// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.09.2020

Oprava rozhrady mezi pozemky ve výlučném vlastnictví

Výlučný vlastník zdi – rozhrady mezi pozemky – ji musí udržovat v dobrém stavu, tedy ji opravit, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda, a to ať již vniknutím cizích osob a zvířat na pozemek nebo pádem zdi či jejích částí na sousední pozemek anebo jinak. V tomto případě zákon – na rozdíl od § 2903 odst. 2 o. z. – nevyžaduje vážné ohrožení hrozící škodou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1064/2020, ze dne 28. 5. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 1026 o. z.

Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně opravit rozhradu – opěrnou zeď – nacházející se na pozemcích ve vlastnictví žalovaných, a to par. č. XY, XY a XY. Předmětná zeď sousedí s pozemkem žalobkyně a) par. č. XY a pozemkem žalobce b) par. č. XY, vše v katastrálním území XY. Důvodem je, že zeď je v kritickém stavu a může ohrožovat majetek a život žalobců a osob pohybujících se na jejich pozemcích. Navíc pozemky žalovaných se nachází ve vyšší úrovni než pozemky žalobců. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že zeď není v jejich vlastnictví, ale je společná, tedy patří i žalobcům.

Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 28 C 232/2015-133, ve znění usnesení ze dne 31. 1. 2019, č. j. 28 C 232/2015-137, a opravného usnesení ze dne 31. 5. 2019, č. j. 28 C 232/2015-152, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a znalečném.

Podle soudu prvního stupně předmětná zeď nekopíruje přesně hranici pozemků účastníků řízení. Ačkoliv byla zeď postavena za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů („OZO“), v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a to konkrétně § 3054 o. z., se na její právní režim aplikuje platný občanský zákoník (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3706/2015). Žalobci se však nemohou domáhat opravy zdi (rozhrady), ani pokud by bylo prokázáno, že je ve výlučném vlastnictví žalovaných. Ustanovení § 1026 o. z., věty první, na věc nedopadá, neboť se týká jen opravy zdi za účelem zamezení imisí; o to v dané věci nejde. Nejsou splněny ani podmínky pro aplikaci § 2903 odst. 2 o. z., neboť ohrožení žalobců není bezprostřední. Žádné zákonné ustanovení tak nezakládá právo žalobců žádat po žalovaných opravu rozhrady.

Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 8 Co 134/2019-164, 8 Co 135/2019-164, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně opravit zeď „tak, aby se již nenakláněla, neodpadávaly z ní stavební prvky jako kameny, cihly, neposouvala se a tím neohrožovala majetek a život žalobců a osob pohybujících se na pozemku p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, a to do 30. 6. 2020.” Výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ačkoliv byla zeď postavena v roce 1945, za účinnosti OZO, žalobci se domáhají úpravy práv a povinností vzniklých za účinnosti platného občanského zákoníku; proto vzájemná práva a povinnosti účastníků posoudil podle tohoto zákona. Soud konstatoval, že zeď tvoří rozhradu mezi sousedními pozemky, přičemž žalovaní jsou jejími výlučnými vlastníky. Na právní režim zdi aplikoval § 1026 o. z., na základě kterého se žalobci mohou domáhat její opravy. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by se žalobci mohli domáhat opravy zdi pouze tehdy, pokud by jim hrozila škoda „skrze otvor”. Vlastník rozhrady (v tomto případě žalovaní) má povinnost provést její údržbu tehdy, pokud může sousedovi způsobit škodu; o nebezpečí vzniku škody přitom v této věci jde.

Proti rozsudku podávají žalovaní („dovolatelé”) dovolání, které opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení 1) otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a 2) otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, příp. při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.

Dovolatelé souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že § 858 OZO, resp. § 1026 o. z., na věc nedopadá. Odkazují na judikaturu k § 858 OZO a k tomu dodávají, že odvolací soud se nezabýval teleologickým výkladem uvedených ustanovení. Smyslem věty první jak § 858 OZO, tak § 1026 o. z., je podle nich ochrana „dělicí” funkce rozhrady. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikace § 1026 o. z.; ten nelze v této věci aplikovat, protože se nejedná o škodu hrozící „skrze otvor”. V další části dovolání namítají, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3706/2015.

Soud podle dovolatelů dovodil výlučné vlastnictví žalovaných bez uvedení toho, kdo zeď postavil a jaký byl vlastnický režim v době výstavby zdi. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou tak v hrubém rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě se aplikuje vyvratitelná právní domněnka uvedená v § 854 OZO, resp. § 1026 o. z.

Ve třetí části dovolání poukazují na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval přechodná ustanovení o. z.; mají za to, že soud měl v této věci postupovat podle OZO; odvolací soud navíc nepřípustně rozšířil aplikační prostor § 1026 o. z., a to na případ, na který v souladu s historickým a teleologickým výkladem dopadat nemá. Tato otázka hmotného práva, tedy jakým právním předpisem se řídí povinnost vlastníka rozhrady k její opravě, postavené za účinnosti OZO, nebyla podle dovolatelů doposud komplexně vyřešena (v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3706/2015, a sp. zn. 22 Cdo 892/2016, jsou řešeny pouze dílčí aspekty problematiky). Odvolací soud se navíc s touto judikaturou nevypořádal a vlastnický režim posuzoval podle platného zákoníku. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní současně podávají návrh na odklad vykonatelnosti výroku I. napadeného rozsudku.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádějí, že napadený rozsudek je věcně správný; zeď je ve vlastnictví žalovaných a nachází se toliko na jejich pozemcích. Pro vlastnictví žalovaných svědčí nejen zásada superficies solo cedit, ale i zápis v katastru nemovitostí a vůle žalovaných (stejně jako jejich právních předchůdců) zeď užívat a udržovat ji (a v případě právních předchůdců i převádět ji za úplatu). Navrhují, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (konkrétní důvod přípustnosti dovolání viz níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Pro právní posouzení věci je zásadní skutkové zjištění, zda zeď stojí výlučně na pozemku žalovaných, nebo zda leží i na pozemku žalobců. Odvolací soud uvedl, že „se jedná o rozhradu, když nepovažuje za podstatné, že v určitých partiích rozhrada stojí na pozemku žalovaných“; také soud prvního stupně konstatoval, že zeď se nachází na hranici mezi pozemky účastníků, i když je přesně nekopíruje a překračuje ji. Stojí-li zeď na pozemku žalovaných „v určitých partiích“, pak zřejmě v jiných partiích stojí na pozemku žalobců. Je tedy třeba vyjít z toho, že zeď stojí na pozemcích obou stran, nejen na pozemku žalovaných. Ve vyjádření k dovolání žalobci uvádějí, že zeď stojí na pozemku žalovaných a jen několika centimetry je v geometrickém plánu „zakreslena jako zasahující na pozemek žalobců“ s tím, že se jedná o odchylku při měření; protože odvolací soud o takové zjištění závěr o vlastnictví žalovaných neopřel, nelze k němu v dovolacím řízení přihlížet.

Právní režim údržby rozhrady – zdi zřízené v době účinnosti OZO:

Dovolatelé nastolují otázku hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, příp. při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Uvádějí, že odvolací soud nesprávně aplikoval přechodná ustanovení nyní platného občanského zákoníku (o. z.); měl na věc aplikovat obecný zákoník občanský. Žalobci se ztotožňují se závěrem soudu prvního stupně, že byla-li rozhrada postavena za účinnosti OZO, bylo založeno legitimní očekávání všech dotčených osob, že vlastnický režimu rozhrady i povinností souvisejících s její případnou obnovou a údržbou se posuzují podle OZO.

Dovolání není v této části přípustné. Nejvyšší soud nikdy nevyslovil právní názor, že by právní režim jakékoliv stavby zřízené v době účinnosti OZO se po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb., řídil obecným zákoníkem občanským (to ovšem platí i pro stav podle předešlých občanských zákoníků). Z usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3706/2015, na které dovolání odkazuje, se jen podává, že úvaha odvolacího soudu, že výstavbou společné zdi v roce 1930 bylo založeno její spoluvlastnictví, není zjevně nepřiměřená; jiný význam nelze tomuto rozhodnutí přisuzovat. „Právním režimem“ tam uvedeným se míní jen režim původního nabytí vlastnického práva ke zdi.

Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, vyjádřenou např. v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2322/2017: „Zpětná působnost (retroaktivita) nového občanského zákoníku, vyjádřená v ustanoveních § 3028 až 3079 o. z., spočívá na principech nepravé retroaktivity. Nepravá retroaktivita práva přitom spočívá v kombinovaném právním režimu právního vztahu, kdy otázky vzniku (nikoli též zániku) právního vztahu se řídí dřívější právní normou, obsah právního vztahu se po nabytí účinnosti nové normy zcela řídí jejím ustanovením. Právní skutečnosti, s nimiž je spojen vznik osobních, rodinných a věcněprávních vztahů, jakož i další právní následky, pokud nastaly před 1. 1. 2014, se tak posoudí podle staré právní úpravy (nemá-li občanský zákoník jiné zvláštní přechodné ustanovení). Právní skutečnosti, které nastaly počínaje 1. 1. 2014 a které působí změny, zánik či jiné právní následky v těchto vztazích, se posoudí od tohoto data podle nového občanského zákoníku“. Viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 857/2018. Jen na okraj se dodává, že kdyby úvahy dovolatelů byly správné, pak by se právní režim každé stavby musel řídit občanským zákoníkem, za jehož účinnosti byla zřízena (argumentum ad absurdum). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2128/2011, řešící podobnou problematiku.

K vlastnictví rozhrady – zdi:

Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné (§ 1024 odst. 1 o. z.).

Za otázku hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, příp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 3706/2015), považují dovolatelé právní otázku, z jakých kritérií lze vyvozovat výlučné vlastnictví rozhrady (tj. kdy lze považovat zákonnou vyvratitelnou domněnku spoluvlastnictví rozhrady za vyvrácenou). Mají za to, že rozhrada je společná a že odvolací soud opřel závěr o tom, že jejími výlučnými vlastníky jsou žalovaní, o nepřípadnou argumentaci.

V této části je dovolání přípustné; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky právního režimu nabytí a trvání vlastnického práva k rozhradě, postavené v době účinnosti OZO (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 3706/2015 tuto otázku řešilo jen částečně a rozpor s ním není dán). Dovolání je i důvodné.

V souladu s principem nepravé retroaktivity je třeba vznik vlastnického práva ke zdi zřízené v době účinnosti OZO, sloužící jako rozhrada mezi pozemky, posoudit podle § 854 a násl. OZO. Pokud některá ze stran tvrdí, že vlastnictví zdi se později změnilo, je na ní, aby uvedla právní skutečnosti, o které změnu opírá; je pak na soudu, aby zvážil, zda tyto skutečnosti lze podřadit pod hypotézu právní normy, která by měla za následek změnu vlastnického práva.

V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že opěrná zeď tvoří rozhradu mezi pozemky – nachází se na hranici mezi sousedními pozemky; podstatné není, že v určitých partiích rozhrada stojí na pozemku žalovaných. Závěr o výlučném vlastnictví žalovaných opřel o skutečnosti uvedené pod bodem 12 rozsudku; má být prokazován těmito důkazy: Podává se ze znaleckého posudku znalce doc. Ing. M. H., CSc., který uzavřel, že opěrná zeď mezi pozemky par. č. XY a par. č. XY patří do vlastnictví žalovaných. Odvolací soud vyšel i z výpovědi svědkyně J. U., že její manžel opravoval zídku u K. (právní předchůdci žalobce); to podle odvolacího soudu dokládá, že právní předchůdci žalovaných vnímali tuto zeď jako své vlastnictví, když přistoupili k její opravě, přestože se škoda projevila na pozemku právních předchůdců žalobců. Dalším důkazem svědčícím pro výlučné vlastnictví žalovaných, resp. jejich právních předchůdců, je i znalecký posudek o ceně rodinného domku, nyní ve vlastnictví žalovaných ze dne 22. 7. 2002, jenž byl zpracován za účelem prodeje této nemovité věci a v rámci kterého byly oceněny i zídky kolem domu, včetně předmětné zídky.

Odvolací soud však neuvedl na základě jakého zákonného ustanovení a jaké právní skutečnosti měli žalovaní nabýt výlučné vlastnické právo ke zdi. Stála-li zeď na sousedních pozemcích různých vlastníků a byla-li zřízena v době platnosti OZO, pak k ní žádný ze sousedů nemohl již v důsledku zásady superficies solo cedit nabýt výlučné vlastnické právo výstavbou zdi; muselo jít o zeď společnou. Z uvedené zásady byly některé výjimky, o ty však odvolací soud svůj závěr o výlučném vlastnictví žalovaných neopřel. Aby došlo ke změně vlastnických poměrů, musela by se přidat nějaká právně významná skutečnost; tu však soud neuvedl, stejně jako neoznačil ustanovení zákona, podle kterého měli žalovaní vlastnictví nabýt.

Dále: Znalec není oprávněn činit závěry o vlastnickém právu; z posudku by snad bylo možno takový závěr učinit, pokud by z něj vyplývalo, že se zeď nachází celá na pozemku žalovaných; takové zjištění však soud neučinil. Další důkazy, ze kterých soud vycházel, mohly snad svědčit o faktickém ovládání věci žalovanými či jejich předchůdci „pro sebe“, tedy o držbě zdi, nikoliv o vlastnickém právu.

Rozhodnutí odvolacího soudu postrádající uvedení zákonných ustanovení, o které soud závěr o vlastnictví zdi opřel, je tak neúplné, předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K problematice společné rozhrady:

Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné (§ 1024 odst. 1 o. z.).

Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje každý svým nákladem, co je jeho (§ 1025 o. z.).

Brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky (§ 854 OZO).

Jestliže rozhrada – zeď stojí jen na pozemku jediného vlastníka, tedy i v případě dvojitých rozhrad, pak se nabytí vlastnického práva posuzuje podle občanského zákoníku účinného v době jejího zřízení; změny vlastnického práva (právní skutečnosti je zakládající) se pak posuzují podle zákona účinného v době, kdy k nim došlo. Protože v této věci byla zeď zřízena za účinnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811, vlastníkem zdi by měl být nejprve ten soused, na jehož pozemku byla zřízena, a to podle zásady superficies solo cedit. Byla-li však rozhrada zřízena na obou sousedních pozemcích, a to buď tak, že hranice mezi pozemky probíhá zdí, anebo tak, že zeď střídavě zasahuje do obou pozemků, platí pro ni zvláštní režim (k tomu viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4043/2019). Pak je zeď tzv. společnou součástí obou pozemků; není tedy samostatnou věcí (pokud pro ni ovšem neplatí některá ze zákonných výjimek, nyní např. § 3055 odst. 1 o. z.), a pro její správu se použijí pravidla o spoluvlastnictví (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Praha: Leges, 2014, svazek III., s. 306). Později, poté, co pozbyl účinnosti, mohly nastat právní skutečnosti měnící ten stav, který nastal zřízením zdi; ty je třeba posuzovat podle předpisů účinných v době, kdy relevantní právní skutečnosti nastaly.

Problémem je vlastnictví takové zdi. Zeď je totiž jediným, „jednolitým“ objektem a uplatnění zásady „superficies solo cedit“ může být tam, kde stojí na dvou či více pozemcích, problematické; nelze na ni též použít obvyklé předpisy o stavbách, už proto, že je tu zvláštní úprava v § 1024 a násl. o. z. Obecný zákoník občanský sice použil termín „společné vlastnictví“, současný občanský zákoník se podobné formulaci vyhýbá a pouze stanoví, že jde o objekty „společné“. V literatuře k OZO se též uvádí, že rozhrada není ve spoluvlastnictví, patří až do poloviny každému sousedovi (Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha druhá: Práva věcná. Brno 1924, s. 48); to však zřejmě platí jen tam, kde hranice prochází středem zdi. Také Melzer a Tégl v citovaném díle uvádějí, že společná součást (zde zeď) se spravuje podle pravidel o spoluvlastnictví. Otázka vlastnictví společné rozhrady – zdi – ostatně není pro řešení sporů o její užívání a údržbu podstatná; rozhodné je, zda je společná ve smyslu § 1024 a § 1026 o. z.

Uvedené v zásadě platí i pro nabytí vlastnictví k rozhradě zřízené v době účinnosti OZO, stojí-li na obou sousedních pozemcích; jde o společnou součást těchto pozemků a spravují ji oba jejich vlastníci společně.

Protože odvolací soud z těchto hledisek otázku, zda jde o zeď společnou, neposuzoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

K otázce, zda „škodou“ uvedenou v § 1026 o. z. se rozumí – stejně jako v § 858 OZO – škoda způsobená jen tím, že by otvorem v rozhradě či jinak v důsledku jejího poškození hrozila škoda od vniknutí třetích osob nebo zvířat na pozemek souseda:

Ustanovení § 1026 o. z. je zjevně inspirováno § 858 OZO, není s ním však totožné a stejný není ani systém norem, ve kterém působí. Jádro problému, který je třeba řešit, spočívá v odpovědi na otázku, zda hypotéza § 1026 věty první je shodná s § 858 věty první OZO, nebo je širší.

„Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda“ (§ 1026 o. z., věta první).

Zpravidla nemusí výlučný držitel svoji rozpadlou zeď nebo plaňku znovu postaviti; jen tehdy musí ji v dobrém stavu udržovati, kdyby bylo se obávati, že otvorem vzejde sousedovi škoda (§ 858 OZO, věta první).

„Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu“ (§ 2 odst. 2 o. z.).

Nyní platí, že společnou zeď spravují oba sousedé společně, každý z nich může společnou zeď „užívat na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho části“ (§ 1024 odst. 2 o. z.).

Dovolací soud dosud nepodal výklad § 1026 o. z.; jde o to, zda povinnost vlastníka udržovat rozhradu „v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda“ (§ 1026 o. z.), je podobně jako v § 858 OZO omezena na případy, „kdyby bylo se obávati, že otvorem vzejde sousedovi škoda“– tedy otvorem v rozhradě, zde ve zdi, by hrozila škoda kvůli neoprávněnému vniknutí dalších osob nebo zvířat (takto posoudil věc soud prvního stupně), anebo zda je dána i tam, kde rozhrada sice plní svou funkci oddělovat sousední pozemky, avšak v důsledku jejího špatného technického stavu hrozí např. její pád či sesunutí. Dovolání je tak přípustné, není však v této části důvodné.

Dovolatelé odkazují na historickou souvislost uvedeného ustanovení s § 858 OZO, argumentují judikaturou i literaturou k tomuto ustanovení a též literaturou k § 1026 o. z. a dovozují, že smyslem a účelem věty první § 1026 o. z., stejně tak jako věty první § 858 OZO, je chránit „dělicí“ funkci rozhrady; rozhrada slouží k vymezení hranic a jako fyzická překážka primárně k oddělení dvou pozemků a ke znemožnění průniku cizích vlivů na sousední pozemek tak, aby nevznikl stav hrozící poruchou na sousedově pozemku v důsledku vzniknuvšího otvoru – typicky například v případě, kdy je pletivový plot děravý nebo v dřevěném plotu chybí plaňky nebo jsou tyto volné. S tímto výkladem se dovolací soud neztotožňuje.

Ustanovení § 1026 o. z., které se týká společných rozhrad (§ 1024 o. z.), nijak neomezuje stav, kdy hrozí následkem poškození zdi ve vlastnictví jednoho souseda druhému sousedovi škoda, na případy vniknutí třetích osob nebo zvířat na sousední pozemek. Vyjde-li se z premisy racionálního zákonodárce, pak vypuštěním slova „otvorem“ z textu ustanovení něco sledoval, a tím „něčím“ mohlo být jen rozšíření hypotézy § 1026 na všechny případy, kdy stav rozhrady jakkoliv ohrožuje souseda nebezpečím vzniku škody. Povinnost zeď opravit, pokud hrozí škoda otvorem ve zdi, je totiž nyní kryta § 1027 o. z. (povinností oplotit pozemek). Oplocením může totiž vzhledem k okolnostem konkrétní věci být i zřízení zdi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1866/2006). V díle Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, výklad § 1027, se konstatuje: „V literatuře se správně uvádí, že oplocením je nejen zřízení nového plotu, ale může to být i oprava či obnovení starého oplocení (Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I., s. 553)“. Pak by ovšem převzetí původního znění § 858 OZO v této části zakládalo jen duplicitu; pokud zákonodárce text změnil, je třeba vyjít z toho, že uvedenou omezující podmínku („otvorem“) záměrně vypustil. A konečně nelze přehlédnout, že patrně žádný adresát právní normy – § 1026 o. z. – by takovou omezující podmínku z textu zákona nedovodil, pokud by neznal text § 858 OZO a genetickou souvislost mezi oběma ustanoveními. Zde je třeba přiměřeně odkázat na pravidla výkladu právních norem: „Právní význam termínu definovaného nebo vymezeného v jednom zákoně nelze automaticky bez dostatečných důvodů rozšiřovat na text ostatních zákonů“ (Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva. Praha: Codex Bohemia 1997, s. 134).

V této věci podávají dovolatelé specifický historický výklad – určují obsahu normy podle staršího právního předpisu. Předpokládají, že zákonodárce chtěl převzít obsah § 858 OZO. V dané věci však z textu § 1206 o. z. vyplývá záměr zákonodárce rozšířit okruh právních skutečností spadajících pod jeho hypotézu a jinak jej lze sotva, bez převzetí obsahu § 858 OZO, vyložit. Ostatně o historickém výkladu se v relevantní literatuře uvádí: „Nejméně spolehlivý a teoreticky pochybný je výklad historický… právní normu nelze vykládat podle doby, kdy byla vydána, ale podle doby, kdy je aplikována“ a dodává se, že rozhodující je to, co zákonodárce vyjádřil (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 171).

Dovolací soud nepopírá, že v české i rakouské literatuře a judikatuře k OZO, na kterou dovolatelé odkazují, byl § 858 OZO vykládán jinak, úžeji, to je však důsledek jiného obsahu tohoto ustanovení i jiného systému soukromoprávních norem, do kterého bylo zařazeno. I soudobá česká odborná literatura k § 1026 o. z., na kterou dovolání poukazuje, zde vycházela z výkladů k § 858 OZO, aniž by zvážila důsledky jiného textu zákona i jiného právního prostředí.

Lze tedy uzavřít, že výlučný vlastník zdi – rozhrady mezi pozemky – ji musí udržovat v dobrém stavu, tedy ji opravit, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda, a to ať již vniknutím cizích osob a zvířat na pozemek nebo pádem zdi či jejích částí na sousední pozemek anebo jinak. V tomto případě zákon – na rozdíl od § 2903 odst. 2 o. z. – nevyžaduje vážné ohrožení hrozící škodou.

V této části je tak rozhodnutí odvolacího soud správné a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.). Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se stává v důsledku jeho zrušení nadbytečným, a proto jej dovolací soud zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů