. k 1. 1. 2014) bylo na dotčeném pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku.

Z obdobného pohledu je přitom nutné pohlížet i na vznik nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku vzniku zákonné služebnosti dle § 59a vodního zákona. Vlastník pozemku je omezen existencí zákonné služebnosti od 1. 1. 2014, a to s účinky ex nunc, pro futuro. Jednorázová náhrada ve smyslu § 59a vodního zákona vlastníkovi pozemku náleží za budoucí omezení vlastnického práva. Skutečnost zda vodní dílo bylo zřízeno (v době před 1. 1. 2002) na cizím pozemku proto není pro posouzení vzniku nároku na náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona významná. Významné je však to, zda k rozhodnému datu (tj. k 1. 1. 2014) existovalo, v porovnání s omezením vyplývajícím ze zákonné služebnosti § 59a vodního zákona, obsahově (rozsahem a kvalitou) shodné omezení vlastnického práva vlastníka pozemku.

V nyní projednávané věci byly předmětné pozemky v době vzniku zákonné služebnosti podle § 59a vodního zákona zatíženy pouze reálně, faktickým umístěním kanalizační stoky. Právní omezení vlastnického práva dovolatelky k pozemkům v podobě věcného břemena, případně jiného právního titulu, neexistovalo. Je proto nutné uzavřít, že se vznikem zákonné služebnosti ve smyslu § 59a vodního zákona bylo založeno kvalitativně zcela jiné omezení vlastnického práva dovolatelky – reálné vedení kanalizační stoky (bez existence právního důvodu k jejímu umístění na pozemku a užívání) představuje nesrovnatelně jiné omezení práv vlastníka pozemků, než v případě zatížení pozemků služebností. Závěr nalézacích soudů, že žalobkyně nabyla vlastnické právo již omezené, a to ve stejném rozsahu omezení, jaké představuje zákonná služebnost ve smyslu § 59a vodního zákona, proto není správný.

Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že vodní dílo bylo vybudováno žalobcem v době, kdy byly předmětné pozemky v jeho vlastnictví, čímž mělo (pro futuro) dojít ke konzumaci nároku na náhradu za omezení vlastníka pozemku. Je nutné zdůraznit, že žalovanému po prodeji pozemků nesvědčil k jejich užívání žádný právní důvod, od 1. 1. 2014 je tímto důvodem zákonná služebnost ve smyslu § 59a vodního zákona, která pozemky dovolatelky zatěžuje do budoucna a za budoucí omezení vlastnického práva (zatěžující i případné právní nástupce dovolatelky) je nutné jí poskytnout jednorázovou náhradu. Opačný závěr by byl ostatně v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu je tak nutné odmítnout i závěr, že žalobkyni nárok na náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona – z důvodu jeho konzumace – nenáleží.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů