// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 31.08.2020

K určitosti předmětu plnění veřejného příslibu

Obecně platí, že veřejný příslib podle § 850 obč. zák. musí:
1. obsahovat závazek slibujícího, že zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění jednomu nebo několika z blíže neomezeného počtu osob, které splní podmínky stanovené ve veřejném příslibu;
2. být určitý (§ 37 obč. zák.), a to jak v části týkající se podmínek příslibu, tak v části týkající se odměny;
3. obsahovat určení podmínek rozhodujících pro poskytnutí odměny;
4. být veřejně vyhlášen, tj. veřejnost musí mít možnost seznámit se s jeho obsahem.

Uvedení minimálního standardu odměny, kterou se slibovatel zavazuje poskytnout, stačí k závěru, že předmět veřejného příslibu je vyjádřen dostatečně určitě. Zde slibovaná odměna „automobil XY v hodnotě 549.000 Kč,“ zajisté umožňuje různé modifikace předmětu plnění, neboť se automobil může lišit v roce výroby, v provedení, objemu a typu motoru, druhu pohonných hmot, výkonu motoru či výbavě vozu, avšak tato skutečnost nemůže vést k závěru o neplatnosti veřejného příslibu, neboť minimální standard odměny je dán, a to modelem osobního automobilu a jeho nominální hodnotou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2019/2018, ze dne 28. 5. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 850 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 37 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou ze dne 17. 10. 2012 se žalobce po žalované domáhal vydání osobního automobilu nebo zaplacení částky 549.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, podle něhož se koncem roku 2010 zúčastnil „sběratelské a marketingové vědomostní soutěže“ Knuspi plán organizované žalovanou, na jejíž výrobcích byla inzerována. Podmínky soutěže byly stanoveny v „pravidlech marketingové vědomostní soutěže Knuspi plán,“ a byly zveřejněny na webových stránkách soutěže www.kuspiplan.cz. Hlavní cenou měl být automobil XY v hodnotě 549.000,- Kč, který byl k vidění v AUTO HASE Stodůlky, partnera soutěže. Žalobce náležitě vyplnil celkem 8 hracích karet a dne 1. 1. 2011 je odeslal na stanovenou adresu. Dne 12. 1. 2011 byly žalobci doručeny elektronickou poštou unikátní kódy pro přihlášení do soutěže a ten na webových stánkách www.knuspiplan.cz tipoval odpovědi na soutěžní otázku. Počátkem dubna 2012 žalobce zjistil, že výsledková listina byla již zveřejněna. Ačkoliv jeden z žalobcem zaslaných tipů (množství balení výrobku Knuspi rychlá kaše s dózou 500 g v počtu 77) byl správnou odpovědí, žalobcovo jméno na výherní listině nebylo. Podle výsledkové listiny jediný správný tip zaslal P. S., jemuž byl automobil XY předán 2. 5. 2012. To, že byl žalobce ze soutěže vyřazen proto, že v listopadu 2011 došlo ve výrobním závodě k odcizení desetibodových kupónů určených pro soutěžní výrobky Knuspi rychlá kaše 500 g, a rozhodnutí žalované, že veškeré hrací karty doručené v období leden až únor 2012, opatřené pouze desetibodovými kupóny, budou ze soutěže vyloučeny, nebylo žalobci žalovanou oznámeno. Podle pravidel platných v době hlasování žalobce nebylo možné jej ze soutěže vyřadit; podle změněných pravidel se tak nemohlo stát bez předchozí výzvy k doložení nákupu propagovaných výrobků. Pokud by v důsledku pochybení žalované nedošlo k vyřazení žalobce z okruhu soutěžících, stal by se jistě tím, jenž splnil podmínky, na které byla vázána výhra v podobě automobilu XY v hodnotě 549.000,- Kč, jako první. Okamžikem splnění podmínek příslibu vznikl mezi účastníky řízení závazkový právní vztah opravňující žalobce požadovat vydání sporného osobního automobilu. Žalovaná je pak odpovědná za škodu vzniklou žalobci tím, že mu nebyla vydána výhra v hodnotě 549.000,- Kč; o tuto hodnotu se totiž majetek žalobce nerozmnožil.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 60 C 389/2015-219, uložil žalované povinnost vydat žalobci osobní automobil tovární značky XY, a to ve stejné výbavě, v jaké byl takový osobní automobil hlavní výhrou v marketingové vědomostní soutěži „Knuspi plán,“ pořádané a organizované žalovanou, nebo uhradit žalobci částku ve výši 549.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z uvedené částky ode dne 6. 8. 2012 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobce se účastnil marketingové vědomostní soutěže „Knuspi plán“ (dále jen „soutěž“) pořádané žalovanou v období mezi 1. 11. 2010 a 15. 3. 2012, která spočívala v nákupu výrobků opatřených hracími body, v nalepení bodů na hrací karty, v zaslání hracích karet a v zadání odpovědi (tipu) na vědomostní otázku po obdržení unikátních kódů. První cenou v soutěži byl osobní automobil XY v hodnotě 549.000,- Kč. Podmínkou získání hlavní ceny byla registrace pomocí unikátního kódu a co nejpřesnější odpověď na soutěžní otázku: „Kolik balení výrobku Knuspi rychlá kaše (dóza 500 g) se vešlo při kontrolním měření dne 31. 8. 2010 do zavazadlového prostoru vozu XY bez poškození či porušení obalu výrobku?“ Žalobce dne 1. 1. 2011 (první možný den odeslání) zaslal v souladu s pravidly soutěže osm hracích karet s nalepenými body a dne 12. 1. 2011 obdržel unikátní kódy, pomocí kterých zadal své tipy do soutěže, mezi kterými byl i výherní tip (77). Mezitím v listopadu 2010 došlo ve výrobním závodě Extrudo Bečice k odcizení 10bodových kupónů, což později (poté co již žalobce splnil podmínky soutěže) vedlo ke změně pravidel soutěže, která umožňovala vyřadit některé soutěžící. Žalobce byl ze soutěže vyloučen, aniž by o tom byl informován nebo byl vyzván k doložení nákupu daných výrobků, a tak se dne 6. 4. 2012 žalované dotázal, na důvod toho, že nefiguruje na výherní listině, jestliže jeho tip byl výherní. Žalovaná ho dne 13. 4. 2012 informovala o změně pravidel, konkrétně čl. IX. soutěžních podmínek, který stanovil, že „v případě, že pořadatel bude mít důvodné podezření, že soutěžící nabyl zaslané kupony jinou cestou než nákupem a spotřebou soutěžních kuponů, má právo si od soutěžícího toto nechat doložit (…) a má v případě pochybností výhradní právo takovéhoto soutěžícího ze soutěže okamžitě vyřadit,“ a o tom, že byl ze soutěže vyloučen. První cenu získal P. S. ze XY, jemuž byla dne 2. 5. 2012 předána. Dne 18. 7. 2012 žalobce vyzval žalovanou k předání hlavní výhry nebo zaplacení 549.000,- Kč, neboť doložil, že výrobky skutečně zakoupil, a podmínky soutěže splnil dříve než faktický výherce hlavní ceny. Soud prvního stupně posoudil jednání žalované jako veřejný příslib podle § 850 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle soudu prvního stupně mezi žalobcem (oprávněným) a žalovanou (slibovatelkou) vznikl závazkový právní vztah splněním požadovaného cíle žalobcem v souladu s podmínkami příslibu žalované. Řídil se přitom soutěžními pravidly ve verzi A2, vytištěnými žalobcem v listopadu 2010, která neobsahovala žádné ustanovení ohledně pořadí v evidenci odpovědí žalované ani ustanovení ohledně postupu při možném podezření, že soutěžící nabyl zaslané kupony jinou cestou než nákupem a spotřebou soutěžních kuponů. Až dne 12. 1. 2011 žalovaná zjistila, že žalobce zaslal celkem 8 hracích karet jednu s vítězným tipem 77. Na tuto skutečnost reagovala změnou pravidel, jelikož ve stejný den byly zjištěny další dva případy vyššího počtu hracích karet, což si žalovaná dala do souvislosti se ztrátou kuponů v závodu Bečice. Podle soudu prvního stupně nemůže jít k tíži žalobce, že ke změně pravidel soutěže došlo až poté, co splnil podmínky veřejného příslibu; tato změna pravidel je přípustná, avšak může k ní dojít jen do okamžiku, než byly některým z „adresátů“ příslibu splněny jeho podmínky. Žalobci tak vzniklo právo na odměnu vynutitelné soudní cestou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 39 Co 111/2017-215, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud souhlasil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nicméně jeho právní posouzení nepovažoval za správné. Ztotožnil se s ním, že po právní stránce jde o veřejný příslib ve smyslu § 850 obč. zák., a nikoliv o institut hry a sázky podle § 845 obč. zák. Podstatnou náležitostí takového příslibu je - pod sankcí absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. - určitost stanovené odměny. Zdůraznil, že veřejný příslib je neadresovaný jednostranný právní úkon, který musí splňovat požadavek určitosti jak co do předmětu plnění, tak i stanovených podmínek v době svého vzniku. Ve všech verzích podmínek „soutěže“ byl hlavní cenou (odměnou) „automobil XY“ charakterizovaný pouze cenou. Takováto charakteristika je podle odvolacího soudu nedostatečná a neurčitá, chybí-li uvedení roku výroby či provedení, objemu a typu motoru, druhu pohonných hmot, výkonu motoru a výbavy vozu. Soud prvního stupně se neurčitostí předmětu plnění, která má za následek faktickou nevykonatelnost rozsudku, vůbec nezabýval. Upřesnění žalobce provedené až v žalobě, ve snaze neurčitost předmětu plnění příslibu odstranit, na „stejnou výbavu vozu, v jaké byl hlavní výhrou v marketingové vědomostní soutěži Knuspi plán“, tuto neurčitost podmínek veřejného příslibu není schopno odstranit, neboť nejde o neurčitost žaloby, ale o neurčitost podmínek plnění příslibu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2945/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, je podle odvolacího soudu veřejný příslib jako právní úkon absolutně neplatný. Žalobce má právo pouze na odškodnění z důvodu absolutní neplatnosti veřejného příslibu. Návrhy žalované však žalobce již dříve odmítl, a proto mu nemůže být z tohoto titulu nic přiznáno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, zda je předmět plnění veřejného příslibu vyjádřen dostatečně určitě, je-li uvedena (minimální) hodnota odměny, jaké se má adresátovi veřejného příslibu dostat. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012. Podle něho platí, že „je-li uveden alespoň minimální standard odměny, kterou se slibovatel zavazuje poskytnout, je adresát veřejného příslibu dostatečně vyrozuměn o předmětu příslibu a veřejný příslib obstojí z hlediska určitosti slibované odměny. Jinými slovy, je-li odměna definována tak, že je zjevné (jasné a srozumitelné), jaká minimální hodnota se má adresátovi příslibu dostat, nelze dospět k závěru, že je takové ujednání o odměně neurčité, přestože definice umožňuje poskytnout odměnu v různých modifikacích.“ Interpretace tohoto rozhodnutí odvolacím soudem jde proti jeho jasným právním závěrům o určitosti předmětu plnění veřejného příslibu.

Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout. Má za to, že hlavním důvodem, pro který byla žaloba zamítnuta, je materiální nevykonatelnost rozsudku podle navrhovaného petitu a podle něj případně vydaného enunciátu. Na rozdíl od pravidel „spotřebitelské soutěže,“ nebyl petit v identifikaci vozidla upřesněn jeho hodnotou (549.000,- Kč). Nadále prosazuje názor, že vztah účastníků řízení není založen veřejným příslibem podle § 850 obč. zák. Poukazuje na ta ustanovení pravidel, podle nichž si „pořadatel vyhrazuje právo (…) kdykoliv změnit pravidla této soutěže včetně doby její platnosti či soutěž ukončit nebo bez náhrady zrušit. Výhry nelze směnit za hotovost nebo požadovat vydání jiné výhry, než je pořadatelem stanovena. Výhry nelze vymáhat soudní cestou.“ Nevymahatelnost výhry soudní cestou podle ní analogicky vyplývá z ustanovení § 845 odst. 1 obč. zák. Je však srozuměna s tím, že účelem veřejného příslibu (na rozdíl od veřejného návrhu na uzavření smlouvy podle § 276 až § 280 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) je dosáhnout chování jiné osoby, na něž má slibující zájem bez uzavření smlouvy.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (určitosti předmětu plnění veřejného příslibu), kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o vydání osobního automobilu nebo zaplacení částky 549.000,- Kč s příslušenstvím zamítl na základě úvahy, že odměna (automobil XY v hodnotě 549.000 Kč), která byla předmětem veřejného příslibu, nebyla stanovena dostatečně určitě a veřejný příslib je tudíž absolutně neplatný.

Tento závěr odvolacího soudu není správný.

Podle § 850 obč. zák. se veřejným příslibem zavazuje ten, kdo veřejně prohlásí, že zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění jednomu nebo několika z blíže neomezeného počtu osob, které splní podmínky stanovené ve veřejném příslibu.

Obecně platí, že veřejný příslib podle § 850 obč. zák. musí:

1. obsahovat závazek slibujícího, že zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění jednomu nebo několika z blíže neomezeného počtu osob, které splní podmínky stanovené ve veřejném příslibu;

2. být určitý (§ 37 obč. zák.), a to jak v části týkající se podmínek příslibu, tak v části týkající se odměny;

3. obsahovat určení podmínek rozhodujících pro poskytnutí odměny;

4. být veřejně vyhlášen, tj. veřejnost musí mít možnost seznámit se s jeho obsahem.

Závazkový právní vztah mezi slibovatelem a oprávněným vzniká až splněním cíle v souladu s podmínkami příslibu. Právo na odměnu lze uplatnit u soudu, na rozdíl např. od práva na výhru ze hry a sázky, kde zákon jejich soudní uplatnění výslovně vylučuje (§ 845 odst. 1 obč. zák.). Obsahují-li podmínky příslibu možnost jeho odvolání či změny, je možné takto postupovat jen za předpokladu splnění podmínek odvolání definovaných v podmínkách příslibu. Jestliže oprávněná osoba, která požaduje odměnu, má za to, že slibovatel nesprávně vyhodnotil, že jí právo na odměnu nevzniklo, příp. vzniklo jiné osobě, může přímo žalovat o poskytnutí odměny.

V nyní souzené věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o neurčitosti předmětu přislíbeného plnění, je-li označeno jako „automobil XY v hodnotě 549.000,- Kč.“

Takový úsudek ovšem odporuje závěrům judikatury Nejvyššího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, při posuzování určitosti slibované odměny dovolací soud akcentoval, že „v případě akceptace úvah odvolacího soudu ohledně (ne)určitosti slibované odměny by nemohl obstát např. ani příslib odměny v podobě „osobního automobilu XY“, nebyla-li by uvedena barva vozu, rok výroby, popř. úroveň výbavy.“ Proto Nejvyšší soud dovodil, že „je-li uveden alespoň minimální standard odměny, kterou se slibovatel zavazuje poskytnout, je adresát veřejného příslibu dostatečně vyrozuměn o předmětu příslibu a veřejný příslib obstojí z hlediska určitosti slibované odměny. Jinými slovy, je-li odměna definována tak, že je zjevné (jasné a srozumitelné), jaká minimální hodnota se má adresátovi příslibu dostat, nelze dospět k závěru, že je takové ujednání o odměně neurčité, přestože definice umožňuje poskytnout odměnu v různých modifikacích. Veřejný příslib je jednostranný právní úkon a je plně v moci toho, kdo jej činí, jak definuje jeho obsah; jen jemu by proto mělo jít k tíži, umožňuje-li příslib vícero výkladů. Smyslem právní úpravy (a tedy i výkladovým a aplikačním vodítkem) by měla být ochrana strany, která nemohla obsah tohoto právního úkonu nijak ovlivnit, a to tím spíše za situace, je-li adresátem příslibu spotřebitel a jediným smyslem sdělení slibovatele je přimět adresáta příslibu k uzavření kupní smlouvy na slibovatelem propagovaný produkt.“

Uvedení minimálního standardu odměny, kterou se slibovatel zavazuje poskytnout, stačí k závěru, že předmět veřejného příslibu je vyjádřen dostatečně určitě. Slibovaná odměna „automobil XY v hodnotě 549.000 Kč,“ zajisté umožňuje různé modifikace předmětu plnění, neboť se automobil může lišit v roce výroby, v provedení, objemu a typu motoru, druhu pohonných hmot, výkonu motoru či výbavě vozu, jak uzavřel odvolací soud, avšak tato skutečnost nemůže vést k závěru o neplatnosti veřejného příslibu, neboť minimální standard odměny je dán, a to modelem osobního automobilu a jeho nominální hodnotou.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, přihlížel podle § 242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žaloba vyústila v petit požadující po žalovaném „vydat žalobci osobní automobil tovární značky XY, ve stejné kvalitě, v jaké byl takový osobní automobil hlavní výhrou v marketingové vědomostní soutěži Knuspi plán pořádané a organizované žalovaným, nebo v téže lhůtě uhradit žalobci částku ve výši 549.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7.75 % ročně z částky 549.000,- Kč ode dne 6. 8. 2012 do zaplacení.“

Obecně vzato není v rozporu s požadavkem přesnosti a určitosti tzv. eventuální petit, kdy může žalobce žádat, aby žalovaný byl zavázán k určitému plnění a pro případ nemožnosti takového plnění, aby byl zavázán poskytnout plnění jiné. Žalovaný však nemá možnost volby plnění, soud o eventuálním (tj. druhém) petitu rozhoduje jen v případě, že nároku uplatněnému v primárním petitu nelze vyhovět. Takzvaným alternativním petitem se žalobce může domáhat, pokud to právní předpis nebo smlouva připouští, aby byl žalovaný zavázán poskytnout mu podle své volby jedno nebo druhé plnění. S požadavkem přesnosti a určitosti žalobního petitu není v rozporu ani tak zvaná alternativa facultas, kdy žalobce formuluje žalobu tak, že je ochoten místo požadovaného plnění přijmout od žalovaného plnění jiné (v tomto případě platí zásada možnosti zprostit se závazku, který má jediný předmět plnění, náhradním plněním podle učiněné nabídky). Požadavek přesnosti a určitosti žalobního návrhu však vyžaduje, aby bylo zcela zřejmé, o jaký konkrétní petit se jedná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 25 Cdo 195/98).

Ve vztahu k žalobě s eventuálním petitem Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, vyložil, že „eventuální petit je složen ze dvou částí, v tzv. primárním petitu žalobce žádá, aby bylo rozhodnuto o určité povinnosti (např. vydání věci) a pro případ, že nastane taková situace, že by soud nemohl přiznat plnění uplatněné v primárním petitu, aby bylo v tzv. eventuálním petitu rozhodnuto o povinnosti jiné (např. uložení peněžité náhrady). Soud, je-li prokázána nemožnost plnění nároku uplatněného primárním petitem, rozhodne o petitu eventuálním. O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje jen tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu; v opačném případě se tzv. eventuálním petitem vůbec nezabývá. Není zde možnost volby plnění. O primárním petitu musí soud rozhodnout vždy, o eventuálním petitu jen tehdy, je-li způsob plnění požadovaný v primárním petitu nemožný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, dostupný na www.nsoud.cz)“.

Domáhá-li se žalobce, pokud to právní předpis nebo smlouva připouští, aby byl žalovaný zavázán poskytnout mu jedno nebo druhé plnění podle své volby, jde o tzv. alternativní petit.

Nejvyšší soud opakovaně (viz např. usnesení ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 360/2003, publikované ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2676, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2311/2018, které je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz) vyslovil názor, že alternativa facultas sice není v platném občanském procesním právu výslovně zakotvena, v soudní praxi jakožto specifická podoba žalobního petitu je však akceptována. Uplatněním takového petitu žalobce projevuje svoji ochotu přijmout od žalovaného místo plnění, které mu podle právního předpisu nebo podle smlouvy náleží, plnění jiné (vyjádřené v tomto petitu), na které podle hmotného práva nemá nárok. Bude-li primárnímu návrhu vyhověno, stanoví soud též plnění náhradní; posuzuje přitom, zda jde o plnění právně možné, případnou přiměřenost náhradního plnění (i z hlediska jeho výše) soud nepřezkoumává a vychází v tomto směru z údajů žalobce. Žalobce se může domáhat (bude-li žalobě vyhověno) jen plnění, které mu náleží (plnění uplatněné primárním návrhem), současně je zavázán přijmout náhradní plnění (alternativa facultas), neboť žalovaný může splnit svou povinnost i tím, že žalobci poskytne v rozsudku stanovené náhradní plnění. (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za, komentář, I. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 507).

Žalobní žádání a jeho odůvodnění ovšem neodpovídá žádnému z typových petitů občanskoprávní žaloby. Z žaloby, jejího odůvodnění, a žalobního požadavku (petitu) neplyne, zda žalobce požaduje:

a) vydání specifikovaného vozidla, a pro případ, že to nebude možné, zaplacení částky 549.000,- Kč,

b) po žalované vydání specifikovaného vozidla nebo podle její volby zaplacení částky 549.000,- Kč, či

c) po žalované vydání specifikovaného vozidla, přičemž projevuje ochotu přijmout od žalované místo tohoto plnění, které jí podle veřejného příslibu náleží, plnění jiné (zaplacení částky 549.000,- Kč), na které podle hmotného práva nemá nárok.

Jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., musí žaloba obsahovat – kromě dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.

Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.).

Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné.

Z pohledu shora uvedeného výkladu je žalobní žádání neurčité a tedy vadné, přičemž bylo na místě postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odstranit tuto vadu žaloby.

Uvedené dopadá i na požadavek žalobce, aby mu byl žalovanou vydán „osobní automobil tovární značky XY, a to ve stejné výbavě, v jaké byl takový osobní automobil hlavní výhrou v marketingové vědomostní soutěži „Knuspi plán,“ pořádané a organizované žalovanou,“ kterýžto požadavek nelze považovat za určitý, a rozsudek, jenž by ukládal takovou povinnost, by byl nevykonatelný. I pro tuto vadu bylo na místě postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

Jestliže zejména soud prvního stupně vadu žaloby neodstranil (a odvolací soud toto procesní pochybení přehlédl), je řízení zatíženo vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů