// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.07.2020

Zařízení sloužící k transformaci elektřiny jako odběrné místo

Vzájemná podmíněnost existence odběrného elektrického zařízení a odběrného místa je dána v tom smyslu, že lze dodávat elektrickou energii jen tam, kde je umístěno technicky způsobilé odběrné zařízení jednoho odběratele, jehož odběr je měřen jedním měřícím zařízením. Zařízení sloužící k transformaci elektřiny není odběrným elektrickým zařízením ve smyslu energetického zákona, nemůže být tak samo o sobě odběrným místem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4829/2017, ze dne 6. 4. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 2 odst. 2 písm. a) bod 6 zák. č. 458/2000 Sb.

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 19 C 43/2010-261, zamítl žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), proti rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu o rozkladu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 04597-13/2019-ERÚ (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně – společnost ČEZ Distribuce, a. s., s posledním sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 27232425 (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), domáhala zrušení výše specifikovaného rozhodnutí správního orgánu, kterým jí byla stanovena povinnost uzavřít s účastníkem řízení (v rozhodnutích soudu prvního stupně a odvolacího soudu označovaný jako žalovaný) smlouvu o připojení pro odběrné místo připojené ze sítě vysokého napětí. Právní předchůdkyně žalobkyně nerozporovala technickou možnost připojení odběrného místa a požadovala, aby smlouva o připojení byla uzavřena podle jejího návrhu. Účastník řízení měl dle jejího názoru povinnost zaplatit podíl na nákladech spojených s připojením a zajištěním rezervovaného příkonu ve výši 384 000 Kč. Správní orgán měl věc nedostatečně odborně posoudit, když ve věci neexistuje vazba účastníka řízení na rezervovaný příkon v odběrném místě. Odběrné místo je již obsazeno jiným zákazníkem, který elektrickou energii odebírá po ukončení odběru v odběrném místě původním zákazníkem. Účastníka řízení je tak možno připojit pouze pokud právní předchůdkyni žalobkyně zaplatí podíl na nákladech spojených s připojením a zajištěním rezervovaného příkonu.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu a dále z nesporných tvrzení účastníků o tom, že účastník řízení je vlastníkem nemovitosti – trafostanice, ve které se nachází místo styku mezi elektrickým zařízením právní předchůdkyně žalobkyně a odběratelem, a že v tomto místě docházelo k předávání elektrické energie spotřebiteli od právního předchůdce právní předchůdkyně žalobkyně. V průběhu řízení pak byla také učiněna nespornou skutečnost, že účastník řízení vlastní rovněž technologickou část trafostanice v jeho nemovitosti.

Za stěžejní pro posouzení celého sporu považoval soud prvního stupně definování odběrného místa ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) bodu 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Dospěl k závěru, že odběrným místem je takové místo v nemovitosti, kde se souhlasem vlastníka této nemovitosti dochází k předávání elektrické energie spotřebiteli od dodavatele z elektrizační soustavy. Odběratelem přitom nemusí být nutně vlastník nemovitosti, kde se odběrné místo nachází, ale odběr je možný pouze s jeho souhlasem. Pro definování odběrného místa je tedy rozhodné vlastnictví nemovitosti, když bez souhlasu vlastníka nemovitosti nemůže odběrné místo vzniknout ani existovat. Při změně vlastnictví k nemovitosti se spolu s ním přenášejí tato práva jejího vlastníka. Naopak není rozhodné vlastnictví konkrétní technologie trafostanice, která může být v průběhu času i měněna. Rovněž není rozhodné, kdo od účastníka řízení se souhlasem vlastníka nemovitosti, do které je elektrická energie dodávána, tuto energii odebírá. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se třetím subjektem smlouvu o odběru v jiném odběrném místě, tedy v jiném prostorově vymezeném místě styku elektrizační soustavy právní předchůdkyně žalobkyně s jiným subjektem, nemohlo dojít k obsazení původního odběrného místa tímto třetím subjektem, když je toto odběrné místo již vázáno k místu v nemovitosti účastníka řízení. Jestliže pak právní předchůdkyně žalobkyně po tomto třetím subjektu nepožadovala podíl na nákladech spojených s připojením a zajištěním rezervovaného příkonu, jednalo se o její rozhodnutí bez jakéhokoliv dopadu na účastníka řízení. S ohledem na kontinuitu existence odběrného místa v nemovitosti účastníka řízení (kdy nemohla uběhnout pětiletá doba po skončení rezerva příkonu v odběrném místě po ukončení odběru) však právní předchůdkyně žalobkyně nemůže podíl na nákladech spojených s připojením a zajištěním rezervovaného příkonu spravedlivě požadovat po účastníku řízení. Soud prvního stupně tak uzavřel, že za situace, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí soudu rozdílného od původního rozhodnutí správního orgánu pouze v části smlouvy o připojení, podle které by byl účastník řízení povinen platit podíl na nákladech spojených s připojením a zajištěním rezervovaného příkonu, není zde právní důvod ke změně původního rozhodnutí správního orgánu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 20 Co 482/2014-306, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).

Odvolací soud na projednávanou věc aplikoval ustanovení § 28 odst. 1 písm. a) energetického zákona, dle kterého má zákazník právo na uzavření smlouvy o připojení a na připojení svého odběrného elektrického zařízení k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, pokud splňuje podmínky připojení a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování přenosové soustavy nebo Pravidly provozování distribuční soustavy a má k připojení souhlas vlastníka dotčené nemovitosti. Tomuto právu zákazníka pak odpovídá povinnost provozovatele distribuční soustavy zajistit připojení k distribuční síti každého, kdo o to požádá a splňuje podmínky pro připojení (§ 25 odst. 10 energetického zákona). Účastník řízení dle názoru odvolacího soudu prokázal, že je vlastníkem odběrného místa i odběrného zařízení, přičemž v řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že připojení brání nějaká technická překážka. Účastníku řízení tedy vzniklo právo na uzavření smlouvy o připojení, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně se nemohla úspěšně bránit povinnosti připojit účastníka řízení tvrzením, že dříve dodávala elektrickou energii do stejného odběrného místa pro jiného zákazníka, k němuž je doposud smluvně vázána. V současné době dodává právní předchůdkyně žalobkyně elektrickou energii pro tohoto zákazníka do jiného odběrného místa. Nic tedy nebrání tomu, aby ohledně původního odběrného místa uzavřela smlouvu o připojení s účastníkem řízení a dodávala zde účastníku řízení elektrickou energii. Současně odvolací soud poukázal na to, že v daném případě se jedná o opakované připojení ve smyslu § 10a vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, nikoliv o připojení nově vzniklého odběrného místa. Z citovaného ustanovení se přitom podává, že pokud se připojuje odběrné elektrické zařízení zákazníka, jemuž byla dříve omezena nebo přerušena dodávka elektřiny, hradí zákazník podíl na oprávněných nákladech, avšak nejvýše 3 500 Kč, a to jen v případech, kdy odebíral, přenášel, či distribuoval elektřinu neoprávněně. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo.

Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 19 C 43/2010-408, rozhodl o tom, že do řízení na místo právní předchůdkyně žalobkyně vstupuje nástupnická společnost ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, neboť právní předchůdkyně žalobkyně zanikla k datu 1. 10. 2010 bez likvidace fúzí splynutím se společností ČEZ Distribuční zařízení, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, PSČ 140 53, IČO 28922727, se vznikem nástupnické společnosti – žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z obsahu dovolání se podává, že touto otázkou je, zda zařízení sloužící k transformaci elektřiny může být samo o sobě odběrným místem, ke kterému by byla automaticky vázána rezervace příkonu a stejně tak místem, kde je instalováno odběrné elektrické zařízení.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Předně poukazuje na to, že základem posouzení celého sporu, jak již vyslovil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, je definice odběrného místa. Neztotožňuje se přitom s právním názorem odvolacího soudu o tom, že účastník řízení je vlastníkem odběrného místa a odběrného zařízení, za které odvolací soud považuje trafostanici s jejím technologickým vybavením. Odvolací soud své odůvodnění dle názoru dovolatelky opřel o chybný výklad a aplikaci dotčených ustanovení energetického práva. Dovolatelka současně podotýká, že právní závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou vzájemné rozporné. K výkladu pojmů „odběrné místo“ a „odběrné elektrické zařízení“, pak uvádí, že odběrné elektrické zařízení není totožné s trafostanicí účastníka řízení. Transformační stanice je totiž píše součástí elektrizační soustavy, a to podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bodu 3 energetického zákona, když je zařízením sloužícím pro transformaci. Logicky pak zařízení sloužící pro transformaci elektřiny nemůže být samo o sobě odběrným místem, ke kterému by byla automaticky vázána rezervace příkonu a stejně tak místem, kde je instalováno odběrné elektrické zařízení. Nevylučuje přitom zcela možnost, že odběrné místo, trafostanice i místo připojení mohou být za určitých specifických okolností ekvivalentním označením v podstatě téhož, v projednávané věci tomu tak ale není. V řešeném případě totiž došlo historicky k připojení odběrného elektrického zařízení – areálu původní STS, čímž vzniklo odběrné místo, pro které byl sjednán rezervovaný příkon na základě Kupní smlouvy o dodávce elektřiny pro odběratele kategorie „A a B“ ze dne 28. 3. 2000, přičemž k připojení odběrného místa došlo ve smyslu § 28 odst. 1 písm. a) energetického zákona. Podmínkou pro připojení tohoto zařízení byl souhlas tehdejšího vlastníka nemovitosti, která byla připojením odběrného místa dotčena. Touto nemovitostí je transformační stanice – nyní ve vlastnictví účastníka řízení. V důsledku jednostranného odpojení odběrného elektrického zařízení účastníkem řízení pak došlo k připojení výše uvedeného odběrného elektrického zařízení k nové trafostanici, namísto trafostanice účastníka řízení. Tato situace však účastníku řízení nezakládá žádná práva ve vztahu k připojení či rezervaci, ta zůstávají zachována vlastníkům odběrného elektrického zařízení. Dovolatelka dále poukazuje na ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bod 17 energetického zákona, definující zákazníka jako osobu skutečně odebírající elektřinu odběrným elektrickým zařízením, které je připojeno k distribuční soustavě. Trafostanice účastníka řízení přitom neobsahuje žádné odběrné zařízení plně závislé na odběru elektrické energie. Jediným odběrným elektrickým zařízením v daném místě jsou tak dle dovolatelky objekty bývalé STS, přičemž je dle jejího názoru zapotřebí zvlášť brát v potaz smluvní zajištění vlastního připojení odběrného místa, smluvní zajištění rezervovaného příkonu a naprosto oddělit otázku vlastnického vztahu k nemovitosti trafostanice. Má-li účastník řízení zájem o rezervaci příkonu, tak musí splnit podmínky jako každý jiný zákazník požadující rezervaci příkonu, tedy uhradit měrný podíl na nákladech spojených s připojením a zajištěním požadovaného příkonu dle vyhlášky č. 51/2006 Sb. Dovolatelka neuznává výklad, který by plynul z rozhodnutí soudů obou stupňů, tedy že v důsledku změny vlastnictví trafostanice vzniklo právo jejímu novému vlastníku – účastníku řízení, nárokovat si rezervaci příkonu plynoucí z kupní smlouvy.

Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

V doplnění dovolání pak dovolatelka doplnila svou argumentaci o odborné vyjádření R. P., a současně dále rozvedla vlastní interpretační přístup neztotožňující odběrné místo s objektem trafostanice a ani technologickým vybavením trafostanice.

K dovolání žalobkyně podal účastník řízení vyjádření, v němž zejména rozporuje dle jeho názoru subjektivní a úmyslně nesprávný popis skutkové situace podaný dovolatelkou a současně předkládá vlastní skutková tvrzení. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.

Ve svém dalším podání účastník řízení uvedl, že bylo zjevně zasahováno do správního spisu Energetického regulačního úřadu a ohradil se vůči tvrzením žalobkyně ohledně postavení účastníka řízení jako konečného zákazníka, přičemž zde současně odkázal na Společné stanovisko Energetického regulačního úřadu a Státní energetické inspekce ze dne 21. 10. 2005.

V doplnění dovolání č. 2 žalobkyně vytkla soudu prvního stupně opožděné vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví, resp. nečinnost při rozhodování o návrhu žalobkyně na vstup jiného účastníka do řízení na místo ní podle ust. § 107a o. s. ř. Následkem toho byl dle dovolatelky nezákonný postup soudů obou stupňů spočívající v jejím nepřesném označení, což se týká především označení žalobkyně v rozhodnutích obou těchto soudů s ohledem na náležitosti rozsudku dle ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. Ve svém podání dále změnila dovolací návrh tak, že navrhla, aby Nejvyšší soud spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně.

Podáním ze dne 5. 2. 2018, k němuž přiložil vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. V-13987/2017-602, účastník řízení sdělil, že dne 27. 12. 2017 došlo s účinností ke dni 30. 11. 2017 k převodu vlastnického práva k pozemku parc. XY o výměře 167 m², zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, stavba technického vybavení (stavba zděné trafostanice XY), kat. území XY, obec XY, na společnost Technistone, a.s., se sídlem v Hradci Králové, Slezské předměstí, Bratří Štefanů 1070/75a, IČO 25932080.

Účastník řízení pak ve svém následném vyjádření uvedl, že žalobkyně nikdy neučinila návrh podle § 107a o. s. ř., pročež nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o procesním nástupnictví dle tohoto ustanovení. Dle jeho názoru přitom není žádný důvod k tomu, aby dovolatelka byla na úkor účastníka řízení bezdůvodně zvýhodněna, když musí nést důsledky nečinnosti svého procesního předchůdce. Dále dodal, že případné usnesení o vstupu dovolatelky uplatněním § 107 o. s. ř. má opodstatnění toliko v případech, kdy na straně účastníka dojde v době od zahájení řízení do jeho pravomocného skončení ke ztrátě způsobilosti jím být a nelze uplatnit tehdy, pozbyl-li účastník způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení zahájeno. Namítá dále, že rozhodování o návrhu žalobkyně podle § 107a o. s. ř. je v dovolacím řízení vyloučeno a rozhodl-li takto soud prvního stupně, dovolací soud k takovému rozhodnutí nepřihlíží. Současně účastník řízení poukázal na nepravdivost tvrzení dovolatelky, přičemž předložil vlastní skutková tvrzení. Rovněž vyjádřil pochybnosti o tom, zda je možné přihlížet k podáním dovolatelky, jimiž doplňuje dovolání, neboť byla dle jeho názoru učiněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že nepřihlížel k podání dovolatelky ze dne 14. 5. 2019 označenému jako „doplnění dovolání (4) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 20 Co 482/2014-306, ze dne 26. 2. 2015“, neboť změna vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015). Rozsudek odvolacího soudu byl přitom žalobkyni řádně doručen dne 7. 8. 2017, předmětné doplnění dovolání tedy učinila po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky, zda zařízení sloužící k transformaci elektřiny může být samo o sobě odběrným místem, ke kterému by byla automaticky vázána rezervace příkonu, a stejně tak místem, kde je instalováno odběrné elektrické zařízení, neboť tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2726/2009, dovodil, že vzájemná podmíněnost existence odběrného elektrického zařízení a odběrného místa je v tom smyslu, že lze dodávat elektrickou energii jen tam, kde je umístěno technicky způsobilé odběrné zařízení jednoho odběratele, jehož odběr je měřen jedním měřícím zařízením.

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že účastníky trhu s elektřinou jsou dnes výrobci elektrické energie, provozovatelé přenosové soustavy, provozovatelé distribuční soustavy, obchodníci s elektřinou a koneční zákazníci (odběratelé), kteří se v důsledku liberalizace trhu s elektřinou z „chráněných“ zákazníků stali zákazníky „oprávněnými“. Základním právem „chráněného“ zákazníka, a tomu odpovídající povinností dodavatele (distributora nebo obchodníka s elektřinou), je zajistit dodávku elektřiny každému odběrateli, který má zřízenou elektrickou přípojku a jehož odběrné elektrické zařízení splňuje příslušné technické požadavky. Elektrická přípojka začíná odbočením od rozvodného zařízení směrem k odběrateli a je určena k připojení odběrného elektrického zařízení jednoho odběratele. Veškerá elektrická zařízení odběratele pro konečnou spotřebu elektřiny připojená k distribuční soustavě jsou odběrnými elektrickými zařízeními.

Ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bod 6 energetického zákona definuje, co se rozumí pro účely tohoto zákona odběrným místem. Je to místo, které je připojeno k přenosové nebo k distribuční soustavě a kde je instalováno odběrné elektrické zařízení jednoho zákazníka, včetně měřicích transformátorů, do něhož se uskutečňuje dodávka elektřiny.

Uvedený zákon nedefinuje, co se rozumí odběrným elektrickým zařízením. Analogicky však lze vycházet z definice odběrného plynového zařízení [§ 2 odst. 2 písm. b) bod 5 energetického zákona]. Tím zákon rozumí veškerá zařízení počínaje hlavním uzávěrem plynu včetně zařízení pro konečné využití plynu; není jím měřicí zařízení. Obdobně pak tento zákon v § 2 odst. 2 písm. c) bodu 8 ve vztahu k teplárenství definuje, že odběrným tepelným zařízením je zařízení připojené ke zdroji tepelné energie nebo k rozvodnému tepelnému zařízení a určené pro odběr tepelné energie a spotřebu tepelné energie v objektu nebo jeho části.

V tomto ohledu lze ostatně rovněž odkázat i na komentářovou literaturu vymezující odběrné elektrické zařízení jako veškeré elektrické zařízení zákazníka pro konečnou spotřebu elektřiny, které slouží nebo je určeno k odběru elektřiny (srov. ZDVIHAL, Z., MED, J. OSADSKÁ, J. Komentář k § 2. In: ZDVIHAL, Z. a kol. Energetický zákon. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 18). Elektrické stanice – transformovny, přitom slouží ke změně napětí elektrické energie při stejném kmitočtu a k jejímu rozvádění nebo ke galvanickému oddělení jedné části sítě od druhé (tamtéž, s. 18), nejsou tedy zařízením pro konečnou spotřebu elektřiny ve výše uvedeném smyslu.

Závěr odvolacího soudu o tom, že účastník řízení prokázal, že je vlastníkem odběrného místa i odběrného elektrického zařízení, přičemž tímto odběrným elektrickým zařízením je trafostanice s jejím technologickým vybavením, tak není správný, neboť trafostanice není odběrným elektrickým zařízením ve smyslu energetického zákona. Vzhledem k výše uvedenému pak rovněž neobstojí ani závěry soudu prvního stupně, neboť opomíjí vzájemnou podmíněnost existence odběrného elektrického zařízení a odběrného místa ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Protože je dovolání žalobkyně přípustné, přihlížel Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. též k vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze přitom částečně přisvědčit námitkám dovolatelky týkajícím se nesprávného postupu soudů obou stupňů. Ty ve věci rozhodly ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně poté, co tato zanikla a ztratila tak způsobilost být účastníkem řízení. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod číslem 111, vyložil, že teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení podmínky na straně účastníka, tj. mimo jiné způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Zákon soudu ukládá přihlížet z úřední povinnosti, zda není dán nedostatek podmínek řízení nejen na začátku řízení, ale zpravidla i po celou dobu dalšího řízení, přičemž nedostatek některé z podmínek řízení má za následek, že soud nesmí vydat rozhodnutí, kterým se končí řízení. Jestliže tak soudy obou stupňů v projednávané věci neučinily a rozhodly ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně, která po podání žaloby zanikla, postupovaly v rozporu s ustanoveními §§ 103 a 107 o. s. ř. a zatížily tak řízení vadou. Soud prvního stupně však o procesním nástupnictví již rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 19 C 43/2010-408, tak jak bylo uvedeno výše.

K námitkám účastníka řízení vztahujícím se k předmětnému usnesení soudu prvního stupně o procesním nástupnictví pak lze uvést, že se evidentně jedná o rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu § 107 o. s. ř., a to přestože zde soud prvního stupně nesprávně odkazuje na ustanovení § 107a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. Jedná se o zjevnou nesprávnost, z důvodů rozhodnutí však jednoznačně vyplývá, že o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto pro ztrátu způsobilosti účastníka řízení jím být v době po zahájení řízení do pravomocného skončení věci, tedy jde o rozhodnutí podle ustanovení § 107 o. s. ř., nepodmíněné procesní aktivitou žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně. Přitom platí, že ztratí-li účastník během řízení (až do jeho pravomocného skončení) způsobilost být účastníkem řízení, vyšetří podmínky procesního nástupnictví a usnesením rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud prvního stupně, a to s výjimkou případů, kdy účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za odvolacího řízení v době vyřizování věci odvolacím soudem – pak takto učiní soud odvolací, nebo jestliže účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení za dovolacího řízení v době vyřizování věci dovolacím soudem – v tom případě takto učiní soud dovolací. Tedy soud prvního stupně takto učiní i po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, jako tomu bylo v projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5171/2007, příp. v odborné literatuře Krčmář, Z. Komentář k § 107. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 716).

Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil v celém rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů