// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.09.2020

Povinnost vlastníka zabezpečit jímku na svém pozemku

I. Koná-li vlastník při správě věci a při nakládání s ní způsobem, jenž vyvolá újmu třetí osoby, dopustí se porušení § 2900 o. z. Vytvoří-li vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší povinnost plynoucí z § 2901 o. z. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Tedy utrpí-li poškozený újmu na pozemku, pak za ni vlastník pozemku bude odpovídat v případě, že jeho konání při správě pozemku nebylo dostatečné a nevyhovělo zvyklostem soukromého života, jež vyžadují, aby si vlastník při nakládání s věcí a při její správě počínal tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, případně tehdy, pokud vytvořil (či toleroval) na pozemku nebezpečnou situaci, aniž by učinil dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy. Způsob nakládání s věcí a standard jejího zajištění ve vztahu k možné újmě třetích osob bude tedy třeba zkoumat vždy v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k povaze věci, zvyklostem soukromého života, místním poměrům a konkrétním okolnostem vzniku újmy.

II. Na vlastníku, správci či uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Takovou povinnost vlastníka pozemku podle § 2900 ani § 2901 o. z. nelze dovodit, zejména nikoli za situace, kdy jde o pozemek sice v centru města, avšak mimo komunikační zóny, k chůzi ani fakticky nevyužívaný, nekultivovaný, zarostlý vysokou travou a náletovými dřevinami.

V daném případě žalovaný jímku zabezpečil a její stav kontroloval způsobem odpovídajícím místním poměrům a míře potenciálního nebezpečí plynoucího třetím osobám z její existence. Stejně tak žalovaný nemohl předpokládat, že se v okolí jímky bude někdo pohybovat a na poklop jímky vstupovat a pokud ano, že si nebude počínat obezřetně. Nelze uzavřít, že by v důsledku konání žalovaného (zakrytí jímky plastovým pochozím poklopem, kontrolovaným jednou měsíčně) vznikla žalobci újma (§ 2900 o. z.), či že by tím, že jímku neopatřil další zábranou a nekontroloval ji častěji než jednou za měsíc, žalovaný porušil povinnost učinit opatření k odvrácení újmy hrozící v důsledku nebezpečného stavu, který vytvořil (nad kterým měl kontrolu). Proto neodpovídá za újmu, která žalobci pádem do jímky vznikla, a to na základě žádného ze dvou uvedených ustanovení.

Lze proto uzavřít, že jímka na pozemku představuje potenciální nebezpečí, k jehož odvrácení je vlastník pozemku povinen podle § 2901 o. z. jímku zabezpečit opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění jímky na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník pozemku povinen zajistit úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2019, ze dne 11. 6. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 2900 o. z.
§ 2901 o. z.
§ 2910 o. z.

Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:
 
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 9 C 166/2018-99, zamítl žalobu o zaplacení 57.670,52 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil nahradit žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 3. 2017 v podvečerních hodinách žalovaný spadl do jímky, nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalovaného, přičemž utrpěl zranění a poškodil si oděv. Jímka, opatřená pochozím plastovým poklopem, je umístěna v okrajové části neoploceného pozemku v centru města za nákupním střediskem, mezi neupravenou zelení a náletovými keři a nevede k ní žádná cesta ani pěšina. Žalobce se v dané okrajové části pozemku pohyboval s úmyslem vykonat potřebu. O okraj poklopu jímky se opřel, aby si zavázal botu, poklop se uvolnil a žalobce do jímky spadl. Po incidentu bylo konstatováno poškození obruby, na které poklop spočíval. Okresní soud vzal v úvahu, že pozemek sice nebyl oplocen, avšak nebyl žádný důvod k tomu, aby se kdokoli po pozemku pohyboval v blízkosti jímky, nevedla kolem ní žádná cesta a pozemek kolem ní byl zarostlý. Jímka byla opatřena odpovídajícím poklopem, který žalovaný zhruba jednou za měsíc kontroloval, když odečítal údaje na elektroměru, nacházejícím se za jímkou. S odkazem na dosavadní judikaturu k ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), např. na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1988, okresní soud uzavřel, že žalovaný neporušil svou prevenční povinnost zakotvenou v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), jestliže jímku umístěnou na svém neoploceném a volně přístupném pozemku v místech, kudy nevede žádná cesta, nezajistil jinak než pochozím poklopem, a proto neodpovídá za škodu na zdraví a věcech, která vznikla žalobci pádem do jímky. Okresní soud proto žalobu na zaplacení náhrady bolestného 50.970 Kč, škody na oblečení 5.100 Kč a nákladů na vypracování znaleckého posudku 1.600 Kč zamítl jako nedůvodnou.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 25 Co 79/2019-122, potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, ztotožnil se s jeho výkladem § 2900 o. z. a zdůraznil, že vlastník pozemku nemá povinnost zajistit úpravu pozemku pro bezpečnou chůzi tam, kde pozemek nemá charakter chodníku, není povinen chovat se tak, aby v každém okamžiku vyloučil závadu na libovolném úseku svého pozemku, zvláště není-li tam zřízena cesta. Jímka byla za použití pochozího víka zabezpečena dostatečným způsobem, její stav byl žalovaným kontrolován v potřebných intervalech. Naproti tomu žalobce si podle odvolacího soudu nepočínal dostatečně obezřetně a nezachoval běžnou míru opatrnosti, když se večer, za snížené viditelnosti, pohyboval po zarostlém pozemku v nepřehledném terénu v místech, kam nevede žádná cesta.

Dovolatel namítá nesprávnost závěru, že žalovaný zajistil jímku na svém pozemku dostatečným způsobem proti pádu osob, které se po pozemku mohou pohybovat. Soudy měly vzít v úvahu, že pozemek se nachází v centru města, vedle nákupního střediska a není oplocen, proto po žalovaném lze důvodně požadovat, aby jímku například ohradil. Právní posouzení otázky míry odpovědnosti vlastníka pozemku za jeho zajištění či úpravy, nachází-li se na pozemku nebezpečné místo (jímka), odvolacím soudem pokládá za rozporné s ustálenou judikaturou (např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 374/2008 či sp. zn. 1 Cz 25/86). Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí okresního soudu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že soudy obou stupňů vyložily § 2900 o. z. v souladu s ustálenou judikaturou, například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, podle nichž po vlastníku pozemku lze důvodně požadovat, aby při správě svého majetku postupoval natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně očekávat, přičemž mu nelze klást za povinnost, aby předvídal každý v budoucnu možný vznik škody, neboť prevenční povinnost není absolutní. Soudy obou stupňů vzaly správně v úvahu, že jímka se nacházela v okrajové části pozemku, zarostlé náletovými dřevinami a vysokou trávou, kudy nevede žádná cesta a ani není důvod, aby si tudy kdokoli zkracoval cestu, tedy pohyb kohokoli odlišného od vlastníka pozemku nemá v daných místech smysl a nelze ho předvídat. Vedlejší účastnice také poukázala na § 4 odst. 1 o. z., podle něhož žalovaný mohl důvodně očekávat, že žádná svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka a schopností užívat jej s běžnou péčí nebude mít důvod k pohybu po pozemku v místech, kde se jímka nacházela, a pokud se tam bude pohybovat, bude si počínat obezřetně. Vedlejší účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.

Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o částkách 5.100 Kč a 1.600 Kč s příslušenstvím, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jí bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50.000 Kč a mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení 50.970 Kč s příslušenstvím, je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky odpovědnosti vlastníka pozemku za škodu, vzniklou třetí osobě pádem do jímky umístěné na pozemku, není však důvodné.

Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Ustanovení § 2900 o. z. zakládá obecnou prevenční povinnost každé osoby předcházet vzniku škod. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Vyjma toho, že citované ustanovení nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a že chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob [obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 86 – 88, či Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1512]. Jinými slovy, toto ustanovení má nadále dopadat jen na případy aktivního počínání, které je požadavkem generální prevence limitováno tak, že při něm musí konající osoba dbát práv jiných osob, aby do zákonem vyjmenovaných statků nebylo neopodstatněně zasaženo vzhledem ke konkrétním poměrům a souvislostem.

Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě újmy způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním, opomenutím), pak stanoví § 2901 o. z. Za východisko právní úpravy, jež zakládá odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda újma vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku újmy nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. Ustanovení § 2901 o. z. má subsidiární povahu a postihuje tak pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Nezakládá přitom samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení § 2900 o. z.) toliko specifikuje podmínky, za nichž bude možno konkrétní jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z. (obdobně srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 91 – 93).

V některých případech je složité rozhodnout, zda se v konkrétním případě jedná o aktivní konání, anebo pasivní opomenutí, pomoci mohou následující kritéria: kdo založil nebo zvýšil nebezpečí pro cizí právní statek, jedná; kdo neodvrátil existující nebezpečí, aniž by je zvýšilo jeho konání, opomíjí [Wandt, M. Gesetzliche Schuldverhältnisse. 5. vydání. München: Verlag Franc Vahlen, 2012, s. 329, citováno v: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1542]. Odpověď na otázku, které z ustanovení § 2900 a § 2901 o. z. na určitou situaci dopadá, nemusí být vždy zcela jednoznačná, neboť se bude odvíjet od skutkového stavu věci a od tvrzení poškozeného o tom, jakým způsobem bylo do jeho práv zasaženo. V některých případech se bude zřejmě jednat o kombinaci obou možných způsobů porušení právní povinnosti – tedy jak konání, tak opomenutí (za splnění předpokladů § 2901, jež vymezují podmínky odpovědnosti úžeji).

Koná-li vlastník při správě věci a při nakládání s ní způsobem, jenž vyvolá újmu třetí osoby, dopustí se porušení § 2900 o. z. Vytvoří-li vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší povinnost plynoucí z § 2901 o. z. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Tedy utrpí-li poškozený újmu na pozemku, pak za ni vlastník pozemku bude odpovídat v případě, že jeho konání při správě pozemku nebylo dostatečné a nevyhovělo zvyklostem soukromého života, jež vyžadují, aby si vlastník při nakládání s věcí a při její správě počínal tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, případně tehdy, pokud vytvořil (či toleroval) na pozemku nebezpečnou situaci, aniž by učinil dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy. Způsob nakládání s věcí a standard jejího zajištění ve vztahu k možné újmě třetích osob bude tedy třeba zkoumat vždy v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k povaze věci, zvyklostem soukromého života, místním poměrům a konkrétním okolnostem vzniku újmy. Tato východiska, která nebyla v ustanovení § 415 obč. zák. výslovně obsažena, do jisté míry vyplývala již z ustálené judikatury k § 415 obč. zák. a svým obsahem vymezovala odpovědnost za škodu, způsobenou jak konáním, tak opomenutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/88, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4605/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 374/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4132/2016), proto z ní bude v zásadě možno vycházet i nadále. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013, ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody.

Pro danou věc jsou zejména platné závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, publikovaného pod R 36/88 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž na vlastníku, správci či uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze ani s ohledem na ustanovení § 415 obč. zák. požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Takovou povinnost vlastníka pozemku podle § 2900 ani § 2901 o. z. nelze dovodit, zejména nikoli za situace, kdy jde o pozemek sice v centru města, avšak mimo komunikační zóny, k chůzi ani fakticky nevyužívaný, nekultivovaný, zarostlý vysokou travou a náletovými dřevinami, jako je tomu v tomto případě. Dovolací soud (vycházeje z odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, který podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) pokládá za správný závěr soudů obou stupňů, že v daném případě žalovaný jímku zabezpečil a její stav kontroloval způsobem odpovídajícím místním poměrům a míře potenciálního nebezpečí plynoucího třetím osobám z její existence. Stejně tak je odůvodněný závěr soudů, že žalovaný nemohl předpokládat, že se v okolí jímky bude někdo pohybovat a na poklop jímky vstupovat a pokud ano, že si nebude počínat obezřetně. Nelze uzavřít, že by v důsledku konání žalovaného (zakrytí jímky plastovým pochozím poklopem, kontrolovaným jednou měsíčně) vznikla žalobci újma (§ 2900 o. z.), či že by tím, že jímku neopatřil další zábranou a nekontroloval ji častěji než jednou za měsíc, žalovaný porušil povinnost učinit opatření k odvrácení újmy hrozící v důsledku nebezpečného stavu, který vytvořil (nad kterým měl kontrolu). Proto neodpovídá za újmu, která žalobci pádem do jímky vznikla, a to na základě žádného ze dvou shora citovaných ustanovení. Dovolací soud uzavírá, že jímka na pozemku představuje potenciální nebezpečí, k jehož odvrácení je vlastník pozemku povinen podle § 2901 o. z. jímku zabezpečit opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění jímky na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník pozemku povinen zajistit úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti části výroku, kterou bylo rozhodnuto o částce 50.970 Kč s příslušenstvím, není důvodné; protože napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je povinen nahradit jeho náklady žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného. Žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Náklady vedlejší účastnice jsou představovány jednou paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů