// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.09.2020
Snížení pracovní schopnosti a zvýšené pracovní úsilí
Pojmy snížení pracovní schopnosti a zvýšené pracovní úsilí nelze zaměňovat. Z toho, že poškozený má deklarován pokles pracovní schopnosti z hlediska důchodového zabezpečení, nelze automaticky vyvozovat, že v konkrétním zaměstnání vynakládá zvýšené pracovní úsilí k dosažení příjmu ve smyslu § 447 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3954/2019, ze dne 28. 5. 2020
Dotčené předpisy:
§ 447 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2020
§ 2963 odst. 2. o. z.
§ 39 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb.
§ 39 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 10 C 375/2013-235, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 174.403 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2011 až 2013, který žalobce vyčíslil částkou 20 % z jemu náležející náhrady s odůvodněním, že musí v tomto rozsahu vynakládat zvýšené úsilí k dosažení příjmu vzhledem ke snížení pracovní schopnosti. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce při dopravní nehodě dne 10. 1. 1996 utrpěl zlomeninu bérce a horní části pažní kosti s trvalým zdravotním následkem omezení hybnosti pravé ruky, proto mu Česká pojišťovna, a. s., vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku s přihlédnutím ke zvýšené námaze, kterou byl nucen vynaložit, aby dosáhl v zaměstnání své mzdy. V roce 2012 odmítla pojišťovna zaplatit náhradu za rok 2011, neboť vlastním šetřením zjistila, že žalobce zvýšenou námahu nevynakládá. Žalobce je od 1. 4. 2010 zaměstnán u jiného zaměstnavatele, kde pracuje jako provozně technický pracovník správy nemovitostí; jeho činnost není manuální, neboť provádí zejména kontrolu stavu nemovitostí, což je spojeno s pohybem při osobních obhlídkách, nicméně potřebné opravy nechává provést jinými pracovníky. Po nehodě má trvale omezenou hybnost pravého ramene, pro kterou nemůže zvednout ruku nad vodorovnou úroveň, a to ani při vynaložení zvýšeného úsilí. Veškeré pracovní úkony, při kterých je nutné zvedat pravou ruku, nemůže žalobce provádět a musí zvolit jiné postupy, což samo o sobě nepředstavuje zvýšené úsilí vzhledem k charakteru vykonávané práce. Nejde tedy o případ, že by žalobce musel svou tělesnou indispozici nahrazovat tím, že z rezervoáru tělesných a duševních schopností, možností a sil čerpá nad poměry obvyklé před vznikem škody, jak vyžaduje ustálená judikatura. Soud proto dovodil, že žalobce při svém zaměstnání nevynakládá zvýšené úsilí, které by bylo odškodnitelné podle § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 20 Co 153/2019-268, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Souhlasil se žalobcem, že posouzení, zda je vynakládáno zvýšené úsilí, je otázkou právní, nicméně tento závěr je třeba opřít o medicínský podklad. Ze znaleckého posudku B. však nevyplývá, že žalobce při své povětšinou administrativní práci vynakládá zvýšené úsilí, neboť nedostatek hybnosti pravé paže nad horizontální úroveň lze nahradit jiným pracovním postupem, aniž by bylo zjištěno, že druhá ruka je tím nadměrně zatěžována. Žalobce nesprávně vychází z toho, že pokles jeho pracovní schopnosti o 20 % verifikovaný rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení znamená, že v tomto rozsahu musí ve svém zaměstnání vynakládat vyšší pracovní úsilí. Tyto skutečnosti nejsou ale obsahově totožné, neboť uvedený pokles vyčíslený pro účely posouzení invalidity nebo změněné pracovní schopnosti se týká celkového pracovního potenciálu žalobce, zatímco z hlediska promítnutí zvýšeného pracovního úsilí do náhrady za ztrátu na výdělku je významné pouze to, zda vynaložené úsilí má vliv na dosažený konkrétní výdělek tak, že bez něj by příjem žalobce byl nižší než jeho průměrný výdělek před vznikem škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně otázky hmotného práva, která v praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Jedná se o otázky, zda závěr o zvýšeném pracovním úsilí je závěrem skutkovým, spadajícím do kompetence znalce, nebo otázkou právní, a zda pokles pracovní schopnosti o 20 % znamená, že žalobce musí vynakládat automaticky zvýšené pracovní úsilí. Dovolatel namítá, že oba soudy svůj závěr opřely o znalecký posudek B., který překračuje své kompetence. Otázka, zda žalobce musí zvolit jiný pracovní postup, nespadá totiž do kompetence znalce, ale je otázkou právní. Podstatou znaleckého zkoumání má být to, že znalec přednese soudu přehled objektivního fyzického omezení žalobce v důsledku poškození zdraví, a na základě tohoto výčtu soud zodpoví právní otázku, zda dochází ke zvýšenému pracovnímu úsilí. Znalci přitom hodnocení právní otázky nepřísluší, avšak soudy obou stupňů zcela nepřípustně odpovědnost za výsledek přenesly právě na znalce. Po žalobci pak nelze spravedlivě požadovat, aby dokládal lékařské zprávy za několikaleté období. Ke druhé otázce pak uvádí, že ani jeden ze soudů nevzal dostatečně v potaz skutečnost, že u žalobce je dán pokles pracovní schopnosti o 20 %, přesto pobírá plnou mzdu a tento pokles pracovní schopnosti není reálně promítnut do výše jeho mzdy. Z logiky věci přitom vyplývá, že aby žalobce dosahoval 100 % výše mzdy, musí překonávat své fyzické omezení a vyvíjet zvýšené pracovní úsilí. Nadto pak uvádí, že nesprávně byla hodnocena výpověď svědkyně T., resp. soudy její výpověď opomenuly, a že žalobce při provádění pracovních úkonů pociťuje větší únavu a bolesti a kulhá. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, případně spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uvedené otázky nebyly dosud v daném skutkovém kontextu dovolacím soudem řešeny. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je jedním z dílčích nároků spojených s poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, kdy je poškozený po dobu léčení vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané trvalými zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního zařazení. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti (potenciálu), nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození (§ 447 obč. zák. – náhrada po skončení pracovní neschopnosti), k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod. Dávky invalidního důchodu slouží ke kompenzaci ztráty pracovní způsobilosti, nahrazují trvale (nedojde-li ke změně zdravotního stavu) zcela či částečně příjem poškozeného, který není schopen obstarat si prostředky vlastní pracovní činností, a při určování ztráty na výdělku se k nim ve smyslu uvedeného přihlíží vedle případného příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti po ukončení pracovní neschopnosti (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, publikovaný pod č. 35/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Ve spíše výjimečných případech, kdy poškozený s trvale sníženou pracovní způsobilostí získá lépe placené zaměstnání, než jaké vykonával před poškozením, ztráta na výdělku nevzniká.
Dosahuje-li poškozený stejného nebo i vyššího výdělku než před poškozením zdraví jen za cenu zvýšené námahy, kterou by nebyl nucen vynakládat, kdyby bylo k poškození zdraví nedošlo, lze na tuto zvýšenou námahu vzít zřetel při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003, Soubor C 2788). Občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 úpravu odškodnění zvýšené námahy sice neobsahoval, nicméně judikatura i pro občanskoprávní vztahy tuto možnost dovodila po vzoru pracovněprávních vztahů. Přistupovala k tomu tak, že v případě, že poškozený jen se zvýšenou námahou nutnou k překonávání zvláštních obtíží spojených s poškozením zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, dosahoval takových výdělků, jichž by nemohl dosáhnout při běžném pracovním úsilí, případně když by při běžném pracovním úsilí nebyl schopen docílit vůbec žádného výdělku, pak se k takto dosahovanému výdělku nepřihlíželo, tj. do předchozího výdělku se dorovnávala částka, které by poškozený dosáhl, kdyby zvýšené úsilí (např. doprava do zaměstnání a zpět za pomoci rodinných příslušníků, samotný výkon práce atd.) nevyvíjel. Smyslem je, aby výhoda, kterou si poškozený opatřuje ve formě výdělku za vykonanou práci, šla výhradně k jeho prospěchu a nikoliv ku prospěchu toho, kdo je odpovědný za škodu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1981, sp. zn. 6 Cz 18/81, č. 8/1983 Sbírky, či rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 4. 1981, sp. zn. 4 Cz 11/81, č. 9/1983 Sbírky). Tento závěr byl poté akceptován i v rámci práva občanského u náhrady za ztrátu na výdělku podle § 447 odst. 1 obč. zák., ačkoliv to uvedené ustanovení výslovně nestanoví (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, č. 22/1992 Sbírky). Ostatně nyní účinný zákon č. 89/2012 Sb. toto pravidlo již explicitně zakotvuje v § 2963 odst. 2.
Ve smyslu uvedeného výkladu se jedná o takové úsilí, které pracovník při práci vyvíjí právě pro svůj zdravotní stav a které je nezbytné, aby mohl vůbec pracovat či aby mohl dosahovat příjmu ze zaměstnání. Toto úsilí spočívá v překonávání těžkostí, které pracovníkovi nově vznikají v takovém rozsahu, že jej omezují v běžné pracovní činnosti. Tyto těžkosti musí mít původ právě v poškození zdraví, za které škůdce odpovídá. Jedná se proto především o případy, kdy určitou tělesnou indispozici (snížení kvality smyslových orgánů, poškození končetin, poruchy vnitřních orgánů či psychické potíže), která je překážkou kvalitního uplatnění pracovních sil, nahrazuje pracovník tím, že z rezervoáru svých tělesných i duševních schopností, možností a sil čerpá nad poměry obvyklé u něj před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1233/97, č. 29/2000 Sbírky). V případě výpočtu náhrady se pak k té části výdělku, které dosahuje pouze se zvýšeným úsilím, nepřihlíží (náhrada pak přísluší v této výši). Opačný závěr by znamenal, že škůdce má prospěch z toho, že poškozený vynakládá zvýšené úsilí (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1982, sp. zn. 1 Cz 46/82, č. 46/1984 Sbírky). Zvýšené úsilí musí být přitom vzato v úvahu, i když je spojeno jen s některými pracovními úkony. Roli pak nehraje to, zda poškozený vykonává jinou práci před úrazem či nikoli. V každém případě je třeba na pojem zvýšeného pracovního úsilí nahlížet obdobně a ve smyslu celé filosofie úpravy nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, totiž tak, že nejde o abstraktní vyjádření míry snížení schopnosti poškozeného zapojit se do pracovní činnosti jako takové, nýbrž o konkrétní dopad do majetkového stavu poškozeného vyjádřený rozdílem příjmů, kterých je schopen dosáhnout právě a jen při vynaložení zvýšeného úsilí a kterých by jinak dosáhnout nemohl.
V nyní posuzované věci dovolatel v první řadě namítá, že soudy závěr o absenci jeho zvýšeného pracovního úsilí převzaly ze znaleckého posudku, ačkoliv jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Lze přisvědčit dovolateli, že termín zvýšené pracovní úsilí je původně judikatorním a posléze i zákonným pojmem, tedy závěr, zda jej konkrétní zjištěné okolnosti naplňují, je právním posouzením ve smyslu shora popsaných kritérií. Protože ovšem se naplnění tohoto pojmu odvíjí od povahy a intenzity trvalých zdravotních následků ve vztahu k výkonu konkrétní pracovní činnosti, vyžaduje toto právní posouzení odpovídající skutkový podklad; ten je pak založen na zjištění okolností, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí, neboť soudce není schopen sám dovodit, jakými obtíženi poškozený trpí a jak jej omezují při práci. Znalec má tedy v posudku označit a charakterizovat konkrétní obtíže, které v důsledku poškození zdraví u poškozeného nastaly a projevují se v jeho zaměstnání, aby soud na tomto základě mohl učinit právní závěr, zda se jedná o zvýšené pracovní úsilí v uvedeném smyslu či nikoliv. Znalci činit takový závěr nepřísluší, protože jde o právní otázku, jejíž řešení náleží toliko soudu. Soud ovšem tento svůj závěr může učinit pouze na základě dostatečného skutkového zjištění, k jehož posouzení je třeba odborných znalostí, tedy se zpravidla opírá znalecký posudek. I ten je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 132 o. s. ř., a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, uveřejněný pod C 10429 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Je tedy třeba, aby soud závěry učiněné ve znaleckém posudku vždy podrobil přezkoumání v souvislosti s ostatními důkazy (k tomu podrobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, Soubor C 7776).
Dovolatel důvodně namítá, že znalec část svých závěrů formuloval tak, že neshledal vynakládání zvýšeného pracovního úsilí, navíc tak učinil k takto výslovně formulované otázce soudu v zadání znaleckého posudku. Na druhou stranu se ovšem soudy přes tuto nepřesnost a faktickou nesprávnost zadání neomezily pouze na převzetí tohoto závěru, ale vycházely z konkrétních údajů ve znaleckém posudku uvedených. Znalec přitom přes použité formulace dostál požadavku, aby odborně posoudil činnosti, které dovolatelův zdravotní stav neumožňuje, a vysvětlil i to, že omezenou hybnost ramene nelze nahradit zvýšeným tělesným vypětím, nýbrž odlišným provedením úkonů při nakládání věcmi ve vyšších polohách, což není spojeno s větším úsilím, ale spíše s úpravou organizace práce. Na tomto odborně podloženém základě soudy samy formulovaly právní názor, že žalobce nevynakládá zvýšené úsilí ve smyslu výkladu § 447 odst. 1 obč. zák. (a judikatury k němu), a podrobně jej odůvodnily, takže je zřejmé, že potřebný právní závěr učinily samy, aniž by pouze bez dalšího převzaly závěr znalce.
Námitka dovolatele, že v důsledku škodní události utrpěl takové zdravotní následky, které se u něj doposud projevují ve formě bolesti a zvýšené únavy, které musí v zaměstnání překonávat, představuje v dovolacím řízení nepřípustné novoty, neboť ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně a z nějž vyšel soud odvolací, taková okolnost nevyplývá. Dovolací soud přitom není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění, neboť podle § 241 odst. 1 a odst. 6 o. s. ř. jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení. Pak neobstojí ani výhrada, že po dovolateli nelze spravedlivě požadovat doložení lékařských zpráv, které by jeho obtíže dokazovaly, neboť žalobce obecně ve sporu tíží důkazní břemeno ohledně jím tvrzených okolností. Konečně není uplatnitelným dovolacím důvodem ani výhrada k hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědkyně T.
Především však dovolatel v průběhu celého sporu netvrdil ani neprokazoval, že v případě, že by nevykonával své zaměstnání s určitým nasazením spojeným s překonáváním obtíží, nemohl by na své pozici pracovat vůbec anebo by nezvládal množství práce či její kvalitu tak, aby se to konkrétně projevilo ve mzdě za neprovedenou či nekvalitně odevzdanou práci. Jedině tehdy by bylo možno podle ustálené judikatury dovodit, že vynakládá zvýšené úsilí, kdy se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlíží na straně dosahovaného příjmu. Dovolatel však vychází z toho, že je-li jeho pracovní schopnost podle důchodových předpisů snížena o 20 %, náleží mu bez dalšího náhrada za ztrátu na výdělku zvýšená právě o takové procento.
Podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Z této úpravy je zřejmé, že pokles pracovní schopnosti je termín, se kterým pracuje zákon o důchodovém pojištění, tedy předpis veřejného práva, pro účely nastavení podmínek přiznání invalidního důchodu. To, že se jedná o veřejnoprávní předpis, nemusí ještě nutně bránit tomu, aby se obsah tohoto pojmu zcela nebo částečně překrýval s obsahem soukromoprávního pojmu zvýšené pracovní úsilí. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Jedná se o dva instituty, jejichž význam není totožný a každý z nich směřuje k pokrytí jiných právně významných skutečností. Pokles pracovní schopnosti znamená vyjádření poklesu způsobilosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, čímž se vyjadřuje určitá míra, v jaké je osoba vyřazena z pracovní činnosti, a v důsledku toho jí za splnění dalších kritérií stanovených zákonem může vzniknout nárok na invalidní důchod. Tato míra se určuje procentní sazbou podle druhu zdravotního postižení uvedeného v příloze vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity. Jak již bylo vyloženo, sama o sobě okolnost snížené pracovní schopnosti nezakládá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku či modifikaci výše náhrady; jestliže například poškozený po skončení pracovní neschopnosti přes trvalý zdravotní hendikep vykonává stejně nebo dokonce lépe placené zaměstnání, nedochází u něj k negativnímu dopadu do majetkové sféry a snížená pracovní schopnost mu nepřináší škodu, kterou by bylo možno reparovat formou náhrady za ztrátu na výdělku. Muselo by se tak dít jen za cenu zvýšeného pracovního úsilí, vyvíjeného tím, že poškozený určitou pracovní činnost vykonávat může pouze za předpokladu, že své tělesné a duševní schopnosti, možnosti a síly vynakládá v abnormálním rozsahu nesrovnatelném s poměry obvyklými u něj před vznikem škody; toto úsilí by zároveň muselo být důvodem, proč poškozený vůbec dokáže pracovní činnost vykonávat či ji vykonávat v určitém rozsahu tak, aby se to projevilo v konkrétních mzdových dopadech. I tehdy se ovšem vychází z konkrétních poměrů v pracovním zapojení poškozeného a z majetkových důsledků, nikoliv obecného vyjádření procenta snížení pracovní schopnosti pro důchodové účely.
Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že pojmy snížení pracovní schopnosti a zvýšené pracovní úsilí nelze zaměňovat a z toho, že poškozený má deklarován pokles pracovní schopnosti z hlediska důchodového zabezpečení, nelze automaticky vyvozovat, že v konkrétním zaměstnání vynakládá zvýšené pracovní úsilí k dosažení příjmu. Není tak správný ani názor dovolatele, že procentní snížení pracovní schopnosti podle důchodových předpisů je dokladem jeho zvýšeného pracovního úsilí a že bez dalšího zakládá důvod ke zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku o totéž procento. Takový závěr by ostatně vedl k absurdním důsledkům zejména u osob, jimž byl přiznán invalidní důchod a kterým by při jejich zapojení do výdělečné činnosti musela být vždy vyplácena jakási paušální náhrada odvozená pouze od procenta snížení pracovní schopnosti jako jedné z podmínek, za nichž náleží invalidní důchod, aniž by se zohledňovaly konkrétní poměry zapojení do práce, míra obtíží spojených s výkonem různých pracovních úkonů, jakož i dopady na dosažený výdělek. Zákon takto pojatý nárok neupravuje, poškozenému nenáleží a škůdci ani pojistiteli jeho odpovědnosti nelze ukládat povinnost na něj plnit.
Napadené rozhodnutí je proto z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné, a Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Autor: -mha-