// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.07.2020

Zproštění odpovědnosti provozovatele kanalizačního zařízení

I. Provoz kanalizačního zařízení je typickým provozem ve smyslu § 420a obč. zák., neboť je technickým zařízením využívajícím procesy a technologie, které jsou spojeny s určitými riziky působení navenek a tím i potenciální hrozbou vzniku škod jiným subjektům. Není přitom rozhodující, zda a jak si provozovatel zařízení při své činnosti počínal, resp. zda porušil zákonné či smluvní povinnosti, neboť tento objektivní typ odpovědnosti vyžaduje pouze, aby byla naplněna zvlášť kvalifikovaná skutková podstata, jíž je v tomto případě projev povahy provozu. Ten je naplněn nekontrolovaným únikem či vyvěráním splaškové vody do objektů napojených na kanalizaci bez ohledu na konkrétní technické příčiny, které tento stav vyvolaly, jsou-li skutečně projevem vnitřní povahy tohoto technologického celku.

II. Příčinou škodní události v projednávané věci nebyl samotný přívalový déšť, ale došlo k ní v kombinaci s dalšími okolnostmi, které lze přičíst provozovateli, resp. technickým a organizačním vlastnostem systému jím provozované kanalizace (havarijní stav splaškové stokové sítě a napojení dešťových svodů ze spádové oblasti nad domem).

Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události dle § 420a odst. 3 obč. zák. bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno. Rozhodující příčinou škodní události byly v posuzované věci okolnosti uvnitř provozu, a tudíž možnost liberace nepřichází v úvahu.

Přívalový déšť nemůže být vždy nutně považován za neodvratitelnou událost ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. Jestliže je určité technické provozní zařízení konstruováno tak, že jeho úkolem je pracovat s přírodními živly (zde kromě jiného i odvod dešťové vody) a předmětem provozu kanalizace je z povahy věci i činnost, při které se provozovatel musí pravidelně vypořádávat s dešťovými srážkami, nelze bez dalšího právě odtékající dešťovou vodu bez dalšího řadit pod okolnost zakládající liberační důvod. U přívalových dešťů, byť jsou výjimečné, avšak nastávají v určité intenzitě několikrát do roka, lze dovodit, že jejich pravidelnost či četnost postrádá prvek nečekanosti a neodvratitelnosti a je spravedlivé a opodstatněné požadovat, aby provozované zařízení bylo schopno je absorbovat a zvládnout bez negativních vlivů na okolí. Samozřejmě v případě dešťů zcela mimořádné intenzity, které např. v konkrétní oblasti způsobují povodně a mají širší devastující dopad (zpravidla jednou za několik desítek let), lze již hovořit o neodvratitelné události; o takový případ zde nešlo.

III. Koncový uživatel není ani z pohledu obecné prevence povinen vlastní činností či využitím svých technických prostředků eliminovat nedostatky provozní činnosti jiného a čelit rizikům, která z ní plynou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 575/2019, ze dne 23. 3. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 420a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 420 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 21 C 143/2011-354, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 14.430.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že ve dnech 25. 5. a 26. 6. 2009 byl opakovaně vyplaven dům ve vlastnictví žalobkyně tak, že v souvislosti se silným deštěm vnitřními zařízeními (umyvadla, vana, záchod a bidet), která byla napojena na kanalizaci, na podlahu domu vyvěrala voda se splašky a výkaly. Dům se tak stal z hygienického hlediska nevhodným k užívání a nezpůsobilým k pronájmu či prodeji; žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody spočívající ve skutečné škodě (znehodnocení nemovitosti) a v ušlém zisku z nájemného. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT v Brně vyplynulo, že příčinou opakovaného zaplavování domu z kanalizace je výskyt většího množství vod ve splaškové stokové síti při extrémních srážkách. Bylo doporučeno, aby žalobkyně osadila kanalizační přípojku předmětného domu zpětnou klapkou. Škodu tedy zapříčinilo jak nezabudování zpětné klapky, tak zásah „zvenčí“ (vyšší moc). Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žalobě nelze vyhovět ze dvou důvodů. Jednak žalobkyně nedostála své prevenční povinnosti ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť nezabezpečila dům osazením zpětné klapky na kanalizační přípojku, tedy zařízením sloužícím k ochraně před zpětným vzdutím odpadní vody z kanalizace a minimalizujícím riziko vyplavení, jednak se uplatní liberační důvod ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák., neboť vzniklá škoda byla primárně způsobena zásahem „zvenčí“ (vyšší mocí), nikoliv okolnostmi majícími původ v provozu kanalizace.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 23 Co 153/2018 - 409, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žaloba je co do základu nároku na náhradu škody spočívající ve skutečné škodě spolu s příslušenstvím po právu; v zamítavém výroku ohledně nároku na náhradu ušlého zisku, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení, v němž bude rozhodnuto i o výši náhrady skutečné škody. Odvolací soud po zopakování některých důkazů, mimo jiné i posudku znaleckého ústavu, dovodil, že příčinou opakovaného zaplavování domu je skutečnost, že v rozporu s příslušným kanalizačním řádem (§ 9 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů – dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), jsou do splaškové sítě napojeny dešťové svody ve spádové oblasti nad předmětným domem, a dále havarijní technický stav této sítě, který způsobuje při dešťových událostech nátok většího množství balastních vod (kanalizace není provozována jako vodotěsná); v době extrémních srážek došlo k natlakování splaškové stokové sítě, která je provozována v gravitačním režimu a jinak je za bezdeštného stavu kapacitně vyhovující. Dům byl tedy poškozen fyzikálními vlivy provozu splaškové stokové sítě, což zakládá objektivní odpovědnost žalované za škodu způsobenou provozní činností [§ 420a odst. 1, 2 písm. b) obč. zák.]. Liberační důvod spočívající ve způsobení škody neodvratitelnou událostí, která neměla původ v provozu (§ 420a odst. 3 obč. zák.), pak není založen samotnou skutečností, že by k zaplavení domu nedošlo v případě, že by nebyly extrémní srážky. Opakovanému zaplavení domu by totiž zabránilo, pokud by stoková síť byla provozována v řádném, tedy vodotěsném stavu (§ 12 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích), a nedocházelo by tak k průniku balastních vod, a současně, pokud by do takové kanalizace nebyly v rozporu s příslušným kanalizačním řádem napojeny dešťové vody. Proto opakované zaplavení domu vždy při působení extrémních srážek nelze považovat za neodvratitelnou událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možno vynaložit. Odvolací soud neshledal splnění liberačního důvodu ani v tom, že by si škodu způsobila vlastním jednáním žalobkyně, která nezabezpečila osazení zpětné klapky na kanalizační přípojku. Ze znaleckého posudku totiž vyplývá, že při natlakování splaškové kanalizace by klapka na kanalizační přípojce u domu stejně nefungovala. Vymezení nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku shledal odvolací soud neurčitým a nesrozumitelným, proto pokud soud prvního stupně tuto vadu neodstranil postupem podle § 43 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která současně nemohla být odstraněna v rámci odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které případně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou rozhodovány dovolacím soudem rozdílně, případně otázky hmotného práva mají být posouzeny jinak. Jedná se o otázku, zda je při výkladu pojmu „jednotná kanalizace“ třeba vycházet ze skutečného stavu nebo ze stavu uvedeného v kanalizačním řádu. Žalovaná je přitom přesvědčena, že ustanovení § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích obsahuje definici jednotné kanalizace, která je založená na faktickém stavu, a nikoliv na stavu, který je popsán v kanalizačním řádu. Druhou otázkou je, zda přívalový déšť, v jehož důsledku dojde k přetlakování jednotné kanalizace, je možné považovat za neodvratitelnou událost ve smyslu ustanovení § 420a odst. 3 obč. zák. či za fyzikální vliv provozu jednotné kanalizace, a tedy událost mající původ „uvnitř“ provozu, jak tvrdí odvolací soud. Dovolatelka poukazuje na to, že ve splaškovém potrubí je dána rezerva dvojnásobku maximálního hodinového průtoku, aby při dešti nedocházelo k natlakování kanalizace, k nadkapacitnímu plnění splaškové stoky a k jejímu přetečení, a proto do ní musí být napojeny jiné než splaškové vody, tzn. dešťové svody ze staré zástavby nad předmětnou nemovitostí. Vytýká odvolacímu soudu nepochopení fungování kanalizační sítě nejen na území hlavního města Prahy i zásadně nesprávnou interpretaci závěrů znaleckého posudku. Podle dovolatelky má kanalizace určitou kapacitu, a pokud se do ní valí tak obrovské množství srážkových vod z vybudovaných vpustí veřejných prostranství, jak tomu bylo ve dnech 22. 5. 2009 a 26. 6. 2009, nutně dojde k jejímu přetlakování bez ohledu na to, zda je na takovou kanalizaci neoprávněně připojen svod srážkových vod z nějakých dalších okolních nemovitostí. Třetí otázkou je, zda pro výklad pojmu „neodvratitelná událost“, je rozhodné, jaké nejen faktické, ale i právní prostředky má k dispozici osoba, která by měla případnou událost odvrátit, zejména s ohledem na vlastnictví konkrétní provozované kanalizace. Dovolatelka uvádí, že ze skutečnosti, že má provádět údržbu nebo průzkum takové kanalizace, nelze dovodit, že by tím došlo k odvrácení dané události. Poukazuje na složitost i rozsah činnosti při údržbě kanalizace a zdůrazňuje, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by tuto povinnost porušovala, nebo že by její plnění mohlo vést k odvrácení následků přívalového deště, nebo že by se jejím plněním dalo odhalit neoprávněné napojení svodu srážkových vod do kanalizace. Dovolatelka za čtvrté zpochybňuje správnost úvah odvolacího soudu o povaze tzv. vodotěsnosti kanalizace, jejímž smyslem je zajistit, aby z ní neunikala odpadní voda do okolního prostředí (nikoliv aby zabránila vtoku odpadních – srážkových vod do kanalizace); to plyne z § 19 odst. 5 a 6 vyhlášky č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon o vodovodech a kanalizacích, což nesprávně vyhodnotil i znalec. Konečně dovolatelka namítá, že nemohla bez dalšího postupovat podle § 9 odst. 6 písm. c) zákona o vodovodech a kanalizacích a přerušit odvádění odpadních vod, pokud by po umožněném přístupu k přípojce nebo zařízení vnitřní kanalizace ze strany odběratele zjistila, že kanalizační přípojkou jsou odváděny vedle splaškových vod i vody srážkové. Ostatně ani tento postup by nezabránil vzniku škodní události. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dostatečně zdokumentovala a soudu doložila, že k záplavě domu došlo i v následujících letech, tedy vlastně po každém větším dešti několikrát ročně, protože neexistuje žádný způsob, jak by mohla žalobkyně sama zaplavování nemovitosti zabránit. Tvrzení, že by zpětná klapka v tomto případě na kanalizační přípojce nefungovala, je odborným závěrem VUT, které dokonce konstatovalo, že by instalaci zpětné klapky v tomto případě považovalo za další zdroj závad v kanalizaci. Dále žalobkyně uvedla, že kanalizace v předmětné oblasti není jednotná, jak uvádí žalovaná, nýbrž jsou zde vybudovány dva oddělené kanalizační řady, a to pro vodu odpadní a vodu srážkovou. Žalovaná byla opakovaně na závadný stav kanalizace upozorněna a podle ustanovení 7.1 Smlouvy o podnájmu a podmínkách provozování vodovodů a kanalizací ve vlastnictví hlavního města Prahy zavázána udržovat předmět pronájmu na své náklady a s odbornou péčí v řádném a funkčním stavu a monitorovat jej za účelem zajištění potřeb provedení údržby. V této oblasti je však absolutně nečinná. Odpadní kanalizace není svým průměrem uzpůsobena na současné svádění odpadních a dešťových vod dohromady. Při deštích dochází k zahlcení odpadní kanalizace a k silnému přetlakování kanalizace. Veškeré fekálie se pak vylévají a stříkají po okolí. Do odpadní kanalizace je nezákonně sváděna dešťová voda ze zástavby nad nemovitostí žalobce, která způsobuje nadkapacitní plnění odpadní kanalizace, její přetlakování a je příčinnou vzniku rozsáhlých škod. Rovněž stav odpadní kanalizace v předmětné oblasti byl shledán za havarijní, díky čemuž dochází k úniku splaškových odpadních vod do vod podzemních a nátoku balastních vod z okolí kanalizace do odpadní kanalizační sítě, čímž je porušováno nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech. Žalobkyně též uvádí, že nebyl naplněn liberační důvod uvedený v § 420a odst. 3 obč. zák. Neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je třeba rozumět živelní událost (pohromu), které nemohlo být tím, kdo činnost provozuje, zabráněno, ani nemohla být odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, které bylo možné vynaložit. Ke zproštění odpovědnosti může dojít za situace, že konkrétní okolnosti, jimiž byla škoda způsobena, nebyly tímto provozem vyvolány, vznikly mimo vlastní provozní činnost a nezávisle na vůli provozovatele. K pojmu neodvratitelná událost nemající původ v provozu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, ve kterém se mimo jiné uvádí, že se jedná o událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež bylo možné vynaložit. V projednávaném případě však mohlo být veškerým škodám ze strany žalované zabráněno, pokud by neprovozovala kanalizační síť nezákonně a odstranila by veškeré připojení dešťových přípojek napojených na odpadní kanalizaci nad předmětnou nemovitostí. V takovém případě by byla škodní událost spočívající v nadlimitním množství dešťové vody v odpadní kanalizaci odvrácena. Navrhla, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 9. 2018, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 238 odst. 1 písm. k) není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, je dovolání nepřípustné proti výroku, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o náhradě ušlého zisku a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.

Dovolání je pak podle § 237 o. s. ř. přípustné proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu k řešení otázek povahy provozu kanalizace a liberačního důvodu, které v daných skutkových souvislostech nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Dovolání není důvodné.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť škodní událost nastala před 1. 1. 2014.

Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností.

Podle odst. 3 tohoto ustanovení se odpovědnosti za škodu ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.

Provozní činností ve smyslu § 420a obč. zák. se s účinností do 31. 12. 2013 (obdobnou úpravu obsahuje nyní § 2924 zákona č. 89/2012 Sb.) rozuměla zpravidla soustavně prováděná činnost, která je organizována provozním způsobem. Předpokladem odpovědnosti je kvalifikovaná skutečnost, která byla příčinou vzniku škody; buď je to sama činnost, jež má provozní povahu, popřípadě věc při této činnosti použitá [odst. 2 písmeno a)], nebo vyvolávajícím činitelem vzniku škody jsou fyzikální, chemické či biologické vlivy provozu na okolí [odst. 2 písmeno b)]. Vzhledem k tomu, že se jedná o odpovědnost objektivní, nepatří mezi předpoklady k náhradě takto způsobené škody protiprávnost a zavinění. K odpovědnosti provozovatele tedy není třeba, aby porušil jakoukoliv povinnost plynoucí mu ze zákona či ze smluvního ujednání. Zákon definici provozní činnosti nepodává, a její obsah byl a je proto vykládán jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno. Protože tyto procesy nejsou vždy plně zvladatelné a kontrolovatelné a mohou ze své podstaty mít nepříznivé účinky na okolí nebo osoby, které s nimi přijdou do styku, je jejich provozovatel zatížen zpřísněnou odpovědností za škodu, která tak vznikla. Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že žalovaný je provozovatelem takové činnosti a že mezi působením tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Nejedná se nicméně o absolutní objektivní odpovědnost, neboť zákon v § 420a odst. 3 obč. zák. připouští dva tzv. liberační důvody, při jejichž splnění se provozovatel může odpovědnosti za škodu zprostit. Za prvé se tak stane, jestliže prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu, a druhým liberačním důvodem je okolnost, že škoda byla způsobena v důsledku jednání samotného poškozeného.

V projednávané věci bylo mezi účastnicemi nesporné, že žalovaná, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné i provozování vodovodů a kanalizací a úprava a rozvod vody, provozuje vodovod a kanalizaci, které jsou napojeny na koncová zařízení v domě žalobkyně. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.), že příčinnou opakovaného zaplavení domu žalobkyně splaškovou vodou byla skutečnost, že do splaškové stokové sítě jsou napojeny dešťové svody ve spádové oblasti nad domem, a dále havarijní technický stav sítě, který způsobuje při vydatném dešti nátok většího množství balastních vod. K zaplavování domu přitom došlo v době extrémních srážek, kdy byla natlakována splašková stoková síť, která je provozována v gravitačním režimu a je jinak za bezdeštného stavu kapacitně vyhovující. Z toho vyplývá, že příčinou škodní události nebyl samotný přívalový déšť, ale došlo k ní v kombinaci s dalšími okolnostmi, které lze přičíst provozovateli, resp. technickým a organizačním vlastnostem systému jím provozované kanalizace (havarijní stav splaškové stokové sítě a napojení dešťových svodů ze spádové oblasti nad domem). Provoz kanalizačního zařízení je typickým provozem ve smyslu § 420a obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, publikovaný pod č. 36/2020 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek), neboť je technickým zařízením využívajícím procesy a technologie, které jsou spojeny s určitými riziky působení navenek a tím i potenciální hrozbou vzniku škod jiným subjektům. Není přitom rozhodující, zda a jak si provozovatel zařízení při své činnosti počínal, resp. zda porušil zákonné či smluvní povinnosti, neboť tento objektivní typ odpovědnosti vyžaduje pouze, aby byla naplněna zvlášť kvalifikovaná skutková podstata, jíž je v tomto případě projev povahy provozu. Ten je naplněn nekontrolovaným únikem či vyvěráním splaškové vody do objektů napojených na kanalizaci bez ohledu na konkrétní technické příčiny, které tento stav vyvolaly, jsou-li skutečně projevem vnitřní povahy tohoto technologického celku.

Ke zproštění této přísné objektivní odpovědnosti může dojít jen při naplnění popsaných liberačních důvodů (§ 420a odst. 3 obč. zák.). První z nich je založen na stavu, kdy se sice povaha provozu negativně projeví, avšak je vyvolána vnější okolností, která nemá původ v povaze tohoto provozu, nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu, a nevyplývá tedy sama o sobě z jeho typických vlastností. Může jít o události způsobené zejména vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit (tehdy jde o událost neodvratitelnou). Avšak „existují-li obvyklé prostředky, jak těmto hrozbám čelit (například hromosvod nebo protipovodňová opatření), a byla-li událost očekávatelná (tzn. například bouřka nebo často se opakující záplavy v daném místě), nebude předpoklad neodvratitelnosti s ohledem na zanedbání prevenčních opatření splněn“ [Psutka, Jindřich. § 420a (Povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností). In: Fiala, J., Kindl, M. et al. Občanský zákoník. Komentář, I. díl. 1. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 687]. V případech, že provozovatel nemohl událost výše stanoveným způsobem odvrátit nebo jí zabránit, jde o zásah „zvenčí“, nikoliv o okolnost mající původ ve vlastním provozu. Jde v podstatě o tzv. kvalifikovanou (nikoliv prostou) náhodu, neboli vyšší moc (vis maior). Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, uveřejněný pod C 5791 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck). Judikatura dovolacího soudu pak u těchto typů činností klade důraz na zjištění bezprostřední příčiny vzniku újmy, tedy na mechanismus, který vyvolal škodlivý následek bez ohledu na to, co negativní proces v prvopočátku vyvolalo či mohlo vyvolat (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5588/2017).

Rozhodující příčinou škodní události byly v posuzované věci okolnosti uvnitř provozu, a tudíž možnost liberace nepřichází v úvahu. K dovolacím námitkám je třeba uvést, že přívalový déšť nemůže být vždy nutně považován za neodvratitelnou událost ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. Jestliže je určité technické provozní zařízení konstruováno tak, že jeho úkolem je pracovat s přírodními živly (zde kromě jiného i odvod dešťové vody) a předmětem provozu kanalizace je z povahy věci i činnost, při které se provozovatel musí pravidelně vypořádávat s dešťovými srážkami, nelze bez dalšího právě odtékající dešťovou vodu bez dalšího řadit pod okolnost zakládající liberační důvod. U přívalových dešťů, byť jsou výjimečné, avšak nastávají v určité intenzitě několikrát do roka, lze dovodit, že jejich pravidelnost či četnost postrádá prvek nečekanosti a neodvratitelnosti a je spravedlivé a opodstatněné požadovat, aby zařízení provozované žalovanou bylo schopno je absorbovat a zvládnout bez negativních vlivů na okolí. Samozřejmě v případě dešťů zcela mimořádné intenzity, které např. v konkrétní oblasti způsobují povodně a mají širší devastující dopad (zpravidla jednou za několik desítek let), lze již hovořit o neodvratitelné události; o takový případ zde nešlo. Pro dokreslení lze uvést výstižnou definici tohoto pojmu, která sice není v zákoně obsažena, byla však použita v návrhu občanského zákoníku z roku 1937. Ten za vyšší moc v § 1152 označoval „neobyčejnou příhodu, která nemajíc původ v podnikání způsobem i silou přesahuje události, které lze očekávati podle pravidelného běhu“. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že posuzovaná škodní událost souvisela se dvěma přívalovými dešti, které v dané lokalitě nastávají opakovaně. I když šlo o události relativně výjimečné (nikoliv pravidelně se opakující a očekávatelné), chybí u nich prvek neodvratitelnosti ve smyslu, že jim nemohlo být z objektivního hlediska nikdy zabráněno; naopak stav a vlastnosti kanalizačního systému byly podstatnou okolností, která se projevila na škodlivém následku. První z možných liberačních důvodů tak naplněn není.

Za této situace není pro výklad pojmu „neodvratitelná událost“ rozhodné, jaké prostředky (podle dovolatele faktické i právní s ohledem na vlastnictví konkrétního provozovaného majetku a jeho faktický stav) má provozovatel k dispozici, resp. jaké povinnosti jej tíží ve vztahu k potřebné modernizaci a zvýšení kapacity kanalizace. Vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností pak nelze přiznat opodstatnění ani dovolacím námitkám zpochybňujícím závěry odvolacího soudu o porušení povinností ze strany žalované při péči a správě kanalizační sítě, neboť na nich samotných napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolací soud se nemohl zabývat ani námitkami zpochybňujícími správnost zjištěného skutkového stavu, neboť takové námitky nepředstavují způsobilý dovolací důvod.

Pouze skutkovými výhradami pak dovolatelka zdůvodňuje nesouhlas se závěrem o absenci druhého liberačního důvodu (spoluzpůsobení si škody samotnou poškozenou). Jestliže totiž odvolací soud tento závěr založil na skutkovém zjištění, že ani osazení kanalizační přípojky zpětnou klapkou by proniknutí vody do domu nezabránilo, nevznáší dovolatelka v tomto směru žádnou právní otázku, jejíž řešení by mohlo mít vliv na správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Nelze přitom přehlédnout, že takový přístup nepřípustně přenáší povinnost za řádné fungování technologického celku z jeho provozovatele na koncového uživatele, který ani z pohledu obecné prevence není povinen vlastní činností či využitím svých technických prostředků eliminovat nedostatky provozní činnosti jiného a čelit rizikům, která z ní plynou.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v části, jíž je napadán měnící výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení nebylo rozhodováno, protože řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který o nich rozhodne v konečném rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů